MERME - kouzlo slibu

KAPITOLA 1. Smrt krále Král ze země Liu, ze země čarodějů umírá. „Zavolejte Makg, mou dceru.“ Do chrámu Posledního odpočinku králů přichází bytost, jejíž roucho stejně jako vlas jsou bělostné jak čerstvě padlý sníh. V temných černých očích se lesknou slzy. „Otče …!“ Vrásčitý stařec jí jediným gestem umlčí „Má dcero, pojď blíže všechny noci mé jsou sečteny. Již brzo se vypravím na místa našich předků. Již brzo dostanu poslední sponu svého života do svých vlasů kovanou z elfského stříbra. Poslouchej, měl jsem vidění blíží se soumrak říše. Ve vzduchu je cítit zlo, blíží se konec rovnováhy.“ „O čem to mluvíš otče?“ „Tvá sestra…“ řekl ztěžka muž dlouhých bílých vlasů „Není to má sestra, vybrala si cestu zla, nezrodila se jako my z čistoty a dobra, ale ze zla, krutosti a bolesti. Odmítla cestu čarodějky v dobrém světě a vrátila se na místo svého zrození do věže Ott. Už můj přítel tě varoval, když byla dítě, že by měla být odeslána do země vyhnanství a tys tam poslal jeho. Člověka dobrého neposkvrněného zlem, pošleš mezi vrahy…“ Rozhořčení nebralo konce a králi už docházela trpělivost. „Tak dost, tvá sestra Lér je dcera Zamory paní temna a Zamboru. Našel jsem ji jako dítě uprostřed bitvy celé říše.“ „Vím o čem mluvíš, ale…“ „Ne nevíš … Elfové, Trpaslíci, draci, jednorožci, lidé, obři, Čarodějové, přízraky našich dobrých předků a jednorožci ti všichni bojovali proti mocnostem zla Zamboru před 352 lety. Zambor měl velkou armádu, ale naše spojenectví zvítězilo. Toto spojenectví se nyní navždy rozpadlo. Trpaslíci se starají pouze o své vydolované bohatství, lidé se staly chamtivými a hrozbu neznají a ani ji nechtějí slyšet, draci vymřeli po bojích o území s lidmi,jednorožci vymírají, obři a přízraky byli lidmi vyhnány do země vyhnanství, protože je pojídali, Elfové jsou našimi spojenci, i když se jim nelíbí, že máme lepší území. Lér, po té co jsem ji odnesl k nám, se začala učit bílé magii. I to mi Elfové vyčítají, vymkla se mi z rukou a zabývala se svou historií a černou magií. Byla to má chyba, že jsem jí řekl pravdu. Doufal jsem, že přijme naší cestu.“ Ve vyhaslých starých očích se objevil pocit viny. „Otče, ty za to nemůžeš nemohl jsi vědět, že se dá na špatnou cestu.“ „Ale ano, věděl. Teď je důležité, abys se stala dobrou královnou, poučenou z mých chyb. Pojala dobrého muže, napravila moje chyby a obnovila spojenectví. Neměj se zlem slitování.“ Stiskl jemnou ruku své dcery. „Nebudu, slibuji.“ Do dlouhých bělostných vlasů starce byly připevněny spony z elfského kovu. Stařec se naposledy podíval na Makg a odešel do světa svých předků jak duší tak i tělem. Makg se posadila na trůn, kde před chvílí seděl její otec. Chopila se své holi, celé bílé zakončené vyřezávanou špičkou, zamávala s ní nad celou síní chrámu a pokryla ji černým suknem. Stejně jako sebe, uvrhla zem do smutku trvající po pět dnů. Každý den symbolizoval jedno století života jejího otce. Celé noci a dny přemýšlela nad posledními slovy svého otce. „Něco mi zatajil, ale co?“ ptala se zrcadla. „Makg“ promluvilo zrcadlo chraplavým hlasem. „Jsi královna Liu, země tak potřebné mladé ruky. Chop se žezla, zanech smutku, naprav chyby a dělej to co ti otec poradil.“ „Ano, ale čeho chce má sestra docílit? K čemu jí bude bolest lidí a ostatních bytostí?“ pronesla zoufale. „Moc otázek a starostí na tvou hlavu. Až přijde čas vše se vyjasní jak obloha po dlouhém dešti.“ „Merku, dej po celé zemi vyslat špehy, chci vědět co má v úmyslu nová paní zla Lér. Ihned!“ „Ano má paní“ odpověděl čaroděj menší postavy se žlutýma očima. „Do všech říší vyšli posly! Za dvacet dnů, kdy měsíc bude v novu se sejdeme v tvrzi Setkání. Rozhodne se o budoucnosti celé říše.“ Otázky se jí honily hlavou, proto se rozhodla hledat odpověď. Zrcadlo jí neodpovědělo, tak se vydala do knihovny, kde byli letopisy celé říše, ale letopisy z lety 387-361 jako by neexistovaly. Pak našla příkaz svého otce, aby veškeré letopisy z tohoto období byly zničeny. To se mi snad jen zdá, pomyslela si. Dny se vlekly jako sukno z hlavní věže paláce králů. Makg vyrušil Merk. „Ano, co se děje?“ „Má paní špehové se vrátily a mají zprávy.“ „Jsou dobré či zlé?“ otázala se Makg. „Paní nevím jestli jsou pro vás dobré.“ „Dobře tak ať vejdou!“ pokynula mírně znepokojeným hlasem. Do místnosti vběhlo na sto malých hlodavců, kteří zaplnili místnost s vysokou klenbou stropu pískáním a cupitáním malý nožiček o kamennou dlažbu. Makg povstala a hlučně pronesla „Špehové moji, povězte mi co nového v zemích vzdálených.“ Pískání pojednou utichlo a síň se naplnila podivnýma postavami zahalenými do kápí. Byli to malé postavičky s hrbem na zádech. Každého otvoru na obličej zářili ze tmy oči třech barev. Modré oči Delfů, fialové oči Jeflů a oranžové oči Ližců. Ten nejblíže se chopil slova „Do Zamboru míří všechna temná moc říše. Moc Zamory, paní temnot se zvětšuje a její loutka Lér upadává do moci temnoty, zla, ohně. Ve věži Ott znovu vzplál oheň a…“ „Paní vyhnanci rabují na jihu naše sýpky jídlo odnášejí do Zamboru,“ vložil se do rozhovoru další špeh, v očích mu zaplál oheň to znamenalo jen jediné… Makg popadla svou hůl a prudce s ní mávla. Z pod pláště vylétlo něco nebo někdo o velikosti kočky, vzlétlo to vysoko nad hlavy přihlížejících a dostalo to podobu ženy vysoké a vychrtlé postavy, rozhlédla se kolem. Měla sinavou bílou pleť a zelenočerné vlasy. Její dech mrazivý a zároveň spalující vyplnil místnost. „ÁÁaaa jak milé přivítání…“pravila chraplavým hlasem. Makg postoupila o krok blíže s holí vysoko nad hlavou: „Nejsi tu vítán přízraku, odejdi!“ Přízrak změnil podobu v rozzuřenou vlnu a hodlal pohltit celý sál Makg mávla holí a zamířila na přízrak. Z hole vytryskla bílá záře podobající se křišťálově bílé vodě v jezerech z elfského Místečka. Vlna vyšuměla do ztracena až na záblesk, který vstoupil Makg do hrudi a odmrštil ji. Královna klesla do křesla, veškeré oči zářící z pod kápí oranžovou, fialovou a modrou barvou se upíraly na ní. Kápě se sesunula k zemi Merk k ní okamžitě přispěchal. Sejmul kapucu. Před očima se mu objevil kříženec lidské duše a elfa s modrýma očima. „ Je to Delf, beze jména. Mám ho nechat mučit? Třeba si něco pamatuje.“ Zeptal se a jeho žluté oči se zahleděly na královnu. „Ne, to tě nesmí ani napadnout, je pod vlivem kouzla. Odneste ho k Mágovi, ať ho vyléčí. Třeba si něco bude pamatovat, i když kouzlo je určitě silné,“ povzdechla si Makg. „Služebníci země Liu poslouchám vaše zprávy. Elfové jsou naši spojenci, vyšlou své předáky?“ Mezi plášti to zašumělo. „Má paní, nevíme do říše Elfů se nám nepodařilo proniknout mají silná kouzla,“ odpověděla kápě s modrýma očima mírně převyšující své rodové příslušníky. „My Jeflové nemáme možnost proniknout skrze kouzla tak mocná, že ani průměrný čaroděj nedokáže zlomit, Delfové by mohli.“ „Ani my jsme tam nepronikly stejně jako Ližci, má paní toť vše. Máte pro nás rozkazy, nebo se máme vrátit zpět do lesů?“odpověděla přikrčená postava fialových světélek na místě očí. „Taková drzost jak si můžeš dovolit klást otázky panovnici dobra a čistoty?“ „Makg pamatuješ si jméno svého přítele?“ Sejmul ze sebe masku Delfa napřímil se a všechny postavy v kápích převýšil na tolik, že nikdo nepromluvil a nic nenamítal. Dlouhé bělostné vlasy spadající podél těla protkané zlatými se zatřpytily v síni. Čarodějka neměla slov „ Snare ty… žiješ?“ protřela si oči a pak pravila „Služebníci čarodějnického národa pokračujte ve své práci, čekám na vás a na vaše nové zprávy.“ Pousmála se a pohodlně se opřela v křesle. Síň opět byla plná hlodavců od veverky po myšky a myši. „ Ach Snare,“ vydechla a rozeběhla se ke svému ztracenému příteli. „Pojď do zahrady skrelové na mě čekají, musíš mi vyprávět, honem.“ „Stromy, chyběli mi. Chci zažádat o navrácení do společnosti a…“ „Ale stolec ti nikdy nebyl příliš nakloněn, co když se to nepovede a …“ „I tak budu žádat o místo tvého ochránce a o tom rozhoduješ ty. Nebo se pletu?“ „To jo, ale…“ podotkla. „Tak vidíš!“ „Snare tady se musíme rozloučit, nevím jestli by tebe skrelové přijali.“ prohlásila Makg smutně. „Ale počkej vždyť ze země Vyhnanců pochází většina skrelů možná bych ti mohl pomoc, ne?“ „No radši ne. Počkej na mě tady, snad to bude krátké.“ Dorazila na místo v zahradě, kde v kruhu stály stromy, oživlé stromy. Hovořili mezi sebou jazykem složeným z praskotu a skřípání v nich samotných. Stáli na trávníku a jejich kořeny vrůstali do země a zase se vraceli, jak měli žízeň. Před nimi bylo na kamenném podstavci křeslo. „Drazí skrelové, páni lesů. Vítejte v zahradách královského paláce, jak jistě víte zlo roste a hrozba války narůstá.“ Začala hovořit. Slova se po ní ujal skrel, dub: „Paní, drahá paní skrelové o této hrozbě vědí, protože víme, že stromy a my, přijdeme o život jako první, rozhodli jsme se, že vytvoříme dva oddíly po dvou stovkách Skrelů.“ „Kvůli tomu sem vás nesvolávala. Víte, můj otec zničil veškeré letopisy týkající se určitých otázek. Pochopitelně sem s vámi chtěla taky poradit o možné pomoci a vaší nabídku přijímám s radostí, “ okamžitě dodala, když spatřila nespokojený výraz v jejich tváří. „A jaké otázky vás zajímají naše přítelkyně?“ zeptala se borovice. „Naše paměť je dlouhá a přesná. Doufám, že budeme vědět odpověď,“ podotkl vysoký topol. „Děkuji. Trápí mě, proč vlastně Lér chce zničit říši?“ řekla a napjatě čekala na odpověď. „Ale paní, Lér je pouze loutkou Zamory. Je pod vlivem své velké matky a už pro ní není návratu.“ odpověděl habr. „Hm, to vím, ale proč chce tedy Zamora zničit říši. Nedává mi to smysl.“ Na otázku jí opět odpověděla borovice „Paní, je to veliká historie a málo kdo ji zná. Dokonce ani Elfové to nevědí jinak by spojenectví asi zrušily.“ Posmutněla příslušnice skrelů. „Vašemu otci jsme se zavázali mlčením.“ Makg se zamyslela: „Ale jak je možné, že to víte jenom vy a jak to, že to víte právě vy?“ „Ale paní,“ promluvil opět dub: „uvědomujete si, že my jsme knihovna říše? A že my musíme vědět vše? Ale jsme taky chráněni mocným kouzlem mlčenlivosti.“ „Hm, tak já se posadím,“ posadila se do masivního vyřezávaného křesla, které stálo za ní: „tak poslouchám!“ První začal hovořit habr: „No tak, kdysi dávno, kdy všichni národy žily spolu ve městech budovali si obydlí, člověk vedle Elfa, Elf vedle Čaroděje. Kdysi nějací Čarodějové vybudovaly vysokou a mohutnou věž, tak aby žádné vojsko nemohlo do ní vniknout. Ovšem Čarodějové z této věže se nechtěli stýkat s ostatníma. Uzavřené stěny věže začaly shromažďovat zlo. Ostatní části říše se začaly bát. Nikdo nevěděl co se ve stěnách ukrývá. Zlý přízraky odtamtud vycházely a špatní příslušníci svého národu vcházely dovnitř. Přízraky obcházely lidská obydlí, braly jim děti. Ty buď přeměnili na další přízraky nebo je snědli. Lidé začali pronásledovat Čaroděje, Elfy, Trpaslíky a jiné bytosti říše, upalovali je. Tehdy to byla strašná doba a teprve ta horší měla přijít. Vzniklo mnoho společenství, ale žádné nemělo úspěch. Nikdo nevěděl kdo na čí straně stojí.Všichni se navzájem udávaly. Zatím co kolem věže se shromažďovala vojska, ve středozemí se nic nedělo. Čarodějové, lidé, Trpaslíci a Elfové vymírali, nad říší se zatemňovalo. Pak se ve věži dostal k moci Pohkal muž mnoha tváří.“ Skrel si povzdychl. Habra vystřídala vrba. Široká a mohutná, ale příliš malá. „Pohkal byl zakladatelem celé říše Zamboru, tehdy se jmenovala Kuschu v prvotní Zamborštině je to pojmenování pro zlo, smutek a samotu. Zemí začalo zmítat šero. Okolo věže dal svou mocí vyrůst hory velice vysoké a nepřístupné. Na severu nechal průchod, který střežili především přízraky.Vše směřovalo ke konci. Pak se stalo to co nikdo nečekal, Pohkal zemřel. Jak, kdy a proč? To se asi nedozvíme. Odpověď je údajně zobrazená na stěnách věže,“ vrba domluvila. „Asi ho zavraždily jeho vlastní děti, stejně zkažené jako jejich otec.“ Dodal tis. „No, každopádně armáda shromážděna v Kuskuchii se rozprchla jakmile zjistila, že Pohkal je mrtví. Děti Nervidela, Hyj a Qwez se navzájem udali spojencům a byli odsouzeni k smrti upálením. Ovšem oheň je neusmrtil, ba je ochraňoval. Byli proto přikováni ke skále dokud nevydechli svou černou duši,“ povzdechl si tis. „A odkud se vzala Zamora?“ zeptala se Makg. S odpovědí si pospíšil baobab: „Paní, za dlouhou dobu se ve věži vystřídalo spoustu Čarodějů, ale žádný nepřežil déle než jedno léto. Služba špehů je vždy brzy odhalila. Ti Čarodějové do věže nosily spoustu zla, které se nahromadilo a vydechlo paní zla, Zamoru. Sotva se stačily přátelské svazky obnovit, historie se opakovala. Naštěstí se stačilo vytvořit spojenectví mezi lidmi, Čaroději, Trpaslíky a Elfy. Ve velké bitvě v horském pásu, kde teď sídlí Trpaslíci byla díky dobré strategii roztroušena temná armáda paní zla. Po té se spojenectví rozpadlo. Národy si zvolily své území a přestaly spolu mít jakýkoliv kontakt.“ Makg se zamyslela „A jak to, že tajná služba Zamoru neodhalila?“ „Tajná služba nepřekoná kouzla Zamboru nepřekoná ani kouzla elfská, natož pak ta zamborská. A Zamora z věže nikdy neodcházela.“ V zelených očí Skrela se objevilo posmutnění. A Makg to postřehla. Zahleděla se do jeho očí. Skrel neuhnul očima jakoby chtěl něco říct. „Paní, chcete ještě něco vědět?“ zeptal se dub. „Velice si vážím vaší pomoci, jak té válečné tak té slovní, ale asi nechci nic více vědět.“ Tím Makg ohlásila konec. Na místě setkání opět zavládlo praskání, jak skrelové odcházeli. Makg se zvedla a vydala se cestou v zahradě mířící do paláce. Snar už na ní čekal v místnosti, kde se rozešli. „Promiň, že na mě čekáš tak dlouho.“ Omlouvala se Makg. „To nevadí, prohlédl jsem si pevnost, vůbec se nezměnila. Pořád má svoje zákoutí a svoje chodby. Na kdy hodláš svolat radu starších?“ „To ještě nevím. Chceš svoji komnatu v severní místnosti?“ „Hm…“ zamyslel se Snar „ano vezmu si ji, jsi hodná!“ „Je tu problém, víš neuklízela se ani jednou a já jsem zakázala tam chodit. Víš bála jsem se, aby se nic neztratilo. Bude asi chvíli trvat než se vše dá do pořádku. Nejdříve budeš, tedy jestli chceš, v mé komnatě. Já mám stejně hodně práce a tak se tam ani neukážu.“ Makg se na něj podívala zkoumavým pohledem. „Hm, no když ti tam nebudu překážet, tak proč ne.“ „Víš kde to je? Nebo spíš pamatuješ si to?“ usmála se a odešla. Snar jí úsměv opětoval. Vydal se širokým schodištěm nahoru. Na každém odpočívadle byly sochy králů, v téměř nejvyšším odpočívadle stála socha starce. Snar v ní rozpoznal Halona, posledního krále Liu a otce Makg. Na konci schodů se vypínaly dveře z masivního dřeva a ocele. Těsně před ním se dveře sami otevřely. Snar zůstal stát v úžasu, jak se vše změnilo od doby, kdy tu byl naposledy a Makg byla obyčejnou čarodějkou. Na trůn měla dosednout Lér starší sestra, i když nevlastní. Do oken se z posledních sil opíralo slunce, které zapadalo za nekonečnou plání, na které se pásli koně a poslední draci. „Ahoj Merku.“ Pozdravil muže v královském pokoji. „Já myslel, že draci už nejsou s námi.“ zeptal se služebníka. „Ty to jsou poslední, pane.“ „Prosím tě proč mi říkáš pane, vždyť si můj bratr!“ zděsil se Snar. „Tak promiň, no víš, když já takhle říkám i Makg.“ Snar si povzdychl. „No dobře, ale Makg je královna, ne? To je samozřejmé.“ „Sloužil jsem i jejímu otci,“ řekl Merk: „A ty jsi budoucí král. Tak bych si měl začít zvykat.“ Usmál se a lišácky se něj podíval. „Co? Ale vždyť ona je královna a já jsem syn služebníka!“ „To ano, ale jsi taky její dobrý přítel. Promiň, musím jít chystat síň na poradu s přízraky.“ Řekl a odešel. Snar se zamyslel nad jeho slovy. Chtěla by mě? Ptal se sám sebe. Podíval se na sebe do zrcadla. V záři zapajícího slunce se v jeho bílých vlasech třpytily zlaté pramínky. Pouze jeho rod má toto znamení jako určení, že je podřazený královskému rodu. Ne nikdy by si ho Makg nemohla vzít. Už jenom proto ne. Makg se mezitím připravovala na poradu s přízraky. Ví, že jí to může stát život, ale potřebuje získat co nejvíce spojenců. Přízraky vyhnali na území, kde pouze oni dokázaly přežít. Na nehostinné území kolem jezera Soumaru, území vyhnanců. „Má paní, síň je připravena.“ Ozve se z předsíně královského salonku Merk. „Ano, hned tam budu vzala si na sebe kabát značící nadřazenost, byl temně modrý prošívaný stříbrem. Do něžné bílé ruky uchopila dlouhou hůl a vešla do předsíně za Merkem. „Ať všichni strážci a Mágové jsou připraveni v případě nepokojů je rozehnat.“ Řekla rázně a odešla do síně tak temné a tak chladné jako kolem jezera Soumaru. Zimou jí začaly drkotat zuby. V síni se to hemžilo zlobou a zlem samotným. Vysoké pláště jen tak poletovaly a dávaly najevo svou nespokojenost. „Přízraky, pojďte na stranu dobra. Život vám za to lepší slibuji,“pronesla znepokojeným hlasem. Dostalo se jí odpovědi sípavým hlasem: „Lér naše nová paní, nám jediná může rozkazovat a posílá ti toto!“ vyštěkl přízrak. Přízraky se schoulily do klubka a vytvořily jakousi napodobeninu její sestry, ženu bělavé pleti se zelenýma očima a černozelenými vlasy. Ta se na ní podívala a pravila: „Makg stojíš na mém místě, nemám pravdu?“ Ženský hlas jakoby zalil celou místnost. „Kdyby jsi nezradila otce nikdy bych nestála na tvém místě.“ Odpověděla pevným hlasem Makg. „To on nechtěl lepší život pro nás Čaroděje. V mé vládě by se čarodějnické rase dařilo. Vyhladila bych všechny jiné rasy. Ale teď již Čaroděj nejsem! Vytvořila jsem si svou vlastní rasu ta ovládne všechno a všechny!“ Na její tváři se rozhostil úsměv. „Teď ten dárek.“ Otočila se kolem sebe dokola a usmála se. Makg si uvědomila co chce udělat. Pozvedla hůl na ochranný štít. Od Lér se uvolnilo množství zla, na které nebyla připravena. Štít zpomalil zlo, ale nezastavil. Do síně vtrhly Čarodějové, aby jí pomohli. Makg síla odhodila na zeď, kde jí lámala všechny kosti. Makg křičela a její tělo bylo v příšerné křeči. Ochránci spojily své síly a zlo zahnali. Sotva zlo pominulo, tělo Makg se spustilo na zem. „Mága!“ zvolal Merk. Čaroděj v hnědém hábitu s havraními vlasy přiběhl k tělu. Holí nad Makg zakroužil. Najednou bylo slyšet jak se v těle zacelují kosti. Z hole vyzařovalo bílé světlo. Makg opět vydechla. V místnosti se uvolnila atmosféra. „Odneste ji do své komnaty, ať si odpočine, ať spí. Musí jít spát a žádné, že Čaroděj nemusí spát.“ udílel rozkazy Mág. Služebníci ji nesli do její komnaty na dřevěném lehátku, když se probrala. „ Merku, Merku.“ Zavolala vysíleně. „Má paní, jsem zde.“ „Vyšli posly, do Místečka okamžitě se zprávou: přízraky jsou na straně zla, setkání odkládám na 2. novoluní. Zprav také říše spojenců s odkladem!“ Udělila instrukce a vysílením omdlela. Už neviděla, že na ní Snar čekal v křesle, ani to, jak se zděsil, když jí viděl, ani to, že u ní seděl, když ubíhali noci a dny. Nic. Když se probrala, prudce se posadila. „Snare přízraky nejsou na naší straně a Lér mě chtěla zabít.“ Řekla, když ho viděla. „Makg…“ řekl klidně a chopil se její ruky, „Teď musíš být v klidu a odpočinou si.“ „Ale co budeme dělat?“ odpověděla zděšeně. Snar se posadil na její postel a řekl: „Teď se musíme postarat, aby naše jediná naděje žila a byla připravena na válku.“ „Válku, už a co, jak, já nechápu.“ Koktala a nebyla schopná ze sebe vypravit jedinou celou větu. „Vidíš? Odpočívej, ano? Jak jsi viděla, Lér má v sobě spoustu síly,“ pohladil ji po tváři a usmál se. „Snare, jestli to nepřežiji…“ začala Makg. „Ty to přežiješ, jsi silná i sám Mág říkal, že normální čaroděj by tohle nepřežil. A jestli jo určitě by se tak rychle neuzdravil.“ Byl na odchodu, když Makg opět promluvila „Chci, aby když můj rod nebude pokračovat, aby na trůn dosedl tvůj rod, Snare.“ Snar se uklonil. „Ať tvá slova dojdou pravdy a skutečnosti je-li to tvá vůle.“ Řekl s těžkým hlasem a opět se uklonil. „Je to má vůle.“ Čas rychle ubíhal a Makg se úplně uzdravila. Se Snarem si velmi dobře rozuměla. A pak přišla chvíle rady starších. Makg si brala plášť, který měla na radě s přízraky. „Paní, už je čas.“ Upozornil Merk svou královnu. „Hm, Merku má tvůj bratr šanci na vrácení zpět?“ „Nevím, má paní. Doufám, že má. On vás má velice rád a …“ „Rád, doopravdy? Myslíš ,že by byl dobrým…“ „Ano, paní?“ „Ale nic!“ Vstoupila do síně, kde byli v půlkruhovém pořádku uspořádány lavice. Postavila se vedle Snara, který seděl v lavici uprostřed síně. Nejvyšší z nejvyšších povstal a pravil: „Snare, ty se chceš vrátit mezi nás Čaroděje. Je to tak?“ „Ano,“odpověděl muž silné postavy jehož vlasy byly upraveny stejně jako vlasy ostatních Čarodějů. Na bílých vlasech starce, stojícím přímo před Snarem, byly připevněny čtyři spony znamenající čtyři sta let jeho života. On sám měl jenom dvě. „Přineste jeho spis.“ Soudce se posadil a ke stolku se přiloudal malý tvor. To je trpaslík, pomyslel si Snar a pozoroval malé stvoření jemu asi jenom k pasu s rezavými vlasy a vousy. „Takže, synu Ulkův povstaň a poslechni si, proč náš král tě poslal do země Vyhnanců. Zneuctění jména budoucí následnice, udělování příkazů velectěnému králi země Liu a zneuctění jména krále Liu. Jak jistě víš první a třetí bod se trestá smrtí, ale přesto jsi byl ušetřen. Proč se chceš vrátit?“ Snar zvažoval slova „Nejvyšší z nejvyšších chtěl jsem říct, že jsem v přesvědčení, že tato obvinění nejsou nic jiného než křivda.“ Nejvyšší povytáhl obočí pokynul, aby se Snar posadil. „Ať tedy začne proces, při kterém doufám, že dokáže tvá zástupkyně pravdivost tvých slov.“ Makg se postavila a začala svůj projev: „Rado starších, vyslechněte mě. Když můj otec umíral prosil mě, abych napravila chyby, které napáchal. A tak jsem zde podle přání svého otce.“ Mezi staršími to zašumělo. „První bod obžaloby zní: zneuctění jména následnice. Jaké pak následnice? Pouze varoval mého otce před tím, že by se mu Lér mohla vymknout z rukou a to se také stalo. Toto považujete za zneuctění?“ V síni to opět zašumělo. Pak nejvyšší z nejvyšších povstal. „Kdo si myslí, že by bylo vhodné tento bod vyškrtnou, ať povstane.“ Většina povstala. „ Hm, ale mě si dostatečně nepřesvědčila. Jak víš, že to tak bylo a že tvé vzpomínky nejsou zkreslené?“ pronesl. „Prosím, smí přivolat svědka?“ Čaroděj se zamyslel „Ano, ať je po tvém.“ Do síně vstoupil skrel, který se dotýkal listím stropu. „Přivolaný svědku, pověs pravdu!“ Skrel se posadil na zem a začal: „ Ano, je to tak, jak říká královna.“ Řekl dub. „Tedy jak?“ optal se nejvyšší z nejvyšších. „Snar skutečně varoval krále před možnou hrozbou, která může vzniknout, když nebude na Lér dostatečně tvrdý.“ Snar začal doufat, že vše dopadne dobře. „Kdo je nyní pro vyškrtnutí?“ otázal se znovu nejvyšší z nejvyšších. Tentokrát se postavili všichni. „Dobře prosím o vyškrtnutí.“ Svou holí zamával nad svitkem, ze kterého zmizel bod důvodu. „Prosím, pokračujte,“ řekl Makg. „Druhý bod je závislí na prvním, proto prosí rovněž o vyškrtnutí.“ Promluvil trpaslík sedící vedle nejvyššího z nejvyšších: „Ano, podle zákoníku je toto víc než příkazem. Tento zákon zní takto: pokud se navzájem jednotlivé body listin doplňují nebo na sobě závisí je víc než vhodné při prokázání nepravosti jednoho z bodů zničit oba dva.“ „Děkuji ti za doplnění ať je konáno podle zákona, ale mám tím rozumět, že je nutné zničit i bod třetí?“ hlásal nejvyšší z nejvyšších. Snarovi poskočilo srdce radostí. Pak promluvil opět svědek: „ Ano, to byste tedy měly.“ „Nebyl jsi tázán. Prosím odejdi.“ Ozvali se starší. Skrel se zvedl a odešel. Nejvyšší z nejvyšších se zamyslel. „Dobře od zítřka ať se cítíš jako mezi svýma. Přineste mu hůl.“ Do síně opět vkročil stejný trpaslík jako prve s jeho svitkem. V ruce držel polštář, na kterém ležela dlouhá a zakroucená tyč. Byla bílá s jemnými zlatými proužky. Snar ji neviděl minimálně 130 let. Natáhl ruku a hůl mu sama vklouzla do prstů. Pořádně si jí prohlédl. Konec si přitiskl k čelu a ucítil, jak dýchá. Rada starších se rozpustila. Makg ho chytila za ruku. Snar se na ní podíval. „Díky.“ KAPITOLA 2. Spojenecké síly V Místečku je rozruch. Elon představitel a zástupce Elfů obdržel poselství a začal jednat. Svolal radu, při které se rozhodne o budoucnosti národa. „Svolal jsem vás stejně jako před 357 lety na toto místo, abychom projednali hrozbu, Zambor. Království Liu volá po obnovení spojenectví mezi národy. Nemáme na vybranou musíme se spojit. Jeden z vás půjde se mnou a po té tam zůstane jako generál našich jednotek.“ Od středu kruhu poodstoupil starý vrásčitý Elf oblečen do stříbrného pláště který obepínal jeho kostnaté vyhublé tělo. Stejně tak staře vypadal jeho obličej lemovaný dlouhými modrými vlasy. V něm se třpytily světle modré oči s tmavým žíháním. Barva očí a vlasů byla u všech elfů stejná, i když se někdy lišil odstín a počet světlých pramínků ve vlasech. Všichni mocný Elfové se sešli v této malé svatyni stojící na návrší nad městem. Místo mělo kamennou podlahu uspořádanou do přesného kruhu. Po jeho obvodu byly rozestavěné židle na nichž seděli. Elon se posadil do mohutného křesla z elfského stříbra. Mezi starými a vrásčitými obličeji byly i obličeje mladé a neposkvrněné válkou se Zamborem. Elon se rozhlédl po místnosti z černého mramoru a stříbra. Nikdo se k řeči nehrnul. Pak se postavil mladý a vysoký muž a dal se do řečnění. „Jsem Fardon, syn Gandův.“ V sále to vzrušeně zašumělo. Každý znal legendu o nejstatečnějším Elfovi všech časů. Gand velitel 18. legie se sám jako poslední jedinec ze své legie postavil Zamoře. Se ctí zemřel v nevyrovnaném boji bitvy, ale Zamoru vážně zranil a díky tomu zvrátil průběh, protože oslabená Zamora podlehla Halonovi králi Liu. „Spojenectví je nevyhnutelné, to souhlasím. Ale proč s Čaroději, cítí se nám nadřazení. Dokonce si vybrali místo ke svému bytí, o kterém jasně věděli, že ho chceme my. Halon, nyní zesnulí král Liu, vzal Lér pod svou ochranu a vychoval ji jako vlastní. Ovšem jí neměl pod kontrolou. A tak dále a dále. Navrhuji vlastní spojenectví s lidmi a ostatními bytostmi, které jsou schopni válčit a pomoci.“ Fardon se posadil. Ostatní elfové s ním nesouhlasili, ale z úcty nic neřekli. Elon se proto opět postavil. „Čarodějové, lidé, Elfové i Trpaslíci jsou na stejné společenské úrovni. Nevšimnul jsem si, že by Čarodějové toto porušili. Halon sice udělal chybu, ale královna Makg vše po svém otci dává do pořádku. Čarodějové jsou mnohem lépe informovaní než my a tak je spojenectví spíše výhrou a nesmyslem je založit nové „naše“ spojenectví.“ Fardon takovou kritiku nečekal a udivilo ho, že ostatní souhlasí s Elonem. Elon ale pokračoval, „ Myslím, že je dost řečí o spojenectvím. Mladí jistě v sobě mají pud pozvednout elfský lid na vyšší úroveň. Vlastenecký pud musíte potlačit.“ Poslední větu rázně zdůraznil. „Elone,“ krásná elfka povstala a její modré vlasy lemovaly mladou tvář: „myslím, že Fardon by měl jít na místo Setkání, aby věděl jak to v říši chodí a taky to, že Čarodějové se v tomto vyznají lépe.“ Všichni v síni souhlasně pokyvovávali. „ Kdo z vás je proti ať teď vyjádří nesouhlas.“ V síni nikdo nepovstal. „Rozhodli jste.“ „Fardone! Pojď se mnou,“ ozval se Elon po skončení rady. „Byl jsi vybrán. Víš co to znamená a co to obnáší?“ Elon se starostlivě podíval na Fardona. „Ano vím. Proč mi nedůvěřuješ?“ „No, znal jsem tvého otce. Jsi úplně jiný. Jsi…“ Elon se zamyslel. „Po matce,“ dodal. „Vím, že nejsem jako otec a ani takový nechci být, vždyť zemřel!“ „Ach vy mladí nezažili jste válku a myslíte si, že je to jednouché a že jste snědli rozum světa. No nic. Zítra odjíždíme. Tvůj kůň ať je připraven na třetí hodinu ranní před branou Místečka.“ Odvrátil se od Fardona a odešel. Brzy ráno za úsvitu oba opustili místečko. Fardonův hnědák s bílou hřívou poslušně klusal vedle modrého jednorožce, dědictví Elfů, na kterém seděl Elon. Nemalá družina s věcmi a jídlem se postupně od nich oddělovali. Spolu s nimi jel v početné družině i jeden Mág. V Místečku bydlel velice dlouho a uzdravoval poraněné Elfy od nepaměti. I otce Fardona se snažil uzdravit, ale marně. Jeho tělo i mysl černá moc přiliž zaplnila. Stejně jako jemu, nebylo pomoci jiným. Druhý den se začali přibližovat k Zamboru. U hranic zbystřili. Čeká je dlouhý přechod přes zamborské území. Bažiny, pláně. „Doufejme, že si nás nikdo nevšimne.“ řekl Elon s obavou v hlase. Jednorožec Elona začal být neklidný. Poplácal ho a sklonil se k němu. Fardonovi připadalo jako by s ním rozmlouval. „Nejkratší cesta přes Zambor vede z velké části přes močály. Ta delší je pohodlnější,ale možná bude hlídaná.