Samantha

    „Hou, malá,“ pobídl Larry kobylku. Byl hezký jarní  den, slunce svítilo, vzduch  svěže voněl pokosenou loukou, obloha téměř bez mráčku, zkrátka ideální den pro vyjížďku. Larry byl šlechtic, kterému  patřil tamní hrad a všechno na kilometry daleko. Nebyl ani mladý ani starý, ani hezký ani ošklivý, žil se svou družinou a starým kamarádem z dětství Konrádem, který byl skoro jako jeho bratr. Dva „staří mládenci“ si svobodný život plný zábavy užívali plnými doušky. Jako dneska, když si vyjeli na koních.

Když vjeli do stinného lesa, ovanul je příjemný chládek. Konrád najednou zastavil. „Larry, viděls to taky?“ „Co?“ „Tamhle mezi stromy…něco se mihlo.“ „Ne, nic jsem neviděl,“ odpověděl Larry a jeli dále. Konrád však pozorně sledoval okolí a vtom to spatřil zase. Hbité nožky a cár něčeho bílého…nedalo mu to a seskočil z vraníka. „Larry, tamhle je to, někde v tom křoví a já chci vědět, co to je,“ prohlásil. Oba muži se vydali prozkoumávat zákoutí lesa a netrvalo dlouho, než vytáhli špinavé bledé děvče potřísněné krví. Bylo hubené a rozcuchané a zřejmě už v lese trávilo nějaký čas, jak usoudili z divokého pohledu hlubokých očí. Zatímco Konrád vzpouzejícího se tvora vlekl na slunce, Larry se do těch očí upřeně díval. Přitahovaly ho. Sice nevěděl čím, ale přitahovaly.

„Vidíš,“ pravil vítězoslavně Konrád, „ měl jsem pravdu. A je to pěkná děvuška, co myslíš?“ usmál se na přítele. „Co s ní chceš dělat?“ „No buď ji můžeme hodit zpátky odkud jsme ji vytáhli a nebo ji vezmeme na hrad a trošku se o to divočátko postaráme,“ nahodil Konrád rošťácký úsměv. Larry se naposledy podíval do těch dvou studánek. „Jedeš s námi, holka. A bude se ti u nás líbit.“ Děvče nic nenamítalo, nechalo si pomoci do sedla a odvézt na sídlo.

Sotva  se na dláždění ozval klapot kopyt, seběhlo se služebnictvo postarat se o koně a podívat se, koho to pán veze. Jejich zvědavé otázky Larry odbyl a pověřil svou hospodyni, aby se o dívku postarala, umyla, čistě ji oblékla, učesala a pak mu ji přivedla. Sám si mezitím nacpal fajfku, aby se trochu uklidnil.

Netrvalo dlouho, otevřely se dveře a vešla služebná. „Slečna je již upravena, pane, jak jste si přál.“ „Pošlete ji sem.“ Do komnaty vstoupilo půvabné stvoření. Trochu nejistý, ale vcelku ladný krok, ušlechtilá tvář rámovaná dlouhými rovnými tmavými vlasy, pleť jako z porcelánu…v dlouhých splývavých vínových šatech jí to opravdu slušelo. „Hleďme, to držení těla…takové obyčejné dívky nemívají. Určitě je šlechtična..i když je z lesa,“ pomyslel si Larry. Sjel ji pohledem odshora až dolů a zase zpět, až se jejich pohledy setkaly. „Jakpak se jmenuješ?“ otázal se laskavě. „Samantha,“ odvětila tiše a přitom se na něj upřeně dívala. „Samantho, tak tedy…hospodyně ti ukáže, kde budeš mít ložnici a potom tě doprovodí do jídelny na večeři,ano?“ usmál se. Byl jí jako očarován. Přikývla a vytratila se.

„Wow, tak že je pěkná, to jsem zjistil už v lese, ale že je to taková kočka, to bych nevěřil,“ mrknul na Larryho Konrád. „To ano, je moc krásná. Ale jak se dostala do lesa?“ „ To neřeš, příteli, je krásná, milá, vychování má…co více bys chtěl,“ nadhodil vesele, „ale jestli o ni nestojíš, já bych ji bral.“ „Ne…Samantha bude moje,“ zašeptal Larry s pohledem upřeným do prázdna.

