Vševesmír... (4) Kouzelník průmyslu a prosperity

Allspace za hranou.

Nastal nový den. Nebohé sluníčko konečně dohonilo Zeměkostku a teď se jí snažilo obkroužit. Bohužel, někdo, slovy NĚKDO (žejo, Topo!?!) poslal Zeměkostku kupředu tak rychle, že sluníčko jen s vypětím všech sil předbíhalo tu nevzhlednou planetku. A ještě horší to bylo, když mělo zůstat v tý konstantní vzdálenosti. No nebudu to natahovat, prostě se to nepovedlo a při obíhání sedumadvacátý úhlopříčky se prostě trochu přiblížilo a vožehlo jednu Zeměplacku trochu víc, než bylo na tuhle čtyřapůlletku naplánovaný.

Topo se posadil na podlaze, utřel si z tváře slinu a chytnul se za hlavu. Jeho vodka-party dostala náhle nový rozměr. Ten rozměr mával s každým kusem Topova bytu na jinou stranu a Topovi se zdálo, že mu tenhle nový rozměr pomalu začíná vyhrožovat i žaludeční nevolností... „Hovnó!“ zařval Topo na ten rozměr a vyčaroval si flakónek amfóry. Kopnul ho do sebe a náhle se mu ulevilo. Postavil se a narovnal lehce politej gaučovník. Gaučovník sice breptal něco o tom, že za takovejhle plat se mu na tuhle práci vysere, ale Topo ho svojí božskou mocí rychle umlčel. Pak se vydal do kuchyně. Docela ho překvapilo, když uviděl svůj vysavač, kterak se připaluje v zánovní plynové troubě. „A kurnik... to sem zase včera vyváděl...“ povzdychl si klidně a jedním lusknutním prstů nechal sporák, plynovou bombu i s připáleným vysavačem vyhodit z vokna... Za okamžik se objevil novej sporák... Ale vysavač prej bude až v úterý příštího měsíce.

Shodou okolností to byla inkriminovaná část Zeměplacky, kde se pohybovala reprezentativní skupina hrdinů Zeměkostky. Bylo tu docela vedro a zdálo se, že sluníčko se pěkně zapotí, jestli hodlá netrefit Zeměkostku. Rusty si vesele hopkal napřed a vyhlížel jakýkoliv hodiny, kostelní věž, nebo tržnici plnou asiatů. Nic takovýho sice neviděl, ale po chvilce se ozvalo nějáký hučení a tenhle sralbotka se připlácnul k zemi a hledal po kapsách svýho plyšovýho medvídka. Roj tvořený kousky trpajzličího aerobetonu mu stále svištili v kruhu nad hlavou. Rachot s každou vteřinou sílil, až nakonec zesílil úplně... Přímo před Rustyho dopadnul nějakej dvinej věc... Něco jako sporák, kterýmu někdo do trouby nacpal vysavač. Rusty na to zíral asi jako domov důchodců na nightclub. Pak se z toho šoku nějak oklepal a přiblížil se k tomu blíž.

Jenže neměl dost času to pořádně omrknout, protože za ním se táhnul zbytek družiny. Bompo se konečně rozhodnul udělat něco se svou závislostí na chlastu a tak si od Barta koupil odvykací sadu z telešopingu. Protialkoholní léčba zahrnovala nošení dvou magickejch soudků na chodidlech, kouzelné jehly zabodnuté v oku a taktéž kouzelného řeťezu, který se nosí na krku společně se zavěšenou stejnětak magickou kovadlinou. Oliver si párátkem vyšťourával ze svejch titanovejch zubů posledení kousíčky svíčkového bifteku z trpajzlíka. Přetékal pýchou na svůj znovunabitý oblek vražedníka a tak si to zvolna štrádoval někde na konci celé skupinky. Před ním se hádali dvě divné bytosti. Yo už strašně dlouho vřeštila na Marcuse Kurvínka - Vévodu z Olejova „....kurva, prdel.. co to má kurnik bejt?! Jak sis to moh vůbec dovolit?! Co tě to sakra napadlo, na cizí věci se prostě nemaluje!“ a snažila se ze svýho obrovskýho kladiva vydrhnout záplavu srdíček, které jí tam někdo namaloval růžovou rtěnkou . A růžovou rtěnku má jen Kurvínek, protože je přece jasný, že Olvier se líčí jinym odstínem odstín - krvavavá tmavočerveň.