“ Uvažoval Elon nahlas. „Fardone rozhodni nyní ty. Jakou cestou se vydáme?“ Fardon znejistil dosud se vše řídilo podle Elona: „Půjdeme kratší cestou přes bažiny, ale neměla by část vojáku se od nás oddělit? Myslím si, že když nás bude míň tak nás nebude tak vidět. Nebudeme nápadný.“ Elon se zamyslel: „Děj se vůle tvá, rozhodl jsi. Tedy s sebou vezměte to nejdůležitější. Kapitáne Ketosi, děkuji za vaše služby.“ Družina Ketosa se vydala zpět na cestu do Místečka. Ve věži Ott. „Má královno, na našem území máme hosty. Včera hranice překročila družina z elfského Místečka. Máme zakročit?“ přízrak svým chrčivým hlasem podal hlášení. Na samém vrcholu věže Ott, kolem kterého krouží mocný oheň ovládaný Zamorou, se probudí duch Zamory a odpovídá chrčivým hlasem: „Hm, dejte je sledovat. Necháme je projít téměř bez újmy.“ Lér se usměje popostoupila k zelenému krystalu a položila na něj ruku. Zavřela oči v naprostém soustředěním „ Teltulpikola napardas. Teltupikola napardas.“ Neustále opakovala tato slova. Tři dny cesty od věže najednou z koně spadl Fardon. Popadl se za hruď a začal sípat. Mág, který jel s nimi se uchopil hůl. Bylo mu jasné co se děje, někdo se ho snaží ovládnout. Holí namířil na Fardona a začal říkat protikouzlo: „Tulte lapikola lapikola pikola lana pardas Tulte lapikola lapikola pikola lana pardas!“ U špice hole se vytvořila bělomodrá koule, vešla Fardonovi do hrudě. Všichni přihlížející si oddechli. Fardonovi se ulevilo. Najednou mohl v klidu dýchat. Postavil se a poděkoval Mágovi. To vše Lér viděla pousmála se a podívala se na ducha své matky. Ten lehce kývnul hlavou a odešel. „Výborně. Nikdo nic netuší. To je dobře. Náš plán vyjde. Bez Makg je naše vláda jistá.“ Lér se krákavě zasmála. Při procházení přes území Zamboru se nic jiného nestalo. Elonovi to bylo divné a začal podezřívat Fardona. Nedal na sobě nic poznat. Právě procházeli přes pláně. „Za chvíli budeme na území Liu. Už se těším, tady se mi nelíbí.“ Řekl Fardon a podíval se na Elona. Mág se k rozhovoru připojil „Hm, já taky. Nejdříve ale musíme přebrodit řeku. Tam už bude dobře. Také se těším na svého bratra Tarofa. Dlouho jsme se neviděli.“ Elon projevil velký zájem o jeho bratra, vždyť tohoto Mága zná tak dlouho a nic o něm neví ani jak se jmenuje. Mágové si většinou svá jména nechávali pro sebe, po té co se dostali do funkce léčitele. Všichni mu prostě říkali Mág. Vypadal jako každý jiný Čaroděj. Vysoká hubená postava, černé oči, bílé, dlouhé do čtyř copů sepnuté vlasy. Spínali si je spony z elfského stříbra. Na rozdíl od Elfů, kteří měli vlasy tyrkysově modré a mnohem kratší. Vyšší vrstvy Čarodějů se většinou takto odlišily od nižší. Nižší měly ve vlasech pramínky jiné barvy. Čarodějové byli s Elfy odjakživa přátelé. „A co je tvůj bratr?“ zeptal se po chvilce Elon. „No, po smrti našeho otce se dostal na jeho místo Mága Liu. Já jsem šel k vám, věděl jsem, že Mága potřebujete a taky, že zahynul v té bitvě, jako můj otec.“ Elon se už neptal. A tak dorazili na místo, kde řeka rozdělovala obě země. Divné to místo! Na jednom břehu pustina, bažiny, neúrodná země a na druhém lesy plné zvěře, plné života. Řeka se vlnila pozvolna v malém kamenitém korytu. Elon poplácal jednorožce po hřbetu. Pomalu se s koňmi vydali přebrodit řeku. „Pane, kdy nebudete potřebovat naše služby?“ zeptal se kapitán zbylého doprovodu, když řeku překročili. „Nejprve načerpáte síly a zásoby pro další cestu v Setkání a pak můžete odejít Turvode. Ano?“ „Ano, ale přece jenom vojáci chtějí být už doma a myslím, že zásob máme dostatek.“ Elon se podíval na zbylé vojáky. „Dobře, tak tedy odjeďte. Děkuji za vaše služby, zde v Liu budeme v bezpečí.“ Turvod nasedl na koně a spolu s vojáky přebrodili řeku a zmizeli v dálce pahorkatin Zamboru. Nikdo z nich nevěděl co je čeká na pustině. Lér na ně poslala sluky. Obrovité okřídlené šelmy obývající hory Zamboru. Vypadající jako draci s dlouhým krkem a hadí kůží. Celou družinu vojáků rozsápali. Zbytky z těl rozházeli po močálech. Elon s Fardonem a Mágem se vydali starým lesem, který obývala všelijaká stvoření včetně skrelů. Zbývá jim ještě jeden den cesty. Přes louky a pastviny, kde žijí obyčejní Čarodějové. Pasou dobytek, pěstují obilí a žijí v krásných domech. Místo setkání se připravovalo pro přijetí zástupců zemí. Velká pevnost, čtvercového půdorysu, byla postavena strašně dávno a vypínala se uprostřed pastvin. Kolem ní byly postaveny hradby. Celkem tři. Ta nejširší měla řadu malých okének, z kterých při obraně stříleli z kuší a luků. Druhá a třetí vnitřní hradba vlastnila také řadu okének. Tvrz měla dva vchody, jeden na severovýchodu a druhý na jihu. Každý vchod byl ve výšce pěti metrů, dovnitř a ven Čarodějové chodili po kamenných vyvýšinách z venku zakončenými padacími mosty. Z východu jsou hradby obklopeny hlubokým jezerem. V samém srdci hradeb je postavena tvrz, kde se konaly diplomatické ceremoniáře. Ta měla dvě poschodí a jednu vysokou věž s ochozem. Pod tvrzí vedou miliony kilometrů úzkých chodeb. V jejich labyrintu se vyznal málokdo a žádná mapa neexistovala nebo se o ní alespoň nevědělo. Už před dvěma dny se Makg spolu se Snarem vydali na cestu z královského paláce, aby osobně dohlédli na přípravu rady. Oba dva se zrovna procházeli po hradbách pevnosti Setkání. Hradby byli kamenné a široké. Právě se rozednívalo. Slunce se koupalo v jezeře před hradbami, svými paprsky pohlcovalo tmu. „Má paní,“ oslovil Makg Merk „Vyslanci z lidských zemí dorazí zítra ráno.“ „Děkuji ti Merku. Kdy přijedou Elfové?“ zeptala se a vydala se po schodech vedoucí z hradeb. „Včera překročili hranice. Předpokládám, že tu budou každou chvíli.“ odpověděl Merk. Do rozhovoru se vložil Snar „Dej nám okamžitě vědět až přijedou.“ Merk se uklonil a odešel. Makg a Snar prošli po kamenném nádvoří a vrátili se zpět do tvrze. Všude po pevnosti byli rozmístěny stráže. Klenbu stropu, vysoko nad hlavami všech přítomných v místnosti, podepíraly mohutné kamenné sloupy. Světlo do místností přicházelo úzkými špičatými až ke stropu sahajícími okny. Celá komnata působila povznášenlivě, ale zároveň i chladně. Prošli chodbou a dostali se do komnaty krále a královny. Tato místnost působila mnohem útulnějším dojmem než všechny předchozí. Byla i lépe vybavená. Uměle vytvořená okna, mnohem menší než ta opravdová, přiváděla do komnaty sluneční svit. Makg se posadila na vyřezávané křeslo u stolu a povzdechla si. Snar si toho povšimnul a hned se otázal: „Je ti něco, Makg?“ Makg k němu pozvedla oči. „Ale nic. Jenom se mi zdá, že je toho na mě nějak moc.“ „Hm, to máš pravdu. Měla by sis vzít pomocnou ruku, která by ti pomohla s vládou. Nejlépe šlechtice.“ Řekl a odvrátil pohled od ní. Moc rád by byl tou pomocnou rukou, ale původ mu v tom bránil. Měl Makg moc rád. „To ne. Na muže, kterého bych pojala za svého není čas. Vždyť ty mi pomáháš. A taky ti zato moc děkuji. Jsi opravdový přítel.“ Snar se na ní podíval a v duchu se usmál, ale na tváři to nebylo poznat. „Promiň, už musím jít neměl bych se tady příliš zdržovat.“ „Ale proč?“ zeptala se. „Ta komnata je královská a já tu nemám co pohledávat.“ Usmál se tentokrát doopravdy a plášť za nim jenom zasvištěl. Za nedlouho se ozvalo troubení válečných rohů. Makg rychle utíkala na chodbu k Merkovi. „Co se děje?“ „Nemám tušení, má paní.“ Vydala se po schodišti na horu, na horní ochoz věže. Jakmile na ochoz vstoupila její vlasy se v záři slunce zatřpytily. U hlavní brány byl rozruch. „Zřejmě Elfové.“ozval se Snar. „ Kde ses tu vzal? Lekla sem se.“ „Tou samou cestou co ty. Asi by jsi měla jít a přivítat je, “ řekl suše. „Snare, já vím, že k nim nechováš zrovna vřelé sympatie, ale jsou naší důležitou částí ve válce. Jsou to přece spojenci.“ „Ano, já vím. Ale to přece neznamená, že je budu mít rád.“ „To sice ne, ale chovej se aspoň trochu mile.“ „To se neboj. Ovládat se umím.“ „Vždyť já vím,“ usmála se a pohladila ho po tváři. Její dotek hebké bělostné ruky ho hřál jak polední slunce. Po příchodu se konala hostina na počest utvrzení spojeneckých svazků. Hodovalo se kolem úzkého masivního dřevěného stolu. Pokrmy byly prostřeny na stříbrném nádobí. Nechyběly ani elfské speciality ani jídlo z farmářské oblasti Liu. Tato hostina nebyla tak veselá jak byly kdysi ostatní. Spojenců ubývalo a to dělalo všem starosti. V čele stolu seděla Makg se Snarem a po jejich levici seděl Elon a po pravici Fardon. Makg rozprávěla s Elonem o spojeneckých dostupných vojenských sil. „Máme k dispozici asi patnáct tisíc mužů.“ Hovořil vážným hlasem Elon. „Tato válka bude pro nás smrtelná. Pro nás všechny. Zamborské vojsko čítá dvacet tisíc přízraků, dvě stovky trollů…“ „Trollů? Já sem si myslela, že vymřeli!“ zděsila se Makg, věděla totiž jak takový troll vypadá. Vysoký dobrých šest až osm metrů, široký především v oblasti břicha. Jeho chůze se podobala spíše kolébání ze strany na stranu, při které ruce, mohutné a silné, vláčil obr po zemi. Měl nohy, ze kterých trčely husté chlupy, chodidla byla metr i více dlouhá. Na svůj celkový vzhled měl malou hlavu i mozek a byl snadno manipulovatelný. Byl schopný nést těžká břemena. „Ano, přežili zřejmě v horách Zamboru. Mají sice krátkou paměť, ale zloba na lidi a na nás v nich zůstala. zamborské hory jsou velmi kruté a to, že z nich mohly vystoupit na zamborskou planinu pro ně znamená jen jediné. Budou sloužit jedině Zamoře. Chtějí se pomstít.“ „To je špatné, trollové mají velkou sílu, s jejich pomocí mají velikou výhodu,“ zalitoval Snar: „nevěděl jsem, že mají i trolly.“ „Víc než trollové mě děsí zbytek armády, Snare.“ Řekla Makg. „Mají asi padesát tisíc lidí z Ohalu, z lidského království. Královský rod byl svržen, a součastný lidský rod nemá ochranu před kouzly. Ve zbývajících království vládnou panovníci z královského rodu, kteří jsou pod ochranou.“ Do rozhovoru se vložil Fardon „A proč nezasáhneme v Ohalu?“ Snar mu odpověděl: „Bylo by to příliš riskantní. Ohal je vojenský stát a má největší rozlohu, zbytečně by jsme utrpěli porážku.“ Ale Fardon se nenechal jen tak odradit: „Vždyť máme lepší zbraně.“ Elon už toho měl plné zuby a tak ho okřikl: „Co pak ty si myslíš, že Zambor by nás nechal útočit na jejich triumf? Vyslal by přízraky.“ Elon si vzal jednu z elfských specialit, kterou mu právě nabízel Merk. „Jaké jsou naše dostupné síly?“ zeptal se po chvíli Fardon. Makg se na něj podívala zkoumavým pohledem. Jak to, že to neví? „K dispozici máme asi deset tisíc vojáků od nás, když ozbrojíme i ty zbylé muže bude nás asi šestnáct tisíc, dále skrelové přislíbili pomoc v podobě čtyři sta vojáků. Vaše pomoc čítá patnáct tisíc vojáků, ale máme i tajnou zbraň.“ Usmála se na Snara a ten ji úsměv oplatil. Elfští vyslanci si vyměnili znepokojené pohledy. Elon se nakonec trochu osmělil a zeptal se: „O jaké zbrani mluvíte má paní?“ Makg se usmála a pravila: „Již brzo se to dovíte drahý Elone. Až tu budou všichni vyslanci. Dovíte se to.“ Hostina se chýlila ke konci. Všichni se postupně uklonily královně Liu, jak služebníci, dvořané, šlechtici tak i vyslanci a odešli do svých pokojů a komnat. „To je divné,“ začala po chvíli Makg, když byli se Snarem v královské komnatě. „Co je divné?“ zeptal se Snar. „Měla jsem z toho Fardona takový divný pocit. Kdo že to je?“ „Syn Gandův.“ Odpověděl Snar. „Něco z něho vyzařovalo. Asi to bude jenom jeho ješitnost.“ Podotkla Makg. Po té rozloučila se Snarem, který odešel do své komnaty. Druhý den brzo ráno se opět rozlehl krajinou zvuk rohů. Tentokrát to byli rohy lidí a trpaslíků. Makg se rychle chystala, aby je mohla všechny přivítat. Vzala si na sebe bílé dlouhé šaty a přes ně si oblékla modrý stříbrem prošívaný kabát. Vyběhla ze své komnaty a proběhla chodbou s vysokou klenbou. Snar se k ní připojil u vchodu do salonku před přijímací síní. „Nejdeme pozdě?“ zeptala se Merka, který byl zde taky přítomen. „Ne, to oni jsou tu moc brzo.“ Odpověděl Merk. Prošli přes salonek. A Merk se Snarem šli napřed. Snar se postavil na začátku síně a hlasitě pronesl : „Přichází královna Čarodějů a Liu.“ V sále se rozhostilo ticho. Makg vešla do místnosti. Všichni zde přítomní muži na ní mohli oči nechat. Snar ji nabídl své rámě a doprovodil k trůn z masivního stříbra. Její tmavě modrý plášť se za ní vlnil v křivkách. Posadila se a Snar se vrátil zpět mezi dvorany. „ Milí spojenci, vítám Vás na tvrzi mých předků v Setkání. Jste tu vítáni a chovejte se tu jako doma. Nyní si jdete odpočinout do komnat. Merk, můj služebník, vás doprovodí.“ Hovořila k malé skupince nalevo od jejího trůnu. Ti se uklonily a odešli za Merkem. Bylo na nich vidět, že odpočinek potřebují. Sotva šli do schodů. Dva malý tlustí trpaslíci s ještě menšíma a tlustějšíma nohama měly rezavé a ježaté vlasy a vousy. Byli lidem zhruba do pasu. Na sobě nesli těžké brnění a hlavu jim pokrývala přilba. U pasu se jim houpal meč. Houpavým krokem zamířili za ostatníma. Makg viděla lidi poprvé. Do tvrze přijeli dva muži a žena. Jeden z nich měl blonďaté vlasy na ramena a byl poněkud silnější. Svou výškou ostatní převyšoval asi o třicet centimetrů. Byl oblečen do hedvábného obleku. Druhý muž byl velmi malý a hubený-přesný opak toho prvního. Jeho havraní vlasy mu sahaly až k pasu a silně kontrastovaly s jeho bílou sinavou pletí. Stejně jako trpaslíci měl na sobě brnění. Ta žena, co kráčela vzhůru po točitém schodišti byla štíhlé postavy. Její kaštanově hnědé vlasy jí sahaly něco málo pod ramena. I ona měla brnění, které bylo speciálně upravené pro ženy. Když odešli, Makg vstala a všichni se jí uklonily i Snar. Makg se u něj zastavila „ Snare, potřebuji s tebou mluvit.“ Snar se zvedl nabídl Makg rámě a odešli. V sále to jenom zašustilo reptáním. Nikomu z přítomných šlechticů se nelíbilo, že Snar syn služebníka vodí královnu za rámě a dělá jí osobní stráž. Již mnoho šlechticů žádalo Makg o ruku. Každého odmítla. Když byli pryč z očí dvořanů Makg sdělila své plány na dnešní večer: „Dnes večer mám v plánu uspořádat velkou hostinu a po ní tě zvu na radu spojenců.“ „Díky, ale mám strach, že se to nebude všem líbit.“ Makg o tomto problému věděla. Vešli do královské komnaty všude bylo spoustu květin které pronikavě voněly. Venku se spustil déšť, ale z uměle vytvořených oken svítilo slunce. Okna lemovaly zlaté závěsy, které tu před tím nikdy nebyli. Snar se posadil k vyřezávanému stolu na vyřezávanou židli. „Snare, víš jestli by si chtěl, tak bych tě jmenovala svou osobní stráží. Tedy jestli by si chtěl.“ Snar se na ní podíval, vstal a poklekl před ní a řekl: „Jeli to tvá vůle budu tě chránit tělem i duší.“ Makg pozvedla svou hůl a vytvořila nad ním šedý kouřový kruh. „Přísahej a pak opakuj po mně: Snare synu Ulkův. Budeš stát věčně na straně královny?“ „Budu stát věčně na straně královny.“ Z hole vyšel druhý kouřový modrý kruh a nahradil ten první. Makg opět promluvila „Budeš věčně chránit královnu i její zájmy, i kdyby tě to stálo život?“ „Budu věčně chránit královnu i její zájmy, i kdybych za to zaplatil životem.“ Z hole opět vyšel červený kouřový kruh a nahradil modrý jako před tím ten nahradil šedý. „Budeš sloužit královně vždy z pokory, neboť ona je tvá paní?“ „Sloužit královně budu vždy z pokory, neboť ona je má paní!“ Kruhy se rozestoupily a postupně objaly Snara. Na bílém šatě po levé straně na prsou se Snarovi objevily ty tři kruhy. Všichni tři kruhy se na vzájem propletly. Večer před schůzí se konala hostina. Všichni hodovaly ve velké síni s vysokými stropy. Venku zářilo slunce, které bylo ještě vysoko nad obzorem. Paprsky se vkrádaly vysokými okny dovnitř. Každý, kromě služebnictva, které neustále nalévalo slabé víno a doplňovalo jídlo na talíře hostů, seděl kolem úzkého stolu. Včele stolu seděla Makg se Snarem a po stranách vyslanci z elfského Místečka, z lidských království ( z Mantry a Heldoživu), a trpaslíci, kteří toho snědli nejvíce. Ti museli sedět na spoustě polštářů, aby vůbec viděli na stůl, ale nevypadalo, že by jim to nějak zvlášť vadilo, spíše naopak. Makg se s nimi postupně seznámila. Trpaslíci se od sebe moc nelišili a bylo těžké je od sebe rozeznat. Oba dva měli stejné brnění a rozčepýřené vlasy a vousy. Snad v obličeji byli malinko odlišní. Jeden měl větší nos a širší ústa. Ten se jmenoval Stone. Druhý, Rock měl pro změnu baculatější tváře. S Elonem a Fardonem z Místečka se už znala. Z Mantry přijeli dva muži. Jeden, ten malý, v hedvábné látce s blonďatými vlasy na ramena se jmenoval Peter a druhý, pravý opak Petera, David. David, jak se později dozvěděla byl osobní strážce a sluha Petera. Měl černé vlasy a chodil zásadně v brnění. Měl široké ramena a svalnatou postavu. Ta žena byla z Heldoživu. Jmenovala se Ida. Brnění vyměnila za jednoduché modré šaty. Hnědé vlasy si stáhla do pevného copu. A Makg obdivovala její statečnost a odvahu, byla hlavní velitelkou vojska Heldoživu. Byla pohledná a přesto mužům nepřístupná jako nedobytný hrad. V její armádě vládla pevnou rukou, to se odráželo na morálce, která byla naprosto dokonalá. Na bojišti byla nelítostná, a přeci pod tvrdou schránkou Ida schovávala svoje měkké nitro. A Makg to z ní vycítila. Všichni živě diskutovali o čemkoliv. Makg se bavila s trpaslíky, se Stonem a Rockem. „ Má paní, představte si,“ bujaře mluvil Rock: „My trpaslíci se ženíme s trpaslicemi, ke kterým nemáme příbuzenskou vazbu.“ „No a to je problematické,“ přihodil Stone, „Já mám čtyřicet osm sestřenic a dvacet jedna bratranců. Nejhorší je, že si je všechny nepamatuji.“ Makg se zasmála a pomyslela si, že má štěstí, protože ona takové problémy nemá. „No jo, ty to máš složitý Stone,“ řekl Rock, „Naštěstí já takové problémy nemám. Mám totiž jenom deset sestřenic, takže mám výběr snazší.“ Stone ale podotkl, „Zato máš šedesát bratranců.“ „To sice jo, ale ty si brát nebudu.“ Tentokrát se smáli všichni. Fardon se zapojil do řeči s Elonem, Davidem a Snarem o nových vojenských možnostech a strategií. Fardon se občas podíval po Makg, ta si toho všimla. Peter měl na sobě opět tenkou hedvábnou látku hnědé barvy nad koleny zastřiženou a z té samé měl i kalhoty. Povídal si s Idou, bylo na něm vidět, že na ní může oči nechat, ale Ida nechala všechny jeho cukrbliky bez odezvy. Když se slunce přiblížilo k jezeru, hostina skončila. Merk osobně dohlížel na přípravu síně, kde se měla konat rada. Hodovní síň se vyprazdňovala. Dvořané se postupně uklonili Makg a odešli. O chvíli později se konala rada. Konala se v místnosti uprostřed tvrze. Byla zařízena na styl královské komnaty. Byly zde vytvořeny umělé okna ze kterých vycházelo denní světlo i přes to, že venku už byla tma. Uprostřed místnosti byl dřevěný kulatý stůl. Na stole byl vyryt stříbrem pentagram – pěticípá hvězda, znak čarodějů. Kolem něho byly rozestavěné dřevěné židle s vysokým opěradlem. Na každém opěradle byl vyryt znak podle toho, kdo tam měl sedět. Čarodějové měli pentagram, Elfové jin-jang, trpaslíci sekeru obtočenou hadem, lidé měli znak podle toho odkaď byli. Mantra měla hlavu koně, Heldoživ zkřížené růže a Ohal měl měč rukojetí vzhůru. Nejprve do místnosti vkročila Makg. Otočila se k vyslancům a pravila: „Nyní vyčaruji bránu pravdy.“ Když viděla zděšený pohled Petera, rozhodla se vysvětlit co to je ta brána pravdy. „Brána pravdy zjistí jestli nejste pod vlivem kouzla nebo jestli neste nějakým způsobem ovlivnění.“ Neklid ale neustával. Otočila se proto zády k nim pozvedla svou hůl a silou vůle a mysli vyčarovala modrou zářivou bránu a prošla ní. Za ní šel Snar oba dva zamířili ke stolu, ke svým židlím. Potom prošel Peter a David. Brána zůstala nezměněná. Za nimi Ida, Stone a Rock. Nakonec prošel Elon a Fardon. A brána nezaznamenala nic. Makg se za stolem usmála: „Nyní se posaďte. Skutečně tu není nikdo, kdo by měl být ovlivňován, či by měl být pod vlivem kouzla.“ Všichni zaujali svá místa. Trpaslíci měli pro tentokrát speciálně upravené židle pro jejich potřeby. Jediná židle Ohalu zůstala prázdná. Makg se ujala slova. „ Svolala jsem toto jednání proto, abychom byli zcela připraveni na válku, kterou nám vyhlásila temná strana Zamboru. A také jsem ji svolala proto, abychom znovu oživili vztahy spojenců. Od velké bitvy uplynulo bezmála tři sta padesát dva let a bojovat musíme na novo. Lér a její matka Zamora opět povstaly z popela a hodlají napadnout naše království a chtějí zemi sjednotit a vytvořit svojí vlastní říši.“ Očima přejela po všech přítomných a pokračovala „Čekají nás krušné chvilky na bojišti. Proto by mě a nejen mě zajímalo jak jsou na tom jednotlivá království se silou vojenskou. Království Liu jehož zástupcem jsem já. Má ty to vojenské síly: deset tisíc vojáků a můžeme ozbrojit dalších šest tisíc vojáků, kteří se momentálně věnují farmaření. Skrelové nám přislíbili pomoc v podobě čtyři sta vojáků.“ Mávla holí a nad stolem se modrým písmem zobrazil počet vojáků který je možné uvolnit z království Liu. Po té promluvila Ida, krásná vyslankyně z Heldoživlu: „Naše země je malá a vojensky příliš nevyspělá. Jsem v čele armády asi šest let a snažím se pozvednout morálku a kvalitu vojáků. S úsměvem můžu přislíbit přibližně sedm a půl tisíce vojáků, jejichž morálka je dostačující a bojové schopnosti nad průměrné. Pak sem vycvičila speciální oddíl, který má tradici v mé zemi od nepaměti. Jsou to heldoživští muži. Jejich morálka je nejlepší z nejlepších a jsou znalí bojových umění všeho druhu. Jejich pouze devět set , i přes to věřím, že tato pomoc se bude hodit.“ Makg přikývla a odpověděla „ I o vojáka stoupne síla armády. Vaší pomoci si vážíme.“ Po té pokynula Peterovi. „Naše možnosti nejsou tak veliké jako u vás milí spojenci. Na válku nejsme vůbec připraveni. Nastálo udržujeme pouze osm set vojáků. Je nám to srdečně líto, ale po té máme pouze dva tisíce farmářů, kteří nejsou vhodný pro boj. Naše království je poměrně velké, ale jak sami víte dvě třetiny povrchu jsou hory, ve kterých se nedá nic těžit, pouze kámen.“ Makg se soucitně usmála a holí ukázala na seznam, kde se objevily oba přísliby. Pak ukázala na trpaslíky a pravila „Jsem ráda, že naši armádu budete zásobit zbraněmi. Je to tak, ne?“ „Ano má paní, i když nemáme vlohy pro válčení našli se dobrovolníci, kteří si přejí bojovat za svojí vlast.“ Makg se usmála a pravila „Jsem mile překvapena. Dobře jestli nikdo nic nenamítá,“ rozhlédla se po ostatních a když nikdo nic nenamítal pokračovala: „ myslím, že mohou zkusit své štěstí. Jsou nějakým způsobem trénovaní?“ Trpaslíci se mírně zaškaredili. „Samozřejmě, že jsou trénovaní. Nechceme je poslat na smrt, i když moc nadějí jim nedáváme. Zbraně kováme jak z vlastní oceli tak i z té elfské. Smícháním získáváme speciální druh oceli, který je pevnější a snadněji se brousí.“ Na tváři trpaslíka se rozhostil blažený úsměv. Makg se také pousmála „ Vy trpaslíci mě nikdy nepřestanete udivovat. Tak kolik vás bude?“ zeptala se. Trpaslík se zamyslel a vypadal jako když se snaží je všechny spočítat a dělá mu to veliký problém a pak odpověděl „No, myslím si, že říkaly, že jich je něco málo přes sedm set.“ Makg kývla hlavou a holí opět připsala další příslib. Pak opět promluvila Elfové jestli se nemýlím nám slíbili patnáct tisíc vojáků. Je to tak?“ Elon přikývl hlavou a pak opět promluvil „Má paní, zítra ráno dorazí dvacet čtyři tisíc mečů z elfské oceli vyrobených podle tajných receptur takže odolávají útoku přízraků. Myslím, že přijdou vhod.“ Fardon vykulil oči na Elona jak to, že mu to neřekl? Makg se usmála a řekla „Elone, jsme elfskému lidu hluboce zavázáni.“ „Takže celkem máme třicet pět tisíc tři sta vojáků a i s farmáři je to celkem čtyřicet tři tisíc tři sta vojáků. Dobře, podle nejnovějších zpráv dvacet tisíc přízraků, dvě stovky znepřátelených trollů a asi padesát tisíc lidských bojovníků z Ohalu. Takže to bude velice náročné.“ To se do rozhovoru vložila Ida „Ohal má sice početné vojsko, ale tím se snaží skrýt nedostatky. Jsem totiž původem z Ohalu a moji předci museli odejít ze země po té co na trůn dosedli radikálové. Podle práva, bych na trůně Ohalu měla sedět já.“ To je to tajemství co skrýváš. Pomyslela si Makg. Pak opět promluvila Makg „No neklesejme každopádně na mysli, je tu ještě něco, co bych vám měla říct a ukázat.“ „Musím vás poprosit, aby jste souhlasili s uspáním. Ty to chodby jsou velice tajné a vyzrazení nepříteli by znamenalo konec této pevnosti.“ Všichni souhlasili, proto Makg pozvedla hůl a všichni se sesunuli k zemi pak všem vyčarovala bílé zářící křídla a spojenci se bezvládně vznášeli deset centimetrů nad zemí. Pak se podívala na Snara a ten se otočil a okryl koberec na zdi a tam spatřil dveře. Otevřel je tak, že svojí holí na ně zatlačil a dveře se s velikým rachotem otevřely. Makg holí přiměla těla k pohybu. Všichni postupně sestupovali po točitých schodech dolů. Po několika set schodů se schodiště změnilo v úzkou chodbu. Po stěnách byly rozvěšeny lucerny, které Makg svítily na cestu. Šla vepředu a vedla tuto prapodivnou výpravu. Na konci šel Snar a svítil si na cestu holí, bílou se žlutým žíháním. Snar se utápěl v myšlenkách a rozhodl se konečně prolomit ticho. „Tady bych se nechtěl ztratit,“ řekl skoro pro sebe, ale Makg ho slyšela a odpověděla mu: „Já taky. Otec mě tady provázel už jako úplně malou. Chtěl, když nebudu vládnout, tak abych vládla aspoň tady a taky chtěl, abych pomohla sestře. Chci říct Lér.“ Po té už ani jeden z nich nepromluvil, protože se opět v mihotavém světle vynořilo schodiště. „Tak už jsme tady.“ Zajásala Makg, když vyšli schodiště. Holí zatlačila na dveře a ty se otevřeli. A vedli k chodbě zakončené padacími dveřmi. Poklop se sám od sebe posunul a Makg se svojí družinou bez života, která se samovolně vznášela ve vzduchu, ocitla v lese. Ve starém lese, kde rostly mohutné stromy. Všude byla tma, byla už noc. V síni, kde se konala porada, svítilo z uměle vytvořených oken slunce, takže si nikdo nevšiml, že se setmělo. Makg šla lesem dál a za ní se vznášeli vyslanci. „Kam jdeme?“ Zeptal se Snar. „Uvidíš,“ odpověděla mu. Po chvíli všichni vyšli na louce. „Tady to je,“ řekla. „ Makg? My jdeme za nimi?“ vyděsil se Snar. „Ano, přesně tak,“ řekla naprosto v klidu. Vyčarovala sedm stříbrných židlí a holí přinutila spojence aby si sedli. Potom jim odčarovala křídla a těla klesla na židle. Makg pozvedla hůl a začala šeptat nějaká slova. Z její hole vyšlehl zlatý plamen a vznesl se vysoko nad jejich hlavy. Makg hleděla na oblohu posetou hvězdami. Za chvíli uslyšela ohlušující křik. V dáli na obloze se něco vznášelo a nebylo to malé. Byli to stovky možná i více malých teček, které se stále přibližovaly a zvětšovaly se závratnou rychlostí. Makg holí udeřila o zem a z její špičky vylétli malé modré hvězdy. Tečky se přibližovaly a už bylo možné je rozpoznat. Byli to velcí okřídlení tvorové. Měli mohutné a svalnaté tělo se stejně mohutnými končetinami zakončené drápy. Kolem hlavy měli ostré trny a někteří měli trny i na zádech a ocasu. Z nozder vyfukovali horký vzduch a okolí bedlivě sledovali velkýma zelenýma očima, který kontrastovali s modrou šupinatou kůží. Celé stádo ladně přistálo před královnou. Největší tvor, zřejmě hlavní vůdce se k ní přiblížil po zemi a svou hlavou mírně kývl. I královna se uklonila, i když mnohem hlouběji. Otočila se k vyslancům a kouzlem je vzbudila. Jako první se probral baculatější v tvářích trpaslík jménem Rock. Jeho reakce byla nejrychlejší a nadšeně vykřikl „Draci! Draci! Je to možný? Vždyť měli být vymřelí. Jak já vás miluji Čarodějové jedni, vysocí, hubení. To jsou ta nejkrásnější stvoření v této říši.“ Nadšeně vyskočil uklonil se a svým vousem se dotkl země. Pak se rozeběhl k jednomu a začal ho hladit pod bradou. Ostatní jen udiveně zírali a nebyli schopni slova. Stone přítel Rocka na vysvětlenou jenom dodal k chování přítele: „Je do draků blázen. Jen ho nechte. Když údajně zemřel poslední drak. Tak ho to hodně vzalo.“ Na Rockovi bylo vidět, že je ve svém živlu. I Makg se Snarem se přiblížili ke drakům a hladili je po přední noze. Rockův drak si najednou ufrk, ale tomu to očividně nevadilo a dokonce ani to, že ho drak odfoukl asi pět metrů dál od něho. Rychle vyskočil a běžel k němu zpátky. Když se všichni nabažili sametově hladké kůže draka Makg pokynula, že jim něco chce říci. Všichni se usadili na vyčarované židle. Snar mezitím rozestavil křišťálová světla. Po té si vyčarovala i pro sebe křeslo. Snar si stoupnul za ní. Makg se nadechla a pravila: „O dracích jsem se nezmínila z prostého důvodu. Nechci, aby o tom kdokoliv věděl. Je to naše tajná zbraň a musíme ji chránit a utajit.