Samantha na hradě již pobývala několik týdnů a zdálo se, že je šťastná. Zpívala si, tančila, vesele rozprávěla se všema na hradě. Larry se do ní bláznivě zamiloval a udělal by, co by jí na očích viděl.On se jí evidentně taky líbil, trávili spolu dlouhé chvíle. Pouze na otázku, jak se dostala do lesa, odmítala odpovědět, v takové chvíli její oči zesmutněly a tvář se zachmuřila. Larrymu to dělalo starosti. Něco trápilo jeho milou a nechtěla mu to říct. „Neptej se prosím, bude to tak lepší,“ odpovídala stále.

Larry ze samé starosti o ni onemocněl, byl často unavený a chodil jako tělo bez duše. Konrád to  mlčky sledoval a nevěděl, co udělat, jak svému příteli pomoct. Se Samanthou nebyla  v tomhle ohledu řeč ,akorát se stále teskně dívala do utrápené tváře svého milého.

„Poslyš, starý brachu, už nevíme, jak Samanthu rozpovídat…ale jedna možnost by tady byla,“ nadhodil Konrád ráno u snídaně. Larry byl bledý…pod očima měl temné fialovočerné kruhy a nimral se ve vajíčku. „Na co jsi přišel?“ „Možná by se ti svěřila, kdyby sis ji vzal.“ „Vzít si ji? A čemu by to pomohlo?“ „ Měla by v tobě jistotu, víš…to ženy někdy potřebují,“ prohlásil Konrád znalecky. „Ty myslíš?“ pookřál. „ Natuty.“

Již se dlouho neotálelo a po krátkých přípravách proběhla  na hradě slavná svatba s mnoha vlivnými a známými lidmi, kteří se sjeli z různých koutů země. Nevěsta byla sice poněkud ztrápená a ženich vypadal jako hodinu před smrtí, ale byli stále spolu jako dvě hrdličky.

Když hostina skončila a poslední hosté odjeli, odvedl si Larry Samanthu nahoru do společných komnat. „Tak jsme svoji, už napořád, Sam.“ „Ano, napořád…,“odvětila a v očích se jí opět zaleskl ten zvláštní smutek.

„Miláčku, nechceš mi povědět, co tě trápí?“ obejmul ji Larry a doufal, že se ono pečlivě střežené tajemství konečně dozví. „ Nemůžu…nesmím. Jednou se to dozvíš, neboj se…,“ zašeptala a opřela se o něj. Larry odevzdaně zavřel oči a vnímal jen prázdno.

Zanedlouho ovšem na hradě zavládla velká radost. Mladá paní totiž čekala děťátko. Larry jí hladíval bříško a povídal si s drobečkem, věrná hospodyně celé dny pletla malinké botičky a svetříčky a básnila o miminku. Byla skoro jako Larryho maminka, vychovala ho a už léta sloužila jeho rodině.

Znala Larryho velice dobře a proto jí neuniklo, že se jí poslední dobou vzdaluje. Den ode dne byl více ve svém světě a stával se pomalu stejně zachmuřený, jako bývala Samantha. Ta naopak vypadala velmi živě a kypěla zdravím. Larryho kruhy pod očima byly den ode dne temnější ,postava hubenější a pohled vyhaslejší…

„Hochu, ty se mi nelíbíš,“ podotkl Konrád starostlivě. „Měli bychom poslat pro lékaře. Podíval by se na tebe.“ „Myslím, že na moji nemoc není léku…“ „ Copak jsi doktor, aby sis to takhle sám určil?“ zaťukal si na čelo přítel. „To ne, ale mám silné tušení…že už  tady dlouho nebudu…něco mě spaluje zaživa.“ Konrád se vyděsil. Mluví z cesty…potřebuje pomoc. „ Spaluje? Jak to myslíš?“ „Tak, jak to říkám…už není úniku, není cesty zpátky, tohle je můj osud,“ zahleděl se Larry z okna, kde se pomalu smrákalo. Konrád se rozhodl. Lékaře by jeho přítel odmítnul, ale starého Fawricha neodmítne.