Yo se sice už několikrát pokusila rozmašírovat Kurvínka kladivem, ale bylo to prd platný. Jak už praví zákon (Vševesmír 1 - vševesmír a jeho obyvatelstvo) Kurvínek byl pod božskou ochranou a tak bylo užití veškerý hrubý síly na hovno. Bart byl rád, že se mu konečně podařilo prodat tu kurevsky těžkou odvykací soupravu a tak si to s poloprázdnym batohem a kapsou přecpanou zlaťáků razil vpřed přece jen o něco snáz, ale jeho vlastní závislost ho sžíral, takže konečky jeho vlasů se pomalu rozpadaly a padali volně dál... tady už nepomůže ani Pantene pro V... ať už je ten pan Tene kdokoliv.

„Co to tam sakra máš?“ zahuhlal Bompo a snažil se udržet jehlu ve svým voku pod správným úhlem, kovadlinu táhnul na řetězu za sebou. Rusty zakřičel několik vzřeků v yetiovský řeči, za chvilku si vzpoměl, že mlvuí s pohými lidmi a přepnul zpátky na konstkočeštinu. „Říká, že se zdrží jenom krátce. Prej chce poznat nový lidi a naše industriální památky. Chce se vyfotit u nejzakouřenějšího komínu a s tím nejumaštěnějším dělníkem měsíce.... moment.... jo, jasně ... říká, že by chtěl ještě autogram od takovýho toho pána s asfaltem...“ Bompo se náhle zaseknul. Oči div mu nevypadly z důlků. Pak ale zatřásl hlavou, znovu upevnil jehlu k popruhu a pozvednul kovadlinu. Byl přesvědčen o tom, že to musej bejt halucinace a tak chtěl překontrolovat návod k použití k odvykací soupravě, kterej byl vyryt nehtem písaře na spodní straně kovadliny.

Yo najednou přesatala hučet do Kurvínka, přiběhla k místu dopadu a pokreslenou pažbou své palice odstrčila Rustyho dál. Chvilku na to zamyšleně zírala, pak poslala Rustyho i s těma jeho blbejma kecama do prdele a sporák s do křupava zapečeným vysavačem poslala jednou ranou své palice taktéž do Doprdele (pozn. překladatele - Doprdel je hlavní město na Zeměkostce, toto město je proslulé svou spisovnou mluvou a nejvyšším počtem sanatorií a ústavů pro duševně choré na jednoho obyvatele .... tento poměr činí 6,75 cvokáren na jednoho občana - do Doprdele se proto posílají lidi, kteří by se podle odesílatele měli léčit na hlavu, toto město také tvoří jeden z 89 puntíků, které zaplňují Asdkhzrldjgsvfnvcpquawokou Zeměplacku).

Oliver už neměl čas prozkoumat, jestli se v tý divný věci ukrývá cokoliv, co by šlo zabít, ale bylo mu to už jedno, svůj příděl samoúčelnýho násilí si už pro tenhle týden vyčerpal.

Ještě, než se ale kdokoliv další stihnul zeptat na cokoliv dalšího, přišlo TO. ... Přišla ohromná a naprosto omračující vlna hroka. Slunce se jakoby přiblížio a pak jakoby spadlo za roh. Za chvilku zapadlo za obzor. Během chviličky se zase ochladilo na normální teplotu a zapnulou se veřejný osvětlení. Trvalo to jen chviličku, než naskočili všechny zářivky na týhle savaně. Během půl minuty to tady zase vypadalo jako za regulérního dne.

