Smutek

Ten den nebyl zrovna nejlepší. Na druhou stranu, alespoň vzniklo tohle...

Kalné ráno, cáry šedivé mlhy na obloze. Slunce snad již nikdy nevysvitne. Sedíš u stolu a přemýšlíš. O lásce, o nenávisti, o životě a o smrti. Posloucháš hudbu a v hlavě prázdno. Myšlenky létají jak ptáci těsně před bouřkou. Nebo snad po ní? Cítíš jen bolest. Bolest, co je horší než mučení ve středověku. Miloval jsi, vlastně miluješ a přitom ... Něco v co jsi věřil je pryč. Navždy? To, co ti bije v hrudi není srdce, ale kus ledu. Horký a přitom studený. Živý a současně mrtvý. Chtěl bys zapomenout. Nejde to. Stříbrné vzpomínky. Jak kapky rosy na listech při východu slunce se proměňují v kapky černé jak noc Chtěl bys umřít. A přitom bys chtěl milovat. Koho? A proč? Existuje láska? Pro tebe? Štěstí? Pro tebe? Nebo je to něco, co ty nebudeš nikdy mít? Víš, že život půjde dál. Že zase bude proč jít dál. Možná, jednou. Teď cítíš jen prázdnotu a... A co? Nevíš. Není o čem snít, snad se ani nechce. Skutečnost je někdy mnohem fantastičtější než sen. Sny se někdy plní, ale jenom někdy. A někomu. Říkáš si : „Jsem sám, ale přizpůsobím se". Možná, jednou. Něco, v co jsi věřil je pryč. Hledáš důvody pro svou existenci. Nenacházíš. Chceš křičet a nemůžeš. Chceš plakat a nemůžeš. Chceš vrátit čas a ... Opakuješ se. To co cítíš je slovy nepopsatelné a přesto se o to stále pokoušíš. Znovu a znovu. Zbytečně. Nelze popsat, co cítíš. Bál jsi se toho, dlouho. A když to přišlo, tak nevíš co s tím. Nedokážeš si s tím poradit. Chtěl bys bojovat, není s kým. Leda sám se sebou. A když to zkusíš, tak zákonitě prohráváš. Ještě nenadešel ten správný čas. Nejsi dosud připraven. Cítíš jen velký strach. Strach z toho, že už nedokážeš milovat. Nikoho. A nikdy. Zůstává to v tobě. A ty si s tím nedokážeš poradit. Máš chuť to vzdát. Ale celé tvoje já křičí - nesmíš!!!! Jen zbabělci se vzdávají. Jen to, co bolí a stojí námahu a úsilí je to pravé. Ale nemáš odvahu v sobě hledat sílu k další cestě. Zvedneš oči a vidíš to, co nechceš vidět. Je tady s ním. Ty už pro ní nejsi nic, nic než vzduch. Proč to tak je? Tak to už na světě chodí. Víš to, ale nepomáhá to. Ubližuje ti, a ty se nedokážeš bránit. Je kruté, jak sedí s ním a tváří se šťastně. Chtěl bys jí to přát. Moc to nejde. Čteš po sobě, co jsi napsal a hrozíš se. Je to černější, než nejčernější půlnoc. Žádný optimismus. Žádná vůle přežít. Tak to ale nesmí skončit! Musíš najít v sobě něco. Něco, co tě donutí pokračovat. Nevzdát se a bojovat. Je jedno s kým nebo s čím. Hlavně bojovat. Musíš se vzbouřit! Proti osudu! Proti sám sobě! Máš pocit, že jsi možná chtěl moc. Ale co když ne! Co když chyba není v tom, po čem toužíš, ale v tom, co ti byl ten druhý ochoten dát. Proč si prostě neřekneš jen : „Smůla, osud". A nezkusíš to znovu. A znovu! A znovu! Jednou to přeci vyjít musí. Nebo ne? Jsi štvanec. Štvanec, který neví, zda si má dál nechat diktovat osudem, co se stane, a co uděláš. Ale máš ještě jednu možnost. Vzbouřit se proti osudu a ... Zkusíš to!

---