“ Podívala se po ostatních ti souhlasně pokyvovali. „Dobře,“ pokračovala dál „ draků je něco málo přes tři sta. Přesný počet mít nikdy nebudeme, protože samice neustále opouštějí stádo a vracejí se do hor, aby porodily mláďata. Tam pobývají různou dobu podle toho kolik se vylíhlo vajec a podle potřeby mláďat.“ Po té vstala a řekla: „Nyní už je pozdě. Měly by jsme se vrátit, opět vás poprosím o spolupráci.“ Makg se už chystala je uvést do stavu spánku, ale Rock náhle promluvil „Má paní, prosím nechte mě ještě jednou dotknout se jich,“ poprosil se smutnou tváří Makg. Královna se usmála a řekla: „Je tu ještě někdo, kdo si chce pohladit draka?“ Nikdo nedal najevo, že by chtěl si opět pohladit draka, a tak Makg sama vykročila k těm krásným, ale nebezpečným tvorům. Snar ji následoval. Rock rychle běžel k jednomu z nich. Uklonil se, aby se k němu mohl přiblížit a když drak projevil zájem, směl se přiblížit. Po chvíli Makg zavelela: „Tak, to stačí.“ Opět je všechny uvedla do spánku a přičarovala jim křídla. Když byli všichni opět v síni rady, Makg pravila: „Slyšela jsem, že lidé a trpaslíci potřebují spát každý den. Není se za co stydět, každý občas potřebujeme odpočinek. Merku. Merku!“: volala Makg svého služebníka. Ten byl v mžiku u ní. „Ano má paní?“ „Merku, prosím tě, odveď vyslance z Mantry, Heldoživlu a z trpasličího království do jejich ložnic.“ „Ano má paní,“ odpověděl Merk a pohotově odvedl spojence pryč. „Elone, nejsi nějaký zamlklí?“ optala se Makg. „Ani ne. Dostal sem po té procházce hlad, mohl bych něco dostat?“ „Jistě. Zavolám služebnictvo. Také si něco dám a vy?“ zeptala se Makg. „Něco málo ano,“ odpověděl Fardon. „Snare,“ zavolala na něho, protože vůbec neodpovídal a to ji znepokojilo „Dáš si něco k jídlu?“ „No, tak jo.“odpověděl, duchem nepřítomný. Za chvíli již byl celý stůl prostřený žabími stehýnky, kuřecím masem, zeleninovými saláty a jinými dobrůtkami. Všichni živě diskutovali až na Snara, který zápasil se salátem, který byl příliš tuhý a špatně se krájel. „Mám ještě nějaké povinnosti a budeme vás muset se Snarem opustit.“ Řekla Makg, když byli dosyta najedeni. V královské komnatě o chvíli později. „Snare co je ti? Jsi takový, jiný.“ Snar si povzdechl mám jí to říct? Ptal se sám sebe. Teď nebo nikdy. „Makg já ti musím něco říct,“ páčil ze sebe „už delší dobu nejsi pro mě jenom královna, nebo kamarádka.“ Pohladil ji po tváři a pak ona sama pokračovala „Snare, já tě mám moc ráda a všechno co si budeš přát pro tebe udělám. Jenom mám strach, že se to někdo dozví a bude z toho pěkná polízanice. Hlavně pro tebe, protože podle zákonů mých předků to není možné.“ „Vím, zákon tvého prapraprapraprapradědečka, který ho vytvořil kvůli své dceři, která měla ráda svého služebníka. Stará historie.“ Makg se otočila a poodešla k oknu, kde svítilo slunce. „Snare, netrap mě. Moc dobře víš, že nemůžu zákony změnit ze dne na den. Musela bych svolat celý dvůr, který bych musela přesvědčit, že zákon není vhodný. Co bych jim tak asi měla říct? Milí poddaní a vyšší představitelé zamilovala jsem se do svého služebníka a chci si ho vzít?“ Makg si povzdechla. „Tak a teď všechno víš.“ Snar zůstal stát. Nevěřil svým uším. Myslel si, že ho Makg bere jako kamaráda. „Makg, to jsem nechtěl. Promiň.“ Přistoupil k ní a objal jí. Makg ho také objala. Druhý den za rozbřesku se poslové jednotlivých vyslanců rozjeli s rozkazy pro jednotlivé oddíly. Měly se co nejdříve dostavit do pevnosti Setkání. Na večer třetího dne od první porady svolala Makg druhou. „Všichni jste již vyslali své posli s rozkazy domů do své země?“ Zeptala se Makg. Vyslanci souhlasně pokyvovali hlavou. „Výborně,“ pokračovala Makg „jejich síly budou brzy potřeba.“ Do místnosti náhle vkročil Merk se zmateným výrazem v obličeji. „Má paní, omlouvám se, že vás ruším, ale špeh z pozice v Zamboru přišel a nutně si přeje s vámi mluvit.“ Makg se zamyslela a pak pravila „Dobře, tak ať vstoupí.“ Do místnosti vběhla malá myš, která se v zápětí proměnila v malou ustrašenou postavičku. Na sobě nesla černý plášť s kápí. Ve stínu kápě se třpytily dvě oranžové oči – byl to Jelf. Roztřeseným hlasem pravil „Má paní, je to tady.“ Makg byla najednou zmatená: „Co je tady?“ „Oni, oni se blíží. Vojska Zamboru se blíží, před dnem opustila jádro Zamboru a už jdou po planinách směrem sem do Setkání.“ Všichni najednou bez dechu sledovali špeha. Nikdo ani nehnul brvou. Špeh ale pokračoval: „Paní, je to mocná armáda. Lidé, přízraky, trollové.“ Jako první se k reakci přinutila Makg: „Děkuji ti, Jelfe. Merk ti dá najíst, napít. Vše co si budeš přát. Zítra se můžeš vrátit zpět na své stanoviště. Myslím si, že zde není co probírat dál.“ Vyčarovala mapu Liu a ukázala na ní trasu k Setkání. „Cestou k Setkání určitě navštíví naši nejjižnější pevnost Obranu. Je v trase k Setkání. Navrhuji se okamžitě sem přesunout. Kdo je pro tuto variantu ať mlčí, kdo ne ať nám řekne důvod. “ První o slovo zažádal Elon. „Musíme počítat také s variantou, že Lér může být rychlejší. Co uděláme, když se nestihneme přesunout?“ Makg si dala s odpovědí načas a pak řekla: „V tomto případě přijdeme o jižní tvrz a museli by jsme se vrátit. Posily z vaší země Elone, podle posledních zpráv dnes ráno překročily hranici na severu s naší zemí. Budeme tedy hlasovat, kdo je pro?“ zeptala se Makg a všichni zvedli ruku kromě Fardona. Makg po té pokračovala „Vyšlu posli, aby změnily trasu a setkáme se snad ještě před Obranou.“ Po té se o slovo zažádal trpaslík Stone. „Náš oddíl přijede pravděpodobně déle. Posel mi také řekl, že přijedou na skalních lyrfách.“ Makg znala dokonale všechna zvířata v její zemi, ale o lyrfách nic nevěděla. „Promiň Stone, ale co je lyrfa?“ zeptala se Makg. Stone začal popisovat jak vypadá a přitom gestikuloval rukama. „ Má paní, to je takové velké zvíře na půl orel a na půl horský rys. Má křídla a přední část těla pokryté peřím. Až na hlavu, tu má jako rys. Rovněž má na předních končetinách orlí drápy. Zadní polovinu těla pokrývá srst. Také má dlouhý ocas a mohutné zadní nohy, jako rys. Jí výhradně trávu, proto žije v nižších polohách hor.“ Všichni přítomný kromě Rocka urputně sledovali Stona. Nikdo zřejmě o lyrfách nikdy neslyšel. Makg je přerušila „ No, je třeba přesunout se do Obrany. Proto jakmile bude vše připravené dám vám všem vědět. Jděte se připravit!“ KAPITOLA 3 Dalisko Armáda ze Setkání se vydává na cestu do Obrany, pevnosti na nejjižnějším cípu země Liu, ale není celá. Většina je na cestě, ale jsou ještě moc daleko. V čele kolosu jedou na koni vyslanci, ani ti nejsou všichni. Makg se Snarem, Fardon, Stone, Rock a Peter. Služebník Petera David odjel naproti své malé armádě o osmi seti vojáků a Ida v brnění nasedla na svého koně. Stejně jako Peter se vydala naproti svému vojsku, které bylo od Obrany vzdálené šest dnů. I Elon zanechal Fardona s armádou Liu a sám se vydal za svým vojskem. „Stone, kdy nás dostihne váš oddíl?“ zeptala se Makg. „Nevím, ale během zítřejšího dne by tu měli být.“ Ve věži Ott se Lér připravuje na bitvu. „Celé naše vojsko je již na cestě matko. Makg má tajnou zbraň. Myslí si, že ji naznáme, ale opak je pravdou. Brzy matko, budeš stát vedle mě. Už brzy Liu padne. Se zlomkem armády, kterou nyní má je snadné je porazit. Bez Makg, jsou spojenecké síly ztraceny. Bez ní …“ Lér se podívá do zrcadla, ze kterého sleduje dění kolem Makg. Z očí zrádců. „Bez ní…“ na tváři Lér se objevilo uspokojení. Rozeběhla se a seskočila z věže. Holí kterou měla v ruce přivolala k sobě tajemné zvíře, spíše tvora a v plné rychlosti na něj nasedla. Tvor zamířil k hranici Liu, ale nejdříve musí překonat hory. V blízkosti hor se spustil déšť. Lér kolem stvoření a kolem sebe vyčarovala ochranný kruh přes který se nedostala voda. Tvor spokojeně zařval. Měl hluboký, chraplavý a po síře páchnoucí hlas, při kterém naskočila husí kůže. Tvor byl zářivě červený a měl velké tělo. Podobal se draku, ale neměl žádné oči, spíše drobné štěrbiny. Ani neměl trny jako drak. Jeho tělo vypadalo, že v něm nebyla ani kapka krve a masa. Jenom kosti přes které byla přetažená kůže byly znatelné. V horách se k nim přidali slukové a ostatní tvorové vypadající jako ten co na něm jela Lér. Slukové byli také podobní drakům, akorát měli kůži jako hadi a delší krk. Byli to krvelační zabijáci. Na svědomí jim připadlo několik tisíc lidí. Nemuseli skoro jíst, ale když měli příležitost tak se v jejich očích rozsvítily plaménky toužící po krvi. Bez milosti roztrhali svými tesáky jakoukoliv kořist. Lér vzala svou hůl a vyčarovala mohutný vítr. Vyslala ho k blížící se armádě Liu. Makg najednou pocítila ve vzduchu napětí, zlou magii. Popohnala svého koně a předjela všechny. Právě jeli po lučinách Liu, neobydlených, ale přesto krásných. Všude pastviny, bez dobytka, bez živáčka. Občas byl někde malý remízek s křovinami, kde se ukrývala všelijaká stvoření. Snar ji zpozoroval a chtěl se vydat za ní. Ovšem Fardon byl rychlejší. Přijel k ní a začali si povídat, to se Snarovi ani trochu nelíbilo. Neměl Elfy nějak v oblibě a Fardon se mu nezdál zrovna jako poctivý Elf. Něco má za luben, pomyslel si Snar. Přiblížil se s koněm blíž, aby byl Makg při ruce. „Něco se děje, že?“ řekl úlisným tonem Fardon. Makg se na něj podívala a pak mu odpověděla: „Ano, stromy se chvějí a ve vzduchu něco visí. Nelíbí se mi to.“ Fardon se na ní podíval a pokračoval „Má paní, určitě jste si uvědomila a určitě cítíte mezi námi nějaké napětí a vzájemnou přitažlivost.“ Makg se na něho zmateně podívala a odpověděla „Nevím, o čem to mluvíte drahý vyslanče.“ „Ale ano, víte. Určitě to nechcete přiznat, ale něco ve vzduchu mezi námi skutečně vězí.“ Jejich rozhovor přerušil mrak který se závratnou rychlostí přibližoval k nim. Makg zděšeně vykřikla, ale vzápětí se vzpamatovala popohnala svého koně ke sprintu a rychle jela naproti tomu mraku. Za ní vyrazili uznávaní Čarodějové na koních včetně Snara a dva Mágové. Jeden z Liu a druhý z Místečka, byli to dva bratři. Makg v plné rychlosti zvedla hůl vykřikovala zaklínadla „Un de prakopus prakopus ala unde. Un de prakopus prakopus ala unde.“ Z její hole vyšlehla bílá záře a vytvořila stěnu. Mrak se změnil v silný vítr a urputně bojoval se štítem. V silném náporu Makg zchodil z koně a stěna zmizela. Makg, která ležela na zemi zvedla hůl a znovu vytvořila stěnu. Druhá stěna už nebyla tak silná. K panovnici se připojili i ostatní Čarodějové spolu se Snarem a připojil se i Elon. Společně vytvořili štít přes který už vítr nepronikl. Elon pak vykřikl: „Temné síly, zlé temné síly odejděte a nechte nás projít.“ Silný vichr byl spoutaný všemi kouzli, které na něho byli vyslány, ale přes to se vzpíral a chtěl zničit všechen život za stěnou. K ostatním se připojili i vojáci z Liu. Snar pak vyčaroval žluté světlo, které proniklo za štít a vítr zničilo. K Makg se okamžitě nahrnuli oba Mágové a Tartof Mág z Liu se ptal: „Není vám nic, má paní?“ Makg se usmála a odpověděla: „Ne, děkuji ti. Už jsem přežila horší pády než byl tento.“ Armáda pokračovala po lukách Liu směrem do Obrany. Snar přijel k Makg blíže a starostlivě se zeptal: „Makg jsi v pořádku? Ten pád byl oškliví.“ „Ano, použila jsem zpomalovací kouzlo, takže to nebylo tak strašné. To si asi Lér trošku hrála s holí. Moje starší sestra…“ Makg si opovržlivě odfrkla. Armáda Liu se přiblížila k jihu. Krajina se značně přeměnila. Z úrodných krajích se změnila na drsnější, plnou lesů a zvěře. Postup vojáků se zpomalil. Vojsko bylo na nohách už dva dny. Makg se proto rozhodla se západem slunce rozbít tábor. Na louku, která byla přeplněna stany a obklopena stromy padla tma. Čarodějové rozsvítili bílá světla. „Makg,“ oslovil ji Snar. Makg sebou trhla a řekla: „Lekla jsem se tě. Co potřebuješ?“ Snar s úsměvem řekl: „Makg, nesu dobré zprávy. Elfská vojska přijedou už zítra ráno.“ „To je dobře. Snare měl by sis jít už lehnout. Je pozdě.“ Snar se posadil vedle Makg na zem. „Doufám, že víš, že jsem tvoje osobní stráž.“ „Ano, vím. A taky s tebou chci o tomhle mluvit.“ Snar se lekl co se děje. Makg si všimla jeho zmateného výrazu a radši přešla rovnou k věci. „Nepřeji si, abys šel do bitvy jako voják. Mám o tebe strach.“ „Strach? Ty pochybuješ o mém bojovém umění?“ „Ne, počkej copak to nechápeš? Mám o tebe strach, protože tě mám ráda.“ Snar to nechápal, mámě ráda a nedůvěřuje mi? „Makg, moji předkové bojovali za Liu v jakékoliv válce vždy po boku ostatních vojáků. A já to mám porušit? Ne, to ne.“ Makg si schovala obličej v dlaních po té se na něho podívala a řekla :„Snare, prosím. Je nás málo a co když bitvu prohrajeme, co budu dělat? Potřebuji tělesnou stráž u sebe, aby mě chránila.“ Snar se zahleděl na špičky smrků obklopující louku. „Měli by jsme už jít spát v sedle se špatně spí.“ Snar se zvedl a pomohl na nohy i Makg oba se vydali do královského stanu. Snar nemohl spát. Musel pořád přemýšlet nad tím co mu řekla Makg. Trápilo ho to. Posadil se a podíval se na ní. Ve spánku vypadala tak nevině. Ve skutečnosti, ale byla tvrdá a rázná, i když uvnitř byla přístupnější. Znovu si lehl. Potom ho napadlo, že kdyby Lér byla panovnicí a Makg by mohla žít s ním. Netýkal by se jí zákon o vrstevních sňatků. Žili by spolu na jihu země, Makg si to vždycky přála. Ale osud to chtěl jinak. Pozdě v noci Makg vstala a chtěla odejít, když vtom Snar promluvil do tmy „Někam jdeš?“ Makg se otočila tam, kde ležel Snar, který teď seděl, ale nebylo ho vidět. „Musím si něco zařídit.“ „V noci, Makg kam jdeš?“ Makg přemýšlela jak z toho vybruslí. „Víš co, pojď se mnou.“ Snar vstal a zjistil, že je poměrně zima. Sáhl po kožichu a oblékl si ho. Vešli ven. Kolem stanů chodila stráž a jeden voják si jich všiml. Namířil na ně hůl a drsným hlasem pronesl: „Kdo jste a kam jdete takhle pozdě v noci?“ Makg mu odpověděla: „ Makg dcera Delka a Snar syn Ulka.“ Voják vytřeštil oči a omlouval se: „Paní omlouvám se, že jsem vás nepoznal.“ Makg se pousmála, což stejně nebylo vidět. „V pořádku, nic se neděje,“ řekla a odešli. „Tak mi řekneš kam teda jdeme?“ zeptal se netrpělivě Snar. „Vydrž.“ Oba vešli do lesa. Snar najednou dostal divný pocit, jako když ho někdo pozoruje. „Makg neměli jsme si vzít ještě sebou nějakou stráž?“ zeptal se opatrně Snar. „Ne,“ odpověděla stroze Makg a rozsvítila hůl a Snar po té taky. Pochvíli chůze v lese přišli na mýtinu. Na druhém konci mýtiny se vypínal vysoký kámen. Při bližším pohledu Snar zjistil, že to je sloup porostlí kapradinami. Na mýtinu se prodíralo měsíční světlo. V lese kousek od Snara to zapraskalo. Snar se zděšeně ohlédl a holí posvítil tmy mezi stromy. Makg s holí před sebou přistoupila ke Snarovi. V lese se rozsvítilo malé modré světýlko, které se zvětšovalo a přibližovalo. Z houští stromů vyšel zářivě bílí kůň. Na čele měl světélkující roh. Byl to jednorožec. Makg se uklonila a Snar to zopakoval. I kůň se mírně předklonil. „Dasliko, vládčí jednorožců, táhneme do boje jako již hodně dávno před tím. Tehdy jsi pomáhal mému otci. Pomůžeš nyní mně?“ Jednorožec pohodil hlavou ke Snarovi a zadíval se na něj křišťálově modrýma očima. „Ano vím, měla jsem přijít sama, ale on je můj dobrý přítel a osobní stráž,“ řekla Makg. Jednorožec se nyní podíval na Makg. Přišel k ní blíž a dotknul se jí rohem. Makg se najednou ocitla uprostřed plání Zamboru. Byla tam sama. Nikde nikdo. Pak najednou uviděla sebe kousek od ní. K Makg se slétávaly obrovské příšery. Byly červené, stavbou těla podobné drakům, ovšem místo očí měly štěrbiny. Měly spalující dech páchnoucí po síře. Neměly ani trny jako draci. Jejich těla vypadala, jako by v nich nebyla ani kapka krve a masa. Na kůži se šupinami se objevovali záhyby. Byly to obrysy kostí. Příšery vypadaly velice vychrtle. Plachtili kolem ní a ona se je snažila odehnat. Na jednom přilétla Lér, její sestra. Sesedla ze stvoření a vydala se naproti ní. Příšery odletěly. Lér na ní vyslala kouzlo. To Makg odmrštilo, ale stačila vyslat kouzlo naproti Lér. I tu to odmrštilo. Ovšem ne tak. V letu se zastavila a postavila se. Makg se rychle zvedla, ale další kouzlo jí vrátilo zpátky na zem. Makg vyslala kouzlo, které odzbrojilo Lér. Léřina hůl svištila vzduchem rovnou do dlaně Makg. Lér vyslala mocný paprsek, smrtící paprsek. Než stačila ucítit nějakou bolest byla někde jinde. Lér držela v ruce nůž. Na krku se jí objevila veliká sečná rána. Nebránila se. Krev jí stékala po šíji. Makg se opět ocitla na mýtině a zhluboka dýchala. „Makg,“ vykřikl Snar a kvapem se přiblížil k ní. Makg se podlomily kolena, ještě že ji Snar chytil. Makg se podívala do žlutých očí Snara „Díky.“ „Nic se nestalo,“ odpověděl Snar, když jí vracel na nohy. Jejich pozornost se opět obrátila na jednorožce. Jednorožec se zadíval do očí Makg. Makg naslouchala jeho vnitřnímu hlasu. Snar je mlčky sledoval. „Ano, chci dovést Liu a ostatní království do pokojného soužití,“ řekla Makg. Následovala dlouhá odmlka. Královna kývla hlavou, uklonila se a odcházela. Snar se taky uklonil a utíkal za ní. Když se vzdálili od mýtiny Snar se začal ptát „Makg, proč jsi tak skleslá.“ Zavrtila hlavou, že není a Snar se už neptal. Procházeli lesem a Snara se zmocnil zase pocit, že ho někdo pozoruje. „Jak jsi se rozmyslel, s tím nastoupení do armády?“ zeptala se pochvíli. „Nevím,“ odpověděl vyhýbavě. Ráno se svítáním armáda odcházela z mýtiny, když v tom Makg ucítí, jak se chvěje zem. Nikdo si toho nevšímá. Rozhlédne se a pak se skloní k zemi a naslouchá chvěním. Hvízdnutím přivolala svého koně. Nasedla na něj a tryskem vyjela po cestě odkud přišli včerejšího dne. Její brnění, které si oblékla ve stanu před odjezdem se třpytilo v záři slunce. V dálce Makg zahlédla vojsko, elfské vojsko. Vedle ní se postavil kůň Fardona, který měl na sobě stejně jako jeho pán brnění. „Konečně,“ řekl Fardon „Má paní, dovolte mi vás opustit ať mohu přivítat svou rodinu.“ Makg se usmála a pokynula Elfovi ať jde. Sama se otočila a odjela generálům oznámit příchod elfské armády. Když to udělala, sesedla z koně a spěchala na kraj lesa. Snar ji zahlédl a pozoroval ji jak mizí v lesním porostu. Mohla by mi taky někdy říct, že odchází, zamyslel se. Pochvíli Snar zneklidnil, protože Makg stále nevycházela. Popohnal koně ke kraji lesa a nahlédl do něj. Vnitřek lesa se jevil jako úplně jiná krajina. Mohutné koruny stromů vytvářely tlustou střechu a nepropustili jediný paprsek slunce. Z lesa začalo vycházet bílé ostré světlo. Pomalu se přibližovalo k mýtině, kde tábořilo vojsko. Z lesa vyšel Dasliko, vládčí jednorožců a na něm seděla Makg. Dalisko se pohyboval ladně jako nikdo jiný. Bílé vlasy Makg sčesané do čtyř ohonů splývaly se srstí jednorožce. Dnes měla čtyři ohony spletené v jeden, což jí mimořádně slušelo. „Makg, měl jsem strach,“ řekl Snar. Makg se usmála a odpověděla „No už jsem zpět. Podívej se elfská armáda je už skoro tady. Dožene nás cestou. Ať se naše vojska dají do pohybu.“ Udělila rozkazy a sama vyjela naproti elfským vojákům. Dalisko ladně cválal po lukách obklíčenými lesy. Pohodil hlavou a jeho hříva se zatřpytila ve svitu slunce. Elon spatřil Makg a vyjel jí naproti i on sám jel na jednorožci, elfským dědictví. Dalisko zpomalil a jel se přivítat s jednorožcem osedlaného Elonem. Oba dva mírně sklonili hlavu na pozdrav. „Elone, ráda vás vidím. Už jsme se dali do pohybu,“ vítala Elona Makg „jak to, že přijíždíte ze severo-západu?“ „Krásný den, má paní. Podle nejnovějších zpráv, je jižní cesta zablokovaná. Museli jsme proto zvolit delší a náročnější cestu.“ Jejich rozhovor přerušil dusot kopyt koně Fardona. „Má paní, mohl bych s vámi mluvit o samotě?“ zeptal se Fardon povýšeným hlasem. „Ano, omluvte nás Elone.“ Makg přinutila Daliska k chůzi. „Co potřebujete?“ zeptala se Makg. „Má paní, myslím si, že by jste potřebovala pomoc.“ Řekl odhodlaně Fardon. „Ano? Myslíte? Nedomnívám se,že bych potřebovala pomoct. A s čím podle vás bych tu pomoc potřebovala?“ Odpověděla skálopevně Makg. „Pojeďte ukážu vám to.“ Popohnal koně do trysku a královna ho následovala. Předjel armádu Liu a pak zvolnil na chůzi. Dalisko s Makg ho následovali. „Má paní, tomuto,“ ukázal na vojsko: „tomuto máte velet? Vždyť o vojenství nic nevíte.“ Dalisko zneklidnil. Makg se zatvářila pohoršena a zároveň překvapena. „Promiňte, ale zřejmě nevíte nic o mém životě. Lér, měla vést království a já jsem měla být vojevůdce, protože má matka nenadělila králi potomka. Měli jsme ruku v ruce vést Liu k vítězství. Chápete?“ Ve Fardonovi kamenné tváři se nehnula ani brva. „Jsi pouhá žena. Jak žena může vést vojsko,“ Fardon zvýšil hlas: „Jak? Co se třeba vdát?“ Makg nevěřila svým očím „To nemyslíte vážně! Vyprošuji si vykání. Jestli armáda vyhraje nezáleží na pohlaví vojevůdce, ale na mozku a vzdělání. Prosím, omluvte mě, mám důležitější věci na práci, než vás přesvědčovat v to, co nevěříte.“ Makg se otočila a odjela pryč. Naproti jí vyjel Snar. „Vše je v pořádku, má paní?“ Makg pohodila hlavou na znamení, že ano. Hodiny utíkaly rychle a slunce se sklánělo za obzor. Do tvrze na jihu, do Obrany zbýval už jen jeden den. Lesy prořídly a vystřídala je skaliska. Ve tmě je cítit napětí i strach zbabělců. Vojsko opět táboří. Tentokrát se k bílím světlům Čarodějům přidala světla modrá, elfská. Na obloze svítí tisíce hvězd. Noc je chladná. Podzim přichází. Makg nervózně přechází po královském vojenském stanu. Hlavou jí prolétaly myšlenky, zlé myšlenky. Ačkoli, měla dostatek vojenského vzdělání a věděla, ale teď spíš doufala, že vše zvládne. „Co si o sobě myslí? Vždyť jsem vyrůstala pro armádu,“ přemítala na hlas Makg. „To není možné, je namyšlený elfský hňup!“ Hořkost z ranní roztržky v ní stále přebývala. Posadila se na její postel, která připomínala pelech z kůží. Položila si tvář do dlaní a dumala dál, ovšem potichu. Do královského stanu přišel Snar. Všiml si Makg a posadil se vedle ní. Trhla sebou a podívala se na něho. Zahleděl se do jejích černých očí a zeptal se jí: „Nechceš mi říct co se ráno stalo?“ Po chvilce zaváhání odpověděla: „Dobře, musím to už někomu říct. Fardon je nějaký divný. Myslím, ze si na mě dělá nároky.“ „Nároky?“zeptal se po chvíli Snar. „Hm, před několika dny mi naznačoval, že ke mně něco cítí. A dneska ráno mi říkal, že nejsem schopná vést armádu k vítězství. Myslíš si to taky? Myslíš si, že to nedokážu?“ Snar jí chytil za ramena promluvil naň: „Tak, teď dobře poslouchej. Už jako malý jsme si spolu hrávali, pamatuješ?“ Makg se při těch slovech rozsvítil na tváři nepatrný úsměv. „Jsem rád, že si to pamatuješ, protože si jistě pamatuješ, že čím jsi byla starší tím méně jsme si spolu mohli hrát.“ Makg se rozpomněla a dál už pokračovala sama „Ano, vím otec chtěl, abych se učila odmalička. Každý den jsem měla hodinu s učitelem vojenství a jak mi roky přibývali hodiny se vršily. Záviděla jsem ostatním dětem, kteří si mohli od rána do večera hrát.“ Snar se na ní usmál, pohladil jí po vlasech a veselejším hlasem než prve řekl: „A v nadcházejících dnech se ti ty studie budou hodit.“ Makg ho objala a děkovala mu, protože jí obnovil víru v sebe. Když se ukládali k spánku Snar se jí ještě zeptal: „Doufám, že dnes v noci, se mi nepokusíš utéct.“ Makg se usmála a jen řekla. „Dnes ne.“ Sotva si lehli, venku začal šum. Hlídka spatřila na obzoru světla blížící se armády. Všichni byli okamžitě na nohách. Makg vyšla ze stanu a spatřila jednoho ze svých generálů. „Ewe, co se děje?“ „Nevím, má paní,“ řekl a běžel dál. Omotala kolem sebe kůži z jelena. „Má paní! Má paní.“ Křičel z dálky Rock se Stonem v patách. „Má paní, to jso-sou naši,“ vypravil ze sebe stěží Stone. Sotva popadal dech. Makg popadla rychle roh a zatroubila na něj. Tím zrušila poplach. Světla se blížila a zvětšovala poměrně velkou rychlostí. Netrvalo dlouho a obrovští chlupatí tvorové se připravovali k přistání. Malí trpaslíci se zrzavými vousy a vlasy nebyli vůbec vidět. Lyrfy s mohutným žuchnutím přistáli před táborem. Trpaslíci z nich bleskově seskákali. Některé lyrfy nesly i objemné vaky ve kterých byli zbraně a zásoby jídla. Makg si stačila obléct tmavě modrý kabát prošívaný stříbrem z jemné látky. Vykročila ladným krokem přivítat posilu. Trpaslíci se mezi tím srovnali do tří řad. Velel jim snad největší trpaslík, kterého kdy spatřila. „Vítejte v našem táborovém ležení,“ řekla vlídným hlasem. „Jsme neobyčejně potěšeni, že všechny rasy říše budou bojovat proti temným silám Zamboru.“ Trpaslík se uklonil. Sejmul přilbu z jeho ježaté hlavy a řekl: „I pro nás je čest sloužit spojenectví a vlasti. Jmenuji se Firer a jsem hlavní generál naší družiny. Spolu se Stonem a Rockem, vedlejšími generály, jsme vám k dispozici. Přivezli jsme vám také zásoby jídla a zbraní.“ Firer se opět uklonil. „Děkujeme vám. Viděli jste armádu Heldoživlu nebo Mantry? Vím totiž, že máte část cesty společnou.“ „Má paní, viděli jsme je před třemi dny. Společně tábořili obě vojska. Dnes mohou být asi dva nebo tři dny odsuď.“ Makg se ohlédla za ostatními vyslanci. Peter, Elon Fardon, Ston, Rock a Snar stáli za Makg skoro v řadě. „No, to není zrovna nejlepší zpráva. Před čtyřmi dny Vojska Zamboru opustila srdce Zamboru. Nejpozději za dva dny by měla být před Obranou. Nemůžeme tedy na ně čekat.“ Pak se podívala po vojácích z Liu jak vykukují ze stanů. A na trpasličí vojáky. „No, myslím si, že by jste se měli ubytovat a aspoň něco naspat.“ Otočila se na Snara. „Snare, prosím připrav stany.“ Snar se mírně uklonil a holí vyčaroval vojenské stany z červeného plátna. Všechny stany v táboře se sobě podobaly. Špičatá střecha, kotvení, velký prostor uvnitř. Byly pokryty dvěmi plachtami. Spodní byla nepromokavá a tmavá, v ní byly dveře na knoflíky. Horní plachta byla barevná, v tom se stany rozcházeli. Byli různě barevný. Fialový, modrý, červený… Stany vyšších představitelů byli jasně oranžové. Makg se usmála a řekla: „Prosím, ráno vstáváme za úsvitu.“ Trpaslíci se rozešli do svých stanů. Část zůstala venku, aby se postarala o lyrfy. Makg nařídila klid v táboře, ale sama se šla podívat na ta podivná zvířata. Vysoká byla jako ona. Opatrně se k nim přiblížila a uklonila se jim. Tak, jako se klaněla jednorožcům. Lyrfa, která byla nejblíže její gesto nechápala, vůbec ho neznala. Přistoupily obě k sobě. Makg natáhla ruku. Po té pocítila teplý dech zvířete a i vlhký čumák, který lyrfa přitiskla na její dlaň. „Má paní,“ oslovil ji nějaký trpasličí voják, který neměl vůbec brnění: „jsem Treod. Jsem tu pouze jako ošetřovatel. Líbíte se jí.“ Makg s údivem pohlédla na Treoda. „Vážně, si to myslíte?“ „Ne, já to vím. Je to samice. Pět let stará, krásný kousek. Potomek vůdčí samice. Po smrti matky povede stádo buď ona nebo její bratr. Ale je možné, že je povedou oba dva, i když se to často nestává.“ Lyrfa se o ní otřela bokem a mírně zavrčela. „Paní, myslím, že chce, aby jste se na ní proletěla.“ Makg najednou znejistila. „Ale to přece nejde. V životě jsem na ničem takovém neletěla. To ne.“ Služebník poplácal po hřbetě lyrfu. „Nebojte se. Ona to ví. Tady se chytněte.“ Ukázal na klouby křídel. „Pomůžu vám,“ vyhoupl Makg na hřbet lyrfy. „Výborně.“ Chytl za uzdu a provedl je po louce. Lyrfa šla hopsavým krokem. Pomalu roztáhla křídla. Teodor dal uzdu do něžných rukou Makg. „Neměla by jste si radši vzít rukavice?“ „Dobře, jak myslíte.“ Natáhla si rukavice, který jí podal. Pohladila jí po opeřeném hřbetě. „Držte se má paní!“ Sotva to dořekl lyrfa se mohutnými skoky rozeběhla a dalším mohutným skokem skočila do dálky a už se zemi nedotkla. Vznesly se vysoko nad tábor. Lyrfa máchala mohutnýma křídly a pak už jen plachtily. Světla pod nimi se zmenšovala. Párkrát zakroužily nad táborem. Let ukončily prudkým spádem a nad zemí ho vyrovnaly. Když přistály, zvíře ještě dlouhou dobu vyklusávalo než úplně zastavilo. „Nádhera, jako by jste k sobě patřily.“ Treod byl nadšení bez sebe. „Skutečně jste letěla poprvé, má paní?“ „Ano. V životě jsem na ničem takovém neseděla. Nedá se s tím nic porovnávat. Krása, prostě nádhera!