Náhle se ozval další šílenej rachot. Všichni svorně zírali doprava, odkud se ozývali ještě daleko zběsilejší zvuky, než před chvílí. Pak se objevil obrovský oblak prachu. Za se z prava doleva přehnalo rozdováděné stádo místní zvěře a místních lesních elfů (pozn. překladatele - lesní elfové jsou další odrůdou tohoto polodementního národa - uši maj už taky špičatý, jako jejich chodidla, ale je jim to prd platný... zase neuměj normálně chodit, ani kdyby chtěli. Lesní odrůda tohoto pozoruhodného organismu navíc trpí rezistencí vůči vzdělávání a tak jsou tihle elfové do jednoho totální negramoti) Zvěř stále pádila kamsi do pryč, ale to hlavní mělo teprve přijít. Obrovská polámaná plachetnice (pozn. překladatele - byl to magnetickej křížník - to je loď, která pluje po moři s takovým obrovským magnetem a dělá všem ostatním na moři severní pól - to proto, že Zeměkostka nemá žádnej skutečnej severní pól a tak ho supluje tohle plavidlo) prosvištěla pár metrů nad zemí z prava doleva. Přitom se jen ozývali zhrozené výkřiky hobitý posádky, drcení dřevěného trupu o pouliční osvětlení a rytí přídí v hlíně. Plachetnice prosvištěla podzvukovou rychlostí někam dál a nechala za sebou jen obrovskou brázdu, odkud zmizela valná většina všech stromů a sloupů pouličního osvětlení. Přímo v korytě se objevily velké bicí hodiny s kukačkou.

Kurvínek zíral na tu letící loď, která pravděpodobně překročila hranu Zeměplacky přiliš rychle. Jediné na co se Kurvnínek zmohl bylo jen „Týýýý vado...“ Za okamžik se všichni rozběhli směrem k brázdě. Rusty si ještě pořádně neuvědomil, co že to z tý lodi vypadlo a tak jeho následná reakce byla o to silnější.

Bompo se ještě ohlédl za lodí (svým okem, které nebylo postiženo odvykací magickou jehlou) a náhle začal mít takovej divnej pocit... Žeby ta léčba zabírala? Žeby nezabírala a vracel se absťák? Že by se včera přežral? (pozn. překladatele - včera tahle družina ubožáků zbaštila akorát jednu ještěrku... ale zbaštila ji i s navijákem) Ne... tohle bylo něco jinýho... Magnet na magnetickým křížníku začal nějak moc fungovat a podle fyzikálních zákonů to i jinak dopadnout nemohlo... Magickou kovadlinu najednou popadla neznámá síla a táhla ji někam dopryč. Magnetická jehla jako zázrakem vystartovala směrem za magnetickým křížníkem... Kovadlina ho hned následovala... řetěz na kterým visel Bompo letěl taky... A bompo, kterej visel na řetězu letěl tamtéž... Trvalo jen chvilku, než se z toho Bompo vymotal a zase se ocitl pevně na Zeměplacce. Nebožáci na křížníku se budou asi fest divit, až je tam vezme po palici taková magická kovadlina s potěhem. Bompo přišel o svojí draze zakoupenou odvykací soupravu a to bez možnosti vrácení peněz... Škoda... třicetidenní lhůta ještě nevypršela. Jenže co se to děje? ... Bompovy magický odvykací soudky, které se až doteď drželi na nohách najednou taky začali mít nějakej problém... Najednou sebou škubly a letěli přesně na opačnou stranu, než ta divná loď... Proč? Bůhvíproč. Vlastně tady to je záhadou i pro boha...

