Zvířátka a jejich dobrodružství

O ZAPOMNĚTLIVÉM MRAVENEČKOVI

Jednou v našem lesíku,
u dobového stromečku,
bydlel jeden mraveneček,
ve dřevěném domečku.
Byl to hodný mraveneček,
vždy se na svět usmíval,
každému vždy poradil,
s lidmi si rád povídal.
Jednou se mu ale stalo,
že se vracel od světlušky
a uviděl na stromečku,
jak tam rostou zvláštní hrušky.
„To jsou ale divné hrušky,“
pomyslel si mraveneček,
„tak ty musím ochutnat“
a vylezl na stromeček.
Natrhal si hruštičky,
slezl zase zpátky dolů,
strčil si je do kapsičky
a pospíchal rychle domů.
Když dorazil do chaloupky,
hruštičku hned ochutnal,
měla velmi zvláštní chuť,
moc si na ní pochutnal.
Venku se již stmívalo,
měsíc slunce nahradil,
tak i také mraveneček,
ke spánku se vypravil.
Když se ráno probudil,
umyl se a nasnídal,
nemohl si vzpomenout,
kam si večer boty dal.
Když botičky začas našel,
tak zas hledal čepičku,
„kam já jí jen mohl dát,“
namáhal si hlavičku.
Tak to s ním šlo celý měsíc,
byl už z toho zoufalý,
doktoři ho vyšetřili,
marně však lék hledali.
Dokonce se jednou stalo,
že se ráno ženit měl
a on vám ten popleta,
na tu svatbu zapomněl.
Jednou ale pozdě večer,
když tak brouzdal v lese,
potkal starou babičku,
jak si v nůši dříví nese.
„Pomůžu vám babičko,“
mraveneček povídal,
dříví pro něj bylo těžké,
ale on jí to až domů vzal.
„Jsi moc hodný mravenečku,
já ti za to něco dám,
tu máš sladké jablíčko“
a zmizela kdo ví kam.
Mraveneček polekal se,
trochu se těch kouzel bál,
v ruce ale jablíčko měl,
tak ho ihned ochutnal.
„Tu chuť přeci dobře znám,“
vzpomněl si hned na hruštičku,
„už si na to vzpomínám,
jak trhal jsem je ze stromečku.“
Od té doby mraveneček,
vždycky věděl kam co dal
a světlušku zakrátko,
za svou ženu si již vzal.