“ Královna ve světlech tábora rozpoznala Snara jak jde směrem k ní. Byl malinko vylekaný. „Mohu se s ní ještě jednou projet?“ zeptala se Makg. „Ano, ale jenom na chvíli má paní. Musí si odpočinout a vy taky.“ Makg v sedle pomalou chůzí zamířila ke Snarovi, který se blížil. „Makg, prosím tě, co to tady vyvádíš? Tohle už prosím nedělej. Nechci, aby se ti něco stalo.“ Makg s klidem sesedla z lyrfy, pohladila Snara po tváři. Zářivě se na něj usmála. Tak tohle asi nepochopím, myslel si Snar. „Pojď nikoho ti představím,“ řekla královna. Chytla za uzdu lyrfy a zamířila s ní zpět k jejímu cvičiteli. „Treode, chtěla bych vám představit mého nejlepšího přítele a tělesného strážce, Snara. Snare, Treod cvičitel a ošetřovatel lyrf.“ Oba dva muži si podali ruce. Ve srovnání malé ruky trpaslíka, vypadala ta Snarovi jako ruka trolla. „Tady,“ řekla Makg, když podávala uzdu ošetřovateli. „Půjdeme již spát jsme unavení a vy jděte taky brzo. Dobrou noc.“ „Dobrou noc, má paní.“ Planiny jižní části území Liu obývají všelijací tvorové. V noci, když je teplo ožívají klarvikové. Plíží se do stanů, za teplou krví. Jsou to asi dvaceti centimetrové chlupaté koule. Jejich tělíčka totiž pokrývá dlouhá srst. Na vrchu tvora je modrá směrem k jeho drobným nohám se postupně přeměňuje ve vínové chlupy. Ve předu (když poznáte kde je předek) je schovaná pod modro-vínovými chlupy malá tlamička plná sacích zoubků o velikosti špičky jehly. Jejich sliny fungují jako tlumič bolesti. Takže se klarvik může nerušeně zakousnout do nohy své oběti a sát krev, kterou se živí. Když svítá klarvik se vytratí pryč a jde nerušeně spát mezi kameny. Ráno se probudí voják, který měl noční návštěvu. Uvidí velikánský kousanec a z něho ještě pořád crčí krev. Rána nebolí, dokud stále působí sliny tohoto malého zákeřného tvora. Slabší lidé, kterým vadí se můžou i zhroutit. Naštěstí takový vojáci nejsou v armádě. V bitvách na ně čekají ještě horší věci než obří kousanec od klarvika. Svítá. Tábor se pomalu probouzí ze spánku. Skládají se stany, brousí meče, připravují se k odjezdu lyrfy, jednorožci a koně. Také se ošetřují oběti večerní návštěvy. Ještě ani nevyšlo slunce a vojáci se přesouvají dál na jih k Obraně. „Snare, asi mám strach.“ Řekla přidušeným hlasem Makg svému příteli. „To máme všichni.“ Odpověděl. „Dnes nebo nejpozději zítra budeme čelit zamborské armádě. A my to zvládneme!“ Chvilku po poledni se k vojsku blížil jezdec na bílém koni. Jel tryskem. Před královnu se postavili vojáci, aby ji schovali a ochránili. Když se trochu přiblížil, čouhali z pod helmy jeho bílé copy. Byl to Čaroděj. Ale nikdo si neoddechl byli příliš blízko Obrany. Mohl by to být špeh. Vojáci na něho mířili holemi nebo byli připraveni použít svůj meč. „Jsem posel z města Obrany.“ Makg vyjela z houfu vojáků na Daliskovi. „Makg, vrať se!“ okřikl jí Snar. „Co nového v Obraně?“ zvolala. „Makg, co když je to past.“ „Není.“ Opáčila s klidem. Jezdec metr před královnou seskočil z koně sejmul helmu, uklonil se. Přesně jak velí tradice poslům. „Má paní, špatné zprávy.“ Za Makg to zašumělo. Posel se ještě vydýchával a pak pokračoval trhavě „Má paní, Ob-Obrana padla. Lehla popelem. Vojsko Zamboru je veliké. Desetitisíce! Ohalští bojovníci, trolové, přízraky a rytíři temna. Bylo nás málo. Zambor povstal jako fénix ze svého popela.“ Reptání vojáků se zesilovalo. K Makg přijeli vojevůdci. Firer se otočil k vojákům a řekl: „Dejte mu jídlo a vodu. Postarejte se o toho koně. Je to krásné zvíře. Škoda ho nechat pojít.“ Elon se poškrábal na bradě, kde mu začali růst modro-bílé vousy. „Je to špatné, moc špatné. Co uděláme?“ Makg pohladila Daliska po hřívě a nechala si čas na rozmyšlenou. „Pojďte dál. Rozhodneme co budeme dělat dál.“ Řekla nakonec. Elon, Fardon, Firer, Stone, Rock, Snar a Makg se přesunuli kousek vedle od středu dění. Slova se ujal Elon: „Nemá cenu se vracet, protože jsou půl dne za námi. Jsou rychlejší, dohonili by nás a to velice rychle. Musíme bojovat někde tady. Jenom kdybychom věděli kudy půjdou.“ „Ale my to víme.“ Řekla Makg. Fardon protestoval „Ale jak může armáda o jedna třiceti tisíc sedm set vojáků čelit armádě dvakrát takové?“ Všichni ostatní přikyvovali. „Vždyť jejich kolem šedesáti tisíc a to nepočítám trolly!“ vykřikoval pobouřeně Fardon. „Fardone, to stačí.“ Okřikl ho Elon. Makg mezitím vyčarovala mapu. „Tady jsme. Tudy půjdou.“ Vše Makg ukazovala na mapě. Do rozhovoru se vmísil Stone „Oni půjdou podél hranice? Ale to je nepravdě podobné.“ „Jsem si naprosto jistá svým rozhodnutím. Nevědí, že jsme byli informováni. A doufají, že se nám tímto způsobem vyhnou. Setkaní je naprosto nepřipravené. Když ho dobudou, zmocní se vzácných artefaktů a zásob vše bude pro ně naprosto jednoduché. Spoléhají na svojí rychlost.“ Všichni ostatní stáli naprosto ohromeni přemýšlením Makg. Vše dávalo smysl. Vše do sebe zapadalo. Makg ale pokračovala: „Nejlepší bude, když je přepadneme tady.“ Ukázala na místo se třemi skalnatými výběžky. „Na skalách se mohou ukrýt lučištníci, za nimi pak jízda. Je to dobré místo na přemístění nemyslíte?“ Všichni souhlasně přikyvovali. Po chvíli Firer namítl: „Ale co když nedorazíme včas?“ Makg se usmála „Dorazíme. Armáda Zamboru musí také odpočívat. Věřte mi a věřte mé ženské intuici.“ Nakonec všichni souhlasili. KAPITOLA 4 Bitva o jih Makg procházela po udusané trávě mezi třemi skalnatými výběžky. Byli už připraveni. Na skalách stáli rozmístění lučištníci s jejich veliteli. Ve skalních štěrbinách čekali na rozkaz vojáci na koních a lyrfách. A pěší mezi výběžky připravená na rychlí vpád ze stran. Široké planiny Liu se nořily do posledních paprsků zapadajícího slunce. Na jihu se v dálce třpytila hraniční řeka. Královna byla ponořena do svých myšlenek. Zítra už nemusím vidět znovu východ slunce. Nikdo z vojáků ho už nemusí spatřit. Pak se zastavila. Do mysli se vetřely ohavné obrázky. Makg zachvátily křeče, bolestí si klekla. Velitelé, kteří jí doprovázeli se kolem ní shromáždili. „Paní, co se děje?“ ptali se své královny. Makg jim neodpověděla, zakryla si oči dlaněmi. Přiškrceným hlasem ze sebe vypravila to viděla aniž by si to uvědomila: „Lidé budou zotročeny a stanou se sluhy Zamboru, čarodějové budou vymíceni spolu s elfy. Trpaslíci budou dolovat pro Zambor poklady země. A s mojí smrtí, která se tak neodvratně blíží povstane Zambora, paní zla. Převezme vládu za Lér. A pokud její dcera bude mít námitky, zemře.“ Rozkašlala se, ale pak pokračovala. „Říše propadne do tmy. Království zaniknou. Po lesech nezbude ani památky. Přízraky se budou přiživovat z bolesti ras lidského plemene a bez zábran se budou pohybovat po říši. Lér bude uvězněna s pak roztrhána stvořením, které sama vytvořila. Zambora povstane z popela a silnější než kdy před tím. Bude týrat říši.“ Pak vše ustalo Makg ležela na zemi schoulená do klubíčka a nedýchala. Snar, který byl s ní si klekl k ní a zvedl jí. „Makg si v pořádku.“ Makg se zhluboka nadechla a otevřela oči. „Je to zlé, Snare. Měla jsem vizi.“ Podívala se na ostatní, aby odešli. Snar pomohl Makg na nohy. „V našem rodě má každý člen rodiny vizi před smrtí, aby varoval jejich nástupce. I můj otec mě varoval před nevyváženým stavem říše. Předpověděl konec říše, konec našeho rodu a na smrtelný posteli mi řekl o blížící se válce.“ Povzdechla si. „Nikdo se nesmí dozvědět o konci. Aspoň zatím ne. Snare můžu se na tebe spolehnout?“ „Samozřejmě.“ Makg se naklonila a políbila ho na tvář. Rozdala své poslední rozkazy. Sama pak šla na své stanoviště, na vzdálený výběžek. Posadila se do dřevěného křesla vedle Elona. Kolem nich stály lučištníci v brnění, kteří je měli chránit před nepřáteli. Mezi obranou stál i Snar. Všichni měli u pasu meč a přes sebe pás dýk. Velitelé měli odtud výborný přehled o tom, co se děje na bojišti. Čehož využili. Všichni kolem měly strach z blížící se bitvy. Kromě Snara. Ten se ze všeho nejvíc bál, že nesplní svůj úkol. Nejdůležitější úkol v jeho životě, který mu svěřila Makg a to chránit ji. Přijal ho poměrně nedávno. A díky němu se odlišoval od jiných vojáků zde nahoře. Měl dva meče a dýky poschovávaný všude možně po brnění. Na hrudi měl tři protínající se kruhy. Podíval se po královně a opět se ho zmocnila úzkost. Makg měla na sobě dámské brnění se zlatými ornamenty. Vlasy spletené do tlustého copu. U pasu měla meč, se kterým uměla na ženu dost dobře a s vážnou tváří si potichu povídala s Elonem. „Obávám se Elone, že první nepůjdou lidé, ale přízraky.“ „Ano, má paní. Ale i tuto variantu jsme promysleli. Lučištníci přízrakům neublíží a tak jsme navrhly nechat ty stvůry, aby vstoupily blíže k jízdě a ta by první útočila. Lučištníci by se schovali dokud nepřijde jejich chvíle. Všichni velitelé mají stejné rozkazy.“ Makg souhlasně přikývla. „Doufejme, že je splní.“ Slunce zapadlo. Na planiny padla temná noc. Tak temná, že hvězdy nebyly vidět. Schovali se, aby nemuseli vidět tu krvavou spoušť, která se přibližovala každou chvílí. Jen měsíc občas vykoukl, ale hned se schoval. Začal foukat vítr od východu. Mraziví, přímo ledový vítr, který šlehal do tváří. Makg začala být zima, ale nic neřekla. Dala povel zhasnout veškerá světla, aby využili moment překvapení. Makg seděla vedle Elona za zády jí stál Snar. Ucítila jak se chvěje zem. Pohlédla vyděšeným pohledem na elfského vyslance. Ohlédla se za sebe. Všichni vypadali poměrně v klidu. „Má paní, co se děje?“ řekl Elon, když vyděl její roztěkaný obličej. Královna se na něj podívala černými oči a udiveně se zeptala „Copak vy nic necítíte?“ „A co, má paní?“ Makg si stoupla a rozhlédla se. Nikdo z přítomných necítil jak se jemně chvěje zem poklekla a přiložila ucho k zemině. Po té uviděla ve své mysli obraz. Viděla přicházet armádu Zamboru. Zavřela oči, aby se mohla více soustředit. „Už jdou.“ Řekla potichu, ale zřetelně. „Ale jejich méně. Méně než jsme předpokládali. Ve předu jdou vojáci z Ohalu. Potom trollové, přízraky a nad nimi rytíři temna. Ohalanů je tak třicet tisíc maximálně, víc ne. Kolem patnácti tisíc přízraků a asi padesát trollů. Elone, to je divné! Vždyť jsme měli v Obraně jenom tři tisíce vojáků.“ Elon neodpověděl. A tak to za něj udělal Snar. „Má paní…“ Makg ho přerušila: „Prosím, tykej mi, Snare. Známe se od dětství, ne?“ „Dobře Makg. Myslím si, že je to tím, že Obrana byla velice architektonicky postavena pro obranu. A pokud vím v posledních letech tam sídlil nejlepší generál tvého otce. Jistě měl skvělou taktiku. A také se tam shromažďovali mágové a učenci, kteří ji vybavovali nejmodernější obranou strukturou.“ Makg se zamyslela. „Máš pravdu na to jsem nepomyslela.“ Postavila se. „Je nás okolo třiceti tisíc. No není to úplně tak hrozné, ale přece jenom budeme muset použít i tajnou zbraň. Souhlasíte?“ „Ale má paní, nebylo by lepší vyčkat na později?“ „Žádné později už být nemusí.“ Elon poté souhlasně přikývl. Postavila se o podál. Z hole vyzařovalo nepatrné světlo. Snar postřehl jak něco šeptá. „Jsou připraveni.“ Řekla, když se vrátila mezi ně. Na obzoru před nimi se objevilo světlo. „To jsou vojska Zamboru.“ Zašeptal někdo za jejími zády. „Ano.“ Přitakala. „Varujte a připravte naše oddíly na útok. Hned!“ rozdával rozkazy Elon. „Ano, můj pane.“ Řekl jeden elfský voják a šel plnit jeho rozkazy. Přišly dlouhé chvíle, které se zdály být nekonečné. Trvalo to snad celou věčnost než se přiblížila vojska na dohled, nikoliv na dostřel. To trvalo mnohem déle. Každým krokem nepřátelů sílilo napětí a nervozita mezi vojáky. Když se první řady přiblížily na dostřel, vzniklo bez větří. Po chvilce se otočil vítr. Vál teplejší vítr, ale ze západu. Trolové, kterých moc nebylo, lemovali pochodující masu. Jeden z nich se zastavil. Velitelé nařídili, aby se lučištníci připravili k útoku. Ozvalo se tiché napínání tětiv, které v poryvu větru mizelo. K trollovi, který se zastavil se přidali další. Začmuchali svými ohavnými nozdry do vzduchu. Po delší chvilce, protože jejich malinkatý mozek pracoval velmi pomalu, vydali hluboký ohlušující skřek. Ucítili totiž maso. Jejich vojáci byli natřeny zvláštním páchnoucím gelem, který je chránil proti sežrání od trollů. Ten to varovný skřek spustil plejádu šípů. Zaskočení lidští vojáci se rozutíkali do všech stran, ale nebylo kam. Další plejáda z druhé strany. Jedna smršť šípů stíhala druhou. Trolové vyrazily proti výběžkům. Na to čekali vojáci ukrytý za nimi. Jízda je sekala do jejich odporných nohou. Někteří vojáci byli rozdupáni, ale jiní byli úspěšný. Ze zadních řad zamborské armády se zvedli rytíři zla. Tvorové vypadající téměř jako draci, ale přeci jen měli kostnaté tělo, které vypadalo jako bez krve a masa potažené rudou kůží bez trnů, které draci měli. V mohutné hlavě měli mozek veliký asi jako lidská hlava, na rozdíl on lidí ho využívali úplně celý. Za nimi vzlétli slukové, hadovité okřídlené potvory s dlouhým krkem a štíhlou postavou a mini hlavou plnou zubů. Lér si nemohla vybrat lepší zabijáky. V jejich hadích očí se odráželi krvelačné ohýnky. Byli to velcí jedinci staří několik set, ba možná tisíc let. Dokonce větší než draci. Elon vedle Makg oněměl. Makg pozvedla hůl a z ní vyšlehl záblesk. Jeden ze dvaceti sluků se podíval směrem k velitelskému pahorku s královnou Liu, Elonem a hrstkou vojáků. Změnil prudce směr. Jeho veliká křídla ho udržovali ve vzduchu a jedním máchnutím se přiblížil ke královně. Vojáci začali prchat. Makg zůstala stát, neudělala jediný krok zpět. Sluk se velikou rychlostí přibližoval blíž a blíž. Před pahorkem téměř zastavil. Makg stála bez hnutí. Věděla, že musí zemřít. Byla s tím smířena. Sluk se vznášel před pahorkem. Zařval až se všem hrůzou naježily vlasy. V tom se Snar otočil a nemohl věřit svým očím. Makg stále stála bez hnutí. V pravé ruce křečovitě svírala svou hůl. Prudce dýchala, srdce jí bušilo o sto šest. Zavřela oči. Sluk na nic nečekal a hodlal se roztrhat královnu. Makg už nic neslyšela, neslyšela jak jí Snar volá a běží za ní. Nic. Malá hubená hlava na dlouhým krku vycenila své tesáky a chňapla po ní. Snar běžel a strhl Makg ve chvíli, kdy se z mračen vysoko nad jejich hlavami sneslo hejno draků. Jeden z draků prudce nalétl na sluka, takže slukův krk nedosáhl na Makg. Drak se zakousl krvelačné příšeře do krku. Draci se vrhli na trolly a na sluky, ale i na rytíře zla. Byli stejně velcí jako rytíři zla. Souboje probíhali velice agresivně. Draci do boje dostali pláty brnění, takže byli o něco lépe chráněni než jejich nepřátelé. Pláty brnění byly vytvořeny z elfské oceli a chránily nejzranitelnější partie draků. Vůdce draků, největší a nemohutnější dračí samec zaútočil na trolla, který se prorval přes hradby vojáků. Troll drtil vojáky svými obřími chodidly, které úděsně smrděly. A mířil směrem k velitelskému pahorku. Vůdčí chtěl královnu ochránit a tak zaútočil. Šlehl ho ostnatým ocasem přes hruď. To se nepříteli nelíbilo a ohnal se po něm kyjem. Drak mu těsně vyhnul. To trolla ještě více rozzuřilo a začal máchat kolem sebe kyjem ještě víc. Toho vůdčí využil. V momentě nepřipravenosti na trolla a přistál mu na hrudi. Jeho dlouhé drápy se zaryli trollovy hluboko pod jeho zelenohnědou kůži. Vahou svého těla trolla povalil a zakousl se mu do krku. Troll nebyl schopen jakékoliv obrany, jak moc byl v šoku. Vůdčí nepřítele těžce zranil. Na draka se pak slétli tři sluci. Před jedním slukem ho zachránilo brnění, ale ostatní dva byli opatrnější a pořádali na něho jednotlivé nálety, kterým se neuměl drak bránit. „Nemohu se na to jen tak dívat.“ Řekla Makg Elonovi. „Má paní, přece nemůžete jít bojovat?“ „Ale ano. Mohu.“ Právě, že mohu. Můj otec mě to učil a naučil až moc dobře. Pomyslela si Makg. Pohlédla na statečně bojující trpaslíky na lyrfách, pěší vojáky, kteří se byli s Ohalanů, ale i s trolly. Lučištníci nepřestávali střílet jednu salvu šípů za druhou na nepřátelské vojáky postupující do středu dění. Ti co tohle peklo přežily se pak utkali se spojeneckými vojsky tváří v tvář. „Ida měla pravdu,“ řekla přemýšlivě Makg. „Prosím, má paní?“ „Ida, vyslankyně z Heldoživlu na schůzi mluvila o špatné úrovni Ohalanů. Nemají ani štíty pod které by se ukryli. Jejich sice více, ale jejich technika boje je zastaralá. Podívejte Elone.“ Prstem ukázala někam neurčito před sebe a pozorovala, jak jeden Ohalanů padá za druhým. „Naši vojáci jsou velmi dobře připraveni na nelítostné bitvy. Ale nejen oni. Mnoho bytostí opačného pohlaví se připojují a učí se vojenské dovednosti. Musím přiznat, že některým ženám se mnoho mužů nevyrovná. Ale ženy jsme vynechali a do boje poslali pouze muže. Nechtěli jsme je vystavovat zbytečně nebezpečí. Dokonce i moje dcera proti našemu rozhodnutí povolat muže do bitvy protestovala. Chtěla se být se zlem.“ „Vaše dcera? Nevěděla jsem, že máte dceru.“ „Vím, nezmínil jsem se o ní.“ Oba dva znovu pohlédli na bojiště před nimi. Troll, na kterého zaútočil drak ležel nehybně na zádech. Drak ho vážně zranil, ale vojáci ze spojeneckých vojsk ho zabyli úplně. Několik metrů od něho ležel drak. Jeho tělo už nepokrývali pláty, ale bylo rozdrásané. Vojáci opodál omotávaly nic netušícímu trollovi provazy kolem nohou. Hloupý trol místo toho, aby si všiml, že má kolem nohou provazy se oháněl kolem sebe a zřejmě večeřel. Pojídal jednoho vojáka za druhým. Nezastavil se ani před jezdcem. Vojáci pak konce přivázali ke koňům a zatáhly. Troll zavrávoral a natáhl se na zemi jak dlouhý tak široký. Při pádu se praštil silně do hlavy. Chvíli zůstal ležet a pak padl do bezvědomí. Mág pak vyřkl nějaké zaříkávadlo a při tom mířil na trollovu hlavu, naposledy vydechl. Jeden ze sluků zaútočil na pěší vojáky co zabíjeli trolla. Uchopil ho do čelisti. Drtil mu kosti a pak ho pohodil na skály, tím mu zajistil jistou smrt. Na Krvelačného sluka nalétla mladá samice draka. Jediným stiskem mohutných čelistí zlomila slukovi vaz. Rytíř temna, tak se přezdívalo tvorům, které sama Lér vytvořila, slétl z oblohy prudkým náletem se snažil samici přimáčknout k zemi. Dračice se mu vyhnula. I když byla mnohem menší než ta rudá kostnatá stvůra prudce se otočila a zahájila proti útok. Na pomoc jí přilétl samec a společně zahnali stvůru níž k zemi, kde se dostala pod palbu lučištníků. Ochránila tak vojáky pro které tahle salva byla určena. Druhá salva šípů rytíře doslova přišpendlila k zemi. Vojáky, které zachránil nakonec sám rytíř zavalil svým tělem. Zvedl se. Daleko už ale nedolétl. Vysílením spadl kousek od pahorku velitelům. „Takové krve musí být prolito.“ Přerušila dlouhé mlčení na velitelském pahorku. „Kdy bych jenom mohla…“ ale v půlce věty se zarazila. „Makg jsi přece královna.“ Řekl nakonec Snar. „Ano, já vím.“ Povzdechla si. „Ale byla jsem vychovávána v domnění, že královna nebudu. A povedu armádu pod pentagramem.“ „Makg, ty ji vedeš. Vedeš armádu spojenců.“ Řekl Snar. Do rozhovoru se připojil Elon „Váš otec by na vás byl hrdý. Jste mu velmi podobná ve vedení armády. “ Pohled Makg se vpil někam daleko před sebe na udusanou trávu bojiště. Po chvíli Elon opět promluvil „Výsledek bitvy se stále přiklání k výhře Zamboru. Ale ještě není nic ztraceno.“ Makg, která seděla vedle něj mu odpověděla. „Jste optimista.“ Po chvíli mlčení pokračovala. „Naši velitelé si vedou skutečně dobře.“ Pohlédla na bojiště a sledovala jak sprcha šípů padá na zamborské vojáky. „Ohalanů nemají ani štíty. Ida měla pravdu, mají špatnou úroveň.“ Pokračovala dál Makg. Elon se připojil do rozhovoru: „Jenže jejich hodně.“ „Máte pravdu Elone v tom je náš problém.“ „Opravdu hodně.“ Řekl spíš pro sebe elf. Po chvíli si vzpomněl na situaci před 352 lety. Tehdy byl Ohal ovládán královskou dynastií. V ohalské dynastii bylo mnoho schopných vládců, kteří se starali o vojenství své země velice dobře. Ohalští vojáci patřili mezi nejlépe vycvičené vojáky v celé říši. Bylo jich odjakživa mnoho, ale ztráty měli mizivé. Po několika desetiletí od Velké bitvy na trůn dosedl král Daldy. Krutě zacházel s poddanými. Po několika letech jeho krutovlády zasáhl Ohal hladomor. Poddaní měly hlad a vztek na krále. Začali se po celé zemi bouřit. Nakonec krále Daldyho svrhli z trůnu a na jeho místo dosadili nějakého Ludvu nebo Ludhu, jejich vojevůdce. První jeho rozhodnutí bylo to, že před branami královského paláce popravil Daldu. Zbytek královské rodiny byl ohrožen a tak utekli do Heldoživlu. I dnes žijí potomci ohalské královské dynastie v této zemi. Za to, že král Heldoživlu je nechal žít ve své zemi, museli podepsat listinu. Tím že jí podepsali souhlasili as tím, že nikdy nebudou usilovat o trůn jeho země. Krom toho také musí vytvořit výbornou armádu, která má sloužit králi a jeho potřebám. Heldoživské vojsko pod vedením jednoho z členů uprchlického klanu má perfektní morálku a jednu z nejlepších úrovní vojenství. Není jich moc, protože Heldoživ je malé království. Ida je skutečně výborný velitel. Dole na bojišti se sváděl těžký boj. Zbývalo jenom asi pět trollů. I sluků ubylo jen rytířů zla bylo stále mnoho. Jeden rytíř zla prolétl kousek od velitelského pahorku střeženého draky. Namířil si to proti velkému dračímu samci. Samec ho naštěstí v poslední chvíli uviděl. Otočil se prudkým pohybem těla. Bylo vidět jak byl vůdčí draků zraněn. Z některých ran na těle mu prýštila krev a chyběly mu některé pláty brnění. Pařáty vysunul před sebe a zasadil rytíři zlou tržnou ránu na břiše. Rytíř bolestivě zakřičel. Několik desítek metrů pod nimi se jeden spojenecký voják dostal do sevření nepřátel. Nepřestával se bránit, ale čím víc se snažil dostat k ostatním spojeneckým vojákům, tím více se dostával do sevření. Bojoval se šesti muži najednou. Jeden výpad zastavil, druhý odrazil a třetího muže zabil. Na prsou brnění měly vyryt jin-jang. Z pod přilby vyčuhovali modré vlasy protkané množstvím bílých. Byl to elf. Postupující armáda Zamboru ho čím dál víc pohlcovala. Na pomoc mu přispěchal jiný elfský voják. Odlišovali se od sebe pouze v tom, že Ve dvou se už dokázali ubránit snáze. Kryli si navzájem záda a probojovali se zpět ke svým vojákům. Trpaslíci na lyrfách s provazy obklíčili menšího podsaditého trolla. Pevně mu provazy uvázali kolem nohou. Cestou si mečem klestili cestu mezi nepřáteli, kteří se snažili trolla osvobodit. Trollovi to zřejmě vůbec nevadilo jenom se ohýbal a sbíral lidi kolem sebe a svačil. Na znamení vrchního velitele se najednou rozjeli jedním směrem. Provazy se napnuly a uškrtili trollovi nohy. Se svázanýma nohama nemohl udělat krok, ale to si hloupé stvoření neuvědomilo a při prvním pokusu se svalil na zem. Ozvalo se mocné dunění, jak troll dopadl na zem.Trpaslíci si věděli rady. V rychlosti než si troll neuvědomil co se vlastně stalo mu podřezali hrdlo. Temně tmavá krev zalila okolí trollova hrdla. Vítr od západu sebou přinášel pach trollské krve. Spojenecká vojska už nebyla schopna absorbovat takový nápor a začala postupně ustupovat. Toho se královna nejvíce obávala. Makg si pomyslela: Jakmile začneme ustupovat naše naděje se čím dál víc ztenčuje. „Je nás málo,“ podotkla „ a hodně rychle ubýváme.“ „Hlavu vzhůru, vždyť se zatím nic neděje.“ Řekl Elon. „Ale bude. Armáda Zamboru je veliká a tlačí nás k ústupu. A navíc se dopředu protlačují přízraky. Je zabít není tak lehké jako zabít Ohalanů. To jste si Elone všiml během Velké bitvy.“ Měla pravdu. Přízraků dole pod nimi přibývalo a vojáků ubývalo. Lučištníci z pahorků postupně vymizeli, aby bojovali s přízraky, protože šíp přízrak nezraní a ani nezabije. Přízrak, vysoká postava schovaná v černé kápy se neslyšně vznášejí několik centimetrů nad zemí. Přízrak vznikl z duší Vrahů a zlých bytostí, které se dostaly do blízkosti těchto tvorů a nechali svou zlou duši pohltit soumrakem. Odpradávna sloužili Zamboru, i když se podařilo před Velkou bitvou národů některé přetáhnout na stranu dobra. Ovšem byli potrestáni neprávem a zahnány mezi ostatní. Z otvorů na ruce v plášti jim čouhali kostnaté ruce s dlouhými mrtvolně bílými prsty. V nich svírali stříbrné meče. Rukojetě těchto stříbrných mečů byly osázeny rudými granáty. Nádherná čepel ostrá jak pazourek byla schopná přeříznout cokoliv. Dokonce i obyčejný meč. Mohli být zabiti, ale jedině mečem z elfské oceli a se spoustou eflských zaklínadel. Ty to meče není jednoduché vyrobit navíc výrobní tajemství se dědí z generace elfských kovářů na generaci. Většina vojáků je vlastnila, bohužel ne všichni. Spojenecká vojska rapidně ubývali a dali se na postupný ústup. Ustupovali směrem k velitelskému pahorku což se Velitelům nelíbilo. Elon udílel rozkazy mužům obráncům na jeho pahorku. „Vyrovnejte se na okraj. Připravte se.“ Energeticky přecházel od jednoho okraje ke druhému. „Střílejte na můj povel a až budou v dostřelu. Miřte na Ohalanů.“ Makg se nervózně, ale zároveň odhodlaně navlékla do toulce a vzala do ruky těžký luk. Stoupla si na konec řady. Elon k ní přišel a zastavil se. „Má paní, to přece…“ Makg ho nenechala domluvit: „ Elone, veliteli, jestli mám zemřít hned, tak zemřu v boji!“ Elon na ní smutně pohlédl a řekl polohlasem: „Jsi stejně tvrdohlavá jako tvůj otec, má paní.“ Mírně se poklonil a pokrčoval. Dole na louce se odehrával nelítostná bitva. Elfský voják, který před chvílí unikl ze spárů smrti bojoval v první řadě po boku velitele, který mu zachránil před chvílí život. Přepůlil v pase útočící přízrak, když v tom se něco stalo. Ze Zamboru se ozval hluboký hlas tamborského rohu. Všichni vojáci zamboru přestávali bojovat a dali se na rychlý ústup. Spojenecká vojska je doháněla a zabíjela v úprku. Makg s hrůzou sledovala tuhle scenérii. Běžela za Elonem a volala na něj: „Zastavte to! Je to past.“ Elfský velitel ji neslyšel. Nikdo z přítomných velitelů vojáků ji nechtěl poslechnout. Naopak dávali příkaz k útoku. Viděli před sebou slávu Jak rozprášili vojska Zamboru mohutnější než kdy před tím. Bitva se tak změnila na hon na nepřítele. Zamborská vojska prchala na své území. Přebrodila řeku a nepřátelé je následovali. Sotva se dostali na jejich území, zem je začala pohlcovat. Ze země vyrůstali liány a kořeny. Svazovali vojáky a pak se silou udusili a rozdrtili jejich těla na několik krvavých kusů. Makg na nic nečekala nasedla na Daliska a uháněla jim na pomoc. Snar si jí všiml a chtěl ji zadržet. „Makg ne! Nechci tě ztratit!“ Makg si jeho proseb nevšímala. Uháněla po udusaná trávě bojiště. Vyhýbala se mrtvým tělům draků, vojákům a jiných bytostí. Vojáci se ztráceli. Někteří s liánami zápasili říkali různá obraná zaříkávadla. Žádné nebylo natolik silné, aby šlahoun zahnalo úplně. Statečný elfský voják zavřel oči a vší silou vyřkl mocné elské zaklínadlo. Ve stejnou chvíli byla Makg už na blízku. Z jednorožcova rohu vytrysklo mocné kouzlo, které se spojilo s kouzlem elfským a vytvořili společně mocnou vlnu. KAPITOLA 5 Jasmin Spojenecká vojska nebo spíš to co z nich zbylo oslavovala své vítězství nad temnými stranami zla. Po vlně, která zahnala na ústup zlá kouzla Zamboru se vysílení vojáci přebrodili zpět na území Liu. Makg spolu s Elonem, hlavním velitelem Elfů se rozhodli přesunout na nedalekou Bílou tvrz. Chtěli, aby si všichni odpočinuli a nabrali nové síly. Někteří vojáci sotva šli a mnoho z nich bylo zraněno. Mágové měli co dělat. Postupně všechny ošetřovali podle vážnosti zranění. Několik vojáků nemohlo chodit a tak jim někteří velitelé půjčili koně. Dopad bitvy byl strašlivý. Spousta vojáků zemřelo dokonce i někteří dobří velitelé. Bojiště bylo pokryto mrtvolami. Hrozilo rozšíření moru. Několik vojáků spolu s draky tu zůstalo, aby zabránili této pohromě. Spolu se světlem si uvědomili, kolik bylo mrtvých. Těla sváželi na velké hromady a pálili je. Nepatrná tvrz půl dne od bojiště byla spíše malou základnou a zásobárnou. Trvale tu bydleli Mágové a jejich učedníci. Jednou za pět let se z učedníka stal Mág a toto místo opouštěl po té co dobrovolně zapomněl své jméno. K vyučování sloužila hlavní síň a malé skromné pokojíky v hlavní budově, paláci. Kromě paláce zásobovacích budov a budov drobných řemeslníků k obraně sloužili dvě vysoké věže a hradby. První věž stála na severu celého opevnění a bylo z ní vidět na známé husté lesy Liu. Druhá, menší stála na jihu u brány. Celé opevnění stálo na skalnatém pahorku takže nebylo jednoduché tuto tvrz dobít a ani se tak nikdy nestalo. Mágové nyní hostili vysílené vojáky. Velitelé spolu s královnou a vyslanci jedli v místnosti s vysokým stropem. Byla dlouhá prostředkem se táhl dřevěný stůl. Vysokými okny se do místnosti dostávali paprsky poledního slunce. Na hodovním stole bylo rozmanité množství jídel. Všichni s radostí jedli a popíjeli z čela se ozýval bujarý smích trpasličích velitelů spolu s jemným smíchem královny. Mezi nimi seděl i Elon, Snar, Fardon a mnoho jiných velitelů. Elon se nemohl dočkat zítřejšího dne. Spolu s představiteli ras bude povýšeno několik hrdinných vojáků. Mezi nimi byl i Fardon. Zachránil život několika vojáků a jeden z těch vojáků vyslal kouzlo, které se spojilo s kouzlem Makg a zachránili tak vojáky z pasti Zamboru. Do hlavní hodovní místnosti vkročila jakási postava v tmavě modré kápy. Byl to Mág, který spravoval tuto pevnost. Dokonale věděl co se děje všude po tvrzi a okolo ní. Přešel k čelu stolu, kde seděla Makg vedle ní Snar. Po pravé straně od ní seděl Elon a Stone zatím co před nimi hovořili Rock a Firer. „Má paní,“ řekla ta postava nakloněná ke královně „dorazilo zbytek vojáků.