Co se dá dělat. Není dobré plakat nad rozlitým pivem... Bompo bude muset najít jinou cestu k odvykání... Vlastně teď by spíš radši našel nějakou butylku s něčím vostřejším... Ale kdenic tunic a tam také nic. Jen Bart si namastil kapsy. Rusty popadnul hodiny (pozn. překladatele - tohle byl asi jeho životní výkon, páč tyhle bicí hodinky byly asi třikrát větší, než on... ale to se o páté hodině odpolední změní... možná.. a možná ne, bůhví, jak dobře ty hodiny budou fungovat, když si tak dlouho pobyly v blízkosti toho obludně velkýho magnetu)

Všichni si to šinuli vpřed. Rusty pořát hulákal na celý kolo, že do páty hodiny odpolední zbejvá ještě tři a půl hodiny a všeobecně s tim každýho prudil. Tornádo vzdušného železobetonu se jakoby radovalo s ním. Neustále se rozdmýchávalo a zase splaskávalo, přičemž uprostřed pouště zvedlo do vzduchu gigantickej oblak mraku. Vypadalo to jako písečný bouře. Asi tak sto metrů od městské brány stál zláštní muž v černém obleku. V ruce držel starou konzervu od fazolů, druhou ruku měl zapřenou o bok, valil voči na konzervu a ani se nepohnul. Skupina hrdinů byla už dost otrávená Rustyho neustálým vřískáním.

Jako první k tomu sochanému muži dorazil Vévoda z Olejova. „Sím… co to tady provádíte?“ zeptal se přitrouble Kurvínek. Pán-v-cilindru se otočil, dvěma prsty obřadně promnul svůj dred z plnovousu a s neuvěřitelným šklebem ve xichtě odpověděl „Prosím?! Jak se někdo může ptát na tak hloupou otázku?“ a při každé hlásce otevíral pusu dokořán tak, že bylo až s podivem, že si ji nevyhodil z pantu. Kurvínek protočil hlavu okolo krku a zkusil to znovu „Sím… co to tady provádíte?“ Pán-v-cilindru trochu zrudnul, celej se prudce protáhnul a pak zase jakoby zkameněl. Bompo k němu přišel a chvilku na něj čuměl. Asi netušil, že se jedná o živého člověka a tak pravým ukazvákem zalovil v konzervě od fazolů. Nic tam nebylo a tak Bompo převalil oko přes hranu a čuměl do konzervy. Nikde nic. –socha s konzervou v ruce- řekl si Bompo a znuděně plivnul do konzervy.

Pán-v-cilindru zčervenal, zmodral, zezelenal, zrůžověl, pak vyblednul, naskákali mu pupínky, žíla na čele naběhla do tmavě hnědé barvy, jeho pleť opečovávaná pleťovou maskou z kolomazi zežloutla, znovu zezelenala a pak konečně vybledla. … Pán-v-cilindru se rozeřval na celý kolo – tedy na Bompa. Nadával a klel tak vysokou rychlostí a tak sprostě, že mu bylo hovno rozumět, ale Bompo už pochopil o co tady jde. Pak se Pán-v-cilindru nasral volnou rukou ukázal na Bompa a zařval znovu „TŘESKY PLESKY DO NASOLENÝ TRESKY, BLESKY, PLESKY, CHCÍPNI!!!!“ doplnil to odpovídající gestikualci, kterou se naučil v hodinách tance a dál odříkal několik kouzelných slovíček. Ruka, která až doteď ukazovala na Bompa v Delíriu (pozn. Překladatele – Bompo byl v Delíriu, ale pořád stál před Pánem-v-cilindru) se rozsvítila a následně z ukazováku vylétla smršť blesků a hromů. Bompo se ještě stihnul leknout… Ale pak už nic… Hromy blesky si našli nejideálnější hromosvod v blízkosti a sice – starou konzervu od fazolů.

