Úsměv

Byla jedna dívka. Kdybych ji měla charakterizovat, použila bych jedno slovo - veselá. Ta dívka poznala chlapce - smutného, osamělého se sebevražednými sklony. Často za ním chodila a povídala si s ním. Otevřel se jí jako nikomu a ona se do něj zamilovala. I když to nikdy nedošlo dál než ke vzájemnému svěřování a obětí. Věděla o něm absolutně všechno (nebo si to alespoň myslela) a dokázala ho pobavit a vykouzlit mu úsměv na tváři - do té doby pro něj neznámý. Jednoho dne jí místo svého úsměvu a obětí zanechal pouze dopis. Dopis, ve kterém se loučil: ,,Od první chvíle, co jsem Tě spatřil, jsem se do Tebe zamiloval. Tohle nikdy nevyprchá, ať se se mnou stane cokoliv. Nejsem pro Tebe příliš dobrý. Sbohem."

Tahle slova z ní vysála skoro všechen život, ale stále zůstávala naděje. Naděje, že ho najde, spatří a vše bude jako dřív. Nechápala proč to udělal, co se stalo a co s ním je teď, ale bála se toho. Později se dozvěděla, že zemřel. Byl smrtelně nemocný a nic jí neřekl. S tímto se její život do základů změnil. Dříve veselou tvář vyměnila za smutek. Zapomněla, co je to úsměv. Používala ho nanejvýš jako trpký výsměch osudu. Stranila se společnosti. Když byla sama, toužila po ní a když ji měla, chtěla být sama. Život už pro ni neměl cenu, když tu ji oslovil chlapec s úsměvem na tváři...