Podívej, padá hvězda

,,Míšo, je mi to líto, ale Kuba je v nemocnici,“ oznámí mi mamka hned, jak vejdu do domovních dveří, kdy jsem přišla domů ze školního večírku, který pravidelně jejich třída pořádá na oslavu Apríla.
,,No dobrý mami, ale o tomhle se nevtipkuje, ani na Apríla,“ upozorním ji, protože tohle chování, vtipkovat a takové věci, se podobá malému dítěti.
,,Já si nedělám srandu, dneska dělal prá nějaký řidičák, nebo co a nevyšly mu jízdy, naboural, je v nemocnici a v kritickém stavu,“ zopakuje mi tu hrůznou událost mamka ještě jednou. Do očí jí vyhrknou slzy a Míše je jasné, že máma si opravdu nevymýšlí. Míše se hroutí celý svět. Proč zrovna její úžasný kluk, na kterého čekala skoro dva roky. Jo, ještě není mrtví, ale co když zůstane mrzákem? Na vždycky? Ne, tyhle myšlenky si nesmím připouštět, i kdyby byl sebevětším mrzákem, já ho neopustím, nikdy.
Míša pomalu přistupuje k mamce a objímá ji. Obě dvě pláčou. Jedna druhé na rameno. Je to pláč neštěstí, ale ne beznaděje, Míša ví, že může pro Kubíčka ještě něco udělat, půjde za ním a řekne mu, co všechno k němu cítí. Zopakuje mu to, co mu říkala celou dobu, co spolu prožívali krásný dva roky chození. Všechno mu to řekne, aby věděl, co pro ní znamená. Znamená pro ní strašně moc. Poprosí mamku, jestli by ji nevzala do nemocnice. Mamka nejdříve nesouhlasí, chce pro svou dceru jen to nejlepší a není si jistá, jestli by ho měla vidět, ale nakonec svolí, nic jiného ji nezbude, protože dívka, Míša, s pláčem prosí.
Jedou rychle a přece to dívce připadá jako nejdelších dvacet minut v jejím životě. Ani čekání na výsledky maturity nebylo tak dlouhé, jako tahle cesta za někým, koho miluje, kdo pro ni znamená strašně moc.
Když zjistí na sesterně číslo pokoje, kde leží ON, jde pomalu. Bojí se toho, co spatří. Co když to nezvládne a jenom mu ublíží tím, že se zhroutí, před ním, ne, musí se ovládat, nesmí mu přitížit, poroučí si ve své mysli a nakonec zaťuká na dveře. Nikdo neodpovídá, vyjde až sestra. Neleží na pokoji, leží na jednotce intenzivní péče, jak si přečte na dveřích, kam ji sestra převede. Obleče jí zelený plášť. Dívka se ještě otočí na mamku a řekne jí, aby počkala na ni venku. Mamka chce být při nejhorší chvíle její dcery v životě s ní, ale ona odmítne. Chce mu říct něco, co se před mamkou, ani když si říkáte skoro všechno, říct nedá.
Vkročí do pokoje, vidí ho jak leží, není v kómatu, kouká do stropu a vypadá, že je duchem nepřítomen, ale nespí. Dívce se uleví. Je ráda, že ho vidí živého, zdravého sice ne, ale živého aspoň. Poprosí sestru, aby ji nechala s ním na pět minut o samotě, svolí: ,,Ale opravdu jenom pět minut,“ řekne ještě před tím, než odejde. Dívka se přibližuje k posteli, už ji vidí, spatří ji, ale nic to s ním neudělá, nejspíš ještě neví o koho jde, nebo ví, ale už je mu ukradená? Neví, co si má myslet, nevědí to nejspíš ani jeden. Dívka se ale nevzdává a jde až k jeho lůžku. Posadí se na židli a uchopí ho za ruku. Nebrání se, dokonce se na ni otočí a dodá s posledními silami i úsměv. Je to úsměv krásný, ale takový prázdný. Dívka začala pronášet svou řeč, kterou se snažila si pořád dopředu promýšlet, ale nakonec to stejně řekla úplně jinak, než měla připraveno, povídala srdcem:
,,Víš Kubo, když jsem tě viděla, přišel jsi mi jako takový ten vytahaný frajírek, který zná slovo holky jenom ve spojení se sexem na jednu noc. Ale líbil ses mi. Byl jsi hezký a vypadalo to, že toho využíváš, ale později, kdy jsme se začali více a více scházet a já tě lépe poznávala jsem zjistila, že ten frajírek si nebyl ty. Byla to maska, kterou jsi bránil své pravé já, za které ses před klukama styděl a najednou jsem se do tebe strašně zamilovala. Povídali jsme si o věcech, který jsem třeba nikdy nikomu neřekla, nebála jsem se ti svěřit ani s těmi nejtrapnějšími trapasy, ani s trápením, dokázal jsi pomoci, poradit, utěšit, byl jsi mi oporou a já se snažila ti být tím samým. Teď jsme spolu skoro dva roky a já ti vlastně ještě nikdy neřekla tu krásnou větu, a když, vyzněla jinak, takže teď ti ji řeknu, tak jak ji v tuhle chvíli cítím úplně maximálně: Miluju tě. Nechci tě ztratit, tak prosím bojuj,“ dokončí svůj projev dívka a má co dělat, aby potlačila slzy, nechce před ním plakat, on musí vědět, že je silná, že on musí být také. On to věděl a proto promluvil: ,,Podívej, padá hvězda.“ Ukázal k oknu a dívka se podívala na padající hvězdu. Nespatřila ji, podívala se příliš pozdě, nestihla si nic přát, ale ještě teď si pamatuje ten protivný pípací zvuk oznamující Kubíčka smrt. Teď už se dívka nemusela přemáhat a rozplakala se na plno. Přišla sestra, mamka a odvedli ji domů. Dívka se zavřela do pokoje a plakala. Slzy byly maličké, ale bylo jich mnoho, po nějaké době už neměla, co plakat, slzy už ji netekly, ale plakalo její srdce, její duše. Pořád se jí ale honilo hlavou, co si asi mohl přát Kuba, když tu hvězdu viděl? To už se nikdy nedoví, ale tajně doufá, že se mu jeho přání splnilo. Jeho odchod byl smutný, ale ona byla ráda, že mu aspoň stihla říci, co k němu cítí, ulevilo se jí tím. Byla ráda, že to ví…