Pán-v-cilindru se rozsvítil. ... chvilku sebou škubal a pak slítnul hubou na zem. „Sím… co to tady provádíte?“ zeptal se znovu přitrouble Kurvínek. Pán-v-cilindru zhluboka oddychoval a volal směrem nahoru (pozn. překladatel - na opačnou stranu, než je dole) „Uh... huhlghl... Já jsem kouzelník! Nacvičuju tady nový číslo vy volové! Zmizení otevřenou konzervou! Jsem mistrem v mizení. Dokážu zmizet, dokážu nechat věci zmizet! Jasný?! Kdybyste neprudili a nerušili mou koncentrákovanost, tak by se to i povedlo!“

Bompovi se kouzelníkův kousek asi líbi natolik, že chtěle repete. I Bompo nelenil a flusnul směrem ke konzervě znovu. „UAAAAAAAAAEEEEEEEEEE!!!!“ zařval kouzelník. Zařval to ale tak silně, že Bompovi začalo hvízdat v uchu. „VOLE! Co si to sakra vo sobě sakra myslíš?! Sakra já sem sakra pracující člověk, na sakra mě tady nebude sakra nikdo sakra plivákovat! Jasný?! Sakra!“ Bompo z toho ukrutnýho pískání v uchu začal šilhat, kulhat, a psát levou rukou (pozn. překladatele - Bompo před touto událostí stejně v životě nepsal, takže jediné co ovlivnilo jeho leváctví byl výběr ruky, která bude asistovat při otevírání piva).

Touhle dobou se okolo na zemi spočívajícího kouzelníka shromáždila. Oliver na něj jednim vokem kouknul a pak se jako šéf celý expedice otázal „Co to tady provádíte?“ Kouzelník dostal nekontrolovatelný záchvat, při kterém sebou nekontrolovatelně škubal a válel se po zemi. Bompo vytáhnul svoji poloprázdnou flašku od rumu, ve který ale už delší dobu zbývala jen voda. Jeho levá ruka poprvé zasuplovala pravačku a otevřela hrdlo láhve, načež polil kouzelníka ledovou vodou.

Kouzelník se konečně trochu vzpamatoval. Doktor mě říkal, že se nemám rozčilovat.... hů-sá.... hů-sá...“ přeříkával si kouzelník pomateně. Nakonec to teda vzdal a začal mluvit „Dobře! Takže pro všechny! Ste tady sakra všichni sakra?! ... Nacvičuju zmizení votevřenou konzervou! Normálně jsem mistr - si to zkuste představit... já dokážu nechat zmizet všecko na světě! Raketoplán, orient expres, pendolino, vlastní cilindr, státní dluh, dokážu nechat zmizet i vzduchoprázdno! ... Sám dokážu zmizet odkudkoliv! ... Z Alkatrazu, ze zabetonovaný větrací šachty, ze zavřenýho sudu, dokážu zmizet i z metra, když se tam objeví revizor! Ale zmizet z konzervy prostě nedokážu!“

Yo nechápavě zírala na bezmocného kouzelníka a s naivitou sobotě vlastní se zeptala „A proč vám to jako nejde?“ Kouzelník jen pokrčil rameny a s obvykle otevřenou hubou odpověděl „NEVIM! Kdybych to věděl, tak to už VYŘEŠIM!“ Yo pokývala hlavou a vítězoslavně pronesla „Aha...“

V tom začali bít hodiny, které nesl Rusty na zádech. Sice měla bejt teprve druhá hodina odpolední, ale čas to zase posral... Odbyla pátá hodina odpolední a pak se časoprostor vrátil zpátky se svoji malou ručičkou na číslo DVA.Rusty začal tancovat svůj obřadní tanec a během tří minut se proměnil v megaRustyho. Jakmile se zvětšil do své silné, chytré, krásné, milující a bohapusté podoby jakoby zázrakem se uklidnil. Tornádo železobetonu trochu zvětšilo svůj poloměr a vesele si svištělo dál.

