Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDeník
05. 06. 2007
0
0
671
Autor
Semíšek
Neděle 14. srpen
Probudila jsem se celá zpocená. Vedle mě ležel můj manžel a já nebyla sama. Byli jsme dva. Z vedle mě klidně oddychoval a kdyby se mu nezvedal hrudník, měla bych strach, že nežije. Tak spával vždycky; jak si večer lehnul, tak se ráno i probudil. Jen mě občas ze spánku objal, ale jinak se celou noc ani nepohnul. Podívala jsem se na budík a tam blikal čas 02:30. Venku byla tma a na okně se leskly kapky vody. Z otevřeného okna zavonělo léto a ta vůně mě vylákala na balkon. Vzduch byl po noční bouřce krásně čistý, svěží a plný léta. Tolik jsem se po tak dlouhé zimě těšila na léto. Sice mám zimu ráda, ale léto je léto. I když byla teplá srpnová noc, zahnal mě chlad zpět do postele. Nemohla jsem usnout, a tak jsem koukala na Z, jak krásně spí. Vždy když jsem nemohla spát, koukala jsem jak spí. A když nemohl spát on, počítal pihy na mém obličeji. Vydržel tak ležet celé hodiny, jen aby mě nevzbudil. To bylo na našem vztahu to krásné a pro mě vzácné. Teď byla „řada“ na mě. Sledovala jsem jeho obličej. Jeho tvář vypadala tak klidně a spokojeně. Nejednou se ale pohnul a byl vzhůru. No, zas tak vzhůru nebyl, ale ani nespal. „ Děje se něco, lásko?“ zeptal se mě s polootevřenýma očima. „Spi dál, drahý, nic se neděje, jen se mi něco ošklivého zdálo. Klidně spi.“ „Ty tyky spi, pamatuj, že jste teď dva a potřebuješ víc energie.“ Dala jsem mu pusu na špičku nosu, ale už ji ani nezaregistroval a spal dál. To se řekne, spi, ale právě proto, že jsme dva, jsem spát nemohla. Dívala jsem se na mé trochu znatelné bříško a najednou ucítila, jak se pohnul. Nebo pohnula? To nikdo neví a já to ani vědět nechci. Před pár dny jsem poprvé ucítila jeho pohyby a od té doby je každý pohyb vlnou nové radosti a těšení. Teď jsem cítila pohyby delší dobu než bylo obvyklé. Že by se mu také zdálo něco ošklivého? Je vůbec možné, aby se nenarozenému dítěti zdály sny? A když ano, je možné, aby se matce a dítěti zdálo to samé? Ležela jsem v posteli, koukala na Z a vybavovala si ten sen. Co asi mohl znamenat? Znamenal vůbec něco? Byl to zvláštní sen, něco takového se mi ještě nikdy nezdálo, a že mívám poměrně zajímavé sny. Teď jsem běžela bosá mokrou loukou. Měla jsem na sobě jen pánskou košili, do rozpuštěných vlasů mi foukal teplý letní vítr a já běžela někam do dáli. V té dáli jsem viděla ženskou siluetu. „Poběž za mnou. Poběž za mnou…“ Hlas se neustále přibližoval a stále sílil. Když jsem se k postavě přiblížila, viděla jsem v ní svou matku. Jakmile jsem se na ní promluvila, spadla dozadu a padala do propasti a já ji nemohla zachránit. Nemohla jsem vůbec nic. Ani pohnout jsem se nemohla. Co se dělo potom nevím, strach a bezradnost mě probudily. A teď, když už se mi sen nezdá a moje matka nepadá do propasti, jsem stejně bezradná. Co si o tom snu mám myslet? Co hledat ve snáři? Mám si nad tím snem lámat hlavu? Pokusila jsem se znova usnout, ale vždy se mi se zavřenýma očima vrátil pohled na matčino padající tělo. Tu noc už jsem neusnula. Z se mě ráno u snídaně ptal, proč jsem nespala, co se mi zdálo ošklivého, tak jsem mu ten sen vyprávěla. Znova jsem před očima viděla padat matku do propasti. Byla neděle, den, který jsme vždy věnovali tomu druhému. On mi připravil snídani, já jemu upekla na co si vzpomněl. V neděli mě nic nenutilo brzo vstávat, mohla jsem spát jak dlouho jsem jen chtěla. Jen dnes to nešlo. Dnes mi něco nedovolilo užít si krásné nedělní ráno. Seděla jsem u snídaně jako tělo bez duše. „Madli, co je s tebou? Jsi dneska nějak smutná. To ten sen? Pořád tě trápí?“ „To ten sen. Pořád přemýšlím, co by to mohlo znamenat. Snažím se na něj nemyslet, ale nejde to.“ Snažil se mě nějak uklidnit ale ani jeho uklidňující hlas tentokrát nepomohl. Celkově jsem tu neděli viděla jako DEN BLBEC. Už od rána. Po snídani obvykle chodíváme ne procházku, jenže dnes se mi vůbec nikam nechtělo. Venky bylo pod mrakem, to jasné ráno bylo pryč a obloha byla zase plná těžkých černých mraků. „Co když dnes uděláme výjimku a půjdeme se projít až odpoledne? Nikam se teď nechce.“ „Tak dobře. Jdi se osprchovat, sprcha ti pomůže zbavit se toho ošklivého.“
Zase měl jednou pravdu. Jak jsem stála pod proudem teplé vody, zdálo se, že ta špatná nálada odplave kanálkem spolu s pěnou ze šamponu.
