RŮŽOVÁ LENTILKA

RŮŽOVÁ LENTILKA

Debatovalo se o muzice. Kosťa byl dnes nějakej nasranej, pořád dával bacha, jestli mu nehodí někdo před bufáč vajgla – a hned po něm vyjel. Nějakej neznalej trouba tam přilezl s flaškou staropramenu a chtěl si sednout na obrubník. Kosťa prodával jenom gambáče a PUčko, takže si ho lehce segregoval. Najel na něj jak Caterpilar, mladej tam nechal i cigára a upaloval na metro.

Přišla řeč na Helenu, jestli je dobrá, nebo jen byla a takový cancy.

-          Já ji minule málem přejel - povídá Pája.

Nastalo napjaté ticho, všichni se obrátili na Páju, jakožto dlouholetého invalidu  si ho málokdo uměl představit, jak se mu to mohlo stát. Koukali na něj a tak nějak čekali, že bude pokračovat.

-          V Hypernově to bylo – čuměl nahoru z jednoho ksichtu na druhej, nikdo ani muk. Nechtěli nahlas vyslovit pochybnost o tom jak si to rozdává s Helenou. Když se přesvědčil, že nenajde mezi osazenstvem spřízněnou duši, pokračoval dále

-          Ona vyběhla z výtahu od parkoviště jako furie a já jsem si klidně jel po hlavní chodbě. Kdybych neudělal v té sekundě otočku kolem své osi, tak ji s tím vozíkem přejedu.

Všichni si ulehčeně oddechli, jen benjamín Davídek, který nejvíc otvíral pusu se v křeči popadl za břicho a šel do vývrtky, sedl si na zadek a nevládal se ani chlemtat, jen měl v ksichtu takovej divnej výraz jakoby něco chtěl a nemohl.

-          A víš ty vůbec, jaké je hlavní město Bulharska? – vylítl István na Jardu Řeka.

Jarda se chvilku kymácel , od překvapení nevěděl jak se má zachovat, pak když nahmatal desku stolu a zachytil se ji, soustředil se na desátou lištu obložení a prohlásil:

-          Přece Burgas, ne?, vždyť to tam znám. Spokojen s tím, jak vypekl s Istvánem se teď obrátil k němu a vítězoslávne mu hleděl do očí.

-          No proto – natáhl k němu István ruku a velice složitými kličkami si je podali.

Náhle se všechna pozornost přenesla jinam. Panker se šátkem kolem čela řval jak tur, nadával a prskal na všechny strany. Pak se vynořil z Kosťova kumbálu s koštětem v ruce a dal se zametat chodník před bufáčem. Někdo ho nabonzoval Kosťovi, jak hodil vajgla na zem a ten mu to neodpustil. Držel to jak kartáček na zuby, bylo vidět, že to dělá snad poprvé v životě. Mezi vajgly uviděl růžovou lentilku a zvedl ji.

                Dítě, snad dvouleté, kterému lentilka upadla se pustilo do pláče a to do takového, jaký umí jenom děti. Kroutilo se v rukou matky a začalo nabírat červenou, později fialovou barvu. Řvalo jak prase. Jeho tatínek, hezky namakanej týpek ve žlutém tílku se začal rozhlížet kolem.

Kamarádi na něj pokřikovali:

-          Vrať tomu dítěti tu lentilku!!!

-          Kurva ty jseš ale šmejd, vezmeš děcku lentilku a chceš mu ji sežrat

Lidé se začali přistavovat a zvědavě hleděli, co se to tady děje. Panker držel ružovou lentilku v prstech a nevěděl co s ní – vrátit ji dítěti, hodit na zem a zamést i s vajgly, nebo ji rovnou hodit do koše. Pomalu to začalo docházet i otcovi dítěte a blížil se k Pankerovi.

-          Co jsi to udělal mému dítěti?  - rozkročil se a ruky si strčil pod bicepsy, které se mu ještě hrozivěji naduly.

-          Promiňte pane, ja nerad – omlouval se o třicet let mladšímu frackovi – koupím mu nové.

-          To si piš hajzlíku a už ať tě tady nevidím.

Mezitím chlapi zaházeli vyčištěnej prostor novými vajgly a pokřikovali na Pankera

-          Dělej to pořádně,

-          Neflákej se,

-          Kosťo pojď se podívat co ten krávo dělá!

Kosťa vyšel ven a koukal na Pankera až pokuď znova nevyčistil celej prostor a pak pronesl:

-          Dnes mi už nelez na voko a zítra až přijdeš, tak budeš hodnej, že ano?

-          To víš že jo. Panker uchopil igelitku s nějakýma káblama a spínačema a dal se úprkem na cestu domů.