“ „Děkuji, ať si odpočinou.“ Po skončení oslav se všichni odpotáceli do svých pokojů, ovšem pokud nešli už před skončením. Druhý den za rozbřesku se konala další slavnost tentokrát ne na počest vítězství, ale na počest hrdinům. Jejíž součástí bylo povýšení za zásluhy.Před palácem stálo jedenáct vyrovnaných vojáků v plné zbroji. Kolem nich bylo spoustu diváků, kteří s napětí čekali na povýšení těchto hrdinů. Pět vojáků byli čarodějové, čtyři vojáci byli trpaslíci a na konci řady stáli tři elfové. Brněním se od sebe příliš neodlišovali kromě Trpaslíků, protože měli mnohem menší a také jiné přilby. Na rozdíl od Čarodějů a Elfů měli zakrytý obličej. Mezi Elfama stál Fardon vedle vojáka, který měl trpasličí helmu, což bylo divné. Dveře paláce se otevřely a po schodech sestoupili velitelé vojsk. Tedy za čaroděje Makg, elfy Elon a za trpaslíky Firer. Stone dělal vyvolávače. Šel před veliteli a stoupl si na začátek řady hrdinů a řekl: „Přichází vrchní velitelé Elon a Firer a královna Liu Makg. Sundejte si přilby hrdinové.“ Snar následoval Makg. Prvních pět vojáků byly čarodějové. Proto si Makg vystoupila z řady vedle Elona a Firera a zamířila k vojákům. „Má paní, Ardal syn Mirtův, Kyriklov syn Kyriklova staršího. Oba dva zachránili několik vojáků z toho jednoho velitele před jistou smrtí. Společně zabili dva trolly a jednoho rytíře zla.“ Ardal byl mohutný muž se širokými rameny. V obličeji velice pohledný s tmavě modrýma očima. Jeho čarodějné bílé vlasy spletené do copů měl protkané modrými což napovídalo, že jeho předci museli mít z části i elfskou krev. Jeho nejlepší přítel byl Kyrikov. Vzpomněl si jak společně tu potvoru zdolali. Rytíř zla se vrhl na malého draka, který měl potíže s několika sluky. Kyrikov byl lepší střelec, ale netrefil se. Když se pak napřáhl on strefil ho do oka. Rytíř se na něj vrhl a byl by ho zabil, kdyby se do boje nevložil jeho přítel. Střelil šípem rytíře do druhého oka. Příšera se pak na zemi oháněla, a protože nic neviděla mohl se Ardal přiblížit a vrazit meč do jeho krku. Rytíř se po něm ohnal, jenže ho neviděl a tak snadno uhnul a Kyrikov mu vrazil meč z druhé strany. Rytíř se chvíli kymácel až vysílen spadl na zem. Byla to dobře odvedená práce. Z myšlenek ho vytrhl hlas Stona: „Ardal a Kyrikov byli pěšáci, prosím převezměte od královny novou velitelskou zbroj se znamením nižšího velitele.“ Královna jim předala zbroj a každému a koňák přivedl dva krásné hřebce. Makg se chopila uzdy černého hřebce a předala ho Ardalovi. Potom předala druhého černého hřebce s bílou hřívou Kyrikovi. „Ať vám koně poslouží a přinesou vám štěstí.“ Popřála jim Makg. Ustoupila kousek dál k dalšímu veliteli. „Velitel nižšího stupně Lasav syn Verniva zabil dva sluky, nepočítaje přízraků a záchrany patnácti mužů. Až dokonce stál na pahorku a vykonával nebezpečnou službu lučištníka. Splu s velitelem nižšího stupně Solonem synem Pakteho, kterého zachránil ze zajetí zabili trolla. Solon, velitel nižšího stupně zabil sám tři sluky a dva trolly. Zachránil dvacet sedm spojeneckých vojáků. Oba dva jste povoláni do druhého stupně velitelského.“ Makg jim předala zbroj se znakem druhého velitele. Koně nedostali, protože už koně měli. Každý velitel nižšího stupně má koně. A od druhého stupně mají tu čest se stravovat s veliteli třetího a čtvrtého stupně. Čtvrtý stupeň je nejvyšší a málo kdo jej dostane, protože tento stupeň znamená absolutní moc nad vojskem. Mají ho třeba Elon, Fardon, Firer, Ston, Rock, ale i Makg. Ty to velitelé mají pak svobodnou vůli, jestli půjdou bojovat po boku svých vojáků nebo zůstanou nad bojištěm a budou ho řídit z dálky. V této elitě se respektují a větší moc tudíž i zodpovědnost má starší velitel. „Hodně štěstí,“ popřála jim Makg. Popostoupila k poslednímu lijskému vojákovi. Byl to velitel třetího stupně velice vážený muž. Studoval společně s Makg ve vojenské škole a ta ho moc dobře znala byl to její vzdálený příbuzný a patřil mezi šlechtu. Jeho vysoká svalnatá postava převyšovala královnu o několik loktů. Stone opět mluvil: „velitel třetího stupně Houn syn Kodraka pomohl drakovi ze spárů sluků, krvelačných zabijáků. Zachránil pět velitelů a velel vojákům na jižním pahorkům. Za své zásluhy ve vojenství a přípravě vojáků dostane čestný řád království Liu a řád Spojeneckých vojsk.“ Makg se otočila k muži, který jí přinesl dlouhou černou krabičku. Makg ji otevřela. Byli v ní dvě stříbrné kolečka podobné mincím, nádherně zdobené. Královna podala otevřenou krabičku Hounovi. „Národ ti je vděčný.“ Řekla a vrátila se do řady mezi ostatní veliteli. Za čarodějem stáli tři trpaslíci. Firer svými malými krůčky předstoupil před své vojáky. Stone pak pokračoval: „Další vojáci z trpasličí říše v horách jsou Romanu syn Ifka, Opis syn Truvise a Daml syn Qvindra. Všichni tři udatní bojovníci na svých Lyrfách zabili nejvíce trollů ze všech. Celkem devatenáct. Toto úctyhodné číslo napovídá o jejich odvážnosti. Budou povýšeni přímo do hodnosti druhého velitele z pěšáka.“ Firer jim stejně jako Makg předal novou zbroj a mírně se uklonil což byl trpasličí zvyk. Jeho vojáci se uklonili o něco hlouběji. Firera vystřídal Elon. První elfský voják dosud neměl sundanou přilbu. Stone ho nemohl rozpoznat a proto ho šeptem „Sundej si svou přilbu vojáku.“ Vojákovi se pod brněním rozbušilo srdce. Zvedl ruce a sundal si ji. Kolem lidem se zatajil dech. Voják měl modré elfské vlasy protkané bílými proužky. Z obličeje se jí třpytili oči. První se vzpamatoval Elon. „Proč jsi porušila můj rozkaz?“ „Otče, já…“ Namítla ta dívka na svou obhajobu. Elon ji však gestem umlčil. „Kolik vás je? A jak to, že tě vzali do armády.“ „Jsem jediná. Převlékla jsem se za muže.“ Nastala chvíle ticha. Makg se s nepochopením otočila na Snara. „To je dcera Elona Jasmin! Jak se mohla dostat do armády bez cizí pomoci?“ Snar pokrčil rameny. Hrobové ticho prolomil Elon: „ Zbavuji tě nároku na povýšení. Odejdi do mého pokoje a tam vyčkej než se vrátím.“ V davu kolem to zašumělo nesouhlasem. Vždyť zachránila svým kouzlem všechny vojáky co se přebrodili do Zamboru! „To přece nemůže!“ potichu protestovala Makg. „Bohužel může.“ Odpověděl ji Snar. Jasmin se otočila zmizela mezi přihlížejícími. Byla velice mladá a podle ostatních neuvážlivá a jen zázrakem přežila bitvu. Ovšem měla silného a bojového ducha toužícího po svobodě a volnosti. „Stone, co se děje? Proč nepokračujeme?“ „Ano, hned.“ Snar přestal vnímat co trpaslík říkal. Otočil se,aby se podíval na Makg, ale ta už tam nebyla. Kde může být, pomyslel si. Za chvíli celá ceremonie skončila a nově povýšený velitelé se připojili k velitelům a šli společně do hodovní místnosti, kde pro ně slavnost pokračovala. Snar si sedl na svoje místo vedle prázdné židle pro Makg. Nikdo kromě něho nevnímal, že tu není královna. Zabořen do svých myšlenek nevnímal okolí. Po chvíli odešel, aby našel Makg. Prošel hodovní síní do předsíně. Rozhlédl se kolem. Tak kam teď? Půjdu se podívat do její ložnice. Přešel k postraním schodů, nejkratší a neformální cestou do její komnaty. Před vchodem, který byl hned na konci schodiště stáli dva vojáci. S úctou ustoupili před ním, protože věděli, kdo je. Vešel do komnaty. Rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. Kde může být? Prakticky kdekoliv, uvědomil si pochvíli. To se mi snad jen zdá. Mohla by mi taky někdy říct kdy se hodlá ztratit. Z přemýšlení ho vytrhl skřípění hlavních dveří. Prudce se otočil. Ve dveřích stála Makg. „Makg! Kde jsi byla? Všude jsem tě hledal. Příště by jsi mi to mohla říct. Co kdyby se ti něco stalo? Jsem přece tvoje stráž.“ „Snare, promiň ale musela jsem jít. Navíc kdybych ti to řekla chtěl by si jít se mnou a …“ „To teda chtěl.“ Makg klidným hlasem pokračovala: „Nemyslíš si, že by si někdo všiml, kdyby zmizela královna i se svým strážcem?“ Snar si povzdechl a posadil se na nejbližší židli se stříbrným zdobením. Celá místnost nebyla vyzdobená jako v setkání nebo v pevnosti králů na severu země. Byla výrazně menší a skromnější. Okna byla pravá a byl z nich krásný výhled na krajinu kolem tvrze a na jednu z věží Bílé tvrze. Podél zdi s okny byl postavený stůl se židlemi. Na jedné z nich Snar tiše seděl. Naproti nim stála postel a vedle ní byli skříně. Makg se posadila na židli naproti Snarovi. „Snare, doprovodíš mně na schůzi?“ „Samozřejmě.“ „Jejda jdeme pozdě, pojď.“ Na konci chodby byl pokoj, který hlavní Mág dva dny zaklínal, aby byl jasně bezpečný pro tyto účely. Makg otevřela dveře místnosti. Od stolu, který byl uprostřed místnosti se k nim otočili tváře velitelů. „Má paní, už jsme mysleli, že nepřijdete.“ Ozvalo se z čela stolu, kde seděl Elon. Všechny židle byli již obsazené až na dvě Makg rychle šla ke své židli a posadila se na ní. „Můžeme tedy začít!“ prohlásil slavnostně Elon a pokračoval ve svém proslovu. „Podle mých informacích Mají posily z Heldoživlu dorazit až zítra v noci.“ Makg mu skočila do řeči: „Ne, kdepak. Mají dorazit každou chvílí.“ „Vážně?“ zapochyboval Elon. „A tu to informaci víte jak?“ Makg zaváhala. „Každý máme své informační zdroje.“ „Dobrá, ale předpokládejme, že se dostaví sem až zítra.“ Chvíli se odmlčel. Makg se rozhlédla kolem. Všichni bezpochyby souhlasili s ním. „Musíme se rozhodnout, jestli tu zůstaneme do zítřejší noci a pak odejdeme nebo půjdeme napřed.“ Do hovoru se přidal Rock: „A kam chcete jít příteli?“ Elon na stůl roztáhl mapu říše. „Po hranici Liu se Zamborem je celkem sedmnáct tvrzí z toho devět je malých jako tato. Když odečteme Obranu, velikých tvrzích zbylo sedm. Nejstrategičtější místo pro přesun je tady.“ Ukázal na jednu tvrz v pásu. Makg s ním opět nesouhlasila: „Ale Elone, přes tuto tvrz nevede žádná logická cesta. Myslím si, že nejvýhodnější je se přesunout na starou Bílou tvrz. Protože pokud Zambor opět zaútočí, tak právě tady.“ Chvíli napjatého ticha přetrhl Firer: „Máte pravdu, má paní. Je tu brod a hlavní zásobárna. Pokud nás bude chtít oslabit zničí druhou a poslední hlavní zásobárnu jídla.“ Všichni souhlasně pokyvovali. „Má někdo něco proti?“ Zeptal se nakonec Elon. „Dobrá tak…“ V tom jejich poradu přerušilo zaklepání na dveře. „Vstupte!“ Řekli Elon a Královna sborově. Do místnosti vstoupil správce tvrze, místní Mág. „Promiňte, že obtěžuji,“ pronesl udýchaným hlasem: „ale na obzoru je vidět nějaká armáda. A blíží se k nám.“ „Jaká?“ Zeptal se zděšeně Elon. „Nevíme pane. Jsou daleko.“ Elon se zvedl a šel k východu. Ostatní přítomní ho následovali. Firer řekl s obavami „Zambor se přece za tak krátkou chvíli nemohl vzpamatovat. Nebo ano?“ Nikdo mu neodpověděl. Přeběhl přes chodbu až ke schodům. Po nich dolů a pak na nádvoří. Na nádvoří zděšeně pobíhali vojáci a oblékali se do zbraní. Vyšli po úzkých točitých schodech na hradby. A skutečně vojska se přibližovala. Na tvrzi byl vyhlášený poplach. Na hradbách se shromažďovali vojáci. Snar se ohlédl a spatřil Makg jak se mírně usmívá. „Makg? Co se děje?“ Makg s úsměvem přišla k Elonovi. „Elone, zrušte poplach. To jsou posily.“ Řekla vlídně Makg. „Jak si můžete být takhle jistá, má paní?“ Makg neodpověděla a usmívala se o trochu víc. Pochvíli na hradby přiběhla Jasmin: „Otče, co se děje?“ „Jasmin! Zakázal jsem ti opouštět pokoj!“ Jasmin se nedala odbít. „Proč je tolik rozruchu?“ Do rozhovoru se v mísil právě přicházející Fardon: „Vojska asi Zamboru. Podívej.“ Ukázal prstem do dálky. „Ale vždyť to jsou lidé z Heldoživlu a Mantry.“ Vyhrkla. A skutečně. Byli to posily. Na obzoru už bylo možné rozeznat jezdce na koních. „Má paní, Omlouvám se, že jsem vám nevěřil.“ Omluvil se Elon. „Nic se neděje, Elone.“ Rock a Stone zrušili na tvrzi poplach. Zatím co se v tvrzi se vytvářel pořádek posily dorazili dolů pod hradby. Tam se zastavili a vyčkávali. Po úzkém chodníku vedoucí na horu ke vchodu stoupalo pět velitelů, všichni v brnění. Přes příkop se spustil padací most. Po něm velitelé vjeli na nádvoří. Mezi čtyřmi muži na koních byla i jedna žena. Ida si jako první sundala přilbu a sestoupila z koně. Vojáci koně rychle odvedli do konírny, aby je napojili. Vedle Idy se postavil velitel Heldoživských mužů. Měl husté tmavé vlasy a Byl tmavší pleti než všichni ostatní. Vůči mužům v okolí byl poměrně malý. Další velitelé byli z Mantry, malého lidského království ze sousedství Liu. Od Liu je oddělovali vysoké hory. Peter hlavní představitel vojsk Mantry měli krátké blonďaté vlasy a byl ze všech přítomný nejmenší. Vedle něho se jako hora vypínal David osobní strážce a velitel čtvrtého stupně. Měl široká ramena a silnou svalnatou postavu. Kousek od něho stál druhý velitel z Mantry. Zrzavé vlasy se mu třpytili v záři podzimního slunce. Jeho postava byla velmi vychrtlá a podle obličeje musel být velice mladý. „Vítejte!“ Srdečně je vítala Makg. Rychlím krokem spěchala je uvést do tvrze. Za ní spěchali ostatní velitelé. „Jsme rádi, že jste tady.“ Tlumočila za všechny královna. „My také a ani nevíte jak.“ Řekl vlídně Peter. „Tohle je Firer, hlavní velitel Trpasličího oddílu.“ Ida si sním podala ruku a řekla: „Slyšela jsem, že jste měli s lyrfami veliký úspěch při zabíjení trollů.“ Firer se usmál zářivým úsměvem až mu baculaté tváře málem zakryli oči. „Vidím, že zprávy se šíří rychle, i když zas tak veliký úspěch to nebyl.“ Do rozhovoru se vložil Elon: „Jen se nedělejte. Byli jste dobře secvičený.“ Firer se samou chválou musel smát. Ida začala mluvit o důležitých věcech: „ Královno, Nechali jsme zbytek naší armády před branami záměrně. Vím totiž, že tato tvrz patří k nejmenším ve vaší zemi. Utáboříme se před ní.“ „Zajisté,“ odpověděla Makg: „přijmete vy všichni pozvání do velitelských komnat. Ale protože jsou plné komnaty a ubytovací pokoje uděláme malou změnu.“ Otočila se ke Snarovi. Ten okamžitě k ní přistoupil blíže. „Snare, všichni zdravý vojáci a velitelé nižšího stupně se přesunou před tvrz k ostatním vojákům. A naopak velitelé Mantry a Heldoživlu ať se vymění.“ Podívala se na velitele a řekla: „Máte nějaké raněné?“ „Ne, nemáme.“ Odpověděl ji Peter. Otočila se zpět ke Snarovi prosím postarej se o ubytování všech mužů.“ „Ano, má paní.“ „Královno, Atov je velitel heldoživských mužů. Myslím si, že by měl Snarovi pomoct.“ Královna souhlasila a tak oba muži odešli za svými povinnosti. Přesuny zabrali Atovi a Snarovi celé odpoledne. Teprve když se začalo smrákat měli po práci. V hodovní místnosti se začala podávat večeře. Snar se posadil na volnou židli vedle královny. Naklonil se k ní a oznámil jí: „Vše je splněno, má paní.“ „Díky Snare.“ Vedle Idy, která byla stále v brnění se usadil Atov. Ida se začala velmi potichu bavit s Atovem. V místnosti všudypřítomný ruch a veselí. Fardon, Elon, David a Peter spolu rozebírali výbornou strategii poslední bitvy. Stone začal prozpěvovat jakousi písničku ve staré řeči trpasličtině. Velice melodickou a zřejmě vtipnou, protože ostatní trpaslíci se začali chechtat a přidali se k němu. Makg se mírně usmívala a sledovala trpaslíky ve svém živlu. Brali se za paže a kolem sebe tancovali. Melodie byla velice chytlavá a tak všichni se přidávali tleskáním. Makg se naklonila ke Snarovi a pošeptala mu: „Půjdu už do svých komnat. Kdy by jsi mě hledal víš, kde jsem.“ Snar kývl hlavou. „Za chvíli také půjdu.“ Když Makg odcházela nejeden muž se za ní ohlédl. Snar si všiml Fardona, jak se za ní dívá. Rozhodl se, že radši také půjde. Noc byla temná a chladná, jako každá podzimní noc i tato oznamovala, že se zima blíží. Daleko od Bílé tvrze v Zamboru, ve věži Ott se něco dělo. Slukové poletovali kolem ní, chtěli krev. Zatím co dole mezi posledními Ohalanama leželi rytíři zla. Lér byla nervózní. Její matka Zamora na ní vyvíjela stálý tlak. Chtěla už své tělo. Tohle nehmotné ji nevyhovovalo. „Nemůžu zato! Makg má mnohem důmyslnější ochranu než jsme mysleli.“ „Myslela.“ Ozvalo se ze stěn věžní místnosti. „Ty jsi s ní vyrůstala sto let a neznáš jí?“ Chvilku ticha pročísl opět chraplavý hlas paní zla. „Lér chci ji hned!“ Snar zpozorněl. Někdo pomalu otevíral dveře královské místnosti. Schoval se. V ložnici Elona svítila jediná svíce, která chabě osvětlovala pokoj. Měl malý pokoj téměř stejně zařízený jako královna. Ukládal se k spánku. Hodlal sfouknout svíci, když v tom jím projel děs. Nějaká žena strachy zaječela. Trvalo mu sotva vteřinu než si uvědomil, kdo volal o pomoc. Byla to královna! Na nic nečekal chopil se meče, který měl položený vedle sebe a jako blesk vtrhl do královské komnaty. Sotva se rozhlédl po pokoji strnul. Nemohl uvěřit svým očím. Makg jen ve spacím plášti stála vedle postele a třásla se strachy. Kousek od ní na stál Snar a se smrtelně vážnou tváří mířil hrotem svého meče na krk postavy ležící na zemi. Po krku útočníka stékal pramínek krve. Nedaleko nohy Elona ležela dýka s elfským znakem. „Co se tady děje?“ Zeptal se Elon. Snar tichým, vážným a naprosto zřetelným hlasem mu odpověděl: „Vkradl se do komnaty a hodlal zabít královnu, naštěstí jsem jí hlídal. S dýkou v ruce se rychle přibližoval k její loži.“ „V tom sem se probudila příšerně jsem se lekla a vykřikla.“ Dokončovala roztřeseným hlasem královna. „Já to nechápu!“ Do místnosti vtrhli stráže. „Má královno!“ Vyhrkl jeden z nich, když uviděl tu scenérii. Pochodněmi si osvětlili místnost. Konečně bylo poznat kdo je ten útočník. „Odtáhněte ho do hladomorny!“ poručil nekompromisně Elon. Vojáci se po sobě podívali. Nechápali, proč mají odvést druhého velitele elfských vojsk, Fardona. „Ale pane…“ „Hned!“ vyštěkl Elon. „Chtěl zabít královnu. Dejte na něj pozor než přijdeme.“ Vojáci už nic nenamítali a odvedli ho. Když ho vedli chodbou otevřeli se dveře ložnice a na chodbu vyšla Jasmin. „Fardone! Můj ty smutku. Co se děje?“ Fardon ji neodpověděl. Jasmin se pokusila přiblížit k němu blíž, ale vojáci jí to nedovolili. „Paní vraťte se do své ložnice.“ Řekl jeden z nich. Z pokoje královny vyšel Elon: „Jasmin! Okamžitě se vrať do své komnaty.“ Jasmin na jeho výzvu nereagovala. „Ale otče! Já chci vědět co se stalo!“ Elon k ní přišel blíž a tišeji ji řekl: „Fardon se pokusil zabít královnu.“ „Co?“ vykřikla. „Jasmin já nejsem hluchý. Teď se prosím vrať do své komnaty, ano?“ Jasmin s otcem zásadně nesouhlasila. „Ale to není pravda. Ty to víš. Nemůže být přece zamborským zvědem.“ Elonovi docházela trpělivost. „Hned se vrať do své komnaty. Nyní mám důležitější povinnosti než tě přesvědčovat. Později se za tebou stavím.“ Elonova dcera již neprotestovala. Z pokoje vyšla Makg a Snar. Stačila se převléci do bílých šatů a přes ně si oblékla modrý tlustý vladařský plášť. „Elone, můžeme jít.“ Řekla, když byli docela blízko. Elon kývl na srozumitelnou, jako že chápe a vedl je do hladomorny. Na konci chodby se zastavili. Elon zaklepal na dveře jedné z ložnic. Dveře se otevřeli. Z pokoje vyšli dva čarodějové, soudě tak podle jejich bílých vlasů sčesaných do čtyř pramenů, které spínali spony z elfského stříbra. Byl to elfský Mág a jeho bratr, který sloužil Makg. Bez jediného slova je následovali. Elfský Mág již jednou Fardona zachránil. „Slyšeli jsme co se stalo.“ Řekl jeden z nich když vešli do sklepení. Odpověděl mu pouze zvuk padající kapky. „Zkusíme zjistit jestli je pod vlivem kouzla.“ Řekl na to druhý. Ve vězení to páchlo po zatuchlině a po vlhku. Z loučí na zdech sálalo bílé kouzelné světlo, které jim ukazovalo cestu. Při k mřížím cely Fardona. Bezvládně seděl na vězeňské lavici a o nic nejevil zájem. „Fardone?“ oslovila ho Makg. „Ano?“ odpověděl jí naprosto ledabylým hlasem. „Můžeš nám své chování nějak vysvětlit?“ „Proč?“ Následovala chvíle ticha. Makg pokračovala v rozhovoru: „Jsi zvědem Zamboru?“ Ticho. „Fardone?“ Ticho. Mágové s královnou poodešli stranou. Za chvíli přišli k cele. Dva Mágové spojili své špičky holí, což umocňovalo jejich kouzlo. Bez jediného slova na něj vyslali kouzlo. Neviditelná síla přimáčkla Fardona ke zdi a pak povolila. Makg se mírně usmála. „Tvé jméno?“ Zeptala se ho. „Fardon syn Gamlův.“ „Dobře. Na čí příkaz jsi jednal dnes v noci?“ „Na příkaz mé paní.“ „Kouzlo pravdomluvnosti funguje!“ Vyhrkl Elon. „Kdo je tvá paní?“ Ptala se dál Makg. „Paní temna a zla Lér.“ „Jsi tedy zvědem Zamboru?“ „Ano.“ Odpověděl stručně a jasně. Makg nemohla uvěřit svým uším. „Jak dlouho konáš tuto službu?“ „Po té co zemřel můj otec jsem se připojil k zamborským zvědům.“ „Ale proč?“ „Neměl jsem matku a ani otce. Měl jsme na ně vztek, že mně tak brzo opustili. Zamborských stoupenců bylo stále dost a nabídli my mnoho peněz a hlavně moc. To po čem jsem tak dlouho toužil. Sháněl jsem důležité informace. Hodně jsem toto zjistil od mé lásky Jasmin. I její zásluhou jsem zde.“ Tohle Elona naprosto šokovalo. „Cože vy jste se scházeli?“ „Ano, především v noci.“ Potvrdil. „Vy jste se scházeli za mými zády?“ To bylo na něho moc. Otočil se na podpatku a rychlým krokem zamířil pryč. „Elone! Počkejte přece.“ Volala za ním Makg. Nezastavil se. „Ach jo.“ Povzdechla si na hlas. Druhý den se mezi vojáky poměrně rychle rozneslo co se stalo předchozí noci. Naštěstí nikdo se nedozvěděl o tom, co Fardon řekl při vyslýchání. Elon těžce nesl zradu. Ani Jasmin nevycházela vůbec ze svého pokoje. Dokonce nechodila na jídlo a nechala si ho nosit. Makg se konečně odhodlala a na odpoledne oznámila ráno přesun, který už všichni netrpělivě očekávali. Přesouvali se do staré Bílé tvrze. Jmenovali se stejně, protože byli téměř shodné. Ovšem stará byla mnohem větší a tudíž se do ní vešlo mnohem více vojáků. A vojáci nemusel přespávat ve vojenských stanech. Měla i lépe promyšlenou obranou strukturu. Někdo zaťukal na dveře královké ložnice. Makg sebou trhla. Dobře si pamatovala dnešní noc. Zmocnil se jí neklid. Ohlédla se po Snarovi. Nebyl u ní, protože před několika hodinami odešel, aby dohlédl na přípravy pro přesun. Vysunula svůj meč. „Dále.“ Řekla třesoucím hlasem. Do místnosti vešel Snar. Výrazně si dodechla. „Vše je připraveno. Makg, ty se třeseš.“ Uvědomil si po chvíli. „Ale to nic není.“ Vrátila stříbrný meč zpátky na své místo. „Zůstanu už pořád s tebou, abys měla klid.“ Makg se na něj usmála. Jsem pořád celá nesvá. Tak jedem ať už máme ten přesun za sebou.“ Cesta do Bílé tvrze trvala den a noc. Nenocovali, i když bylo vidět, že Mantraňané a Heldoživané jsou poměrně ještě unavení. Projížděli kolem pozvolna proudící hraniční řeky. Na druhém břehu, v Zamboru se držela mlha. Tato krajina dříve byla zarostlá hustým lesem typickým pro jižní oblasti Liu. Po té co zmizel Pohkal a lidé si oddechli Čarodějové začali budovat obranou linii mohutných tvrzích. Aby byl dobrý rozhled po krajině, nechal tehdejší král vymítit lesy v blízkosti. Tento široký pás se stále udržoval. A tak vojska měli zajištěný volný průchod krajinou. Za normální situace se tu pásl dobytek drobných pastevců. Ale jelikož byla vyhlášena válka lidé se přesunuli do středu země, kde byli v bezpečí. Za rozbřesku druhého dne se před nimi v dálce objevily věže Bílé tvrze. Bílá tvrz byla postavěna na bílé skále, která zářila v raním podzimním slunci. Právě kvůli křídové skále se jí tak říkalo. Makg si oddechla. Konečně přesun bez jakéhokoliv problému. Pohladila Daliska po hřívě a ten souhlasně pohodil hlavou. Mezi muži v brnění jela na koni Jasmin. K jejímu koni byl přivázán černý sametový kůň s bílou lysinou, patřil Fardonovi, který byl na něm svázaný. Jasmin nesměla s Fardonem mluvit. A ni nechtěla. Zradil jí. Řekl otci o jejích citech k němu a Elon se teď na ní zlobil. Nezradil jen jí, ale i královnu, se kterou si rozuměla. Měla královnu velice ráda, protože ten den kdy ji otec odhalil a zprostil ji povýšení, spolu mluvily. Bylo to jejich tajemství. Ohlédla se za zrádcem. Projela v ní hořkost a zklamání. Fardon měl zavázané oči černou páskou, aby skrz něho nemohla Lér odhalit jejich záměry. Jenže Lér neměla jediného špeha. Brána Bílé tvrze se otevřela a spadl přes příkop padací most zatím co vojsko stoupalo po svahu vzhůru. Makg a ostatní velitelé jako první vjeli na prostorné nádvoří, na kterém se vypínal mohutný hrad. „Naposledy jsem tu byla před třiceti lety. „Nevzpomínám si, že by to tu bylo tak prostorný.“ Prohlásila Makg. Ida se po ní udiveně podívala, ale pak si uvědomila, že pro čaroděje třicet let nic neznamená. Jí bylo teprve dvacet šest let, zatím co Makg sto šedesát osm. Byla tedy velmi mladá, protože se čarodějové dožívají kolem pěti seti let. Téměř jako elfové. Zdejší posádka jim odvedla koně. Vojákům rovněž ustájila koně a lyrfy. S Lyrfami to bylo problematické, protože nechtěli být s koně a koně s nimi. Mezi vším tím zmatkem si razil cestu malý, ale tlustý muž. „Uhněte! No tak pozor! Musím přivítat královnu.“ Konečně se prodral mezi vojáky s koňmi. „Má paní, vítejte!“ Hluboce s uklonil až jeho bílý plnovous s rezavými pramínky opucoval jeho boty. Nebyl příliš vysoký asi jako Stone nebo Rock. A nebylo se čemu divit. Jeho prabába byla trpasliče. Makg se rozpačitě usmála. „Drahý správčí, je to dlouho, co jsem tu byla a již si nepamatuji vaše jméno.“ „Ctirad, jméno mé.“ „Děkuji, představím vám Ctirade naše hosty. Elon, elfský velitel, Jasmín jeho dcera.“ Představila je. „Ida, Atov velitelé Heldoživlu. Petr, David velitelé Mantry. A Firer, Stone Rock velitelé trpasličího oddílu.“ Ctirad se jim uklonil, i když ne tak hluboko jako před tím královně. „Má paní, zdržíte se dlouho?“ „Zřejmě ano. Ctirade musím s vámi později mluvit.“ „Ano, má paní. Tedy odvedu vás všechny do komnat. O vojáky se postará posádka.“ Po náročném rozdělování míst se velitelé sešli u oběda. Ctirad se posadil vedle Makg. „Má paní, ten vězeň.“ „Co je s ním? Nemluví s ním nikdo?“ „Ne, má paní. Chtěl jsem se jen zeptat jestli mu můžeme sundat pásku z očí?“ Makg se zamyslela a odpověděla mu: „Je ve vězení bez oken?“ „Ano, má paní. Jeho cela je osvětlena naším věčným ohněm.“ „Dobrá, sundejte mu ji. Ještě něco?“ Ctirad se zatvářil nejistě a pak se zeptal: „Má paní, smím se zeptat co udělal?“ „Je to zvěd Zamboru.“ Při té myšlence si vzpomněla na tu noc kdy se pokusil jí zabít. „Taková pakáž!“ Vykřikl najednou. „Zasloužila by si jedině špalek.“ Makg se mírně usmála nad jeho názorem. „Myslím si, že ne. Můj vnitřní hlas mi napovídá, že by měl žít.“ Jejich rozhovor zaslechl Elon a podrážděně reagoval: „Váš vnitřní hlas nebo to děláte kvůli mé dceři?“ „Elone, věřte mi, že kvůli svému vnitřnímu hlasu.“ Ctirad zaznamenal problém a tak se rozhodl radši se vytratit. „Má paní, postarám se o tu pásku.“ A dřív než mu stačila královna říct, že to počká po večeři, zmizel. Na jeho místo si rychle sedl Snar. „Zasedl mi místo. Jak ti je?“ Makg se nad jeho starostí usmála: „Tady se cítím mnohem bezpečněji, dík.“ „To jsem rád.“ Po obědě Makg zašla to Ctiradovi pracovny. „Má paní,“ řekl jak ji uviděl ve dveřích: „O čem jste se mnou chtěla mluvit?“ Makg se posadil na židli naproti němu. „Chtěla jsem s vámi mluvit, jak dlouho se zde zdržíme a taky proč jsme tady.“ Ctirad kývl hlavou. „ Tak začneme po pořádku. Víte jak dopadla Obrana?“ „Ano. Strašné. Zbyly z ní jen trosky.“ „Obrana byla důležitou zásobárnou stejně jako Bílá tvrz.“ „A proto jste tady, že?“ „Ne tak docela. Moji špehové mi ze Zamboru ohlásil, že hodlají Liu odříznout od zdroje jídla.“ „Ale paní… To by znamenalo, že…“ „Obávám se, že zaútočí v nejbližších dnech.