Mrznou mi nohy

Mrznou mi nohy. Snažím se peřinu dobře utěsnit, aby se uvnitř zachovalo co nejvíce tepla, až nakonec vypadám jako housenka, která se schovala do kukly. Přivřeným oknem ke mně doléhají kapky deště. A s nimi i neobvyklá jarní zima. Nejjednodušší by bylo okno zavřít. Ale na to jsem příliš unavená a lína. Navíc mi tlukot kapek o parapet dodává klid a uspává mě. Nechci, aby přestalo pršet. Nemám ráda ticho prázdného bytu. Bojím se ticha jako malá holka. Při každém podezřelém vrznutí či klapnutí nastražím uši jako uštvaná obět, kterou chce ulovit neznámý přízrak. V noci za tmy přestává být můj byt poklidným domovem a stává se temným a tajemným lesem, kde není bezpečno. Nesnáším se za tu hloupou iracionalitu. Už abych usnula. Rána mám ráda, jsou pro mě vysvobozením z často probdělých nocích. Nejhorší jsou ovšem zimní období. Tma, když jdu do práce. Tma, když se vracím z práce. Platím nekřesťanské peníze za elektřinu. Musím totiž neustále svítit v celém bytě. I v koupelně, přestože tam trávím za večer jen půl hodiny. Děsí mě představa, že mám v bytě tmavé místnosti. Když jdu spát tak musím mít rozsvícenou alespoň lampičku u postele. Někdy si hraji na hrdinu a úplně zhasnu. Po chvíli už ovšem svou panickou hrůzu nezvládám a rozsvítím všechna světla v bytě. Takže je to ve výsledku ještě horší, než kdybych nezkoušela svůj strach překonat. A ticho řeším zapnutou televizí v obýváku, v kuchyni i ložnici. Televizi mám všude. Mám ráda televizi. Je pěkná, plná barev a zvuků. Mám ráda barvy a zvuky. Taky si ráda čtu. Hodně čtu. Při čtení nemusím myslet, při čtení zanikám já, můj život. Zánik. Jak krásné slovo. Pět písmen, ve kterých je toho tolik a zároveň nic. Není to stejné jako konec. Ne, konec je jiný. S koncem prý začíná něco nového. Se zánikem ne. Bylo tu něco a už to tu není. Je to tak krásné, tak uklidňující, tak uspávající. Nechci zavírat oči, za nima je tma. A já nemám tmu ráda, ani ticho.Ticho mého bytu mi klade otázky na které já nechci odpovídat. Ne nechci je ani poslouchat. Televize se neptá. Kniha se neptá. Neptají se na to, co ti život dal, co jsi mu dala ty. Nic nevyčítají, ničeho nelitují. Jsou teplým bezpečím prázdné mysli. Klid, ach bože, dneska potřebuju klid. Klid? Potřebuju klid?! Je to divné. Něco se děje. Jak to, že je tu dneska klid? Televize neběží. Asi jsem ji zapoměla zapnout.. Proč je tu tma? Já jsem dneska zhasla? Jak to, že jsem zhasla?! Ale vždyt je to jedno. Dneska je mi to jedno. A je mi jedno, proč je mi to jedno. Dneska nejsou žádné otázky. Začíná mi být teplo. Teplo, krásné teplo. Zavírám oči, nebojím se. Vím proč. Dneska za nima tma nebude. Světlo, krásné světlo…