Kouzelníka z toho divnýho divadla zase trefil šlak, ale rychle se z toho zase probral, když na něj Bompo zase plivnul (pozn. překladatel - voda v Bompově flašce vod rumu už došla). Rusty se podíval na kouzelníka, podíval se na konzervu a trochu pomalu řekl. „Proč to teda nezkusíte?! Vždyť tak dlouho se chodí se džbánem... a dál to neumim...“ Kouzelník dělal, že ho ignoruje. Takové moudro od hyperinteligentního ietyho vážně nečekel.

Rusty možná ještě nezapojil veškerou svou šedou kůru (pozn. překladatele - jeho kevlarová vrststva chlupů na povrchu těla - tedy kůra byla za normálních okolností bílá, po proměně ale zešedla do maskovací moscewské šedi - první skutečně inteligentní nátěr neuropatologicky namáhaných povrchů). Bart tedy nahlédnul, se svým krysím nosem napřed, do pixly od fazolů a pak podotkl „Jak z toho... perlička... můžete ... jahodová perlička... zmizet, když tento... perlička... se do toho nevejdete? ... perličkáááá....“ Oliver ho laxně praštil pažbou svýo kabátu přes prsty a nechal upustit plechovku na zem. Tuhle poznámku ale už kouzelník asi nedokázal skousnout... Vystartoval s novou energií a elánem a jako pikaču na konci každýho dílu v sobě našel novou elektriku. Znovu zahřeměl všemožná zaklínadla a spustil na všechny okolo asi šestkrát větší smršť hromů blesků a řevu. Tentokrát si dal bacha a odkopl dál tu plechovku od fazolí. Bompo z toho tentokrát už moc neměl, protože jeho uši ucpal hvídzdot předchozí salvy nadávek...

Blesky se rozlítly na všecky zeměkoststský strany... A ještě než dorazili ke každému z hrdinů... našli si zase nejlepší hromosvod - kousky železa v Rustyho osobním tornádě ze železobetonu byly jasnou volbou. Jenže nic z toho nebylo uzeměný, tak blesky třesky a plesky wlýtly do tornáda a začali kroužit společně s železobetonem. Celý tornádo se prasecky rozsvítilo a jiskřilo to tak mohutně, že z toho nejedna pouštní ještěrka dostala psotník. Svítilo to tak svincky, že i Topo někde na oběžný dráze Zeměkostky musel ztáhnout světlost svý suprčupr pozorvoací plazmový placky. Jenže blesky ne a ne přestat… Hromy možná jo, ale blesky nic – furt lítali dokolečka nadsvětelnou rychlostí a furt tam lítali dokolečka a ještě jednou dokola.

Rusty z toho byl pěkně vytřeštěnej, tak vyběhnul rychlostí šesti gépardů náhodným směrem a snažil se to železobetonový elektrický tornádo setřást. Jenže ouha… Ono to nešlo – už asi tejden to nešlo, tak proč by teď mělo, že jo? Nakonec Rusty trochu uvažoval… Měl koneckonců zase větší mozkovnu, než součet všech mozků jeho polodementních kamarádů a tak myslel dál… Uzemnit – to je to pravý slovo – potřebujeme to uzemnit… Tak Rusty natáhnul pravačku (pozn. Překladatele – Rusty stále ještě nebyl poznamenán blesky a hromy, tak stále psal pravicí, ne jako ten zdegenerovanej Bompo), napřahnul se ještě víc… Ještě kousek… ještě kousičíček… a pak vší silou udeřil do toho železobetonovýho kužele… a vší silou ho uzemnil… Hromy, blesky, třesky plesky konečně někdo bez pardónu uzemnil… blesky přejely po Rustyho kevlarovym kožichu od pravice (která je tvrdě uzemnila) až přes nohu k zemi a když zjistily, že jsou furt jen na poušti, zase si to rozmyslely a vrátili se do Rustyho kožichu. Postupně to takhle dopadlo i s pleskama a třeskama… nikomu z nich se nechtělo zůstat navěky v poušti a tak se prostě zabydleli v Rustyho kožichu. Železobetonový tornádo pohaslo… Rustyho kožich se rozsvítil…

