Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

ICQ

19. 06. 2007
4
12
873
Autor
Raphael

Šílený...Představtě si ICQ jako svět sám o sobě. Vesmír, kde místo hvězd zářej zelený kytky....

Vlastně ani nevim jak začít...Kdybych byl básník, zakódoval bych svojí zprávu do básně. Chci něco říct. Nemůžu. Sám se některých věcí děsím. Nemůžu říct všechno, ale něco jo. Zažil jsem toho už hodně, ale pořád míň než skoro vy všichni. I když možná...Nevěřím na lásku. Jo, člověk se může zamilovat a může milovat, ale nic není krásný navždy. Láska je vykoupená trápením.
Já se toho bojím, ale vlastně jsem to nikdy nezažil. Ze začátku to byla velká láska, ale postupem času opadla. Zevšedněla. Ale ty lidi setrvávaj v tom vztahu jen pro určitý morální zásady či co. A trápěj se tím, že takhle to dál nejde...ale zároveň se bojej to říct tomu druhýmu.
Já zažil vášeň na jednu noc. Akorát bez tý noci :D Vášeň, co se do tebe vpije. A ze tří barev máš najednou celou paletu. Ten tvůj úsměv, každej den jsem na něj myslel. Každou vteřinu. Jak si se smála. Jak si se dívala. Věděl jsem, že to cítíš stejně. Kdybys...Kdybys nebyla jen tak blízko, tak bysme si nemuseli být tak vzdáleni. Teď už vím, že to není pravda. Uspěchal bych to. Nemám trpělivost a věřím, nebo spíš věřil jsem, na lásku. Na tu, kdy oba milují a neleze jim na nervy zájem toho druhýho. Láska je na mě moc velká strategie, když si ji chceš udržet. A já nemám strategie rád. Promejšlet každej tah. Spontánost to je jediná moje cesta, kterou jsem chtěl jít. Neřešit, nepřemejšlet ale jednat.
Sakra proč tolik bolí štěstí, když o něj přijdeš. Štěstí je jako vodní pára. Pozvolna se rozplyne a zase vyvstanou otázky. Je štěstí nepřemejšlet? Pak to není láska. Protože láska se vždycky ptá. Asi ji baví vymejšlení otázek. A mě se nějak nechce odpovídat...
Štěstí je jako kůň, divoký a nespoutaný. Někdo si ho pohladí, ale Já se na něm PROJEL. Jenom chviličku, než mě shodil. A když jsem se zotavil, uviděl jsem novýho koně. Vypadal krotce a tak jsem se znovu vydrápal do sedla. Chtěl jsem jet daleko, ale neudržel jsem se a kůň se ani neohlédl, pádil dál. Po cestě ho chytí nějakej jinej jezdec a zkrotí ho pomocí biče. Budiž mi útěchou, že snad neucítí ten pocit volnosti jako já.

