Sny - Co zmůže láska (kapitola 16)

Pak nastalo ticho a všechny pohledy se upnuly ke dveřím kočáru. Všichni okolo již věděli, že uvnitř jsou ony. Princezny, královny, ženy, jež dokázaly zařídit mír. Jejich hrdinky, jak jim říkali vesničané, sloužící i vojáci. Hrdinky.
    Lýdie se vzchopila první. Přesunula se k východu a podívala se ven. Pomalu se zvedala a vystupovala. Chtěla se přidržet rámu, ale než se ho stačila dotknout, ucítila, že její ruku svírá silná dlaň. Podívala se na ni, ale neodvažovala se pohlédnout do obličeje muže, jemuž patřila. Na to nebyla připravená, ještě ne. Byla tak zmatená.
    Leoš na tom byl stejně. Její přítomnost ho vyvedla z míry víc než kdykoliv předtím cokoli jiného. Jak ji miloval. Ona jeho také, věděl to, ale také si uvědomoval, že se bojí. Nepodívala se na něj, ani když byla venku. To se otočila a pomohla ven z kočáru Elizabeth.
    Obě ženy se chytly pevně za ruce, společně se otočily a zvedly oči ke králům. Ti ztuhli. Překvapení předcházelo ještě většímu překvapení. Ony byly těhotné. Proč to neřekly? Chtěli se je na to zeptat, ale nenacházeli slova.
    Okolo čtveřice hledící si do očí nastal hluk. Lidé začali zase šeptat. Bohužel si přitom nikdo nevšiml, že jeden ze spoutaných mužů uvolnil pouta, dostal se ke zbrani a došel až ke královnám. „Zemřete!“ zakřičel. Dál se ovšem nedostal. Skácel se k zemi.
    Proběhlo to tak rychle, že nikdo nic nepostřehl. Všichni udiveně hleděli na umírajícího, kterému z hrudi tepala krev. Poté zvedli oči a spatřili hraběnku z Hradu mrtvých s krvavou dýkou v ruce. Ta si jich však nevšímala, sledovala oči umírajícího. „Kdysi jsem slíbila, že již nikdy nezabiji, ale u tebe jsem udělala velice ráda výjimku, Konrete.“ Muž zemřel.
    Vzpamatovali se i králové. „Kdo je to?“ zeptal se Leoš. Voják doprovázející kočár chtěl odpovědět, ale přerušila ho hraběnka. „On je ten, kdo prodlužoval boje. Je to rádce tvého otce… Lýdie, Elizabeth ani nevíte, jak jsem ráda, že to dopadlo takto. Konečně jsem mohla odčinit, co jsem způsobila… Před pětadvaceti byl ten muž mou pravou rukou, ale když má dcera utekla, odešla jsem od všeho… Konečně jsem pochopila, co válka znamená. Zničilo mě to…
    Až když jsi ke mně přijel ty, Dobroslave, jsem se vzchopila. Uvědomila jsem si, že válka musí skončit. Nevěděla jsem však, jak to udělat. Až přišly ony. Bylo mi hned jasné, co zmůže láska. Vše probíhalo dobře, ale to se Konretovi nelíbilo. Pokusil se tedy o poslední výpad. Chtěl zabít královny…
    A s ním zemřela i tato válka. Nechť je to poslední oběť,“ zastavila se a pohlédla na dívky, které padly do náručí svých lásek. „Buďte šťastni. Já odjíždím. Sbohem.“ „Ale babičko,“ vykřikla Lýdie. „Proč bys odjížděla?“ „Musím. Já nemám právo, abych s vámi vychutnávala mír… Po tom, co jsem tehdy udělala na to právo nemám… Všechny vás mám moc ráda, pamatujte si to.“ Nasedla do kočáru a ten ji pomalu odvážel ze zámku.
    Králové se za ní dívali a jako jediní ji chápali. Oni znali pravdu, ale nemysleli si, že by se jí měl dozvědět ještě někdo další. Stará hraběnka z Hradu mrtvých už své činny odčinila. Teď tu však bylo něco důležitějšího. Jejich lásky. Konečně je mají u sebe.
    „Správce!“ zavolal Leoš. „Ano, králi.“ „Připravte hostinu. Dnešním dnem začíná nová doba. Doba bez války.“ Obyvatelé zámku, přilehlého města a vesničané začali jásat. A pak se rychle vrátili ke své práci. Do večera musí připravit spoustu věcí.
    Královská čtveřice vše v tichosti pozorovala. Dívky ovšem potřebovaly být s nimi osamotě. Museli si promluvit. Čekali na to tak dlouho. Pomalu se vydaly do zahrady a králové je následovali.
    Mezi záhonky růží byl klid a malý altán. Tam se posadily. Obě byly unavené, ale tento rozhovor již déle odkládat nemohly. Kdo ho však začne? „Sestřičko, rád tě vidím… Lýdie, kdybych tehdy tušil, co vše tvá cesta způsobí…“ promluvit Dobroslav „Co bys udělal?“ „To právě nevím.“ Pak se otočil na svou ženu. „Elizabeth, mohla jsi mi to tehdy říci… Tuhle chvíli jsem si představoval  tolikrát, ale rozhodně ne takto,“ pohledem spočinul na jejím vyklenutém břiše.
    „To já také. Ale copak se někdy něco děje podle toho, jak jsme si to představovali, nebo naplánovali?“ podotkl Leoš. „Opravdu jsme se na vás těšily, ale to přepadení, pak… pak ta věc na nádvoří. A nakonec odjela babička,“ přidala se do rozhovoru laguerská princezna, teď už depaitská královna. „Lýdie, nevypadala jsi překvapeně, když hraběnka mluvila o své minulosti. Ale Elizabeth ano.“
    Lýdie si povzdychla. Také o tom věděli. „Dobroslave, to, co jsem měla vyzvednout z toho zříceného hrádku… z hrádku, kde došlo k největšímu krveprolití… byl to dopis. Byl to popravčí příkaz podepsaný babičkou. To ona nechala vypálit hrádek a odsoudila tím všechny v něm k smrti… Ten dopis jsem spálila,“ pak omdlela.
    Probudila se o pár hodin později. U její postele seděl Leoš. „Lež, hostinu jsem odvolal. Jste moc unavené. Oslavovat budeme až zítra. A oslavíme rovnou i naši svatbu.“ „Leoši? Nepožádal jsi mě ani o ruku.“ „Tak tě žádám teď. Vezmi si mě.“ Souhlasila. Nebylo nic, co by udělala radši.
    A druhého dne, společně s úsvitem slunce, začal i úsvit dvou velkých království. Všude se oslavovalo a nejvíce v srdcích dvou mladých párů sedících v čele obrovského stolu v depaitském královském paláci.