Rustyho kožich byl přímo elektrizující. (pozn. Překladatele – normálně je kevlar nevodič, ale při tvorbě Zeměkostky tady byl NĚKDO pod vlivem a bez základního vzdělání a tak sem tam něco posral…) Ministerstvo počasí právě zahlédlo tu bleskumocnou šarádu a nejpomalejší byrokratický orgán na Zeměkostce Čas od času zapracoval trochu rychleji… A tak bleskurychle zareagovali na blesky, třesky a plesky a ministerstvo jednou za čas udělalo správnou věc. Ke každý bouřce patří taky déšť… „Nechť lije…“ zavolal ministr počasí a zatáhl za náhodně vybranou páku na automatu na kafe. (pozn. Překladatele – všimněte si, že do toho automatu na žvejkačky před tím nehodil ani minci !!!). Jenže ouha… Veškerý kvóty na dešťovou vodu byly vyčerpány (pozn. Překladatele – když sluníčko ožehlo Zeměkostku trochu víc, než bylo na tuhle čtyřiapůlletku naplánovaný, někdo to prostě uhasit musel…). No jo… voda došla… automat tedy vybral to čeho zbylo na tuhle sedmiletku nejvíc… LENTILKY !!!

Na celou zeměplacku, kde právě stáli naši hrdinové začali pršet …. …. … … … … … … … … … LENTILKY! Rustyho kožich se stále blýskal a zdálo se, že to ještě dlouho nepřestane. Yo byla chytrá trpaslice … tedy pardón … liliputka, samozřejmě. A tak hnedka pochopila, jak funguje elektrika… „Když uzemnit tak pořádně!“ řekla si jaksi pro sebe a mrštila po Rustyho hlavě své kladivo. Bohužel… Pro tyhle účely vrhu bylo ono kladivo poněkud velké a ona Yo poněkud malá… a co se nestalo… Ministerstvo pro fyzikální zákony (pozn. Překladatele – druhé nejpomaleji pracující ministerstvo… ale s nejvyšším platem a tučných odměnách v podobě strdí… šmejdi zazobaný) udělalo někde chybu, nebo možná právě poprvé skutečně udělali něco správně… místo kladiva se směrem k Rustyho hlavě vydala právě Yo. Knock-out, kterého dosáhla byl oslňující… Mezi Rustyho kožichem a Yo probleskla salva hromů a blesků, načež se salva zase vrátila pod kožich k Rustymu a Yo se omráčena vrátila zpět na lentilkami posetou zem.

Rusty se nějak cejtil nesvůj. A to bylo docela divný, protože Rusty bejvá jako machr ledově klidnej, jako ledovec na severním pólu... teda vlastně ještě víc. Ale tenhle hrombleskovej kožich a železobetonový tornádo ho fakt krutě znervózňovalo. Natáhl se pro pana kouzelníka a chtěl si to s nim vyřídit jako ručně, ale jakmile se dotknul toho divnýho člověka, pár z jeho blesků si našlo svoje uzemění a záplava ledu a oleje se vyřítila z Rustyho tlapy, jako když vystřelí z mraků blesk... a následně tohle kvantum oleje a ledu zabilo pana kouzelníka.... Ihned po své smrti zmizel neznámo kam... ale ještě před odchodem říkal, že si nepřeje, aby se ho kdokoliv z těch demetnů okolo opovážil byť jen náznakem vyrušovat... Konzerva zmizela s ním...