“ V tu ránu by Ctirad na nohou přešlapoval z jednoho rohu na druhý a mluvil pro sebe. „To by znamenalo: zvýšit hlídky, rozmístit hlídky po kraji…“ „Hlídky ne. Jsme na skále a máme dobrý rozhled. A umístit je na zamborské území je velice riskantní. Zvlášť po tom co jsem viděla nedávno.“ V paměti se jí vybavil příšerný obraz z bitvy. Temná a mocná kouzla prokletého Zamboru drtili vojáky jakoby to byli sirky. Rychle ten obraz zahnala. „Tak zvýšíme ostrahu. Doufejme, že zamborské mlhy konečně ustoupí.“ Dny v bílé tvrzi plynuli a stále se nic nedělo. Špehové nic nehlásili. V Zamboru musel být klid. Klid před bouří. Nebo spíše před hurikánem? Makg se čím dál víc zmocňoval neklid. Na odpoledne osmého dne svolala poradu do kulaté místnosti pod úrovní nádvoří. Sešli úzkým schodištěm do podzemního labyrintu, kterým se chlubila každá lijská tvrz. Ocitli se v úzké chodbě, která se rozdvojovala jedna vedla níž, hlouběji do labyrintu k vězení. Druhou šli ke skladům několikrát střídavě zahnuli až přišli ke dveřím se železným kováním. Makg položila hůl na zámek dveří. Vně se ozvalo cvakání a vrzání složitého procesu, jak do sebe zapadali kolečka. Dveře se pak otevřeli. Vešli do místnosti. Věčná lijská světla se v místnosti rozzářila. Zalila ji světlem a teplem. Dole v podzemí bylo velice chladno i v létě a teď na podzim to bylo ještě horší. Uprostřed místnosti byl postavený dřevěný tmavý stůl si vyrytým pentagramem. Takovéto stoly byli všude v poradních místností v Liu. Kolem stole bylo jedenáct židlí. Na dvou byly zkřížené růže, znak Heldoživlu, na dalších dvou pentagram, znak čarodějů a Liu. Sekera obtočená hadem na třech zvláštních židlí se sedákem výš než u jiných. To byly židle trpaslíků. Na dalších dvou jin jang, znak Elfů a na zbylých dvou byl vyryt do opěradla kůň. Velitelé se posadili. Na místo Fardona tu byl nějaký jiný voják, který se tvářil poměrně hodně sebejistě. Nebylo se čemu divit. Byl vysoký asi dva metry a pomalu stejně tak měl široká ramena. Elfské modré vlasy měl na vojáka dlouhé, až na hruď. „Jsme tu všichni, výborně.“ Začala mluvit Makg, když se všichni usadili. „Má paní, dovolte, abych vás seznámil s mým novým zástupcem. Velitel třetího stupně In syn Karlina.“ Karlina? Kde jsem to jen slyšela? Dumala Makg. Pak si vzpomněla. Karlin byl dobrý přítel mého otce. Bohužel ho znala jen z vyprávění, protože zahynul na začátku války se Zamorou. Byl to uznávaný muž a i jeho žena byla známá pro svou dobrotu. Po smrti svého muž vstoupila do armády hájit dobro. Byla to teta Jasmin. Nakonec i jí zabili, ale mnohem později. Údajně jednooký sluk ji roztrhal na kousky tak malé, že nemohla mít pohřeb. Z dumání ji vyrušil Elonův hlas: „Nyní, když jsem vás představil, vraťme se k tématu.“ „Jistě,“ vypravila ze sebe ztěžka Makg: „Takže tedy, mám zprávy, že v Zamboru je poměrně klid. Bohužel nemáme informace ze srdce Zambora. Domnívám se proto, že se připravují. Další nárazová vlna by neměla být tak silná, jako ta z poslední bitvy. Krom toho mám také jednu dobrou zprávu. Ohalští vojáci nejsou spokojeni s podmínkami, které jim umožňuje Lér. Odhadem mají asi deset až dvanáct tisíc přízraků, těžko říci kolik Ohalanů.“ Do ruky uchopila hůl a vyčarovala průsvitný pergamen, který se dalo číst ze všech stran. Dalším pohybem na pergamenu přibyl počet dvanácti tisíc přízraků a třech tisíců Ohalanů. „Počet Ohalanů je pouze přibližný. My máme k dispozici tři tisíce Lijských vojáků, dva a půl tisíce vojáků elfských. Ido vás je osm a půl tisíce?“ Ida souhlasně kývla. I tento počet se automaticky zaznamenal na pergamen. Peter promluvil: „Nás je, jak jsem říkal, málo. Tedy pouze osm set vojáků.“ „Děkuji.“ Řekla královna. Potom se podívala na trpaslíky, kterých už bylo velice málo. „Firere, vás je nyní kolik?“ „Má královno, ať počítám jak počítám přesně je nás čtyři sta třicet dva. To moc není, ale očekávali jsme vetší ztráty. Máme přibližně dvě stě lyrf volných. Stovku jsme domů poslali se zprávou o bitvě. Jestli máte nějaké vojáky bez koní, tak jsou vám k dispozici.“ „Výborně, samozřejmě vám velice děkujeme.“ Do rozhovoru se vložil Elon: „Mám dojem, že jste v Setkání říkala, že nám přislíbili pomoc i skrelové. Nakonec nedodrželi slib.“ „Ano, skutečně jsem to říkala, jenže jsme se skrely ztratili kontakt, takže ačkoliv přislíbili nic se neděje.“ Makg se zadívala na pergamen. Bylo jich poměrně málo. Špatné to ovšem nebylo. Jen kdyby měli více draků, protože Zambor má mnoho rytířů zla a sluků. „Slyšela jsem,“ ozvala se pochvíli Ida: „o nespokojenosti Ohalských vojsk. Dokonce někteří vojáci nenastoupili do armády a skrývají se v lesech a skalách. Ovšem jeli to pravda, tak to nevím.“ „O tom jsem nic neslyšela.“ Řekla královna. Jejich poradu využila nějaká postava zahalená do černého pláště. V nestřežené situaci v klouzla do vězení k jedinému vězni, zvědu Zamboru. Vězeň ležel na přičně a byl špinavý. Neměl dostávat žádné jídlo, i když Makg zařídila, aby něco málo dostával. Fardon se probral, když viděl postavu. Vyskočil na nohy a utíkal k mřížím. Postava mu prostrčila ranec s jídlem a pitím. „J…“ „Psssst!“ Umlčila ho postava. „Nemohu tě odtud dostat. Tahle tvrz má dokonalý obranný kouzly zakletý systém. Na to nemám dost sil. Až bude lepší situace…“ Pak postava utichla. Podívala na druhý konec chodby. „Stráže… Musím jít. Zambor ti nepomůže, tady ne!“ Porada skončila a účastníci stoupali nahoru do teplých místností tvrze. Dole v podzemí byla zima a zvláště v těchto podzimních dnech. „Paní… Paní…“ Makg i Ida se otočili, kdo to volá. Byl to Ctirad. Rychlím krokem mířil k Idě. „Ano, co se děje.“ „Paní,“ hlučně oddechoval, běh zřejmě nebyl pro něho: „chce s vámi mluvit nějaký muž. Nechce nám říct, kdo to je.“ Ida si ho přeměřila zkoumavým pohledem. „Dobrá, budu ho čekat ve svých komnatách.“ Ida procházela kolem oken v přijímací místnosti tvrze. Venku hustě pršelo. Kapky deště bubnovali do okenních tabulí. S každou ránou v ní stoupalo napětí, proto zrychlila tempo, aby byla co nejdříve ve svých komnatách. Zamířila k točitému schodišti vedoucí k ložnicím. Každé odpočívadlo osvětlovalo kouzelné lijské světlo. Na začátku chodby byli komnaty královny a Elona pak následovali trpasličí komnaty a její naproti komnatám Petera velitele Mantraňanů. Podle Idy tu spíše byl na okrasu. Vojákům rozkazy dával David. Shodila ze sebe tlustý zelený plášť, který ji tam dole chránil před zimou a vlhkem. Pověsila ho na opěradlo židle. Napjatě pak čekala v křesle u stolu. Po chvílí, která jí připadala jako celá věčnost konečně někdo zaťukal na dveře. „Dále,“řekla napjatě. Do místnosti vešel muž v cestovním černém plášti, ze kterého kapali kapky deště. Byl vysoký a měl široká ramena. Na hlavě měl klobouk zakrývající jeho tvář. „Jsem Nilem.“ Řekl konečně chraplavým hlasem. „Velitel a voják, královno ohalská.“ Ida nestačila valit oči. Někdo jí tituloval titulem, který dávno všichni kolem zapomněli. Po těchto slovech mu pokynula, aby se posadil a sama se postavila. „Co po mně chcete Nileme?“ „Paní, jsem váš služebník a další moji a vaši stoupenci. Hodláme sesadit současného falešného krále. Do našeho čela chceme vás. Chceme, aby jste nás vedla.“ Opět si sedla. „Takže moji lidé jsou skutečně nespokojení?“ Zeptala se jakoby na oko. „Ano, má paní. Potřebujeme vás!“ „A kolik vás je?“ Než stačil odpovědět do místnosti vtrhl Atov. „Paní, chtěl sem se jen ujisti, že je vše v pořádku.“ „Ano, Atove. V naprostém pořádku. Pojďte dál. Tohle je Nilem, velitel ohalských vojsk.“ Atov v tu chvíli sáhl po rukojeti svého meče, ale netasil. Nilem na nic nečekal a udělal to samé. „Atove to je v pořádku.“ Řekla konejšivě do napjatého ticha. Atov pomalu sejmul ruku z rukojetě, ale nepřestal se na něho zle dívat. „Nilm vede oddíly ohalských vojáků, co nenastoupili do armády za Zambor. Chtějí svrhnout současného krále.“ „Nechte mě hádat.Chtějí, aby jste vedla celou akci. Co když vás zajmou? Setnou vám hlavu bez jakéhokoliv soudu.“ „Ano, vím. Ještě nejsem plně rozhodnutá. A ocenila bych, kdyby jste nás nechal o samotě.“ „Samozřejmě.“ Řekl bez jakéhokoliv protestování. Než za sebou zavřel dveře přeměřil si Nilma. „Takže, kde jsme skončili?“ Zeptala se Ida. „U počtu. Přibližně máme několik set vojáků. Není to moc, ale stále se naše počty zvyšují. Ze Zamboru utíkají vojáci a připojují se k nám. V Zamboru žijí ve strašných podmínkách.“ Odmlčel si. „Paní musíte se mnou jed do vaší země. Neobklopujte se tady hlupáky. Nikdy nebyla situace tak příznivá.“ „Nilme, já se neobklopuji hlupáky. Víte co, zůstanete tu přes noc a ráno vám oznámím odpověď. Odvedu vás k Ctiradovi, správci. Ubytuje vás.“ „Děkuji, má královno.“ Zpráva o neznámém muži se po tvrzi roznesla rychle. Ctirad ke své nelibosti nakonec Nilma ubytoval a Ida nemeškala a běžela oznámit královně, kdo ten muž než to udělá někdo jiný. Když Makg uslyšela o rozhodnutí nebyla nadšená, ale uznala ho. KAPITOLA 6 Na novo Na Liu se snesla ranní podzimní mlha. Venku se postupně rozednívalo. Ida byla ve své ložnici a připravovala se na odjezd. Čekala akorát na Nilma, který jí oznámí, že je vše připraveno k odjezdu. Nechtělo se jí opustit své vojáky, měla strach, že ztratí morálku. Nebála se nového. Její myšlenky si s ní pohrávaly co to šlo. Co když to nevyjde? Musím to alespoň zkusit. Ozvalo se naléhavé ťukání na dveře. „Dále.“ K jejímu překvapení to nebyl očekávaný Nilm, ale Atov. Podívala se na něho. „Neodjížděj, prosím.“ „Atove, musím. Vykej mi, co když nás někdo uslyší.“ „Mám takový divný pocit, jako by si se nikdy neměla vrátit.“ „Vrátím se,“ konejšila ho. „Připadá mi, že ten Nilm je podvodník.“ „Královna si to také nemyslí.“ „Vážně?“ Zeptal se provokativně. „Mají na to svá kouzla. My jim nerozumíme a ani nebudeme.“ „Ido, co pak si nepamatuješ, jak nedokázala zastavit kouzlo na schůzi s přízraky? Málem jí to zabilo! A též ta vlna, když se stěhovali do Obrany. Sama jí nezastavila. Stejně tak na první bitvě. Sama to také nezvládla. Ido kouzla Zamboru jsou mocnější než ta královny.“ „Co to říkáš? Jak můžeš pochybovat? Nezměním své rozhodnutí. Podstoupím to riziko,ať to stojí co to stojí.“ Následovalo krátké ticho. „I tvůj život?“ „I můj život.“ Řekla bez váhání. Atov si konečně uvědomil, že s ní nehne. Byla paličatá jako každá ženská. „Dobrá, dávej na sebe pozor. Nechci tě ztratit. I když se tak asi stalo, když tě teď pouštím.“ „Neztratíš mě!“ Opět se ozvalo zaťukání na dveře. „Má paní, vše je připraveno.“ „Děkuji, za chvíli přijdu na nádvoří.“ Nilm za sebou zavřel dveře. Ida se smutně podívala na Atova. I ona měla pocit, že ho vidí naposled. „Ijate im.“ Zašeptal Atov ve staré Heldoživštině. Znamenalo to: Vrať se mi. „Něbost aj ijate.“ Neboj se vrátím se. Těmi to slovy se rozloučili. Idě se do očí vkrádali slzy, proto se otočila a rychle zamířila na nádvoří, aby se jich zbavila. Na nádvoří na ní čekal Nilm v černém plášti a brnění. Seděl na hnědém koni se šedivou lysinou, hřívou a ohonem. Sama v brnění zamířila ke svému koni. K jejímu sametovému shireskému hnědákovi s chlupatými kopyty. Za uzdu ho držel podkoní. „Darlivos.“ Řekla koni klidným hlasem. Darlivos spokojeně zařehtal. Nilm zaslechl její hlas a otočil se. Ladným pohybem se vyšvihla do sedla. Kývla na Nilma, že je připravená. Velitel pobídl svého norika. Vzepjal se a tryskem vyrazil z tvrze. Darlivos ho se svou paní následoval. Nahoře na hradbě jejich jízdu pozoroval Atov. „ Sirlius heršta!“ Zašeptal do větru. Jeho zprávu: Hodně štěstí! vítr zanesl až k Idě. „Atove, co tady děláte?“ Zeptal se známý ženský hlas. Atov odvrátil oči od mizící Idy a spatřil Elfku Jasmin. „Na totéž se vás mohu zeptat i já. Nemáte být ve svých komnatách, zavřená?“ Jasmin se usmála a nevnímala jeho jízlivou poznámku. „Dobrý obrat. Chtěla jsem s vámi mluvit.“ To Atova překvapilo. Nechtěl být s dcerou nejvyššího představitele Elfů. Nic ale nemohl dělat. „A o čem?“ „No víte můj otec mě nechce pustit do armády a tak mě napadlo jestli by jste neměl ve vašich řadách místo?“ Přesně jak Atov očekával. „Je mi líto. Bojiště není pro vás.“ „Vojevůdkyně Ida, by mi pomohla.“ Řekla ve snaze získat si pro sebe nějaký ten bod. „To si skutečně myslíte? V tom případě jsem jiného názoru.“ Otočil se a pokračoval dál po hradbách. Jasmín na něj zlostně pohlédla. „Myslíš si, že mezi vojáky nepatřim, protože jsem žena nebo proto, že jsem moc mladá? Nejsem až o tolik mladší než ty!“ Otočil se a tentokrát i on vypadal rozzlobeně. „Mluvte v jazyce jaký náleží vašemu postavení ve společnosti! A ne v podřadném rolnickém! A jestli si tak mluvit chcete, tak se mnou nikoliv.“ Zakřičel na ní. „Tak na to ti prdim!“ Řekla tak potichu, aby to slyšel pouze on. Otočila se na podpatku a zmizela na nejbližších schodech. „To se mi snad zdá!“ Supěl si pro sebe. Na Atovi se projevila jeho výbušná povaha. „Je tak drzá, že kdyby drzost měla oranžovou barvu kdekdo by si ji spletl s tím ovocem co roste v Místečku na stromech.“ Procházel po hradbách, aby se alespoň trochu uklidnil. Zastavil se a pohlédl do dálky. Mlha, která vše schovávala začala ustupovat. V dálce už bylo možné rozeznat řeku. Na druhém břehu se něco pohnulo. Atov zbystřil. Něco tam bylo, ale co? Bílý závoj mlhy to stále schovával. Po chvíli však mlha prořídla natolik, že se zděsil. Rozhlédl se po nejbližším poplašném zvonu. Přiběhl k němu. Než zazvonil ujistil se, že se mu to nezdálo. Skutečně, na druhém břehu stály dobře rozeznatelné postavy Ohalanů a jiných příšer Zamboru. Na zvuk zvonu začali vojáci vybíhávat z tvrze, zatím co hlídka běhala po hradbách. Makg a Snar rychle sjednávali pořádek a předcházeli panice. Koně ve stájích nervózně řehtali. „Lučištníci na hradby! Rychle! Ti co se tam nevejdou pod ně.“ Křičel nějaký elfský velitel na své svěřence. Vojska Zamboru se mezitím nepohnula z místa. Zůstávali na druhém břehu hraniční řeky. Po náročném seřazování všichni konečně stáli na svém místě. Makg byla na ochozu hradu. K ní se přidali Elon, Atov a Firer. Královnina tělesná stráž, Snar stále chodila a kontrolovala vojáky. Z ochozu byl velmi dobrý rozhled na krajinu a toho velitelé využili. Atov si k oku přiložil dalekohled a prohlásil: „No nevypadá to nějak dobře. Ještě není nic ztraceno.“ „Mohu se také podívat?“ „Samozřejmě.“ Řekl a podal jí ho. „Děkuji. Máte pravdu. Ale přece jenom, my máme tvrz. Což je jistá výhoda.“ „Ale pokud jí dobijí,“ přidal se do rozhovoru Atov: „je to spíše nevýhoda. Obklíčí nás a pobijí do jednoho.“ „Pochybuji, že by jim narostla křídla a zdolali deseti metrovou skálu a hradby.“ Řekl Firer a pochybovačně se podíval na Atova. „A zdá se, že se utábořili.“ Pokračovala Makg. „To nevěstí nic dobrého.“ „Snad nezaútočí v noci.“ Promluvil Firer. „To by bylo špatné, protože se blíží mrazy. Suché severní větry je sem brzy zavanou. Má paní, kolika stupňové jsou tady na jihu?“ „No Firere, poměrně velké pohybují se kolem mínus třiceti stupňů.“ „Podle našich astrologů,“ přidal se Atov: „má být tato zima jedna z nejkrutějších za sto let. Tyto cyklické ledové zimy se opakují v přesných intervalech sto sedmy let.“ „Takže máme očekávat veliké mrazy?“ Zeptala se s hrůzou Makg. „Ano má paní. Kolem mínus čtyřiceti až padesáti.“ „Cože?“ Zděsil se Elon „Na takové mrazy nejsou naši vojáci vůbec připraveni!“ „To je mi líto,“ prohlásil škodolibě Atov. „Naši vojáci jsou vybaveni koženými kabáty. Stejně tak učinila i Mantra. A kde je vlastně Peter nebo David?“ Nikdo mu neodpověděl. „Nejhorší je,“ protrhla ticho královna: „že nevíme kolik jich tam vůbec je.“ „Má paní,“ řekl nakonec Firer: „je čas jednat. Skutečně to vypadá, že se utábořili. Navrhuji nařídit stav bdělosti.“ Makg kývla hlavou a odpověděla mu: „To znamená poslat část vojáků zpět na lůžka a druhou část nechat hlídkovat v pohotovosti. Jsem pro, nic jiného nám také nezbývá. Nejvyšší velitelé se rozešli za svou prací. Královna spěchala najít svého strážce a Snar dělal to samé. „Makg, tady jsi.“ Zvolal nadšeně Snar. „Jak to vypadá? Oni se utábořili?“ „Asi ano. Tohle se mi nelíbí. Mám obavy, že přijde něco velikého. Nebude jen tak jednoduché tuhle tvrz dobít, ale když se jim to povede…“ Makg se posadila na křeslo ve své ložnici. Snar se posadil před ní. „Tvrz má deseti metrové skály a hradby, vojsko by muselo být minimálně statisícové.“ Povzdechla si: „Snad máš pravdu.“ Půl dne jízdy od tvrze na svém koni cestovala Ida. Projížděla spolu s Nimem pohraničím Liu. Krajina kolem nich se vůbec neměnila. Žlutá podzimní tráva mizela pod kopyty jejich koní. Chladný vzduch je štípal do obličeje. Ida milovala projížďky v takovém to chladném podzimním počasím. Jenže nebyli jen na projížďce. Cestovali do Ohalského pohraničí, kde se v jeskyních skrývali vojáci, čekající na ně. Ida myslela na to jaké by bylo, znovu po několika staletích, usednout na trůn Ohalu. Co by cítila? Radost, úzkost, smutek? Najednou se nemohla dočkat až uvidí své vojáky a pobídla svého koně do rychlejšího tempa. Mnohem dál od nich ve věži Ott se Lér dohadovala se svou matkou. „Nemůžu už dál čekat musím ho mít hned!“ Ozývalo se z vrcholu chraplavým hlasem. „Matko, vydrž ještě! Musíme být trpělivé, aby všechno tentokrát klaplo. Pověřila jsem tímto úkolem nejlepšího z nejlepších. Čekala jsi tak dlouho a teď chceš všechno zmařit?“ Chvíle ticha. „Dobrá Lér. Ale jestli to nevyjde!“ „Vyjde neměj strach, ale trpělivost.“ „Nebuď drzá!“ Ozval se znovu ten chraplák a po něm šustivý zvuk a následoval Léřin bolestivý výkřik. „Jsi moje dcera a takhle se ke mně nebudeš chovat!“ „Ano.“ V kruhové místnosti na samém vrcholu věže se na podlaze krčila Lér. Kouzlo její matky jí odmrštilo na stěnu a poranilo na tváři odkaď jí tekla krev. Temně zelená krev. Prohnilá od zla a špatností. Lér se pomalu postavila na nohy a přešla k zrcadlu. Na chvíli v něm spatřila svůj obraz. Byla vysoká a hubená. Měla sinavou pleť, zelenočerné vlasy. Otřela si z tváře krev a něco zamumlala temně červenými rty. Její zelené oči upěli na obraz v zrcadle. Mírně je přivřela. Její vojska byla už na místě. Konečně, že jim to trvalo. Pomyslela si. Mají ještě čas. Ta správná chvíle na jejich útok teprve přijde. A matka povstane. Ale co já? Nenechá mě být, ale vládnout bude chtít sama. Budu se jí muset podřídit. Potom jí něco napadlo. Počkám až matka mi ukáže svá temná kouzla. Proto jsem taky tady. A pak… Z jejích úst se ozval krákavý smích. Nepříjemný na poslech. Makg sebou trhla. Usnula ve svém křesle a Snar ji pak přenesl do postele. V tu ránu se probudila. Prudce se posadila až ji luplo v zádech. „Makg, v pořádku?“ Rozhlédla se po pokoji a spatřila překvapeného Snara stojícího vedle okna. „Jak dlouho jsem spala?“ „Chvíli.“ „Co se děje za řekou?“ „Už třetí den nic. Všechno je pořád stejné. I mrazy venku neustupují a drží se i za bílého dne pod dvacítkou.“ Makg se postavila a přešla k oknu, aby se přesvědčila. „Kde jsou ty mraky? Sice bude padat sníh, ale taková zima nebude. Převléknu se a půjdu se podívat jak to venku vypadá.“ Oblékla si teplé kalhoty a košili. Pánské oblečení bylo to nejteplejší, co tady měla. Přešla bohatě zdobenou místnost a křesla, kde předtím usnula si vzala huňatý kabát. Společně pak vyšli na chodbu byla zde znatelně větší zima, ale kabát si ani jeden nevzali. Cestou potkali Elona a Jasmín. Stále se dohadovali o tom jestli bude moct nastoupit do armády. „Jasmín působí křehce,“ řekla Makg po chvilce Snarovi: „ale žádná princezna to nebude, když přežila první bitvu. Spousta výborných velitelů zahynula.“ „Měla štěstí.“ Řekl nekompromisně Snar. „Možná.“ Sešli schodiště do přijímací síně, kde byla ještě větší zima než nahoře v chodbách. Od úst se jim začalo kouřit a tak si oblékli kabáty, které třímali v rukou. Všichni v síni byli oblečený do podobných kabátů. Přijímací síň byla menší místnost s vysokým stropem a lomenými úzkými okny. Podlahu zdobili staré zdobené dlaždice. Na šedohnědé dlaždici byly vyryté znaky spojenců a bájná zvířata jako třeba jednorožec, trojrožec, černý kůň chrlící oheň a na čele měl jeden silný roh, který se větvil na tři. Ale i bludníci, příšery z bažin, který lákali pocestné do bažin a pak jim pili krev. Mezi pijany krve se řadil i klarvik, malá modrá chlupatá koulička. Také tu byli i příšery, které Makg dobře znala, jako třeba rytíři zla, slukové, trollové a jiné příšery ze Zamboru. Spoustu těchto příšer už neexistovalo, protože je ve válkách se Zamborem spojenečtí vojáci vyhubili. Říše o nic nepřišla. Napadlo Makg. U východu ze síně stál Ctirad a o něčem debatoval s Inem vysokým vojákem, kterého si Elon zvolil na místo Fardona. In najednou prudce odešel na hradby a nechal ho samotného. Jakmile Ctirad spatřil královnu, na nic nečekal a šel za ní. Hluboce se uklonil. „Má paní, jdete na obchůzku? Smím vás doprovodit?“ Vyhrkl ze sebe. „Zajisté. Něco nového?“ „Ne. Armáda Zambořanů je stále za řekou. V noci přijel můj bratranec z matčiny strany. Je trpaslík, víte? U nich v horách začíná zima o týden dřív. A tak si představte, že ve dne i v noci tam mají stále nad mínus třicet pět stupňů.“ „Vážně?“ Zděsila se Makg: „Ale to znamená, že takováhle zima přijde i k nám. Doufala jsem, že teplota ve dne nepůjde nad mínus třicet. Už takhle je ta zima dost krutá.“ Makg, Snar a Ctirad zamířili přes celé nádvoří ke schodům na hradby. Vystoupali na hradební ochoz. V dáli plápolali malé ohýnky z ohnišť vojáků, kteří za řekou tábořili. „Řeka pomalu zamrzá,“ řekla Makg: „to není dobré. Teď zaútočit nemohou musí počkat, protože jejich koně by se propadly. Počkají si.“ „Proč vlastně čekali až přijdou mrazy?“ Zeptal se Ctirad. Makg mu neodpověděla, tak to udělal Snar:„Možná čekali na posily nebo tak něco.“ „Toho se bojím, že mají přijít další. Ctirade jak jsme na tom s obranou tvrze? Byl jste v archívu, co nové jste našel?“ „Ano, paní byl. Hledal jsem nějakou zmínku o tom jak fungovala tvrz v minulosti.“ „A našel jste něco?“ Zeptal se Snar. „Ano, na tvrzi byly dříve umístěny praky a to hned několik. Poslal jsem dolů do sklepení mého sluhu, aby po nich pátral. Zatím nic nenašel. Sklepení jsou velice rozsáhlá.“ Makg se zahleděla do dálky a přemýšlela. Vyčkávají, to se mi nelíbí. Co chystáš sestro, co? Neboj se já na to přijdu!!! „Má paní, děje se něco?“ zeptal se po chvíli Ctirad. „Makg?“ „Nezbývá nám nic než jen čekat.“ Následují noc byla chladnější než přešlá. Vysoké mrazy přišly i do jižních částí Liu. Týrali vojáky na hlídkách. Noční obloha byla jasná, bez mráčků. A srpek měsíce jim svítil. Ovšem ta noc nebyla tak klidná, jak se zdálo. Na druhém břehu se konali přípravy. Z nitra Zamboru dorazila poslední posila. Makg seděla v křesle a četla knihu o vojenské strategii. Snar seděl v křesle naproti ní a brousil meč. Měl takový dojem, že ho bude brzy potřebovat. „Snare,“ řekla najednou: „mám předtuchu. Pojď musím se na něco podívat.“ Rychle se zvedla, oblékla si kabát a do ruky uchopila svou bílou hůl. Než se stačil vzpamatovat byla pryč. Proběhla chodbou, předsíní na nádvoří. Chladný vzduch jí uhodil do nekrytého obličeje. Nevšímala si toho a uháněla po schodech nahoru na hradby. Nevšímala si zmatených zimou se třesoucích vojáků, které míjela. Měsíc svítil na zmrzlý povrch řeky, po kterém se k tvrzi blížili vojska Zamboru. „Řeka je zamrzlá!“ Vykřikla to na co čekali a čeho se báli. Rozhlédla se kolem sebe. Vojáci si také všimli blížících se nepřátelů a zazvonili na poplašný zvon. Vojska zamboru si uvědomila, že jsou odhaleni. Ani tma mrazivé noci je neschovala. Rozsvítili zamborská světla a dali tak najevo, že tam skutečně jsou. Na tvrzi nastala rychlá příprava na útok KAPITOLA 7 Bitva o Bílou tvrz A je to tu znova, pomyslela si Makg. Kolem ní pobíhali vojáci a řadili se na hradbách. Sama pak odešla na ochoz hradu. Prodírala se mezi spěchajícími vojáky. Někteří měli v očích strach, ale na sobě to nedali znát. „Snare?“ Vtrhla do své ložnice, už tam nebyl. Vyšla na chodbu, někteří velitelé ještě stále nebyli venku a pobíhali tu. Makg se vrátila do pokoje a oblékla si brnění. V rychlosti proběhla chodbou, po schodech, předsíní na nádvoří. Všude bylo cítit strach. Rozhlédla se. Nalevo od ní stavěli prak a napravo také. Protlačila se na hradby. Dole pod hradbami byly zástupy vojáků. A pak spatřila pojízdné věže. Dřevěné věže, které tlačily nějaké příšery. Uvnitř bylo schodiště a i přes tu bylo možné spatřit vojáky, kteří na něm stáli. Věže byly dostatečně vysoké, aby dosáhly nahoru na hradby. V tu chvíli jí to došlo. Zambořané čekali až čekala zamrzne pouze proto, aby se dostali přes ní s věžemi. Proč mě to nenapadlo dřív! Ohlédla se za sebe. Kolem ní byl veliký hluk. Vojáci byli stále mimo dostřel. „Oheň!“ Zvolala najednou. „Rychle ohnivé šípy! Zapalte ty věže.“ Jenže věže byli stále moc daleko. A pak se zastavili. Vojáci Zamboru se v bezpečné vzdálenosti vyrovnali před hradbami. Ze Zamboru stále přicházeli další a další vojáci. Byli jich sta tisíce. Makg přeběhl mráz po zádech. Nebylo jich konce. Všimla si, ale že Lér neposlala do bitvy přízraky. Místo nich zvolila brebany. Tyhle příšery odjakživa pěstovali v zamborských horách. Měřily asi dva metry, když se narovnali. Jenže stále chodili ohnutí takže vypadaly, že jsou malý. Pokožka měly tmavou, zelenočernou. Jejich černé dredy jim sahali až po pás. Tvář měli zjizvenou a vrásčitou, oči v ní nebyli skoro vidět, protože byli zapadlé a malé. Po bradě jim stékali sliny, jak cítili krev svých nepřátel. Jejich těla byla odhalená až na bederní roušku z kůže a kožených pásků na rukou. Jedinou zbraň se kterou uměli zacházet, byly dřevěné kyje s ostny a jejich zuby. V tlamě jich měli dost, i když jenom špičaté trháky, ale to stačilo na to, aby rozsápali člověka. Když se nějaký otočil, byla dobře vidět jejich páteř a z každého obratle trčel osten. Lér si vybrala dobře mezi svými služebníky. Mohou je stále rozmnožovat a vybudovat si tak neskutečnou armádu. Napadlo královnu, jakmile je spatřila. „Vyčkejte na můj povel.“ Rozdávala příkazy. Mezi tím dole pod hradbami se vojáci rozmisťovali do řad. Pak to dole utichlo. Strašidelné ticho se rozprostřelo i nahoře na tvrzi. Vojáci hleděli z hradeb na své protivníky. Věže se začali opět pohybovat. První řady se rozběhli k vchodu do tvrze. „Napnout luky! Připravte se! Pal!“ Bylo slyšet z úst velitelů. „Pal!“ První salva šípů nebyla příliš úspěšná, ale těm následujícím padli za oběti vojáci z prvních řad. Lučištníci pod vedením Ina stříleli ohnivé šípy na věže. V mrazivém počasí se šípy snadno letem uhasili a když ne tak věž nezapálili. Na tvrzi se připravovali praky do odstřelovacího koše položili černý kámen, který těsně před odpálením zapálili. Jednomu ze šesti praků se podařilo zasáhnout věž předně v polovině. Dřevěná konstrukce se s velkým praskotem rozpadla a vzňala se. Makg se usmála. V tom jí někdo čapl za ruku a někam ji táhl. Ohlédla se byl to Snar. „Co to děláš? Pust mě! Hned.“ Snar se zastavil a odpověděl jí: „Musíš jít do bezpečí. Ti dole mají také praky a pokud je využijí a jako že jo, budou střílet do hradeb. Tady nemůžeš zůstat!“ Zakřičel na ní tak, aby to slyšela. Vytrhla se mu z ruky a podrážděně mu řekla: „Musím zůstat!