Fawrich byl už starý muž, hodně toho v životě zkusil a hodně se naučil. Vyznal se ve všelijakých kumštech a taky v lidovém léčitelství. Larryho dobře znal a mohl by mu možná nějak pomoci. Hned na druhý den pro něj poslal.

Fawrich se dostavil brzy ráno. Hospodyně ho uvítala a připravila mu vydatnou snídani. Larry byl touhle dobou vždycky jako mátoha, večer mu naopak bývalo daleko lépe, i když ke zdraví měl hodně daleko. Starý léčitel se mu zadíval do očí, prohlédnul mu kůži, nehty, pečlivě zkoumal skvrny na jazyku.

Konrád to vše pozoroval. Zdálo se mu, že se Fawrichovi v očích objevilo poznání. „Co mi je?“ vyslovil Larry s námahou otázku. „Neboj, nic  vážného to nebude,“ povídal rozvážně, „ale zatím nemám jistotu.“ Konrád poznal, že lže, ale mlčel. Jestli poctivec jako Fawrich lhal, musel mít pro to sakra dobrý důvod. „Za týden mám cestu kolem, přijdu se na tebe, Larry, zase podívat,“ zabrumlal a zvedal se k odchodu.

Konrád ho šel doprovodit k hradní bráně. „Je to s ním zlé, viď?“  Fawrich mlčky kývnul. „ Ale ještě nějakou dobu vydrží...než seženu lék.“

Nazítří ráno už Larry ani nevstal z postele. Sledoval, jak Samantha otevírá okenice a pouští do ložnice čerstvý ranní vzduch. Bylo skoro tak hezky, jako tehdy, když svou ženu viděl poprvé. Tehdy však ještě neměla kulaťoučké bříško jako dnes. Byla na ní vidět spokojenost a taky blížící se čas porodu. Cítil, jak se uvnitř něj něco sevřelo. Nevěděl sice, co to je, ale vůbec to nebylo příjemné.

Malý Kess se narodil za tři dny. Samantha zářila, komorné a hospodyně se mohly nad kolébkou rozplývat celé dny, vše se točilo kolem mrňouska a oslavovalo. Jen Larry silně připomínal mrtvolu. Konrád netrpělivě počítal dny, kdy  se vrátí starý Fawrich a už to nemělo dlouho trvat.

Přicválal na statném bělouši,  s vážným výrazem odmítl nabízené pohoštění a hned se sháněl po Larrym. Ten už sotva držel oči otevřené. Starý muž se posadil na pelest a posunkem naznačil Samanthě, aby opustila komnatu. V očích se  jí na okamžik zle zablýsklo, ale poslechla. Dveře se za ní hlasitě zaklaply.

„Tak, hochu, teď mě dobře poslouchej,“ naklonil se Fawrich nad nebožáka a vytáhl z kapsy malou lahvičku. „Stačí jedna kapka, aby ses uzdravil. Večer, než půjdeš spát, si kápni pod jazyk. Je to důležité, Larry,“ pravil a vtiskl mu lahvičku pevně do dlaně. „ A co potom…?“ zachroptěl. „ Až tě tvá žena políbí na dobrou noc, předstírej, že spíš, a to  za všech okolností, ať se děje, co se děje, rozumíš?“ Ubohý Larry netušil, proč to má udělat, ale přikývnul. Večer si kápnul pod jazyk, jak mu bylo nařízeno.

Po setmění Samantha zavřela okenice, zatáhla závěsy a ulehla k manželovi. Naklonila se nad něj a tiše  ho políbila na rty. Larry zavřel oči a ani se nehnul. Nic se nedělo. Ticho vládlo pokojem. Ticho a tma. Vtom ucítil na krku horké rty. Vmžiku mu ostré tesáky projely hrdlem a bylo slyšet jen hltavé polykání. Pojala ho hrůza. Bezmoc. Chtěl utéct, ale byl jako paralyzovaný. Jak dlouho to trvalo, to nikdo neví. Vnímal už jen chladné fouknutí do rány, která se následně zacelila. Té noci už neusnul. Zčásti díky kouzelným kapkám, zčásti hrůzou z poznání.