Věděla jsem, že ten den za nic stát nebude, ale že to bude až tak tragický jsem netušila… Po obědě jel Z nakoupit. Za normálních okolností bych jela s ním, ale nějak mi přepadla únava, a tak jsem zůstala doma. Na chvíli jsem i usnula a neviděla matku před očima. Vzbudila mě až velká rána. Říkala jsem si, co to mohlo být. V bytě nikdo nebyl, před domem se taky nic nestalo. Bylo přesně 15:15. Po chvíli zvonil telefon. „Paní Z?“ „Ano…“ „Tady poručík K. Váš manžel měl autonehodu a právě ho odvezli do fakultní nemocnice.“ Když jsem slyšela tato slova, udělalo se mi špatně. Sevřel se mi žaludek, zatočila se mi hlava a chvíli jsem myslela, že asi omdlím. „Jste v pořádku?“ „Ano, jen se mi trochu udělalo nevolno.“ „Tak nashledanou a držte se.“Položila jsem telefon a myslela, že asi spadnu. „Holka, drž se, teď tě potřebuje.“ Zavolala jsem domů, tchýni a jela do nemocnice. Sice jsem měla strach, ale překonala sem ho a sedla za volant. V nemocnici mi doktor L řekl, že ho právě operují, ale že už je mimo nebezpečí života. Žije! Aspoň to. Čekala jsem na chodbě a čekala, až mi za ním pustí. Pustili mě za ním, i když ještě spal. Ležel tam, nehýbal se a i přes svou výšku vypadal jako malinký človíček. Začaly se mi po tváři kutálet slzy. Držela jsem ho za ruku a plakala. Chvíli před tím, než jsem se chystala odejít, se probudil. Viděl mě po dlouhé době plakat. „Co si mi to provedl? Teď, když tě nejvíc potřebuji.“ „No tak, neplakej, tak se mi nelíbíš. Však mi to spolu zvládneme. Už jsme toho překonali hodně a tohle taky zvládneme. Budeme bojovat, ale zvládneme to.“ „Teď spi. Já tu s tebou zůstanu.“ „Měla bys jet domů, ty taky potřebuješ odpočívat. Stejně budu spát. Jen, prosím, zavolej našim a do práce.“ „Vaši už to ví, do práce zavolám ráno. Ráno za tebou ale zase přijedu.“
Jela jsem tedy domů. Co bych dělala, kdyby to nepřežil? Žít bez něj? To už snad nejde. Jsme spolu už tak dlouho. Díky němu jsem prožila nejkrásnějších 8 let mého života. Před očima se mi vybavovaly ty krásné okamžiky jako film. Byl by to krásný film, kdybych ho neviděla v tak špatný den. Viděla jsem den, kdy jsem ho prvně uviděla, naše první milování, naší dovolenou, naše stěhování a naší svatbu. Po třech letech společného života jsme se vzali. Taková malinká a klidná svatba. Jen rodina a pár přátel. Znamenalo to pro mě jen změnu příjmení, nic jiného. Jen jsem musela oběhat úřady, abych si vyměnila všechny doklady. Všechny tyto okamžiky jsem si vybavila a bylo mi snad ještě smutněji. Doma jsem listovala albem našich fotografií a brečela. Kde se ve mně bere tolik slz? Jen tak ze zvyku a kvůli mimču jsem si šla udělat večeři. Seděla jsem v jídelně, koukala z okna a bezděčně polykala sousta. Zrrr.. úplně jsem se lekla. Kdo by to mohl být? V osm večer? Nikoho jsem nečekala. Že by za mnou mamka jela takovou dálku?říkala jsem jí, ať nejezdí, že to zvládnu. Nebo brácha? Ten je vlastně na dovolené. Tak kdo to může být? Vůbec jsem nečekala návštěvu a o to větší radost mi udělala radost. Ve dveřích stála E, která mi vždy pomohla a objevila se pokaždé ve chvíli, kdy jsem potřebovala pomocnou ruku. A teď tu byla taky. Nevěděla, co se stalo. Sice jsem jí volala, ale nezvedala telefon.
„Ahoj, neruším vás? Třeba od zařizování pokojíčku nebo tak něco?“ Zase vtipkovala. To byla celá ona. Pořád se smála a tím mi vždy zvedla náladu. „Nerušíš, jsem tu sama. Pojď dál.“ „Sama? A kde máš manžílka?“ „Je v nemocnici, měl nehodu.“ „Pane bože, už je v pořádku? Co se stalo?“ Vyprávěla jsem jí celý den. Od toho snu, až pro ránu, která mě probudila z odpoledního spánku. Vypadala nějak špatně. „Co ti je, Bliku, jsi celá bílá?“ „To je dobrý, jen tomu nemůžu uvěřit. I já jsem měla dneska den blbec.“ Vyslechla jsem si její den a byla v šoku. Sice jsem četla, že nejlepší kamarádky na sebe bývají napojené a mají některé věci nastejno, ale že to je až tak vážné jsem netušila. Zdálo se jí to samé co mně. Je tohle možné? I ona měla ale svůj cíl, který jí pomohl překonat všechno špatné. Připravovala se totiž na své absolventské vystoupení na DAMU.
Pondělí 15. srpen
E u mě zůstala přes noc. Dlouho do noci jsme vzpomínali a povídali. Měli jsme toho tolik společného. Ráno odjela do školy a já do nemocnice. Rovnou jsem zašla ke svému doktoru K. nelíbil se mu můj zdravotní stav, a tak mi nakázal klid na lůžku. Takže rizikové těhotenství. Ani se nedivím, už od prvního měsíce jsem zvracela a skoro nic neudržela v žaludku. Zavolala jsem zaměstnavateli Z, aby na něj nečekal. Jak dlouho do práce nebude chodit jsem mu ale neřekla. Snad brzo. V 10:00 už jsem byla na chirurgii a čekala, co mi doktor L poví. „Vše by mělo být v pořádku, ale momentálně nemůže chodit. Bude muset pravidelně navštěvovat rehabilitace a pak se uvidí. Teď už by mělo záležet jen na něm. Na jeho vůli.“ Na jeho vůli? Co to znamená? Léčit nají lékaři a ne vůle pacienta? Věřila jsem ale, že to zvládne a že pro něj doktoři udělali maximum. Šla jsem za ním do pokoje a přivítal mě pohled na spícího manžela. Spal, ale hned jak jsem si k němu přinesla židli, vzbudil se. Povídali jsme si a Z mi slíbil, že se bude snažit, aby mohl být co nejdříve se mnou doma.
Po návštěvě nemocnice jsem musela jet do divadla. Musela jsem oznámit řediteli, že nastupuji na mateřskou dovolenou už teď a ne až za 5 měsíců, jak jsme byli domluveni. Divadelní sezóna stejně skončila a hercům začínalo volno. Pochopil mi, i když by byl radši, kdybych zůstala domluvenou dobu. „Zdravotní stav je zdravotní stav. S tím nic neuděláme. Hlavně na sebe dávej pozor, ať se nám sem pak vrátíš v pořádku. Už mám připravenou roli, která ti bude moc slušet.“ Tím mi potěšil. Počítá s mnou i po porodu. Dokonce už má naplánovanou divadelní inscenaci na přespříští sezónu. Byli jsme sice omluveni, že se vrátím dříve, že nebudu na mateřské tři roky jako ostatní maminky, ale nepočítala jsem, že už bude mít naplánováno co budeme hrát a už vůbec jsem nečekala, že má režisér rozdělené role. „A co to bude? Jestli to teda není překvapení.“ „Překvapení to je, ale tobě to povím. Abys měla hezčí nástup na mateřskou. Budeme hrát Pygmalion. Co bys řekla na roli Lízy Dolittelové?“ Líza Dollittelová? Role, o které jsem snila od chvíle, kdy jsem prvně Pygmalion viděla v divadle. Rozloučila jsem se se svými kolegyněmi a kolegy a odjela domů. Domů do prázdného bytu, kde na mě nikdo nečeká. A budu tu teď takhle sama celé dny. Kdybych aspoň věděla, že v půl čtvrté uslyším v zámku rachot klíčů a ve dveřích uvidím Z. jenže ten leží v nemocnici…
Pondělí 19. prosinec
Nějakou dobu jsem neměla sebemenší chuť na psaní. Chodila jsem každý den o vycházkách za Z do nemocnice. Tam jsem byla každý den a skoro stejně často jsem chodila za panem doktorem K kvůli mimču. I přes to, že jsem byla na rizikovém těhotenství a pravidelně odpočívala, několikrát jsem omdlela, a tak i chvíli uvažoval, že si mě nechá v nemocnici. Toho se ale mimčo zaleklo a už tolik nezlobilo. Dnes ráno jsem tam byla znova a už měl větší radost. Prý dělám pokroky. To bude tím, že si zítra pojedu pro Z do nemocnice. Už měl být propuštěn před měsícem, ale nastaly ještě nějaké komplikace, tak až teď, před Vánocemi.
Celé dny jsem doma připravovala všechno proto, aby ty naše poslední Vánoce, kdy budeme spolu sami, mohly přijít. Sice mi Z slíbil, že za mně umyje okna, ale já nevydržela čekat, a tak jsem ho neposlechla a naše veliká okna si sama umyla. Aspoň mi to čekání rychleji uteklo. Přes den jsem pekla a uklízela, odpoledne jezdila za Z do nemocnice a večer jsem seděla v křesle, zamotaná do deky v ruce hrnek s teplým čajem a koukala jsem z okna. Často jsem přemýšlela, proč se to stalo právě nám. Proč právě on měl nehodu? Proč se tomu bláznovi, co tu nehodu zavinil, nic nestalo, a Z málem přišel o život. Proč? Proč? Proč? Z této chmurné nálady mě dokázala dostat jen E. „Nebreč, budeš mít nešťastný dítě.“ Ještěže ji mám. Chodila za mnou skoro každý den. Vždy se na mě smála už ve dveřích. Aspoň někdo mi chodit rozveselit. Naší bydleli v Křížovicích v chalupě po dědovi a tchýně v Rokycanech. E sice bydlela v Klatovech, ale v Plzni byla na VŠ a dojížděla do Prahy na DAMU. S ní bylo všechno jednodušší, držela mě nad vodou. Občas mi přišlo, že mi jí seslalo samo nebe. Byla můj anděl strážný. Když jsem potřebovala někoho, komu bych se vyplakala na rameni, jako zázrakem vždycky E stála u dveří a smála se na mě. V této době jsem se hodně obrátila k Bohu. Modlila jsem se, aby bylo miminko v pořádku a aby se Z brzo vrátil. Nechodila jsem do kostela na každou mši, neřešila jsem, jestli to, co provedu je hřích nebo není, ale večer, když mi bylo nejsmutněji, pomodlila jsem se a občas mi přišlo, že ze mě všechno to napětí spadlo.
Úterý 20. prosinec
Tak už je Z doma. Aspoň to. Dnes ráno jsem si pro něj byla v nemocnici. Sice ještě bude jezdit do nemocnice na rehabilitace, ale už se o něj budu starat já, ne sestřičky a doktoři. Budu ho mít doma. Budu mít doma svůj poklad. To je ten nejkrásnější dárek, který letos dostanu. Který kdy dostanu. Ještě jeden nádherný dárek dostanu. Na začátku ledna se nám narodí naše miminko, takže bude takovým opožděným dárkem od Ježíška. Nevím jestli to bylo způsobeno mou špatnou náladou, ale stále častěji mě v noci budily pohyby našeho dárečku. V noci se pořád hýbalo a kopalo, ale přes den byl klid. Ani mé sny nebyly už ta klidné jako dříve. Už se mi sice nezdálo o matce, ale pořád byly ty sny takové zvláštní. Nejhorší sen se mi zdál před měsícem, noc před tím, než se u Z opět objevily komplikace. Sice to nebyl tak děsivý sen jako v tu noc před nehodou, ale do rána jsem už neusnula. A když jsem ráno volala do nemocnice, řekla mi doktorka, že Z v noci upadl a zhoršila se jeho srůstající zlomenina. Snad už mi teď nebudou trápit zlé sny. Konečně vedle mě nebude spát plyšový medvěd, ale můj manžel. Nebudu na Vánoce sama, budeme celá rodina. Ještě před týdnem sice pan doktor L nechtěl Z před Vánocemi propustit, ale při mé včerejší návštěvě mi daroval ten krásný dárek. „ Zítra po vizitě ho propustíme. Přijedete si pro něj nebo ho máme odvést sanitkou?“ A ta jsem si pro ně přijela. Nemohla jsem se dočkat. Těch třicet minut, kdy jsem čekala, než vyřídí všechny papíry, bylo dlouhých asi tak jako když malé dítě čeká na Ježíška. Ale i to čekání na Ježíška uteče a i mě těch 30 minut uteklo a já objala svého manžela.
Doma na něj kromě spousty dopisů a sms čekala hromada cukroví. Z dlouhé chvíle jsem pekla a pekla. Konečně už můžou začít Vánoce.
Středa 21. prosinec
Skoro celou noc jsem nespala. Ne proto, že bych měla zlé sny, ty mě trápit nemohly, protože jsem jim ani nedal šanci. Ani na chvíli jsem oči nezavřela. Musela jsem koukat jak Z krásně spí. Prostě jsem musela. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Po tak dlouhé době zase ležel vedle mě. Na jeho ranní otázku, jak jsem ses vyspala jsem nemohla odpovědět nic jiného než: „Já nespala.“ Strašně se tomu divil, ptal sem jestli se mi zase něco zdálo, a když jsem mu to vysvětlila, vypadlo to, že mě chápe. Já jsem ale nechápala, jak je možné, že nejsem ani trochu unavená. Dala jsem si ranní sprchu a byla stejně svěží jako po 8 hodinách spánku. V 10:00 měl být na rehabilitaci, tak jsem ho tam odvezla a pak jsme spolu šli na ultrazvuk. Na jeho záři z očí nikdy nezapomenu. Už se mnou na ultrazvuku byl, ale to bylo miminko malinké a nevypadalo jako človíček, ale teď několik dní před porodem už bylo krásně vidět, kde má ručičku a nožičku. Ani dnes jsem si nenechala říct pohlaví. Na tom přece vůbec nezáleží. Na odpoledne jsme si naplánovali vánoční nákupy. Jelikož jsem měla vycházky jen 3 hodiny denně a strávila jsem je vždy v nemocnici u Z, neměla jsem moc dárků. Jen pro Z. A Z? ten jako tradičně neměl ani jeden. Letos mu to ale nemůžu vyčítat. Letos vážně neměl kdy nakupovat.
V nejbližší supermarketu jsme sehnali dárky pro celou naší početnou rodinu. Dával do košíku jednu věc za druhou.prvně to vypadalo, že si nakupování užívá. „Vyber si nějaký dárek, už mi chybí jen dárek pro tebe.“ Snažil se zbavit zodpovědnosti za dárek pro mě, ale já si dárek nevybrala. „Já už dárek mám. Tebe.“ Ještě jsme se stavili pro kapra a mohli jet domů. Stromeček už na nás čekal. Brácha mi ho včera přivezl a pro Z je to ještě překvapení. Doma ne něj čekal vzkaz od bráchy: „Přijď ve tři do Piccola pokecat.“ Tázavě se na mě podíval, i když věděl, že budu ráda, když tam půjde. Přece nemůže být celý den jen se mnou. Stejně to bylo s bráchou domluvený, chtěla jsem ozdobit stromeček, aniž by o tom Z věděl, a tak jsme se na něj jednoduše domluvili. Letos budou krásné Vánoce!