“ Otočila se a vrátila se zpět. Zespoda přilétl šíp a zabil vojáka vedle ní. Od skočila od něho jak se lekla, ale nemohla nic dělat. Sebrala jeho kuši a zaplnila místo. Jediným výstřelem se trefila do blížícího se nepřítele. Jedna z věží dosáhla úrovně hradeb, teď ji už praky nemohli dostat. Makg natáhla ruku a poslala na věž malou ohnivou kouli. Koule se letem v mrazivém počasí a větrem uhasila. Zahodila kuš a běžela blíž ke věži. Zkusila to znovu. Nic. Byla kousek od ní a tentokrát se jí to povedlo. Jedna stěna začala hořet. Ve věži s uvolnili lana a na okraj hradeb spadl padací most zakončený železnými háky, aby se mohl zachytit okraje. Z otvoru se vyvalili vojáci a brebani. Makg vytasila meč a prvnímu brebanovi usekla hlavu. Byla ve středu útoku. S mečem uměla zacházet velice dobře a tak se snadno ubránila a zabíjela nepřátele. Narazila zády do nějakého vojáka. Podívala se na něho a uvědomila si, kdo to je stačila se mírně usmát, když na ní z leva zaútočil další breban. Jasmín se nějakým způsobem vytratila svému otci a vrhla se po hlavě do dalších bojů se zlem. Věž byla nyní celá v plamenech a postupně se rozpadala. O chvíli později se na hradby přilepily další věže. Takže lučištníci se přemístila na vnitřní hradbu, nahradili je pěšáci včetně a hlavně heldoživských mužů. Speciálně cvičení muži pro boj s mečem a jedni z nejlepších měli obouruční meč a bylo vidět, že si s ním vědí rady. Praky stále pálili balvany i když většina jich dopadla mezi blížící se nepřítele. Snar se snažil probojovat k Makg, ale hradby byli plné nepřátel. Kousek od Makg se rozeběhl breban, v běhu se narovnal a napřáhl se s kyjem až na jeho špinavé hrudi se napjaly všechny svaly a mohutným máchnutím trefil vojáka před ní. Bezvládné tělo spadlo dolů z hradeb na skálu. To samé hodlal udělat s Makg. Královna na nic nečekala a probodla ho někde v oblasti pupíka, který jim chyběl. Na jejím meči se objevila tmavá vínová krev. Nohou si pomohla, aby vytála meč z jeho těla. Jediným pohybem pak zabila dalšího blížícího se Ohalana. Jasmín, se kterou si kryli navzájem záda, probodla jiného nepřítele, útočící ho zezadu na královnu. Začalo se pomalu rozednívat. Věže po několika hodinách urputného boje byly postupně zapáleny a jedině jak se nepřátelé mohli dostat do tvrze, byli žebříky. Příšery, které před tím táhly věže, pomáhali se stavěním žebříků. Makg je v životě neviděla, dokonce ani na žádném obrázku. Podobali se brebanům, akorát byli větší a šedý bez ostnů vzadu na hřbetě. Také neměli dredy, ale holou lebku. Pohybovali se mnohem pomalu a po čtyřech. Severozápadní vítr bičoval tvrz. Makg se v rychlosti podívala dolů. Překvapil jí počet vojáků. Stále totiž se zdálo, jako by neubývali. Vedle ní dopadl vršek žebříku. Zabila Ohalana útočící na ní a celou svou silou strčila do žebříku a shodila ho. Dole spadl na vojáky, kteří před ním neutekli. To už neviděla, protože se k ní blížil breban. Surově zabíjel všechny kolem a ohnal se kyjem i po královně. Tak uskočila a uhnula. S výkřikem se na něj vrhla a usekla mu ruku v níž držel kyj. Nestačila se vyhnout druhé odporné ruce. Breban jí chytl za krk a mrštil s ní o stěnu hradby. V prudkém nárazu jí vylétl meč z ruky. Breban vzal kyj do levé, neuseknuté ruky a hodlal jí zabít. Naštěstí v blízkosti byla Jasmín. Usekla mu zbývající ruku, kopla Makg její meč a zabila ho. Makg se postavila na nohy a gestem jí naznačila, že děkuje. Víc nestačila, protože se na ní vrhl Ohalan. Na obloze se objevily mraky. Královna se ohlédla a spatřila na obloze blížící se hejno sluků a rytířů zla. Rychle se probojovala ke schodů vedoucí na nádvoří. Po nich se nahoru hrnuli vojáci, aby doplnili řady. Co nejrychleji se prodrala dolů, vyběhla nahoru na ochoz hradu, kde byl Elon. „Královno.“ Vykřikl jakmile ji spatřil. „Elone, mou hůl.“ „Ano, samozřejmě. Váš strážce ji sem přinesl a vydal se vás hledat.“ Makg ho už neposlouchala. Zvedla hůl vysoko nad svou hlavu. Ze špičky vylétl malý záblesk. „Co to děláte? Proč voláte draky, má paní.“ „Protože…“ Větu nedokončila. Ohlédla se totiž za sebou, ale žádné hejno zamborských potvor nezahlédla. Že by se mi to jen zdálo. „Paní?“ Zeptal se znovu. „Zdálo se mi, že vidím sluky. Musím se vrátit do boje.“ „To v žádném případě! Já sem sice moc starý na to, abych bojoval, ale vy jste moc mladá na to, abyste zemřela. Prosím zůstaňte!“ „Nemohu.“ „Musíte, prosím.“ „Nemůžu se koukat na to, jak moji vojáci umírají.“ „Královno, myslíte si, že oni můžou vidět, jak jejich jediná naděje umírá. Jste pro ně všechno.“ Makg neměla na výběr. „Dobrá.“ Podívala se na nebe a řekla: „První dobrá zpráva dnešního dne. Na obloze jsou mraky takže ty mrazy brzy pominou.“ Elon se také podíval souhlasně pokyvoval. Z pod mraků se najednou snesli slukové. „To ne.“ Řekla si spíše pro sebe. Nezbývalo ji nic jiného než přihlížet. Slukové prolétávali nízko nad hlavami vojáků a brali je do tlamy. Buď je snědli nebo je pohodili na hradby. Pádem tak zajistili vojákovi jistou smrt. „Musím se tam hned vrátit.“ „Blázníte? Měli by jsme jít do bezpečí tvrze.“ „To po mně nechtějte.“ Elon nakonec vymyslel řešení: „Mám návrh. Zůstaneme tu a vy se za to nebudete víc chtít se tam vrátit.“ Královna neměla na vybranou. Pouze kývla hlavou na souhlas. „Kde jsou ti draci?“ Ptala se zoufale. Zavolala je pro jistotu ještě jednou. Po dlouhé chvíli, která dole vojákům připadala jako věčnost, bylo konečně od severu možné spatřit jak se blíží. Když přilétli blíže na nic nečekali a okamžitě zaútočili. Největší samec, dračí vůdce se vrhl na jednoho sluka. Zakousl se mu do těla a způsobil mu tak četná zranění. Sluk sípavě zařval a vrhl se na protiútok. Náletu se drak vyhnul a trnitým ocasem mu zasadil smrtelnou ránu. Tělo sluka dopadlo mezi nepřátele a některé i zabil. Ze shora z mraků se na zem snesli rytíři zla. Draci tak byli ve značné nevýhodě. Nepřátelů byla dvojnásobná přesila. Na hradby se hrnuli další a další zambořané. Jasmín kopla do žebříku. Ten se s rachotem zřítil zpět dolů i s několika vojáky, kteří po něm šplhali nahoru. Za jejími zády na hradbu vyšplhal brebaňon. Byl o něco větší než ostatní a místo kyje svítal sekeru a přes ramenu měl kuši. Jasmin zabila Ohalana a jen taktak se stačila otočit, aby ho spatřila, jak se napřahuje. Všechny hrudní svaly se mu v tu chvíli napnuli. Jasmin uskočila a vyhnula se smrtící ráně. Druhou pazourou ji odstrčil takovou silou, že se neudržela na nohou a spadla jí přilba. Od pusy jí stékal pramínek krve. Rukavicí ho otřela, spíš ho rozmázla po tváři. V jejích tyrkysově modrých očích byla najednou dobře patrná nenávist. Brebaňon se znova napřáhl. Jasmín se zvedla a odskočila od místa dopadu jeho sekery. Mečem mu způsobila hlubokou tržnou ránu na boku. Brebaňon zařval a loktem je zasadil ránu do hlavy. Jasmin se skácela a ležela na zemi bez jediné známky života. Brebaňon se rozhlédl kolem sebe. Spojenečtí vojáci tu už nebyli. Pak spatřil Makg nahoře na hradebním ochozu. Sundal z ramene kuš a zaměřil jí. Vystřelil. Šíp obrovskou rychlostí vylétl a zasáhl svůj cíl. Postava se sesunula zemi. Makg vyjekla. Uchopila Elona za ruku. „Ne, to ne…“ Opakovala polohlasem. Šíp se trefil přímo do srdce. „Elone, dojdu pro pomoc.“ „Ne, má paní. Mně už není pomoci. Poslouchejte, ať se stane cokoliv zůstaňte v bezpečí. Dohlédněte na to, aby moje dcera dosedla na trůn. Vím, že je tam dole a bojuje za svou vlast. Řekněte…“ Elon těžce dýchal a špatně se mu mluvilo. „Řekněte jí, že…“ Následovala chvíle ticha. Z úst Elona vytékal pramínek krve. „Že jsem na ní hrdý.“ V tu chvíli na posledy vydechl. Oči Královny se zalili hořkými slzami. „Ne, Elone.“ Zavřela mu oči. Sundala ze sebe plášť a přikryla jeho tělo. Brebaňon dole na hradbách zabíjel dál spojenecké vojáky. Podívala se zpět na Elona. Chytla svůj meč. Podívala se na něho. Nebyl od krve, jak si myslela. Znovu se podívala na něho. Ve své m nitru sváděla boj sama se sebou. Elon mě prosil, abych tu zůstala, ale já nemůžu. Musím dolů a pomoct mým vojákům. Pak se stala to co nečekala. Něco jí zezadu čaplo za tělo. Než si stačila cokoliv uvědomit, vznášela se nad zemí v drápech jednoho rytíře zla. Upustila meč, takže se nemohla bránit. Už jen čekala, kdy jí pustí na zem a zlomí ji tak vaz. Dole pod nimi zvedl oči Snar. Draky zaměstnali slukové a rytíři nad tvrzí a vidět jednoho z nich bylo víc než podivné. Pak, ale ztuhnul strachem. V drápech se vznášela Makg a snažila se vyprostit. Na Snara zaútočil Ohalan a tak nemohl sledovat co se bude dít. Obratně mu hrazil meč pod brnění a zabil ho. Stačil se jen ohlédnou za příšerou. Míří do Zamboru! Byl ale v hlavní útočné linii. Neměl čas, musel ubránit tvrz. Teď to v něm doslova vřelo. Musím jí zachránit, ale jak? Vojáci spojeneckých vojsk přestali ustupovat a začali opět postupovat po hradbách. Jedna čtvrtina hradby byla stále obsazená nepřáteli. Žebříky, které se snažili Ohalané zpět opřít o hradby spojenci zapalovali a znemožnili tak dalšímu postupu nepřátel na tvrz. Praky opět stříleli kameny dopadající mezi nepřátele a narušili jejich řady. Dole pod hradbami konečně sestavili své praky a začali s bombardováním tvrze. Jeden kámen zasáhl okraj tvrze. Ze zdiva se sesypaly kameny na vojáky a zničili jeden z praků. Konečně spojenečtí vojáci obsadili celé hradby. Část lučištníků se opět přesunula na spodní hradbu. Z vnitřní se stále sypali šípy a zabíjeli nepřátele. Žebříky už neměli nejmenší šanci, protože jakmile je nepřátelé postavili shodili je vojáci na hradbách zpět dolů. Nepřátelé měli i jiný plán. Nepozorovatelně utvořili velkou housenku krytou štíty a mířili ke vchodu do tvrze. Šípy se od štítů odráželi. Náhodou škvírou mezi seskupení štítů pronikl šíp a zabil brebaňona, který držel štít. Spadl na zem a odhalil co se skrývá v housence doopravdy. Uprostřed táhli tlusté beranidlo pobité tlustými pláty oceli. Pádem odkryl jiného držícího střechu na koloně. Odhalený brebaňon rychle zareagoval. Naklonil štít, aby se ochránil do kolmé polohy. Řady nepřátel dole pod hradbami prořídl. Vojáci se stáhli tak, aby zmizeli z dostřelu a vyčkávali na povel. Zatímco housenka stoupala výš a výš k padacímu mostu. Marně se lučištníci snažili sestřelit ještě nějaké nepřátele, aby se dostali housence pod kůži. Dostali se až na konec cesty. Před nimi byla nyní mezera pro padací most, který ale nebyl spuštěný. Snar celé jejich počínání sledoval ze shora z hradby. Nejednou se stalo něco co ho ohromilo. Ze předu seskupení se vysunuli čtyři fošny. Vojáci uvnitř ručkovali a měli co dělat, aby překonali čtyři metry propasti. Konečně se fošny položili na druhé straně na výklenek. Vytvořily tak most, po kterém se nepřátelé blížili k dveřím. Snarem proběhl děs. „Rychle, všechny síly ke vchodu. Vyztužte ty dveře!“ To snad ne! Ty dveře nejsou dost silný, aby odolaly nárazům beranidla. Seběhl schody a pomáhal s bránou. Tuhle tvrz nedostanou! Brána zaduněla jak se do ní opřelo beranidlo. Zlověstně to v ní zapraštilo. Ve dřevě se objevila puklina. Při dalším nárazu se z ní uvolnily třísky. „Nevzdávejte se. Ubráníme tuhle tvrz! A uděláme to ve jménu královny, našich žen a dětí.“ Snar svými slovy povzbuzoval všechny kolem. Zdálo se, že mu to vychází. „Připravte se!“ Do dveřích se opřel další náraz a dveře popraskali i na jiných místech. „Jsme rytíři spojeneckých vojsk a zemřeme společně.“ Vtom do dveřích se beranidlo opět opřelo a vyvrátilo bránu. Brána se zaduněním spadla a do tvrze se vrhli brebaňoné. Nepřátelé z prvních řad se vrhnuli do tvrze. Na tvrz vzlétl kámen těžký několika tun a dopadl na stěnu. Narušil zdivo a to se sesypalo dolů kousek od Snara. Ten neměl čas se zabývat tím, že jen taktak unikl smrti. Lijský voják se zoufale snažil vyprostit jiného, kterého to zavalilo a z hromady trosek mu koukal jenom trup. Po tváři mu stékala krev. Pod prohnutou přilbou měl zřejmě rozbitou hlavu. Snar musel ustupovat, aby si zachránil život. Nepřátel bylo moc, i když je lučištníci už probrali. Slunce se schovalo za mraky. Obloha potemněla tmavými mraky, ze kterých se náhle začaly sypat vločky. Lučištníci na hradbách měli najednou sníženou viditelnost. Ale nejen oni. Z pouhého sněžení se stala během chvilky vánice. Sníh se u brány zabarvoval do temně ruda. V předsíni tvrze na zemi leželi zranění vojáci. Lijský a elfský Mágové měli plné ruce práce. Někteří vojáci byli ve zbídačeném stavu. Síní s vysokým stropem se rozléhalo sténání. Lijský Mág přišel k Jasmín. Ležela nehnuta na zemi. Měla zaschlou krev na tváři a ve vlasech. Byla pobledlejší než kdykoliv před tím. Rychle se nad ní sehnul. Sáhl jí na krk a nahmatal puls. „Jasmín, stávejte.“ Řekl tiše, nad její oči položil ruku a ještě něco zašeptal. Víčka Jasmin se lehce zachvěla a pak zcela otevřela. „Jak vám je?“ Zeptal se jí Mág. „Nic moc.“ Lehce se usmála. Bylo vidět, že ji to bolí. „Co vás bolí?“ „Hlava a celé tělo. Jsem strašně vyčerpaná.“ Pokusila se posadit. „Jen ležte. Na chvíli si zdřímněte a pak to bude lepší.“ Řekl vlídním slovem. „Ale já nemohu.“ Do síně vnikal zvenčí vřava boje. „Musím…“ „Spěte.“ Šeptl opět tiše a Jasmín, ačkoliv proti své vůli, usnula. Někteří vojáci měli malá zranění a tak hned po tom co je ošetřili vraceli se zpět do boje. Některým se viditelně nechtělo, ale raději zemřou v boji než v zajetí, kdyby byli dobyti. A měli oprávněné starosti. Byla prolomena brána a boje se přesunuli spíš do tvrze než pod ní. Snar začal mít strach, že tvrz neubrání. Vzpomněl si na Makg a v mžiku zahnal všechny chmury. Nad tvrzí se draci snažil ubránit všem útokům, ale občas se nějaké tělo velikána sneslo dolů a zavalilo vojáky. Ať nepřátele nebo spojence. Přesně napříč uličky, vedoucí k bráně, spadl sluk a zatarasil jedinou přístupovou cestu. Z jeho těla začala vytékat temně hnědá krev. Brebaňon s mečem zvedl roh a foukl do něho. Z rohu vyšel dlouhý hluboký tón. Ze zadu přivolal příšeru, která předtím tlačila věže. Mezi tím v tvrzi zabili posledního nepřítele a opět se snažili zatlouct dveře. Byly vylomené a popraskané takže to ani nemělo cenu. Konečně ta příšera odtáhla tělo sluka. Po stoupající cestě k tvrzi se opět hrnuli Zambořané. „Připravte se na další nápor!“ Zvolal Snar. „Lučištníci, připravte se.“ Před bránou se vyrovnali lučištníci. Napjali tětivy. Brebaňoni několika máchnutími kyji bránu opět otevřeli. Snar dal povel a z prvních řad nepřátel se stali dikobrazové. Vojáci s meči se vrhli na nepřátele. Snar jedním pohybem meče usekl hlavu brebaňonovi. Brnění měl v mžiku od jeho krve. Kdy tohle konečně přestane. Několik hodin od tvrze se vznášela v drápech královna Liu. Myslela na Snara na to co přijde… Na její smrt. Najednou se s ní nemohla smířit. Snar ji dal naději a teď? Vše je ztraceno. Lér chce svojí sestru vidět umírat. Pomalu. Hodně pomalu. Tím si byla naprosto jistá. Jinak by ji rytíř zla již dávno zabil. V dálce zahlédla hory. Vysoké, příkré a ostré. Kdysi je to nechal vyrůst Pohkal. Za pomoci černé magie a samotného zla. Makg se pokosila trochu pohnout, ale sotva se o to pokusila rytíř své ptačí pařáty ještě více přivřel. Po chvíli je zase povolil, aby dal jasně najevo, že se nemá o nic pokoušet. Dole pod nimi se rychle měnila krajina z neúrodných kopců se měnila na močálovité roviny. Rytíř se mírně vznášel nahoru a dolu, jak máchal svými křídly. Letěl velice rychle, na svou velikost. Přeletěli neblaze proslulé zamborské bažiny a postupně stoupali, aby se vyhnuli zasněženým vrcholkům hor. Se stoupající výškou se kolem zvyšovala zima. Naštěstí je nezastihla žádná sněhová bouře, tak snadno pluli po obloze. Před sebou královna spatřila vysokou věž. „Věž Ott.“ Řekla, ale její slova sebral vítr. Na samém vrcholku hořel oheň. Černá věž, jak se jí dříve říkalo pro její tmavé kameny, se tyčila uprostřed plošiny. Byla útlá. Těsně pod její plochou střechou bylo veliké okno odkaď vycházel proud světla. Rytíř se kvapem přiblížil a těsně u její zdí upustil Makg. Ta nespadla. Nějaká síla ji vtrhla dovnitř. Makg najednou ležela na zemi v kruhové místnosti. Vzhlédla před sebe. U obličeje měla konec černých šatů. Vzhlédla do očí své sestry. „Vítej.“ Řekla s pobavením ve tváři, ale její oči se nesmály. Makg se pokusila vstát. „Kleč.“ Řekla opět vychrtlá postava v černých šatech. Síla jí donutila klečet. Lér pohodila vlasy. „V jaké pak jsi to situaci sestřičko?“ Pronesla afektovaným hlasem. Přešlápla. Uchopila černou hůl a jediným pohybem jí zbavila brnění i kožichu. Makg zůstala jen v modrých šatech, které měla pod tím vším. „Není to lepší? Je tu teplo ne? Podívej se na sebe.“ Před ní postavila zrcadlo. Vypadala zle. Měla rozseklé obočí a tvář umouněnou a od krve. Ve vlasech, dříve bílých jako sníh a spletených do pevného copu měla zaschlou krev. „Vypadáš skutečně strašně.“ „Tak mě konečně zabij!“ Odpověděla Makg. „To ne. Nejdřív bych od tebe potřebovala malý dar.“ Ze zdobeného stolu vzala nůž. Máchnutím hole ji přišpendlila na zeď. Nemohla se ani pohnout. Potřebuje mojí krev! Nesmím jí ji dát. Ostří nože se přiblížilo k její paži. „Počkej!“ Ozval se chraptivý hlas. Ze stěny do místnosti vklouzl jakýsi oblak bílé hmoty. Postupně královna rozeznala ženské tělo. Zamora. „Makg, ty nebohé dítě.“ Hrály s ní hru, které jí připadala zbytečná. „Dej, nám svou krev.“ Konečně pochopila smysl jejich hry. „Svou krev vám dobrovolně nikdy nedám.“ „Rychle si pochopila naší hru, Makg. Tvůj otec by byl pyšný na tebe. Nevadí, brzy nám ji dáš.“ Napjala hruď a z jejích úst vyšel jakýsi oblak. Vnikl Makg do hrudi a způsobil jí strašné bolesti. Vykřikla, ale nebylo co, oněměla. Konečně ta bolest zmizela. V těle stále cítila drobné brnění. „Změnila jsi názor?“ „Ne.“ Opět se jí vrátil hlas. Tělem jí projela strašná bolest, ještě urputnější než předtím. Trvala také mnohem déle. Najednou měla mžitky před očima. Lér se k ní přiblížila. Zvedla nůž. „Ne.“ Vyšlo z úst Makg. „Špatná odpověď.“ Tiše špitla Lér. V tu chvíli jí projela příšerná bolest. Chtěla křičet, nemohla. Chtěla se pohnout, nemohla. Chtěla zemřít, nemohla. Chtěla, aby to konečně skončilo. Neskončilo. „Makg…“ ozval se těsně u jejího ucha hlas Snara. „Snare?“ „ To jsem já. Dej jim co chtějí…“ Pohlédla na ně. To dělají ony. „Nikdy!“ Tentokrát jí bolest zaslepila mysl. Neviděla nic. A pak ani nic necítila. Umírám. Došlo jí. Na tvrz se snesla noc. Stále hustě sněžilo, ale vojáci se drželi. Stále bránili vchod. Snar musel ustoupit neměl už sílu. Před vchodem do paláce do sebe nalil jakýsi lektvar a cítil jak se mu vracejí sílí. Oddechl si. Ze dveří vyšla Jasmin v plné zbroji a plných sil. „Jasmin, paní.“ Lehce se uklonil. „Snare, běžte si odpočinout. Ten lektvar nepůsobí dlouho jako spánek.“ „Nemohu musím se vrátit do boje.“ „Pak tedy jdu s vámi. Bude mi ctí, jako Elfce umřít po boku Čaroděje.“ Snar se otočil a po boku se pomalu tlačil do předu do první řady. Jasmin ho následovala. Vojáci ubránil vchod a vypadalo to, že začnou postupovat ven z tvrze. Sněžení ustalo. Krví zbarvený sníh u vchodu sahal až do poloviny lýtek. Lučištníci na hradbách odváděli přímo výbornou práci. Sníh jim již nebránil. Snarovi poposkočilo srdce. Dohlédl na konec zástupu. Konečně se prodral do předu. „Do protiútoku!“ Vykřikl. Všichni vojáci ho následovali. Zahájili protiútok s takovou vervou jakou si jen dokázal kdo kdy představit. Vojáci posbírali všechny své síly a vrhli se vpřed. Snar vepředu po boku Jasmin postupovali po mostě, který před tím vytvořili Zambořané. Oháněli se těžkými meči a shazovali tak nepřátele dolů do příkopu. Už byli mimo most. Nepřátelé překvapení jejich odvahou strnuli v němém úžasu. Už jich moc nezbývalo. Vojenské síly byly najednou zcela vyrovnané. Slukové a rytíři přestali útočit na draky a vzdali to. Otočili se a odletěli pryč. Zambořané spatřili jejich úprk a ustupovali. Sněhu bylo hodně a stěžoval jim jakýkoliv přesun. Neměli šanci. Cestu domů jim přehradili draci. Ústup tak nebyl možný. Ohalané postupovali dozadu a vzdávali se. Brebaňoni je za to proklínali a vrhali se do nepřátelských řad. Všechny spojenecká vojska zabili až na vzdávající se Ohalanů, kterých nebylo více než osm set. Příšery, které tlačily veže tu už dávno nebyly. Vycítili prohru a vrátily se před setměním na zamborské území. Po tisíc let nebyla Bílá tvrz dobita a ani početné vojsko, dobře vybavené, ji nepokořilo. Hrdě se tyčila v zasněžené zimní krajině a hlásala vítězství. Spojenci utrpěli ztráty, ale díky ní nebyli tak drtivé jako u zamborského vojska. Sníh zakrýval mrtvé, i když některé ne zcela. Vojáci se brodili společně se zajatci za velkého jásotu do tvrze. Jasmin se rozhlédla. Nikde nezahlédla svého otce. Sundala si přilbici. Píchlo ji u srdce, že ho opět neposlechla. Snad ji pochopí. „Má paní.“ Jasmin se otočila. Takhle ji neměl ten voják oslovovat, vždyť stále není vůdcem Elfů. „Ano.“ „Má paní,“ řekl znovu s úctou: „mám pro vás špatnou zprávu.“ KAPITOLA 8 Začátek konce Makg otevřela oči. Téměř necítila své tělo. Připadala si unavená a bez síly. Začala vnímat okolí. Nejprve mlhavě a potom ostřeji. Byla někde v cele. Na podlaze se válela vlhká sláma a páchlo to tu zatuchlinou. To ale nevnímala. Ležela na břiše nosem zabořeným do zdroje zápachu. Pomalu hýbla s rukou. Každý pohyb jí stál strašná muka a energii. Stěny kolem ní byli vlhké a nikde nebylo jediné okno a ani východ. Byla v jakési vyzděné kulaté jámě nejspíš hodně hluboké. Pomalu se převrátila na záda. Strop byl někde vysoko nad ní. Odhadla to podle pochodní roztavených v určité vzdálenosti nad sebou. Dýchala. I když měla smrt na jazyku. Zavřela oči, aby šetřila energií. Upadla opět do bezvědomí. Snar se neúčastnil oslav vítězství. Ani nemohl měl dost práce. Musel se připravit na cestu. Vešel do hodovní místnosti. Velitelé k němu vzhlédli. Očekávali, že spolu sním vejde královna. „Musím vám oznámit špatnou novinu.“ Všichni v místnosti utichli a zvážnili. Uvědomili si, že se stalo to nejhorší. „Královna se dostala do nepřátelského zajetí.“ Jeden z velitelů lijských vojáku prudce vstal a řekl: „Okamžitě vyšleme celý oddíl nejstatnějších vojáků.“ „Ne to je nesmysl.“ Pronesl In elfský velitel. „Nevíme kolik vojáků má Zambor v záloze. Pobili by vás do jednoho.“ „Zbabělče!“ Vhrkl ze sebe ten lijský velitel. „Oddaně sloužím královně a nebojím se smrti.“ Do slovní přestřelky se připojil Snar. „Pak tvoje smrt a smrt tvých věrných vojáků bude marná.“ „Smrt pro královnu není nikdy marná. Jsi stejný zbabělec!“ „Derdvone! Dej si pozor na to co říkáš.“ Okřikl ho vyšší velitel Tumgo. „Půjdu sám a přivedu ji.“ Derdvon se posadil. Uvědomil si, že nařkl svého velitele. Křivdil mu. „Pane omluvte mě.“ Snar přikývl. Chápal jeho rozrušení. Do místnosti vešla Jasmin. Byla bílá jako křída a její oči byly skelné. Všichni Elfové se uklonili. Posadila se na židli, kde před tím sedával její otec. „Nemůžeme už ztrácet čas mrháním slov. Odejdu hned nevezmu si ani koně tak se snáze dostanu do věže. Velení převezme nejvyšší velitel Timga. Timgo pojď sem.“ Hubený mladík se zvedl. Byl o něco mladší než Snar, ale v bitvě prokázal mimořádně skvělou velící schopnost. „Tumgo, povyšuji tě s okamžitou platností na nevyššího velitele čtvrtého stupně.“ Snar vzal svou hůl a přiložil konec na jeho brnění na jeho hrudi znak čtvrtého stupně, pentagram obtočený hadem. Tumgo se uklonil a poděkoval. „Nemusíš se mi klanět, jsme stejného stupně.“ „Ty jsi ale ještě ochránce královny.“ Snar se podíval po ostatních velitelích. Přihlíželi povyšování s úctou. Byl si jist, že udělal dobře. Nikdo nenamítal nic. „Hodně štěstí.“ Popřál mu Derdvon. Snar se otočil a odešel. Ve své ložnici si oblékl bílý kabát a pevné kožené boty. Kabát ho ukryje ve sněhu. Do vaku si vzal jen to nejnutnější. Všude si poschovával nože a jiné zbraně. Budou se mi hodit. Pak se šel rozloučit s koněm. Ve stáji stála Jasmin hladila jeho koně. Přišel k ní. „Věděl jsem, že tu budete. Vás bitva připravila o královnu, mě o otce. Chci jet s vámi.“ „Ne, Vás bitva připravila o otce a mě Zambor připravil o královnu. Nic mu nedlužíte.“ Poplácal svého rychlého koně po boku a něco zašeptal. „Sbohem Jasmin.“ Odešel a nechal ji tam stát. Byl plný zlosti a nenávisti k Zamboru. Tuhle bitvu musí vyhrát on, je jenom jeho. Přešel spuštěný padací most a vydal se po zasněžených plání do neznáma. Ida s Nilmem po pěti dnech jízdy konečně byli na území Ohalu. Museli jet přes mantraňanské území, protože to bylo to nejbezpečnější. Kolem byly zemědělské obce a jejich rozsáhlé pole, nyní pokryté sněhovou pokrývkou. Ida si vzpomněla jak jí babička jednou vyprávěla, že Ohal má velice dobré podmínky pro zemědělství. Jedny z nejlepších v celé říši, i když pouze část severu. Na západ byla půda příliš vápenitá. Díky vápenci zde také vznikaly jeskyně a tam mířili. „Nilme, jak je to ještě daleko?“ „Necelé dva dny. Budeme muset přenocovat.“ „Ale to je příliš nebezpečné!“ Podotkla Ida. Nilm jenom zavrtil hlavou. „Tady jste vítaná, ale pro jistotu by jste měla používat jiné jméno.“ Odmlčel se. „Kousek od saď je malá vesnička, kde nedávno asi před šesti lety na příkaz ohalského vládce Hanaka vyvraždili jeho sluhové polovinu vesnice. A to jen proto, že neuposlechli jeho příkazu a kvůli neúrodě přivezli o osla míň slámy.“ „Myslíte si tedy, že zde budeme v bezpečí?“ „Určitě, mám tu i několik známých, u kterých se zřejmě ubytujeme.“ Ida už nic nenamítala. Důvěřovala mu. Vyjeli na kopec. Dole pod nimi se mihotala malá světýlka. Začalo se smrákat. „Jedeme akorát.“ Řekl Nilm. Pomalu sjížděli z kopce po neexistující cestě, kterou zavál vítr sněhem. Vesnička byla velmi malá, měla asi jenom deset nebo dvanáct domků. Ida se už těšila až si odpočine. Makg se probudila. Cítila s mnohem lépe. Otevřela oči, zjistila, že už není v té cele co byla posledně. Někdo mě zachránil? Napadlo ji. Měla totiž na sobě tmavě modré šaty a seděla v bohatě vyřezávaném křesle. Chtěla pohnout rukou, ale měla ji přivázanou. Celá byla přivázaná ke křeslu tak, že se nemohla pohnout. Pomalu před ní předstoupila Lér. Mírně se na ní usmála. Makg se na tváři zjevil výraz naprostého odporu. „Změnila jsi názor?“ „Nikdy ho nezměním.“ Pronesla skálopevně. Co budu mít z toho, že ti dám krev, ze které tvoje matka opět povstane?“ „Výborně. Začínáš myslet.“ Opět se mírně usmála. „Dejme tomu, že tě necháme na živu. A ještě k tomu nebudu útočit na říši. Spokojím se s územím vyhnanců, které dostanu od tebe darem.“ Královna se ušklíbla. Bylo to poprvé, kdy se v její tváři objevilo něco, co připomínalo úsměv. „Jasně, že nebudeš útočit. Také nemáš čím.“ Tohle Lér rozčílilo. Rychle na Makg namířila špičku holi. Královna sebou trhla. Tělem jí projela neskonalá bolest. Neustávala. Křičela z plných plic. Lér se viditelně vyžívala v její bolesti. Už si myslela, že to nevydrží a odejde na posvátná místa za svými předky, když se zas ozval ten chraplavý hlas. „Stačí. Nechceš jí zabít ne?“ Bolest konečně ustala. Makg vzhlédla mlhavě rozeznávala okolí. Pak těsně před obličejem spatřila obličej Zamory. „Myslím, že ti má dcera slíbila něco co se neodmítá.“ „Nemáte čím by jste ohrozily říši.“ Řekla potichu, jakoby s námahou. „Ale ano. Část armády je na severu a táhne na Setkání. Obrana je poražena.“ Pyšnila se Lér. „To není pravda. Dole ve vězení jsem měla vizi. Vaše armáda byla rozprášena a zajata.“ Tělem jí opět projela strašlivá bolest. Tentokrát byla mnohem silnější než před tím. Opět se cítila jako v agonii než upadla do bezvědomí. Dny plynuli a v tvrzi plánovali velitelé co budou dál dělat. Dole pod tvrzí v kruhové komnatě zasedali zástupci jednotlivých národů. V čele místo královny seděl Tumgo po jeho pravici pak Jasmin, In a Atov. Po jeho levici usedli Firer, Stone, Rock a Peter. Všem se ve tváři zračila únava. Tumgo se mírně usmál a začal: „Rozprášili jsme vojska Zamboru a další útok nepředvídáme. Takže jsme nechal vyhlásit normální stav. Teď se ovšem musíme rozhodnout co uděláme se zajatci. Nějaký návrh?“ Stone zvedl hlavu a řekl: „Nechal bych je všechny o hlavu zkrátit. Jeden z Ohalanů mi usekl tři prsty na levé ruce. A pokud je mi známo vzdali se pouze Ohalanů.“ „Proč kvůli násilí vyplodit další násilí?“ Zavrhla jeho návrh hned zpočátku Jasmin. „Nevrátí vám to prsty. Většina z nich však za Zambor nechtěla bojovat. Mnozí z nich jsou pod vlivem kouzla. Měli bychom je prozatím ponechat ve věznicích a postupně vyslechnout následovně je vyzbrojit a poslat na pomoc Idě do jejich domoviny.“ Všichni souhlasně pokyvovali. Jen Stone si to nenechal líbit. „Co když někteří nebudou se chtít vzdát Zamboru a nebude u nich prokázaný vliv kouzla?“ Na to mu odpověděl Tumgo: „Nechal bych je ve vězní shnít pomalou smrtí radši než jim dopřát rychlou setnutím.“ „Je někdo proti?“ zeptal se pochvíli Tumgo. Všichni byli zticha dokonce i Stone. Pak opět převzala slovo Jasmin: „Naším zvykem po smrti našeho vládce je, že všichni elfští obyvatelé se sejdou na jeho pohřbu v Místečku. A z tohoto důvodu bych chtěla povolení o opuštění našich vojáků této tvrze a návratu do místečka na dva týdny.“ Tumgo se zamyslel. „Ale když počítám cestu tam i zpět bude vám cesta trvat přes měsíc a půl. To je dost dlouhá doba na to, aby Zambor zaútočil.“ Do rozhovoru se vložil Peter: „Měli by uctít své předky Tumgo, navíc pochybuji, že má Zambor takové prostředky, aby mohl znovu útočit.“ Tumgo na něj pohlédl: „Tedy si myslíte, že je vhodná doba na úctu k předkům?“ „Zajisté,“ řekl bez váhání Peter. „Dobrá, Jasmin máte volnou ruku.“ „Děkuji.