Oliver pokrčil rameny, zanadával na ušlou možnost mučení a zavelel odchod. Kousek před nimi stála městská brána s dvěma strážnejma. „Zdravíčko, fešáku...“ zabreptal Kurvínek a obdivně zíral na bránu. Rusty ho lehce odstrčil (což znamenalo zase slušnej elektrickej šok...) a hlubokým, moudrým hlasem pronesl „Ale to se nesluší, s takovým proslovem a hledáním svojí křepelky posečkej na pozdějc.“ Oliver se ujal vedení a jako reprezentant expedice do prdele promluvil jako první. „Hej strážný! Co je tohle za město?“ Strážný v obleku s kravatou a kanystrem benzínu v ruce nabubřele odpověděl. „Tohle je město průmyslu a obchodu... Já jsem sebevražedný strážce města, který odpálí svou nálož, jen pro dobro tohoto města... Čeho si žádáš? A proč nás obtěžuješ?“ Oliver se zamyslel a pak položil na zem další otázku „My všichni jsme na expedici do prdele, ne do Doprdele, ale prostě jen do prdele... A chceme projít vaším městem a nabrat něco zásob, něco popít a taky něco vyrabovat... teda... chci říct - obdarovat sirotky.“ Strážný si sundal sluneční brejle ze zápěstí a pohlédl dvěma očními bulvami (taktéž umístěné na zápěstí) na Olivera „Hm... myslím, že tě nepustím dovnitř... Vůbec se mi nelíbí, jak se na mě povýšeně koukáš...“

Oliver okamžitě zareagoval „Když to je těžký, když nemáš oči ve xichtě... A teď už nedělej tlaky a otevři bránu!“ Strážný ale jen odsekl „Až naprší a uschne... A tyhle debilní lepkavý lentilky jen tak neuschnou... Přeber si to podle svýho rozumu...“ Oliver nechápal. „Co to sakra mele?“ Zeptal se všech ostatních. Bart se podíval doprava, podíval se doleva a pak pronesl „Mám perličkáááá ... perličkáááá ... Tedá ... Mám nápad...“ Oliver to hnedka utnul „Ne, perličku nemám, perličku nemaj tady a perličku mít prostě nebuděš... Rozumíš? ... Perličkáááá Chápeš? Nic nebude!“ Bart se trochu zarazil a furt čuměl někam doleva. Pak se ke slovu dostala Yo „Zabijém jé!!!“ Oliver zase utnul tento nápad hodný nobelovy ceny za debilnost hned v počátku... „Ne to je ta největší debilita, jakou sem kdy slyšel... já vždycky vraždim jen pro potěšení a pro moc mého kabátu... a tahle vražda by měla racionální motiv, takže mě ani nehne. A jestli je zabiješ ty, tak tak se odpálej a všechny nás to rozmetá na kusy... To znamená, že se jich nesmí dotknout ani Rusty... Někde sem čet... ehm... teda někde sem slyšel, že benzín hoří... A teď se ptám znova - co znamená to až naprší a uschne?!“ Nakonec teda konečně promluvil Rusty „Třeba nás nechce pustit...“ Oliver lehce přikývl a pak se znova zeptal „Co budem teda dělat?“ Bart znova vykřiknul svoje oblíbený „Perličkááá, perličkááá ... Mám nápad...“ Oliver už nějak jako neměl sílu to zarazit a tak se stalo, že Bart dořekl myšlenku. „Co kdybysme tu zamčenou ... perlička ... bránu prostě obešli? Vždyť tady nemaj hradby...“ Oliver se prudce otočil a podíval se od leva do prava... Nikde ani kus hradby... Jen ta zamčená brána...

Oliver se teda okamžitě zeptal „Strážnej! Co to tady sakra je za město? Co tady dělá ta brána, když nemáte hradby?!“ Strážnej se rozhlídnul dokola a odpověděl „Tohle je město průmyslu a obchodu... a brána je tady proto, že to byla jediná věc, kterou sme dokázali z fondu městských hradeb zafinancovat... Na hradby už nezbyly prachy...“ Oliver už dál nepřemejšlel. Tohle divný město průmyslu a obchodu bylo asi stejně divný jako New Moscwa. Ostatně stejně, jako většina povrchu Zeměkostky. „Bando! Jdeme! Tohle město si užijem! ... Doufám, že jim tady nezbyly prachy ani na další strážný...“

---