Rozhovor se sebou

Jak se ti líbím? Já, co sny jsem ti zlomila?
,,Přestaň už, bojím se, mluvíš jak opilá."
Bolestí zmámená, přesto v dlaních tě hladím.
,,Nelži, už jen boje s tebou svádím."

V temné to tichosti, mlč, že máš mě radši!
,,To není pravda, netušíš oč že tu kráčí!"
Kráčí? Ty bláhová, stále v sebe věříš?
"Zapomeň, říkám ti- s ďáblem se měříš"

V úsměvu váhavém bolest se sápe...
"Kdeže zas, přestaň už, to smích jenom tápe"
Tápe? To neumí, to by jsi lhala.
"Opravdu. Podívej, jsem jedna z mála"

Jak myslíš, princezno rozmilá.
,,Již nedoufám, na zem jsi mě vrátila"
Ne já, to on zapříčinil tvůj žal.
,,Vím to- všechno mi ukázal, všechno mi vzal"

Říkala jsem to, že panenky ti zčernají do roka.
,,Přestaň už! Širá mi přijde má samota"
Nastiňuji pravdu, jsem jen zrcadlo. Potemnělé.
,,Ukaž mi tu prchavou chvíli o malinko déle!"

Nač a proč? Co by jsi řekla?
,,Já vlastně nevím, snad všeho bych se zřekla?"
Vážně to chceš? Myslíš, že to něco spraví?
,,Nechci. Dospěla jsem v dítě, hračky mě baví"

Vždyť v obrysech na tváři slzy se válí..!
"Kdeže, to není pláč, v dešti jsme stáli"
V dešti? A právě dnes, když slunce hřeje?
"Přesně tak, nevnímáš,i to se dějě"

Možná jsem slepá, co řekneš mu tedy?
,,Byli jsme spolu, má lásko, naposledy"