Ráno ho překvapil svojí návštěvou Fawrich. „ Dobré ráno, hochu.“ „ Už vím…vím…vše..o bože, jak jsem si toho mohl nevšimnout?“ sypal ze sebe s vytřeštěnýma očima. „ Polibkem tě vždy uspala, Larry, to proto. Cítíš se dnes lépe?“ zadíval se na něj starostlivě. „Trochu…snad…lépe než jindy..“ „ Lektvar životní vitality…,“ broukl Fawrich.

„Co budeme dělat?“ otázal se zoufale Larry, „ moje Sam..“ „Tvoje Sam…ano. Ona za to ale nemůže. Možná se tak narodila, možná byla nakažena.“ „ Já se taky můžu nakazit?“ „Moje kapky to nedovolí, neboj se,“ uklidnil ho Fawrich. Larrymu se viditelně ulevilo. „Strejdo, děkuju vám…teď už tedy bude vše v pořádku a se Samanthou budeme zase šťastní, oddechl si.

 „Víš, Larry…ne tak docela. Ona tady bude pořád, nikdy nezemře, nikdy se toho nezbaví, nikdy nepřestane. Teď už ji živit sice nemůžeš, ale přijdou na řadu jiní.“ „ A to, to znamená…,“ koktal Larry a nevěřícně kroutil hlavou. „ Že Sam musí zemřít, ano,“ potvrdil s vážnou tváří starý muž. „Ale  já ji miluju! To nejde!“ „ Jestli ji miluješ, tak ji osvobodíš.“  Larry se dal do pláče. Složil se na pelest a z očí se mu řinuly slzy. Fawrich ho mlčky pozoroval a taky mu nebylo lehko na duši.

„Jediné, čím jí pomůžeš, je stříbro…stříbrná dýka, kterou máš dole nad  krbem,“ promluvil tiše, když se Larry trochu uklidnil. „Ta, které se vyhýbala, jak jen mohla…teď už je mi mnohé jasnější…,“ šeptal nešťastník, „ i to, proč byla v lese od krve…“ „ Chlapče, teď na to nemysli. Musíme jednat. Touhle dýkou jí musíš probodnout srdce, dřív, než se dnes večer znova přisaje. Ty to zvládneš, Larry.“ „ Musím…“ pravil odhodlaně a otřel si hřbetem ruky tvář.

Za soumraku sňal ze zdi dýku a jemně ji oprášil. Chvíli si ji prohlížel. „ Miláčku, co zkoumáš na té dýce?“ zeptala se Samantha s Kessem v náruči. „Nic, lásko…prohlížím si věnování od mého dědečka, které je zde vyryto,“ odvětil přiškrceným hlasem. Jeho žena už se na nic neptala a tiše odešla.

Nastala noc. Larry se Sam se chystali ulehnout. Sam si broukala a Larry v duchu sváděl vnitřní boj. Naštěstí si včas  vybavil slova starého  Fawricha a ujistil se, že je dýka pod matrací. „Dobrou lásko,“ šeptla Sam a naklonila se nad Larryho, ale než se vzpamatovala, tak ji Larry surově přitlačil na postel, zvedl dýku a bodl. Jednou. Podruhé. A znovu. Zavřel oči a cítil její  horkou krev, jak se řine ven z ran a stéká mu po ruce. Měsíc ozářil její bledou tvář a Sam se slabě usmála. Vynikly dva bělostné špičáky. Larrymu stekla po  tváři slza.

„Miluju tě, Samantho…ale nemohl jsem jinak, promiň mi.. „ To nic, Larry… čekala jsem na to,“ pravila tiše, „konečně budu mít klid. Budu na tebe čekat.  Už mi bude…dobře. Zato Kess…“ nedořekla a vydechla naposled.

Její tělo spálili a rozptýlili na onu louku u lesa. Nikdo kromě Larryho a Fawricha nevěděli, co se vlastně událo. Ani Konrád ne. Ten si vzal na starost malého Kesse, jelikož Larry se na něj nemohl ani podívat. Na jeho krásné, bílé špičáky.