Čtvrtek 22. prosinec
Díky naprostému čerpání ze středy jsem spala až do oběda. Vzbudila mě vůně linoucí se z kuchyně. Nevěřila jsem svým očím, když jsem viděla čas na budíku- 12:30. to jsem vážně spala tak dlouho? To není možné, 16 hodin spánku? A co to tak nádherně voní? Šla jsem za tou neznámou ale kouzelnou vůní. Co to tak může být? Ještě nikdy jsem podobnou vůni necítila. A že jsem se toho něco navařila. V kuchyni jsem přistihla Z v zástěře a připravoval zeleninový salát. „Dobré ráno, miláčku.“ „Ráno? Spíš poledne. Jak ses vyspala? Dáš si snídani nebo počkáš na oběd. Bude za chvíli.“ Dělal si ze mě srandu. Takhle dlouho jsem spala naposledy po mé absolutní premiéře. Tehdy jsem byla unavená z toho slavení a povídání. A teď mě unavila probdělá noc vedle Z. „ Co to tu tak krásně voní?“ „Kuřecí plátky s nivou, smetanou a bramborami. Tatínkova specialita. A zeleninový salát, abys měla dostatek vitamínů.“ Je to vážně poklad. Včera jsem překvapila já jeho a dnes on mě. Když se včera vrátil a uviděl stromek, nemohl uvěřit svým očím. Já vím, mít stromeček už takhle dopředu není to pravé ořechové, ale chtěla jsem ho překvapit a věděla jsem, že mu tím udělám radost. Nechtěla jsem, aby viděl stromeček neozdobený. Sice mi dalo práci ho usadit, ale za pomoci obětavého souseda pana H jsem to poměrně rychle zvládla. A za tu radost v jeho očích to stálo.
Dnes po obědě přijeli Z rodiče. Překvapili mě na mé cestě do koupelny. Otvírala jsem jim ještě v noční košili. Strašně se divili, jak někdo může ještě v půl jedné spát. To byl zase jednou trapas. Vůbec mám na trapasy spojené s tchánem štěstí.
Pátek 23. prosinec
Od rána jsem se nezastavila. Nespala jsem do oběda, ale od 7 hodin jsem kmitala po kuchyni, dělala polévku, pekla vánočku, štrúdl, salát… No prostě jsem strávila celý den v kuchyni. Z musel vyřizovat všechny papíry, co se mu za dobu jeho nepřítomnosti nahromadily na stole, takže mi nemohl pomoct a já to všechno dělala sama. Těším se, až mi bude pomáhat jednou moje dcera tak, jako jsem já pomáhala mamce. Aspoň že jsem měla ten stromeček. Zastavila jsem se až večer, když jsem si pustila pohádka, uvařila čaj a ochutnali jsem prvně cukroví. Bylo to tak krásné. Jen tak v klidu sedět a koukat na svého manžela. „Děje se něco?“ „Ne, klidně pracuj dál. Já se jen nemůžu nasytit pohledu na tebe.“
Sobota 24. prosinec
Probudila jsem se do zasněženého Štědrého dne. Bylo to tak krásné, když všechno kolem halila peřina ze sněhu. Tolik sněhu jsem v Plzni na Štědrý den ještě nezažila. Za tu dobu, co jsem v Plzni , nebyly bílé Vánoce. Jednou bylo naše okolí zasypané sněhem, ale to bylo jako když někdo posype vánočku cukrem. Dnes nebylo pod záplavou sněhu poznat, kde jsou silnice a kde už je chodník. Vzbudila jsem se ještě předtím než do ulic vyjela auta, která tuto nádheru zkazila. Koukala jsem z okna a najednou jsem uviděla něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Na rozednívající se obloze se objevila nesmírná záře. Co to tak může být? Že by někdo hořelo? Nebo co to je? Tato otázka mi zůstala otevřená. Jediné co vím je, že nikde nehořelo. Co to tedy bylo za záři? Slunce to nebylo, ta záře byla totiž na západ od našeho okna a slunce vychází na východě. Pořád mi to vrtalo hlavou, ale nikomu jsem to neřekla. Bylo to moje tajemství.
Byla jsem ráda, že jsem včera tolik makala. Aspoň jsem měla dneska klid. Dokonce jsem viděla Popelku! A to se už pěkných pár let nestalo. Po obědě jsme šli na procházku po vánoční Plzni. Zašli jsme za bráchou, popřáli jim a udělali si odpoledne jen pro sebe. Doma jsme všechno připravili a mohl přijít Ježíšek. Pod stromečkem mě čekalo veliké překvapení. Kromě dárků pro mimčo a dárků, o kterých jsem věděla, jsem zde našla i dárky, které jsem vážně nečekala. A ty mi udělaly největší radost. Dokonce si Z troufl koupit mi oblečení! Nejnádhernější svetr jaký jsem kdy viděla. A bude hřát mě, ale až po porodu. Jemu moje dárky udělaly také radost. Proto jsem mu je taky dávala. Ne pro užitek, ale pro radost. To je to, co mi na dávání dárků baví. Ten pohled na jeho rozzářenou tvář, když rozbalil sadu kořenek, nikdy nezapomenu.
Chtěla jsem jít na půlnoční, ale musela jsem zůstat doma. Slíbila jsem to doktorovi. A nakonec jsem byla radši. Venku byla zima a měla jsem toho za celý den dost, takže jsem se zachumlala do peřinky a tiše usínala. Náš poslední Štědrý den strávený ve dvou byl u konce. A byl krásný.
Úterý 27. prosinec
Štědrý den, nebo spíš noc, změnil můj život. Kolem druhé hodiny ranní mi začaly porodní bolesti, a tak brácha přispěchal na pomoc, aby nás odvezl do porodnice. Tady se nad ránem narodila naše modrooká slečinka. Naše štěstíčko. Chtěla jsem, aby Z byl u toho, a přestože se tomu bránil, přišla M na svět stejně, jako byla počata, společně. Můj nejkrásnější vánoční dárek byl tady. Protože se narodila předčasně, strávila M první dny svého života v inkubátoru. Chodila jsem se koukat na její malinkaté tělíčko. Dnes mi je ale přivezli a ve čtvrtek pojedeme domů. Jsem teď tak šťastná. Dotkla jsem se tímto dnem hvězd. Moje malá je pro mě tou nejzářivější hvězdou, která v mém životě září. Třeba ta záře měla s jejím narozením nějaké souvislosti. A kdyby ne, pro mě moje M zůstane navždy zázrakem.
Epilog
Tento deník jsem začala psát v době, kdy jsem na všechno začala být sama a potřebovala jsem se někomu svěřit. Teď mám u sebe M a za chvíli přijde Z. to je to, co mi teď schází. Ale už dlouho scházet nebude. Budu se svojí rodinou, kterou mi už nikdo nevezme. A jestli ano, bude čas na to, abych se opět obrátila na deník. Teď ho ale nepotřebuji.