A tak tu sedím na icq. Povídám si s lidma, co nemaj ani tušení jak mi je. Řešim jejich problémy, protože ty moje jsou tak malinkatý. A hlavně já je dokážu zvládat sám. Kecám! Jsem rád, když se můžu někomu svěřit. Moc přátel nemám, nemůžu za nikým jít a popovídat si s ním. Děkuju za ten svět icq, kde pár zelených kytiček září jako hvězdy na nočním nebi. A pak se hoděj N/A, když si s tebou nechtěj povídat. Jsem momentálně pryč...Já vim, že tam seš! Potřebuju tě „slyšet.“
Sedím tady v tom pokoji. Čumim do obrazovky a čekám na blbou odpověď. Nic. Pořád jen modrej rámeček v liště. Chci, aby se rozblikal oranžově. A pořád nic. Proč na mě kašleš? Co jsem napsal tak blbýho, že nemůžeš odpovědět.
Nic. Aspoň je tu pár kamarádů. Někdo napíše sám a někoho začnu otravovat já. Píšu si s nima. Každej má občas trápení. Tenhle virtuální svět je toho plnej. Člověk asi cejtí důvěru, když sedí ve svym pokoji u kompu a nemusí tomu druhýmu koukat do ksichtu.
Nedokážu si představit, že by po někom z vás zbyl jen kontakt v adresáři. Jen zbytečný icq číslo. Jen kytka, která už nikdy nezezelená. To mě děsí. A jednou takhle zmizej všichni. Někdo jenom odsud, někdo odevšad a navždy.
Píšu si s váma. Do noci. Čekám na to posraný: „O-ou.“ Bože. Ale jen na to jedno. Proč zrovna na to, který se neozývá. Je stejný a přitom by mi udělalo takovou radost.
Venku se mění barva v černou. Okna na sousedním baráku začínají zářit. Lidi se mění. Někteří odcházejí a jiní zase klepou na dveře. Nikdo nepočká, až mu řeknu dále. Stejně jsou všichni vítání. Znám dny, kdy jsem čekal na klepání jak na odsouzenec na smrt na milost. Když někdo zaklepal, věřil jsem, že.... Ale stejně si to nebyla ty :(
Někteří lidi ale zůstávaj. Těžkosti života je tady držej. Je mi líto, ale nějak asi neumím dodat optimismus. Stejně pořád koukám, jestli konečně nenapíše. Nic. A pak už i oni odcházej a jejich zelený kytičky se barví na červeno. „Dobrou,“ napíšou. A stejně se ještě chvíli bavíme, než padne poslední smajl...Jakej to asi bude. :-*. Pak už ty svý problémy řešej jen sami v posteli než usnou. Ležej a čuměj do stropu možná. A já tady čumim do monitoru. Nedělám nic. Jen čumim a čekám...
A ona tu taky není. Vím, že seš neviditelná. Jen abys mi nemusela odpovídat. Proč se mnou nechceš mluvit? Nechápu to.
Kouknu kdo je tady ještě. Poslední zelená kytka. Nebudu jí psát. Už je hodně hodin. Je pryč, zmizela do fronty červenejch.
Zůstal jsem já. V pokoji tma. A v icq jen červená. Jako bych byl vypnutej. Zvláštní pocit. Barák naproti už taky nesvítí. Brácha spí. Ten jeho výraz-nic neřeší, žádný starosti. Proč já jen mám pocit, že bych stejně neusnul. Kouknu z okna. Tma. Někde tam ve stínech je moje auto. Nezaparkoval jsem do garáže.
Mám tady rozepsanou povídku nebo spíš úvahu nad životem, záznam pocitů a myšlenek. Ale ani ty písmenka to už nebaví a křiví se. Motají se kolem řádku, jak jsou unavený. Mě už to taky nebaví. Chtěl bych se projet autem. Proč musí bejt tak pozdě. Ale proč bych vlastně nemoh. Rodiče už dávno spí. Komp nechám zaplej. Třeba napíše. Pořád doufám...
Nějak mě lákaj ty prázdný silnice lesknoucí se rosou. Nikde žádný auta, žádný bengoši, jen svoboda a klid. Chci se podívat na hvězdy na obloze. Vezmu si brejle, jinak vidím jen rozmazaný fleky; jen tuším, že tam ty hvězdy jsou.
Sedám do auta. Kolem jen klid. A hvězdy se na mě koukaj. Jediný, který zajímám. I když možná jen z nudy. Protože v noci se toho moc neděje.
Rádio nefaká. Hrajou mi akorát myšlenky v hlavě. Ta tma, noční klid, mě přikryje. Mý tělo, než mě ráno najdou. Tolik myšlenek v okamžiku. Zestárneš najednou o mnoho let. Nebo spíš omládneš...Ale já už ne. Zelenomodrý třpyt mě svedl. Okouzlil mé oči. Jen chviličku. A v tom nevyhnutelnost, bezmoc. Než se ve vteřině rozdrtíš o kmen stromu.
A až se ráno brácha vzbudí, bude nasranej, že jsem nechal zapnutej počítač. Nejspíš ho vypne, aniž by se podíval na tu zprávu, co oranžově bliká dole v liště. Ta zpráva, na kterou jsem tak dlouho čekal. A pak se možná bude divit, že nejsem v posteli. Ale zase usne...


12 názorů

Lakrov
21. 06. 2007
Dát tip
> Rádio nefaká. Co je to fakat ? Promiň. Nemůžu se dnes nějak začíst. Pošli mi časem avízo.

Raphael
20. 06. 2007
Dát tip
Jo je to fajn…akorát bych byl radši, kdybych je psát nemusel. A bůh? Nevěřím v boha, ale v něco…

Natasha_
20. 06. 2007
Dát tip
Docela pěkně se to čte, ale dalo by se asi krátit - protože obsah není zase tak převratný.

MeTB
20. 06. 2007
Dát tip
Jo, je to ze života, vcelku jsem se v tom našel. Až na tu noční jízdu károu.

Raphael
20. 06. 2007
Dát tip
Jo a ktej tragičnosti: Když jsem to psal, tak už jsem byl docela solidně ospalej. Inspiroval mě jeden kámoš na ICQ, kterej chtěl spáchat sebevraždu…A základní myšlenkou bylo to, že ta kytka už nikdy nezezelená a někdo se třeba nikdy nedozví proč. No a jak jsem tak seděl a psal, tak jsem měl pod oknem auto. Tak jsem do něj v myšlenkách nased a jel se projet a to rychle, protože to dokáže uklidnit…

Raphael
20. 06. 2007
Dát tip
No dočkáš se, mám jednu povídku zcela položenou na dialozích. Vlastně uplně protipól. Dialogy tam nesou největší váhu příběhu…

Raphael
20. 06. 2007
Dát tip
Až přijde, tak asi věřit začnu. Snad bych i rád…Jsou tu prostě věci, o kterých nemůžeme rozhodovat a život si sám dělá co chce…

Raphael
20. 06. 2007
Dát tip
Až přijde, tak asi věřit začnu. Snad bych i rád…Jsou tu prostě věci, o kterých nemůžeme rozhodovat a život si sám dělá co chce…

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru