Naděje

V silném opojení vína, za hukotu padající vody

a zpěvu kostelního sboru,

stojíc nad propastí záhuby vlastního já,

přemýšlejíc o existenci, nicotě a lítosti.

Světla lamp prosvětlujíc tmavou a vlhkou ulici,

stíny větví rozhoupaných  stromů, barevné listí z nich opadávajíc….

Potácejíc se touto ulicí neschopna s kýmkoliv na slova reagovat…

sama, tvář zpustošenou slanými kapkami,

jejich slanost smívajíc déšť…

A v srdci s krvavými ranami,

bolestí k zemi hroutíc se… jen obrazně bolestí zmíraje.

Nedbale procházeje kaluže,

jednu ruku v kapse zasunutu, aby ji déšť do bolístek nepálil…

a v druhé láhev svíraje, chladíc si ty bolístky, už téměř zahojené.

Nechávaje za sebou zkrvavené šlépěje.

Svět se motajíc, směje se mi.

I já směji se - a v zápětí pláču …

Směji se pláči a

pláču nad smíchem.

Nevědomá si té rozmanitosti lidských možností

upíjím opět z láhve červeného vína.

Však i ona má dna.

Ve stánku s novinami prosíc o papír.

Z kapes krabičku zápalek vytahujíc

a jeho bílé pravoúhlé strany ,

bílé jako čistě napadaný sníh

na černé tmavé zmrzlé zemi,

jednou z těch  zápalek opalujíc

jeho rovné strany.

Na ten papír psajíce vzkaz:

„Díky, že jsem dnešní noc přežila.“

Do prázdné láhve ho vložila

a do řeky vhodila….

na svítání čekala.

Když svítat začalo,

světla v ulicích zhasla,

stíny větví rozhoupaných stromů zmizely s tmou.

Zůstala jsem jen já,

vlhkost v ulicích a další den.

Celá promoklá, zhrzená svojí samotou,

smějíc se i plačíc… v opojení omamující tekutiny

kolující mně v žilách….

Dívajíc se za lahví mizící pod hladinou….

Tam, kde ji pod nánosy bahna,

snad někdy někdo za sto let vyloví…

Pochopila jsem,

že svítání                                                                                          

potvrzuje moji existenci, zabíjí nicotu

a pohrdá lítostí.

Ta propast zmizela.