Probudila jsem se celá zpocená. Vedle mě ležel můj manžel a já nebyla sama. Byli jsme dva. Z vedle mě klidně oddychoval a kdyby se mu nezvedal hrudník, měla bych strach, že nežije. Tak spával vždycky; jak si večer lehnul, tak se ráno i probudil. Jen mě občas ze spánku objal, ale jinak se celou noc ani nepohnul. Podívala jsem se na budík a tam blikal čas 02:30. Venku byla tma a na okně se leskly kapky vody. Z otevřeného okna zavonělo léto a ta vůně mě vylákala na balkon. Vzduch byl po noční bouřce krásně čistý, svěží a plný léta. Tolik jsem se po tak dlouhé zimě těšila na léto. Sice mám zimu ráda, ale léto je léto. I když byla teplá srpnová noc, zahnal mě chlad zpět do postele. Nemohla jsem usnout, a tak jsem koukala na Z, jak krásně spí. Vždy když jsem nemohla spát, koukala jsem jak spí. A když nemohl spát on, počítal pihy na mém obličeji. Vydržel tak ležet celé hodiny, jen aby mě nevzbudil. To bylo na našem vztahu to krásné a pro mě vzácné. Teď byla „řada“ na mě. Sledovala jsem jeho obličej. Jeho tvář vypadala tak klidně a spokojeně. Nejednou se ale pohnul a byl vzhůru. No, zas tak vzhůru nebyl, ale ani nespal. „ Děje se něco, lásko?“ zeptal se mě s polootevřenýma očima. „Spi dál, drahý, nic se neděje, jen se mi něco ošklivého zdálo. Klidně spi.“ „Ty tyky spi, pamatuj, že jste teď dva a potřebuješ víc energie.“ Dala jsem mu pusu na špičku nosu, ale už ji ani nezaregistroval a spal dál. To se řekne, spi, ale právě proto, že jsme dva, jsem spát nemohla. Dívala jsem se na mé trochu znatelné bříško a najednou ucítila, jak se pohnul. Nebo pohnula? To nikdo neví a já to ani vědět nechci. Před pár dny jsem poprvé ucítila jeho pohyby a od té doby je každý pohyb vlnou nové radosti a těšení. Teď jsem cítila pohyby delší dobu než bylo obvyklé. Že by se mu také zdálo něco ošklivého? Je vůbec možné, aby se nenarozenému dítěti zdály sny? A když ano, je možné, aby se matce a dítěti zdálo to samé? Ležela jsem v posteli, koukala na Z a vybavovala si ten sen. Co asi mohl znamenat? Znamenal vůbec něco? Byl to zvláštní sen, něco takového se mi ještě nikdy nezdálo, a že mívám poměrně zajímavé sny. Teď jsem běžela bosá mokrou loukou. Měla jsem na sobě jen pánskou košili, do rozpuštěných vlasů mi foukal teplý letní vítr a já běžela někam do dáli. V té dáli jsem viděla ženskou siluetu. „Poběž za mnou. Poběž za mnou…“ Hlas se neustále přibližoval a stále sílil. Když jsem se k postavě přiblížila, viděla jsem v ní svou matku. Jakmile jsem se na ní promluvila, spadla dozadu a padala do propasti a já ji nemohla zachránit. Nemohla jsem vůbec nic. Ani pohnout jsem se nemohla. Co se dělo potom nevím, strach a bezradnost mě probudily. A teď, když už se mi sen nezdá a moje matka nepadá do propasti, jsem stejně bezradná. Co si o tom snu mám myslet? Co hledat ve snáři? Mám si nad tím snem lámat hlavu? Pokusila jsem se znova usnout, ale vždy se mi se zavřenýma očima vrátil pohled na matčino padající tělo. Tu noc už jsem neusnula. Z se mě ráno u snídaně ptal, proč jsem nespala, co se mi zdálo ošklivého, tak jsem mu ten sen vyprávěla. Znova jsem před očima viděla padat matku do propasti. Byla neděle, den, který jsme vždy věnovali tomu druhému. On mi připravil snídani, já jemu upekla na co si vzpomněl. V neděli mě nic nenutilo brzo vstávat, mohla jsem spát jak dlouho jsem jen chtěla. Jen dnes to nešlo. Dnes mi něco nedovolilo užít si krásné nedělní ráno. Seděla jsem u snídaně jako tělo bez duše. „Madli, co je s tebou? Jsi dneska nějak smutná. To ten sen? Pořád tě trápí?“ „To ten sen. Pořád přemýšlím, co by to mohlo znamenat. Snažím se na něj nemyslet, ale nejde to.“ Snažil se mě nějak uklidnit ale ani jeho uklidňující hlas tentokrát nepomohl. Celkově jsem tu neděli viděla jako DEN BLBEC. Už od rána. Po snídani obvykle chodíváme ne procházku, jenže dnes se mi vůbec nikam nechtělo. Venky bylo pod mrakem, to jasné ráno bylo pryč a obloha byla zase plná těžkých černých mraků. „Co když dnes uděláme výjimku a půjdeme se projít až odpoledne? Nikam se teď nechce.“ „Tak dobře. Jdi se osprchovat, sprcha ti pomůže zbavit se toho ošklivého.“
Zase měl jednou pravdu. Jak jsem stála pod proudem teplé vody, zdálo se, že ta špatná nálada odplave kanálkem spolu s pěnou ze šamponu.
Věděla jsem, že ten den za nic stát nebude, ale že to bude až tak tragický jsem netušila… Po obědě jel Z nakoupit. Za normálních okolností bych jela s ním, ale nějak mi přepadla únava, a tak jsem zůstala doma. Na chvíli jsem i usnula a neviděla matku před očima. Vzbudila mě až velká rána. Říkala jsem si, co to mohlo být. V bytě nikdo nebyl, před domem se taky nic nestalo. Bylo přesně 15:15. Po chvíli zvonil telefon. „Paní Z?“ „Ano…“ „Tady poručík K. Váš manžel měl autonehodu a právě ho odvezli do fakultní nemocnice.“ Když jsem slyšela tato slova, udělalo se mi špatně. Sevřel se mi žaludek, zatočila se mi hlava a chvíli jsem myslela, že asi omdlím. „Jste v pořádku?“ „Ano, jen se mi trochu udělalo nevolno.“ „Tak nashledanou a držte se.“Položila jsem telefon a myslela, že asi spadnu. „Holka, drž se, teď tě potřebuje.“ Zavolala jsem domů, tchýni a jela do nemocnice. Sice jsem měla strach, ale překonala sem ho a sedla za volant. V nemocnici mi doktor L řekl, že ho právě operují, ale že už je mimo nebezpečí života. Žije! Aspoň to. Čekala jsem na chodbě a čekala, až mi za ním pustí. Pustili mě za ním, i když ještě spal. Ležel tam, nehýbal se a i přes svou výšku vypadal jako malinký človíček. Začaly se mi po tváři kutálet slzy. Držela jsem ho za ruku a plakala. Chvíli před tím, než jsem se chystala odejít, se probudil. Viděl mě po dlouhé době plakat. „Co si mi to provedl? Teď, když tě nejvíc potřebuji.“ „No tak, neplakej, tak se mi nelíbíš. Však mi to spolu zvládneme. Už jsme toho překonali hodně a tohle taky zvládneme. Budeme bojovat, ale zvládneme to.“ „Teď spi. Já tu s tebou zůstanu.“ „Měla bys jet domů, ty taky potřebuješ odpočívat. Stejně budu spát. Jen, prosím, zavolej našim a do práce.“ „Vaši už to ví, do práce zavolám ráno. Ráno za tebou ale zase přijedu.“
Jela jsem tedy domů. Co bych dělala, kdyby to nepřežil? Žít bez něj? To už snad nejde. Jsme spolu už tak dlouho. Díky němu jsem prožila nejkrásnějších 8 let mého života. Před očima se mi vybavovaly ty krásné okamžiky jako film. Byl by to krásný film, kdybych ho neviděla v tak špatný den. Viděla jsem den, kdy jsem ho prvně uviděla, naše první milování, naší dovolenou, naše stěhování a naší svatbu. Po třech letech společného života jsme se vzali. Taková malinká a klidná svatba. Jen rodina a pár přátel. Znamenalo to pro mě jen změnu příjmení, nic jiného. Jen jsem musela oběhat úřady, abych si vyměnila všechny doklady. Všechny tyto okamžiky jsem si vybavila a bylo mi snad ještě smutněji. Doma jsem listovala albem našich fotografií a brečela. Kde se ve mně bere tolik slz? Jen tak ze zvyku a kvůli mimču jsem si šla udělat večeři. Seděla jsem v jídelně, koukala z okna a bezděčně polykala sousta. Zrrr.. úplně jsem se lekla. Kdo by to mohl být? V osm večer? Nikoho jsem nečekala. Že by za mnou mamka jela takovou dálku?říkala jsem jí, ať nejezdí, že to zvládnu. Nebo brácha? Ten je vlastně na dovolené. Tak kdo to může být? Vůbec jsem nečekala návštěvu a o to větší radost mi udělala radost. Ve dveřích stála E, která mi vždy pomohla a objevila se pokaždé ve chvíli, kdy jsem potřebovala pomocnou ruku. A teď tu byla taky. Nevěděla, co se stalo. Sice jsem jí volala, ale nezvedala telefon.
„Ahoj, neruším vás? Třeba od zařizování pokojíčku nebo tak něco?“ Zase vtipkovala. To byla celá ona. Pořád se smála a tím mi vždy zvedla náladu. „Nerušíš, jsem tu sama. Pojď dál.“ „Sama? A kde máš manžílka?“ „Je v nemocnici, měl nehodu.“ „Pane bože, už je v pořádku? Co se stalo?“ Vyprávěla jsem jí celý den. Od toho snu, až pro ránu, která mě probudila z odpoledního spánku. Vypadala nějak špatně. „Co ti je, Bliku, jsi celá bílá?“ „To je dobrý, jen tomu nemůžu uvěřit. I já jsem měla dneska den blbec.“ Vyslechla jsem si její den a byla v šoku. Sice jsem četla, že nejlepší kamarádky na sebe bývají napojené a mají některé věci nastejno, ale že to je až tak vážné jsem netušila. Zdálo se jí to samé co mně. Je tohle možné? I ona měla ale svůj cíl, který jí pomohl překonat všechno špatné. Připravovala se totiž na své absolventské vystoupení na DAMU.
Pondělí 15. srpen
E u mě zůstala přes noc. Dlouho do noci jsme vzpomínali a povídali. Měli jsme toho tolik společného. Ráno odjela do školy a já do nemocnice. Rovnou jsem zašla ke svému doktoru K. nelíbil se mu můj zdravotní stav, a tak mi nakázal klid na lůžku. Takže rizikové těhotenství. Ani se nedivím, už od prvního měsíce jsem zvracela a skoro nic neudržela v žaludku. Zavolala jsem zaměstnavateli Z, aby na něj nečekal. Jak dlouho do práce nebude chodit jsem mu ale neřekla. Snad brzo. V 10:00 už jsem byla na chirurgii a čekala, co mi doktor L poví. „Vše by mělo být v pořádku, ale momentálně nemůže chodit. Bude muset pravidelně navštěvovat rehabilitace a pak se uvidí. Teď už by mělo záležet jen na něm. Na jeho vůli.“ Na jeho vůli? Co to znamená? Léčit nají lékaři a ne vůle pacienta? Věřila jsem ale, že to zvládne a že pro něj doktoři udělali maximum. Šla jsem za ním do pokoje a přivítal mě pohled na spícího manžela. Spal, ale hned jak jsem si k němu přinesla židli, vzbudil se. Povídali jsme si a Z mi slíbil, že se bude snažit, aby mohl být co nejdříve se mnou doma.
Po návštěvě nemocnice jsem musela jet do divadla. Musela jsem oznámit řediteli, že nastupuji na mateřskou dovolenou už teď a ne až za 5 měsíců, jak jsme byli domluveni. Divadelní sezóna stejně skončila a hercům začínalo volno. Pochopil mi, i když by byl radši, kdybych zůstala domluvenou dobu. „Zdravotní stav je zdravotní stav. S tím nic neuděláme. Hlavně na sebe dávej pozor, ať se nám sem pak vrátíš v pořádku. Už mám připravenou roli, která ti bude moc slušet.“ Tím mi potěšil. Počítá s mnou i po porodu. Dokonce už má naplánovanou divadelní inscenaci na přespříští sezónu. Byli jsme sice omluveni, že se vrátím dříve, že nebudu na mateřské tři roky jako ostatní maminky, ale nepočítala jsem, že už bude mít naplánováno co budeme hrát a už vůbec jsem nečekala, že má režisér rozdělené role. „A co to bude? Jestli to teda není překvapení.“ „Překvapení to je, ale tobě to povím. Abys měla hezčí nástup na mateřskou. Budeme hrát Pygmalion. Co bys řekla na roli Lízy Dolittelové?“ Líza Dollittelová? Role, o které jsem snila od chvíle, kdy jsem prvně Pygmalion viděla v divadle. Rozloučila jsem se se svými kolegyněmi a kolegy a odjela domů. Domů do prázdného bytu, kde na mě nikdo nečeká. A budu tu teď takhle sama celé dny. Kdybych aspoň věděla, že v půl čtvrté uslyším v zámku rachot klíčů a ve dveřích uvidím Z. jenže ten leží v nemocnici…
Pondělí 19. prosinec
Nějakou dobu jsem neměla sebemenší chuť na psaní. Chodila jsem každý den o vycházkách za Z do nemocnice. Tam jsem byla každý den a skoro stejně často jsem chodila za panem doktorem K kvůli mimču. I přes to, že jsem byla na rizikovém těhotenství a pravidelně odpočívala, několikrát jsem omdlela, a tak i chvíli uvažoval, že si mě nechá v nemocnici. Toho se ale mimčo zaleklo a už tolik nezlobilo. Dnes ráno jsem tam byla znova a už měl větší radost. Prý dělám pokroky. To bude tím, že si zítra pojedu pro Z do nemocnice. Už měl být propuštěn před měsícem, ale nastaly ještě nějaké komplikace, tak až teď, před Vánocemi.
Celé dny jsem doma připravovala všechno proto, aby ty naše poslední Vánoce, kdy budeme spolu sami, mohly přijít. Sice mi Z slíbil, že za mně umyje okna, ale já nevydržela čekat, a tak jsem ho neposlechla a naše veliká okna si sama umyla. Aspoň mi to čekání rychleji uteklo. Přes den jsem pekla a uklízela, odpoledne jezdila za Z do nemocnice a večer jsem seděla v křesle, zamotaná do deky v ruce hrnek s teplým čajem a koukala jsem z okna. Často jsem přemýšlela, proč se to stalo právě nám. Proč právě on měl nehodu? Proč se tomu bláznovi, co tu nehodu zavinil, nic nestalo, a Z málem přišel o život. Proč? Proč? Proč? Z této chmurné nálady mě dokázala dostat jen E. „Nebreč, budeš mít nešťastný dítě.“ Ještěže ji mám. Chodila za mnou skoro každý den. Vždy se na mě smála už ve dveřích. Aspoň někdo mi chodit rozveselit. Naší bydleli v Křížovicích v chalupě po dědovi a tchýně v Rokycanech. E sice bydlela v Klatovech, ale v Plzni byla na VŠ a dojížděla do Prahy na DAMU. S ní bylo všechno jednodušší, držela mě nad vodou. Občas mi přišlo, že mi jí seslalo samo nebe. Byla můj anděl strážný. Když jsem potřebovala někoho, komu bych se vyplakala na rameni, jako zázrakem vždycky E stála u dveří a smála se na mě. V této době jsem se hodně obrátila k Bohu. Modlila jsem se, aby bylo miminko v pořádku a aby se Z brzo vrátil. Nechodila jsem do kostela na každou mši, neřešila jsem, jestli to, co provedu je hřích nebo není, ale večer, když mi bylo nejsmutněji, pomodlila jsem se a občas mi přišlo, že ze mě všechno to napětí spadlo.
Úterý 20. prosinec
Tak už je Z doma. Aspoň to. Dnes ráno jsem si pro něj byla v nemocnici. Sice ještě bude jezdit do nemocnice na rehabilitace, ale už se o něj budu starat já, ne sestřičky a doktoři. Budu ho mít doma. Budu mít doma svůj poklad. To je ten nejkrásnější dárek, který letos dostanu. Který kdy dostanu. Ještě jeden nádherný dárek dostanu. Na začátku ledna se nám narodí naše miminko, takže bude takovým opožděným dárkem od Ježíška. Nevím jestli to bylo způsobeno mou špatnou náladou, ale stále častěji mě v noci budily pohyby našeho dárečku. V noci se pořád hýbalo a kopalo, ale přes den byl klid. Ani mé sny nebyly už ta klidné jako dříve. Už se mi sice nezdálo o matce, ale pořád byly ty sny takové zvláštní. Nejhorší sen se mi zdál před měsícem, noc před tím, než se u Z opět objevily komplikace. Sice to nebyl tak děsivý sen jako v tu noc před nehodou, ale do rána jsem už neusnula. A když jsem ráno volala do nemocnice, řekla mi doktorka, že Z v noci upadl a zhoršila se jeho srůstající zlomenina. Snad už mi teď nebudou trápit zlé sny. Konečně vedle mě nebude spát plyšový medvěd, ale můj manžel. Nebudu na Vánoce sama, budeme celá rodina. Ještě před týdnem sice pan doktor L nechtěl Z před Vánocemi propustit, ale při mé včerejší návštěvě mi daroval ten krásný dárek. „ Zítra po vizitě ho propustíme. Přijedete si pro něj nebo ho máme odvést sanitkou?“ A ta jsem si pro ně přijela. Nemohla jsem se dočkat. Těch třicet minut, kdy jsem čekala, než vyřídí všechny papíry, bylo dlouhých asi tak jako když malé dítě čeká na Ježíška. Ale i to čekání na Ježíška uteče a i mě těch 30 minut uteklo a já objala svého manžela.
Doma na něj kromě spousty dopisů a sms čekala hromada cukroví. Z dlouhé chvíle jsem pekla a pekla. Konečně už můžou začít Vánoce.
Středa 21. prosinec
Skoro celou noc jsem nespala. Ne proto, že bych měla zlé sny, ty mě trápit nemohly, protože jsem jim ani nedal šanci. Ani na chvíli jsem oči nezavřela. Musela jsem koukat jak Z krásně spí. Prostě jsem musela. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Po tak dlouhé době zase ležel vedle mě. Na jeho ranní otázku, jak jsem ses vyspala jsem nemohla odpovědět nic jiného než: „Já nespala.“ Strašně se tomu divil, ptal sem jestli se mi zase něco zdálo, a když jsem mu to vysvětlila, vypadlo to, že mě chápe. Já jsem ale nechápala, jak je možné, že nejsem ani trochu unavená. Dala jsem si ranní sprchu a byla stejně svěží jako po 8 hodinách spánku. V 10:00 měl být na rehabilitaci, tak jsem ho tam odvezla a pak jsme spolu šli na ultrazvuk. Na jeho záři z očí nikdy nezapomenu. Už se mnou na ultrazvuku byl, ale to bylo miminko malinké a nevypadalo jako človíček, ale teď několik dní před porodem už bylo krásně vidět, kde má ručičku a nožičku. Ani dnes jsem si nenechala říct pohlaví. Na tom přece vůbec nezáleží. Na odpoledne jsme si naplánovali vánoční nákupy. Jelikož jsem měla vycházky jen 3 hodiny denně a strávila jsem je vždy v nemocnici u Z, neměla jsem moc dárků. Jen pro Z. A Z? ten jako tradičně neměl ani jeden. Letos mu to ale nemůžu vyčítat. Letos vážně neměl kdy nakupovat.
V nejbližší supermarketu jsme sehnali dárky pro celou naší početnou rodinu. Dával do košíku jednu věc za druhou.prvně to vypadalo, že si nakupování užívá. „Vyber si nějaký dárek, už mi chybí jen dárek pro tebe.“ Snažil se zbavit zodpovědnosti za dárek pro mě, ale já si dárek nevybrala. „Já už dárek mám. Tebe.“ Ještě jsme se stavili pro kapra a mohli jet domů. Stromeček už na nás čekal. Brácha mi ho včera přivezl a pro Z je to ještě překvapení. Doma ne něj čekal vzkaz od bráchy: „Přijď ve tři do Piccola pokecat.“ Tázavě se na mě podíval, i když věděl, že budu ráda, když tam půjde. Přece nemůže být celý den jen se mnou. Stejně to bylo s bráchou domluvený, chtěla jsem ozdobit stromeček, aniž by o tom Z věděl, a tak jsme se na něj jednoduše domluvili. Letos budou krásné Vánoce!
Čtvrtek 22. prosinec
Díky naprostému čerpání ze středy jsem spala až do oběda. Vzbudila mě vůně linoucí se z kuchyně. Nevěřila jsem svým očím, když jsem viděla čas na budíku- 12:30. to jsem vážně spala tak dlouho? To není možné, 16 hodin spánku? A co to tak nádherně voní? Šla jsem za tou neznámou ale kouzelnou vůní. Co to tak může být? Ještě nikdy jsem podobnou vůni necítila. A že jsem se toho něco navařila. V kuchyni jsem přistihla Z v zástěře a připravoval zeleninový salát. „Dobré ráno, miláčku.“ „Ráno? Spíš poledne. Jak ses vyspala? Dáš si snídani nebo počkáš na oběd. Bude za chvíli.“ Dělal si ze mě srandu. Takhle dlouho jsem spala naposledy po mé absolutní premiéře. Tehdy jsem byla unavená z toho slavení a povídání. A teď mě unavila probdělá noc vedle Z. „ Co to tu tak krásně voní?“ „Kuřecí plátky s nivou, smetanou a bramborami. Tatínkova specialita. A zeleninový salát, abys měla dostatek vitamínů.“ Je to vážně poklad. Včera jsem překvapila já jeho a dnes on mě. Když se včera vrátil a uviděl stromek, nemohl uvěřit svým očím. Já vím, mít stromeček už takhle dopředu není to pravé ořechové, ale chtěla jsem ho překvapit a věděla jsem, že mu tím udělám radost. Nechtěla jsem, aby viděl stromeček neozdobený. Sice mi dalo práci ho usadit, ale za pomoci obětavého souseda pana H jsem to poměrně rychle zvládla. A za tu radost v jeho očích to stálo.
Dnes po obědě přijeli Z rodiče. Překvapili mě na mé cestě do koupelny. Otvírala jsem jim ještě v noční košili. Strašně se divili, jak někdo může ještě v půl jedné spát. To byl zase jednou trapas. Vůbec mám na trapasy spojené s tchánem štěstí.
Pátek 23. prosinec
Od rána jsem se nezastavila. Nespala jsem do oběda, ale od 7 hodin jsem kmitala po kuchyni, dělala polévku, pekla vánočku, štrúdl, salát… No prostě jsem strávila celý den v kuchyni. Z musel vyřizovat všechny papíry, co se mu za dobu jeho nepřítomnosti nahromadily na stole, takže mi nemohl pomoct a já to všechno dělala sama. Těším se, až mi bude pomáhat jednou moje dcera tak, jako jsem já pomáhala mamce. Aspoň že jsem měla ten stromeček. Zastavila jsem se až večer, když jsem si pustila pohádka, uvařila čaj a ochutnali jsem prvně cukroví. Bylo to tak krásné. Jen tak v klidu sedět a koukat na svého manžela. „Děje se něco?“ „Ne, klidně pracuj dál. Já se jen nemůžu nasytit pohledu na tebe.“
Sobota 24. prosinec
Probudila jsem se do zasněženého Štědrého dne. Bylo to tak krásné, když všechno kolem halila peřina ze sněhu. Tolik sněhu jsem v Plzni na Štědrý den ještě nezažila. Za tu dobu, co jsem v Plzni , nebyly bílé Vánoce. Jednou bylo naše okolí zasypané sněhem, ale to bylo jako když někdo posype vánočku cukrem. Dnes nebylo pod záplavou sněhu poznat, kde jsou silnice a kde už je chodník. Vzbudila jsem se ještě předtím než do ulic vyjela auta, která tuto nádheru zkazila. Koukala jsem z okna a najednou jsem uviděla něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Na rozednívající se obloze se objevila nesmírná záře. Co to tak může být? Že by někdo hořelo? Nebo co to je? Tato otázka mi zůstala otevřená. Jediné co vím je, že nikde nehořelo. Co to tedy bylo za záři? Slunce to nebylo, ta záře byla totiž na západ od našeho okna a slunce vychází na východě. Pořád mi to vrtalo hlavou, ale nikomu jsem to neřekla. Bylo to moje tajemství.
Byla jsem ráda, že jsem včera tolik makala. Aspoň jsem měla dneska klid. Dokonce jsem viděla Popelku! A to se už pěkných pár let nestalo. Po obědě jsme šli na procházku po vánoční Plzni. Zašli jsme za bráchou, popřáli jim a udělali si odpoledne jen pro sebe. Doma jsme všechno připravili a mohl přijít Ježíšek. Pod stromečkem mě čekalo veliké překvapení. Kromě dárků pro mimčo a dárků, o kterých jsem věděla, jsem zde našla i dárky, které jsem vážně nečekala. A ty mi udělaly největší radost. Dokonce si Z troufl koupit mi oblečení! Nejnádhernější svetr jaký jsem kdy viděla. A bude hřát mě, ale až po porodu. Jemu moje dárky udělaly také radost. Proto jsem mu je taky dávala. Ne pro užitek, ale pro radost. To je to, co mi na dávání dárků baví. Ten pohled na jeho rozzářenou tvář, když rozbalil sadu kořenek, nikdy nezapomenu.
Chtěla jsem jít na půlnoční, ale musela jsem zůstat doma. Slíbila jsem to doktorovi. A nakonec jsem byla radši. Venku byla zima a měla jsem toho za celý den dost, takže jsem se zachumlala do peřinky a tiše usínala. Náš poslední Štědrý den strávený ve dvou byl u konce. A byl krásný.
Úterý 27. prosinec
Štědrý den, nebo spíš noc, změnil můj život. Kolem druhé hodiny ranní mi začaly porodní bolesti, a tak brácha přispěchal na pomoc, aby nás odvezl do porodnice. Tady se nad ránem narodila naše modrooká slečinka. Naše štěstíčko. Chtěla jsem, aby Z byl u toho, a přestože se tomu bránil, přišla M na svět stejně, jako byla počata, společně. Můj nejkrásnější vánoční dárek byl tady. Protože se narodila předčasně, strávila M první dny svého života v inkubátoru. Chodila jsem se koukat na její malinkaté tělíčko. Dnes mi je ale přivezli a ve čtvrtek pojedeme domů. Jsem teď tak šťastná. Dotkla jsem se tímto dnem hvězd. Moje malá je pro mě tou nejzářivější hvězdou, která v mém životě září. Třeba ta záře měla s jejím narozením nějaké souvislosti. A kdyby ne, pro mě moje M zůstane navždy zázrakem.
Epilog
Tento deník jsem začala psát v době, kdy jsem na všechno začala být sama a potřebovala jsem se někomu svěřit. Teď mám u sebe M a za chvíli přijde Z. to je to, co mi teď schází. Ale už dlouho scházet nebude. Budu se svojí rodinou, kterou mi už nikdo nevezme. A jestli ano, bude čas na to, abych se opět obrátila na deník. Teď ho ale nepotřebuji.