“ Neuplynul den a z tvrze slavnostně odjížděli vojáci do Místečka. Celému průvodu velela Jasmin, nová vůdkyně Elfů. Rozhodla se pro delší cestu, ale zato bezpečnější přes lesy dělící Liu od elfského území. Nejprve musí jít značnou cestu na sever, kde jsou lesy průchodné. A až je projdou budou muset jet zpět na jih. Za ní jela část velitelů a pak následovali koně vezoucí Elonovu rakev. Za nimi pak zbytek velitelů a vojáci. Celkem jich bylo dva tisíce. Do boje jich vyjelo patnáct tisíc z toho v první bitvě padlo dvanáct a půl tisíce vojáků a při obraně Bíle tvrze jich padlo pět set. Smutnění po svých kamarádech bylo ve válce omezeno na den a pak bylo zakázáno. Zatím co matky, ženy a děti doma čekají na své příbuzné a výsledky vědí jen přibližně. Jasmín věděla co jí bude čekat v Místečku, smutek, pláč. Nic jiného. Může vyhlásit týdení smutek za jejího otce a padlé vojáky. Jenže nijak to neomezí smutek po skončení týdnu v Místečku. Byla si toho vědoma. Najednou se jí domů nechtělo. Všechen ten smutek a nikdo tam na ní nečeká. Poplácala jednorožce po krku. Ty jsi jediný, kdo se mnou soucítí, viď? Jednorožec nesouhlasně odfrkl. Jen nepovídej, kdo jiný? Mírně poposkočil. Počkej to myslíš vážně? Tentokrát odfrkl se souhlasem. Mírně se pro sebe usmála. Vzápětí si však vzpomněla co provedl a úsměv jí zmizel ze tváře. Ne, na tom mi nezáleží. Opět nesouhlasně zaržal. Makg se probudila měla pocit, že spala snad týden. A nebyla daleko od pravdy. Ve skutečnosti spala přes týden. Sáhla si na obličej. Byla neskonale špinavá. Otevřela oči a zjistila, že je opět v té cele. Postavila se kupodivu její nohy měly dost síly, aby jí unesly. Vzhlédla ke stropu. Nahoru se nikdy nedostanu. V tom jí nějaká síla vtáhla nahoru. Čekala, že narazí do stropu, jenže jím jenom prolétla skrz. Ocitla se opět v té samé místnosti co předtím už několikrát. Nečekala na to až se jí zeptají a vyřkla: „Nedám vám svojí krev.“ Lér se usmála a pohlédla na zeď. Jakoby dostala signál. Svou holí jí poslala svazující kouzlo. Přesně jak předpokládala. Rychle vyslala nejsilnější protikouzlo na jaké se zmohla bez hole. Stačilo to a její kouzlo odvrátila. V tu chvíli proti ní vyslala jiné kouzlo. Lér překvapená, že se brání nestačila zareagovat a kouzlo jí odhodilo na zeď a způsobilo jí několik zlomenin. Ze zdi vystoupila Zamora a vyslala proti ní svazující kouzlo, tentokrát několikrát silnější. Makg její útok také předpokládala a bránila se štítem. Ochránil jí. A než stačila použít jiné kouzlo Lér i Zamora zaútočili společně a to nedokázala bez hole odvrátit. Svazující kouzlo jí zasáhlo a stáhlo natolik dobře, že se nedokázala pohnout, jen nehnuta stála. Zamora se usmála. „Lér, víš kde má královský rod ukryt zdroj síly, který mu pomáhá kouzlit i velice schopná kouzla bez hole?“ Lér chvíli přemýšlela a pak odpověděla: „Nevím, matko.“ „Ne? Tak já ti to teda povím.“ Přešla k Makg a pohladila jí po dlouhých hustých vlasech, které měla nyní od krve a špíny. Lér se usmála a Zamora také. Zamora lehce mávla rukou. Její tmavě modré šaty, vlasy a obličej zářil čistotou. „Jak krásné vlasy.“ Dalším pohybem se rozpletly a vytvořily čtyři ohony vlasů sepnuté stříbrnými spony. „Zbytečně sepnuté, ale nevadí.“ Makg bylo jasné co chce udělat, ale nijak tomu nezabrání. Nemůže. Lér k ní přistoupila a podala matce nůžky. „Posluž si sama.“ „Ne!“ Zakřičela Makg. „Ale ano.“ Lér chytla jeden pramen vlasů a pomalu ho odstřihla. Makg stékala jedna slza za druhou. Teď je její situace žalostná. Nemá hůl, i když by nevykouzlila žádné mocné kouzlo a ztratila moc skrývající se ve vlasech. Odpadl jí poslední pramen. Pocítila, že jí opouští veškerá síla. Sotva se udržela na nohou. „No, takhle je to lepší.“ Řekla s ironií v hlase Zamora. „Teď jsi bez moci a tvoje naděje na útěk je mizivá. Řekla bych, že nijaká. Nemyslíš, že je čas přijmout naši dohodu? Necháme tě žít a dokonce necháme i říši ovšem kromě území vyhnanců.“ „Zamoro, paní zla já svůj názor nezměním. Stále nemáš čím útočit. Nemáš vojsko, nemáš nic co by si mi mohla nabídnout.“ „Jak myslíš!“ Tělem jí projela strašlivá bolest. Upadla na zem, ale byla stále při vědomí. Svírací kouzlo povolilo. Mohla pohnout rukama i nohama. Ohlédla se za sebe na Lér. Vyslala na ní kouzlo bolesti. Nic se nestalo. Zavřela oči a snažila se nevnímat jejich krákavý smích. Její tělo opět absorbovalo silnou dávku bolesti. Tentokrát mírnější než před tím. Vydržela to. V zápětí se vznesla do vzduchu a jen tak se vznášela. Po nepatrné chvilce jí mocné kouzlo odmrštilo na nejbližší stěnu. Bolestí vykřikla. Příšerný smích neustával. Lér pohybem ruky zvedla nůž ležící nedaleko na stole. Jeho ostří zasvištilo vzduchem a zabodlo se těsně Makg u dlaně. „Vedle.“ Řekla se smíchem Zamora. Sama mrštila nožem jehož ostří se zabodlo do ramena. Bolestně vykřikla. Bylo pokročilé ráno. Stále ovšem ve vzduchu byla cítit rosa. Jasmin v dálce zahlédla bílé věžičky chrámu, dominantu Místečka. Povzdechla si. Tak konečně doma. Ještě je bude čekat mírný kopeček a pak spatří bránu. Bílou bránu se širokým průchodem, která se nikdy nezavírala. Po bok Jasmin přiklusal In. „Paní, pojedu první a upozorním je o našem návratu.“ „Jeď.“ In pobídl hnědáka a jel napřed. Tentokrát spatřila bránu doopravdy a ne ve svých představách. Zdála se jí menší a méně honosnější než, když odjížděla. Potají se přestrojila za vojáka a bála se, že ji odhalí. Krom to měla strach i ze samého boje. Otec ji sice cvičil, ale nikdy nebojovali doopravdy. Všechen strach přemohla touha bít se za vlast. Nebylo jednoduché se dostat mezi vojáky, ale podařilo se jí to. Teď jela v čele kolony jako vůdce Elfů. Padl na ni smutek. Ztratila matku sotva se narodila a její starší sestru si odnesla řeka. Nikdy nenašli její tělo. Stejná řeka plynula městem. Přetvářela se na mnoho vodopádů a dávala vláhu a tedy i život lidem. Vytvářela z Místečka romantické veleměsto se spoustou zákoutí a nádherných míst. A teď je i bez otce. Musí se spolehnout jen na své velitele. Sotva k branám dorazil In ozvalo se troubení na rohy. Hlas rohu byl natolik dunivý, že se rozleh po celém městě v každé jeskyni a v každé domácnosti. Obyvatelé, kteří nebyli povoláni do boje se začali shromažďovat kolem příjezdové cesty. Jasmin zaslechla druhé troubení svolávající obyvatele. Povzdechla si. Projela bránou a kolem sebe spatřila šťastné obyvatele. Byli rádi, že je viděli. Některé ženy plakaly. Když kolem nich procházela klaněli se jí. Poklonili se i rakvi s Elonem. Projížděla zaplněnými ulicemi a směřovala ke svému sídlu. Ohlédla se vojáci vezoucí rakev museli pokračovat s ní. Z kolony se odpojovali vojáci a šťastně se vítali. Opět si povzdechla. Její dům byl na malé vyvýšině uprostřed města. Honosil se titulem největším a nejpřepychovějším domem v celé zemi. Kolem něho tekla řeka a za ním padal vodopád. Ze svého pokoje na něj měla přímo nádherný výhled, ale na tohle nemyslela. Bylo jí to jedno. Zítra ráno jí čeká pohřeb a složení přísahy. Spatřila svůj dům. Měl tři patra a byl rozlehlý. Průčelí dominovali francouzská okna. Celý dům zářil bílou barvou a čistotou. Před domem byla zahrada plná nádherných stromů, keřů a květin. Ráda se v ní procházela. Jako malá si v ní hrála se svou sestrou. Bylo jí teprve třicet dva let a její sestře třicet devět. Chtěla si s ní hrát, ale nemohla jí nikde najít. Asi po půl hodině utíkala za svým otce. „Tatínku, tatínku!“ V očích měla slzy bála se o ní. Elonovi byla sotva do pasu. „Co pak je? Nebreč. Co se stalo?“ Otřela si oči. „Nemůžu najít Urliku.“ „Neboj se najdeme ji. Určitě se někde schovává.“ Ani oni ji nenašli. Nikdo ji nenašel. Rybáři ji viděli, jak si hraje na břehu. Chtěli na ní zavolat. Pak ale jim začala brát ryba. Když ji vylovili na břehu si už nehrála a nikde ji nespatřili. Domnívali se tedy, že odešla pryč. Také si pamatovala, že druhého dne přišla za otcem měl slzy v očích a řekl jí: „Někdy je těžké, když ztratíš své nejbližší. Matku jsi nepoznala. A Urlika je teď s ní. Jednou se s nimi shledáš v naši Čisté zemi.“ „Kdy?“ „Ten čas přijde. Uvidíš.“ „Ale kdy? Chci je vidět hned.“ „Jasmin, někdy to co si strašně přejeme se nemůže stát.“ „Má paní, postarám se vám o koně.“ Jasmin procitla. Nějaký muž na ní promluvil. Byl to starý muž s podsaditou postavou a kulhal na levou nohu. „Samozřejmě. Děkuji Dosi.“ Pronesla Jasmin. Mírně se na něho usmála. Předala mu uzdu jednorožce. Dos býval jeden z nejlepších koňařů v Místečku. Jednou si nedal pozor a porazil ho rozdivočený hřebec. Smrtelně ho zranil skoro všechny kosti v těle mu zpřelámal. Jako památka na svojí nepozornost mu zůstala právě ta pochroumaná noha. „Tak dost.“ Řekla si. Měla bych se konečně více soustředit na přítomnost a budoucnost, než pořád vzpomínat. Vešla do svého domu. Místnosti byli útulně zařízené a prostorné. Nadechla se. Ucítila známou vůni růžových keřů rostoucích pod okny domu. Celé město ožije tento den oslavami na brzké shledání, které se potáhnou dlouho do noci. Druhý den už od rána se potáhne Místečko černým suknem. Usadila se ve své pracovně a začala zapisovat svůj příběh. Jednou chtěla tuto knihu uveřejnit. Měla se jmenovat Malé příběhy rodiny Viú. Sama se celým jménem jmenovala Jasmin Viú, ovšem její rodinné jméno se nepoužívalo. A byla radši, když se jí říkalo Jasmin než paní Viú. Někdo zaklepal na dveře. „Dále.“ Do místnosti vkročil její přítel Chink. Znali se už od mládí a do armády ho nenarukovali jen proto, že mu bylo stejně jako jí. Jen sto dvacet tři let a norma byla od sto třiceti let. „Jasmin! Jsem rád, že tě vidím. Proč jsi mi neřekla, že víš jak se dostat do armády?“ „Neboj teď se do ní dostaneš.“ „Co?“ Chink byl velmi vysoký odjakživa, ale teď když seděla jí připadal o hodně vyšší. Byl hubený, pohledný kluk a dívky po něm pokukovali. Na kráse mu přidal i fakt, že byl syn bohatého muže. „Viděl jsi kolik se nás vrátilo?“ Výraz v jeho tváři náhle posmutněl. Souhlasně kývl a zaryl pohled do rohože na zemi. „Pojď projdeme se podél řeky.“ Navrhla mu. Chtěla s ním mluvit. Zajisté nevěděl o Fardonovi zradě. Byli nejlepšími kamarády od dětství. Mírně se usmál a souhlasil. Tajně ji měl rád od dětství, ale stejně tak jeho kamarád Fardon. Po chvíli cesty se Chink nakonec osmělil a zeptal se: „Neviděl jsem Fardona. Přijede brzy?“ Jasmin si povzdechla. Musí mu to říct. „Fardon nás zradil.“ Řekla tiše do ticha. „Cože? To nemyslíš vážně. Fardon by přece nemohl.“ Následovala chvilka ticha. „Nebo jo? To je ale nesmysl. Takovou hloupost by nemohl udělat. To je hloupost! Přece vím co k tobě cítí. Už jen kvůli tobě by toho nebyl schopen.“ Jasmin mlčela. Oči jí mírně zvlhly. Posadila se na lavičku na kraji chodníčku vedoucí podél řeky. „Obávám se, že to tak je.“ Znova se jí vybavil šok, kdy ho spatřila na chodbě jak ho odvádějí vojáci. Byl bílý jako stěna a ve tváři měl lhostejný výraz. „Bylo mu to všech ni jedno.“ „To přece nemohl být on!“ Zaprotestoval a pak se podíval na Jasmin. Po tváři jí tekly obrovské tyrkysové slzy. Nevzlykala, plakala neslyšně. „Jasmin.“ Potichu zašeptal a objal jí. Za několik týdnů přešel pláně a bažiny teď ho budou čekat hory nejhorší část cesty. Snar se rozhlédl kolem. Na bradě mu vyrostla světlá blonďatá bradka. Před ním se zdvihaly hory, ostré a vysoké, bičované krutými větry. Žili v nich slukové a jiná stvoření, která neměl v lásce. Musí se jim za každých okolností vyhnout. Pokud ho některý tvor zahlédne dozví se to Zamora a ta ho nenechá být. Zmařil by tak celou záchrannou akci. Celou cestu přemýšlel jak vlastně ji chce zachránit. Na nic nepřišel. Zaslechl skřek. Sluk! Musí se schovat, ale není kam! Je na holé stráni! Lehl si do sněhu a musel spoléhat jen na to, že ho ochrání bílý plášť. Nad sebou uslyšel znovu skřek. Nesmí mě vidět. Cítil slukovu přítomnost někde nad sebou. Odlétl. Snar si oddechl. Kdyby ho zastihl v bažinách jen tak by se neskryl. Z bažin neustále vystupovalo teplo a to veškerý sníh roztálo. Jen tam kde teplý vzduch nemohl se občas sníh uchoval. Ne ovšem v takové míře, jako tady v horách, kde byl po pás. Jen těžko se jím dalo jít. Postupoval velice pomalu. Nebe se zatáhlo, i když byl jasný den. Po chvíli se začal sypat sníh. To mu scházelo, jako nebylo sněhu dost. Opřel se o hůl a popošel kousek sněhem co to šlo. Konečně zdolal kopec. Pod sebou měl strmou stráň. Musím se schovat před tím sněhem. Problesklo mu hlavou. Naštěstí po levé ruce kousek od něj zel tmavý otvor. Jeskyně! Zaradoval se. Makg probudila ostrá bolest. Seděla přivázaná na židli. Před sebou měla zrcadlo. Co to na mě zkouší? Snad si nemyslí, že se vzdám jen kvůli svému vzhledu. Vypadala opravdu strašně. Byla pohublá a špinavá. Modré šaty, které jí před tím dali byly roztrhané a smáčené krví. Tělo měla samý strup, jizvu a modřinu. Krátké bílé vlasy jí trčely všemi směry. V zrcadle za svými zády spatřila Lér. Ani se nenamáhala odporovat, že jim nedá co chtějí dobrovolně. Mírně se usmívala. Jak jsem tady dlouho? Prolétlo jí hlavou. Měsíc? Dva. Tři. Ztratila pojem o čase. „Sestřičko, vypadáš opravdu zle.“ Řekla s pobavením v hlase Lér. „Kde je ta sebevědomá žena, co tu klečela na podlaze před dvěma měsíci?“ Tak je tu dva měsíce. To snad není ani možné. Zasmála se. „Víš, tehdy jsi říkala, že nemáme čím by jsme ohrozili říší, že?“ Makg měla vyrovnaný výraz v obličeji. Neodpovídala a tak Lér pokračovala: „Myslím, že by jsi měla něco vidět.“ V zrcadle se objevila mlha a pak se přetvořila v obraz. „To je má armáda.“ Řekla tiše, téměř šeptala. V zrcadle se zobrazili tisíce brebaňonů. „Je jich něco přes šedesát tisíc.“ Dodala s nezájmem. „Můžu zaútočit ihned. Nepotřebuju k tomu matku.“ „Co tu jsi zapomněla jsi na správnou mluvu, Lér. Nemůžu ti ovšem věřit.“ Lér si uvědomila, že ji neuvěří dokud neuvidí. „Dobrá, jak chceš.“ Holí jí přiměla, aby vstala. Nemohla udělat jakýkoliv pohyb. Zcela jí ovládala. Má pravdu tu armádu skutečně má, ale aspoň budu mít víc času. Zamířili k oknu. Tam na ně čekal sluk. Lér na něj naskočila a Makg se vznášela ve vzduchu až klesla na hřbet toho tvora. Podíval se dolů nic neviděla, pouze ohnivý vír. Zamborský oheň. Sluk se snesl níž. Pak spatřila obrovitou armádu. Byli v ní pouze brebaňoni. Vítr jí ofoukl tvář. „A ještě ti něco ukážu.“ Řekla Lér. Sluk oblétl věž. V dálce spatřila oheň Vypadalo to jako kdyby tam někdo měl ohniště. Příšera několika máchnutími se přiblížila k místu odkaď vycházela ta záře. Měkce přistála do sněhu. Lér lehce seskočila. Do sněhu se nezabořila. Zatím co slukovi sahal po tělo. Kráčela s jakousi grácií a za sebou táhla černou vlečku. Makg ji následovala. Světlo ohně vycházelo z jeskyně. Makg udiveně shlížela na to co se před ní nacházelo. Byli to obrovské jeskynní líhně. Všude kolem se rozprostíral příšerný pach hnijících zbytků. Prostředkem procházela cestička. Po obou stranách v určitých intervalech plály ohně. Za nimi byli kamenné mísy s bahnem. Občas se na povrchu objevila bublina. Cestami procházeli brebaňoni a kontrolovali počet bublin. K Lér přispěchal jeden starý brebaňon a mírně se jí poklonil. „Doveď nás k líhni, kde by jsme dlouho neměli čekat.“ Znovu se uklonil a zamířil pryč. Lér ho následoval a královna musela taky. Zastavili se u líhně kolem které byli rozmístněny další dva brebaňoni. Na povrchu bahna se neustále objevovaly a mizely bubliny. Makg ztuhla. Po chvilce se hladina zvlnila. Brebaňoni kolem nádrže začali odpouštět bahno. Jiný na ně něco zavolal v zamborštině. Makg upírala zrak na mísu. Vzduchem se šířil pach smrduté kapaliny, který se rozvířil jejím odpouštěním. Po chvilce uprostřed se objevilo jaké si stvoření zakuklené a pevně utáhlé poloprůhlednou blánou. Svíjel se jakoby chtěl ven. Jenom ať to nepouštějí ven! Prolétlo hlavou královny. Příšerka začala kvílet. Brebaňon na nic nečekal vytáhl malý nožík. Prořízl blánu a narozená příšerka se poprvé nadechla. „Naše líhně produkují neustále nové brebaňony.“ Řekla po dlouhé době Lér. „A v tom tkví náš úspěch Makg. Takhle lidi nevytvoříš.“ Brebaňon se postavil. Odvedli ho kamsi dozadu.Lér se dál o něho nezajímala. Vyšla z líhně s Makg v patách. Když byly znovu ve věži k Lér se připojila její matka. Na tváři se jí zračil jasný triumf. Škodolibě se usmála. „Makg, myslím, že by jsi měla něco udělat. Okamžitě můžeme dát povel k útoku. Co ty na to. Nabídnu ti znovu a naposled naši dohodu. Teď to bude dražší. Moje znovuvzkříšení za slib o neútočení na říši a území vyhnanství. Krom toho chci i tvůj život. Zdržela jsi mě a to takto vykoupíš.“ Makg sklonila hlavu. Zambora bude neustálá hrozba pro říši, ale pod přísahou bude bezmocná. Nemám na vybranou musím obětovat území vyhnanců a sebe. Musím jí přimět, aby složila přísahu! Hrdě zvedla hlavu a řekla: „Přistupuji na tvou nabídku, ovšem chci, aby jste okamžitě složily přísahy, že nezaútočíte.“ „Dobrá,“ odpověděla ji bez váhání a s úsměvem na tváři Zamora. „Přísahejte!“ Lér se podívala na svou matku. Obě pak sborově řekly: „Přísaháme, že za život, dobrovolně darovanou krev a území vyhnanců nezaútočíme na říši.“ Svoje přísahy pak zpečetily mocným kouzlem. Lér připravovala lektvar ve velikém kotli. Voda se nesměla ani uvařit ani zmrznout. Makg tiše přihlížela na to jak jí ubíhají poslední minuty života, na Lér připravující lektvar a při tom všem myslela na Snara. Po měsících odloučení jí připadala jako věčnosti, kdy byli spolu v Bílé tvrzi. Lér přidávala drcené kosti jednorožce a jiné přísady. Po chvíli se postavila. Ze zdi vystoupila Zambora. Místností se rozlehl její chraplavý hlas: „Konečně! Už se nemůžu dočkat.“ Makg blesklo hlavou: musím ještě něco podniknout! Nemůžu! Musím ochránit říši. Uvědomila si vzápětí. „Začni!“ Ozvala se opět Zamora. Lér rozevřela knihu. Holí na mířila na stříbřitou kapalinu uvnitř kotle. „Karzum lihkalina pokrala.“ Odmlčela se. Zambořin duch zmizel ve zvířené kapalině. „Kasrulioala kadrila tustala. Lidričta kadala Karzum sodva. Karzum sodva.“ Lér se obrátila k Makg. Teď přišla řada na ní. Vedle kotle bylo přistavené malé podium. Klekla si na něj a čekala na smrt. Tak takhle umírá královský rod v Liu. Alespoň, že na trůn nastoupí Snar. Kéž by tohle nebyl konec. Nikdo mě nezachrání. Nikdo mi už nepomůže. Sbohem světe! Lér k ní přistoupila. Zvedla jí hlavu tak, aby se naposled spatřila v zrcadle. Svou tvář, špinavou téměř bez vlasů. Makg zavřela oči a připravila se na smrt. Naposledy si vybavila Snarovu tvář. Mírně se pousmála. Lér v druhé ruce sevřela krátký zakřivený nůž a jedným tahem přeřízla tepnu na krku. Krev z rány prudce stříkala v pulzujících intervalech a zmáčela vše kolem. Kapalina se zvířila mnohem prudčeji než předtím. Makg stále žila. Dopadla kousek vedle. Z kotle se vznesla mlha a zaplnila místnost. Cítila jak jí teplá krev stéká po krku. Ležela na boku na zemi a zhluboka dýchala, cítila jak jí opouští její síla. V mlze uviděla jak Lér podává černý kabát bílé kostnaté ruce. „Konečně,“ uslyšela známý chraplavý hlas. „Kde je? Žije?“ Královna se pokusila otevřít oči. Viděla jen mlhu a pak přibližující se postavu. Uchopila jí za rameno. „Dopřeji ti zemřít rychlím způsobem. Díky za tvoji najivitu.“ Co tím myslela? Táhla jí po zemi a za ní zůstávala jen krvavá šmouha. Zamora ji dotáhla až k oknu a pak ji shodila dolů. Padala, padala. Dopadla do sněhu. Spatřila před sebou Snara a zemřela. Snar se proplížil kolem armády. Ocitl se před schody do věže, když pak spatřil jak něco těžkého padá dolů a kousek od něho dopadlo něčí tělo. Rozběhl se k ní. Na krku měla dlouhou sečnou ránu. Věž byla vysoká několik tisíců metrů a jí se nic nestalo. Zázrak. Uchopil její obličej. Otevřela oči a už je nezavřela. KAPITOLA 9 Místečko Snar se rozhodl ukrýt tělo královny v jeskyni poblíž v horách. Nemohl jí donést zpět do Liu. Už takhle jeho čin byl velmi nebezpečný. Naštěstí se mu podařilo proplížit se kolem armády brebaňonů aniž by ho někdo spatřil. A nikdo by neměl vidět takto zuboženou královnu. Byla vyhublá a na těle měla četné jizvy od nožů a mučících kouzel. Naposledy se jí na důkaz úcty poklonil a zmizel venku ve vánici. Zamířil zpět na území čarodějů. Čeká ho předáni moci a z úcty ke královně ho nemůže odmítnout. Nový začátek jeho života. Po dlouhé době se elfská vojska vrátila zpět do Bílé tvrze. Bylo jich mnohem více. Jasmin dovolila narukovat vojáky již od devadesáti let. Tento rok by u lidí byl osmnáctým věkem. Takoví to vojáci budou muset ještě projít jedním výcvikem na tvrzi, protože se jim ve většině případů dostalo jen základu a to nestačí. Jasmin procházela předsíní a mířila ven před tvrz, kde trénovali její vojáci. Rozhodla se jejich výcvik vzít do vlastních rukou. Na louce před tvrzí byli jen vojáci z Místečka, protože trpasličí vojáci mají výcvik s lidmi a ti ho upřednostňují ráno nebo večer. A lyjští vojáci radši nic nedělají, protože se žádný z velitelů neodvážil něco podniknout bez Tumgova souhlasu a ten bez souhlasu královny nebo jejího strážce. Všude bylo sněhu až po kolena. Jednorožec Jasmin se bořil do sněhu. Vojáci oblečený v bílých kabátech proti sobě bojovali. Byli roztříděný do skupin. Zástupce z každé skupiny mezi sebou navzájem bojovali. Jasmin jen přihlížela. Dlouhé hodiny výcviku plynuli pozvolna v před a začalo se smrákat. V zimní době se smrákalo ve středozemí velmi brzo. Jasmín promrzlá až kost přijela k hlavnímu veliteli své armády. „Watrole, smráká se a vojáci začínají být unavení a promrzlí. Pro dnešek toho necháme.“ „Ano, má paní.“ Obrátila jednorožce a zamířila ke vchodu. Druhý den jí probudil náhlí rozruch po tvrzi. Vstala a odešla dolů do hodovní místnosti. Nějaký lyjský sluha se před ní uklonil a oznámil jí: „Paní, pan Snar svolal radu do sklepení.“ „Snar?“ „Ano, pan Snar.“ Přitakal s nadšením v hlase sluha. „Vrátil se před několika hodinami.“ „Odveď mě tam.“ „Ano, paní.“ Sluha se mírně uklonil a už zamířil na druhou stranu síně. Jasmin ho následovala. Procházela chodbami, které se pomalu svažovali. Došli až k tepaným dveřím. Jasmin vešla dovnitř. Všichni živě diskutovali a dívali se na sebe důležitými pohledy. Přesně naproti ní seděl Snar. Nemluvil. Tiše vyčkával až nadejde jeho čas. Když se usadila, Snar povstal tvářil se velice vážně a jasmin se zhostilo neblahé tušení, že se něco zlého stalo. „Vážení spojenci, královna Makg I. “ následovala krátká odmlka. „Je mrtvá.“ Jasmin propukla v tichý pláč a všichni ostatní svěsili hlavy. Po chvíli, když se všichni alespoň trochu vzpamatovali, Snar pokračoval: „Rozhodl jsem se vyhlásit stav smutku, i když jsme ve válce.“ Všichni souhlasně pokyvovali. „Vojákům ve službě uděluji výjimku, protože jsme stále v nebezpečí a nepřítel nás může kdykoliv napadnout.“ Posadil se. Po chvilce ticha promluvil Peter: „Královna neměla žádné potomky a ani příbuzné, že? A to tedy znamená, že Liu nemá nástupce.“ Snar se na něj podíval nevěřícným pohledem, ale pak mu to došlo. Má pravdu. Makg by se také zajímala o dobro země víc, než o sebe. Zklamal sem . „Ale ano, má.“ Řekl Tumgo. „Každý ví, že když se královna podívala smrti do tváře a pak ustanovila za následníka pana Snara.“ Oči všech přítomných se na něho podívali a stočili se následovně na Snara. Teď, když to slyšel z úst někoho jiného si to uvědomil. Já, král? To je zvláštní. Nebude jednoduché získat si úctu u všech vznešených rodů v Liu. „Takže je Liu zachráněna.“ Hlesla Jasmin. „Zachráněna před čím?“ nechápal Snar. „V Liu je hodně šlechtických rodů. A kdyby se každý začal ucházet o trůn,“ následovala krátká pomlka: „Liu by zmítali nepokoje. V lepším případě by se na trůn dosadil rychle nějaký šlechtic. A kdyby ne, spory by trvali několik let a toho by jistě využil nepřítel. V horším případě by Liu zanikla a na jeho místě by vzniklo několik malých zemí. Ale ani to by nemuselo být konečný, protože by neustále docházelo k výbojům mezi jednotlivými knížaty.“ „To by byl konec Liu,“ podotkl Stone. „To ano,“ přitakal Rock. „Konec debat.“ Ukončil rozhovory Peter. „Probíhá ve vaší zemi korunovace?“ „Ne, pouze se složí přísaha.“ Odpověděl mu Tumgo. „Snare stále jste se nevyjádřil k vašemu následnictví.“ „Ano? Splním přání královny dobrovolně a rád.“ Peterovi to nebylo málo, projevila se jeho vlastnost- arogance. „A neřekl jste, jak královna zemřela nebo nějaké podrobnosti.“ „Co si to dovolujete?“ Vyhrkl ze sebe Tumgo. Peter se dramaticky postavil a vykřikl: „Tohle nehodlám poslouchat!“ „Tumgo!“zvolal Snar. Velitel svěsil hlavu a zadíval se na zem. Snar se také postavil. „Petre, posaďte se. Nemyslel to tak. Je mladý a má výbušnou povahu.“ Velitel vojáků z Mantry byl na odchodu. Otočil se zpětně. „Tato schůze skončila.“ Když se nikdo nezvedal odešel pryč. Snar se rozhlédl po ostatních. „Jasmin, vy jste přivedla s sebou posily, že?“ Jasmin přikývla: „Ano, ne mnoho, ale přece jen.“ „Nechali jste nějaké vojáky v Místečku?“ „To není třeba. Dolní hranice je dobře hlídána a naše město je utajené. Nikdo neví, kde ho hledat.“ Dny v tvrzi začali pomalu plynout. Zvědi nic nehlásili. Uběhl desátý den od smrti královny a skočilo držení smutku. Na její počest se pak na večer připravovala taková oslava neoslava. Jasmin byla stále skleslá. Během měsíce ztratila otce a přítelkyni, která jí se vším pomáhala. Čas od času ji někdo spatřil se Snarem. Ještě před zahájení ceremonie se Jasmin rozhodla, že zajde za Snarem. Chtěla si s ním promluvit. Zaťukala na mohutné dřevěné dveře. Ze vnitř se ozvalo: „Dále.“ Pomalu otevřela a nahlédla dovnitř. „Dobré odpoledne Snare, mohu na chvilinku?“ „Samozřejmě.“ Seděl u stolu a něco psal. „Jasmin, posaďte se. Co potřebujete?“ „Víte, je toho na mně moc. Dokončila jsem trénink svých vojáků, ale nepřipadají mi příliš připravený. Možná to zní hloupě, ale asi nejsou dobří.“ Snar se mírně usmál. Jeho úsměv byl spíše unavený. Pod očima se mu rýsovaly kruhy a celkově se zdál zmožený. „Budou se vám zdá lepší, až nabudou nějaké zkušenosti. Nemějte strach.“ „Zdáte se mi unavený. Připadá mi, že spíše vy potřebujete pomoc.“ Přiznala popravdě Jasmin. Snar si povzdechl. „Všechno mi tu připomíná Makg. Pořád se s tím nemůžu vyrovnat.“ „Je to teprve chvíle než nás opustila brzy se to zlepší.“ Zadíval se na zem. A když zvedl hlavu oči se mu leskly. „Vy to snášíte mnohem lépe než já. Je to ostuda, Jsem muž a vůbec se tak nechovám.“ Jasmin se na něho podívala a i jí se zamlžily oči. „Jen se umím dobře přetvářet. To je všechno. V tomto oboru jsou vždy ženy lepší.“ „To jste mě uklidnila.“ Řekl a mírně se usmál. „Máme ještě čas, pojďte se projet na koni.“ „Vezmete jednorožce?“ Zeptala se zájmem Jasmin. Byla ráda, že změnil téma, protože by se brzo rozbrečela. „Myslím, že si to zaslouží.“ Dodala. Za chvíli se setkali v konírně. Když pak vyjeli na pláně kolem tvrze Snar si všiml, že je její jednorožec o něco menší než Dalisko. Všude kam dohlédli ležela třiceti centimetrová pokrývka. Mrzlo, i když se po obloze proháněly mraky. Občas vysvitlo slunce. „Dnes je úplněk, všiml jsi si.“ „Ano. Jsem rád, že si mimo tvrz můžeme tykat. To věčné vykání mi už leze krkem. Jsem z vesnice a tam se nikdy takhle nemluvilo.“ „A jak jste, promiň jsi se dostal mezi zámožné Čaroděje?“ Snar se zahleděl do dálky. „To díky mému otci. Jeho rod odjakživa sloužil královskému. Původně v této tradici měla pokračovat strýcova větev, ale strýc onemocněl a zemřel. Merk, jestli si ho ještě pamatuješ, je můj bratr.“ Jasmin se na něho s podivem podívala. „Ten správce v Setkání?“ „Ano přesně ten. Spravuje také královský palác na severu Liu.“ Elfka poplácala svého jednorožce po krku. „Je nějaký neklidný, nezdá se ti Jasmin.“ „To ano. Je neklidná, je to klisna víš. Dnes je jediný den v roce, kdy se tato zvířata mohou pářit.“ „To by ale znamenalo, že Dalisko a …“ „Je první úplněk v roce a oni se o to mohou pokusit, jsou jedni z posledních. Navíc Fjusi by byla prvorodička. A to je pro ni těžké.“ „Ale oni nemohou být ve stáji koně to nemají rádi. A koně z lidských zemí nejsou vycvičení na kouzla. Jak to teda uděláme. Teda myslím si, že bychom jim měli dovolit zachránit jejich druh.“ Jasmin se zamyslela a pak se usmála. „No myslím si, že by jsme jim to šanci měli dát. Necháme je před tvrzí tady na lukách. Tak se rozmnožují v přírodě.“ Pak chvilku oba mlčeli. Jasmin se zatřásla zimou. „Vrátíme se ať nepřijdeme pozdě.“ Navrhl Snar. Na cestě zpět se Jasmin zeptala: „Kdy se z tebe stane král? Tím myslím, kdy složíš přísahu?“ „Zítra.“ Pomalu se stmívalo. Hodovní síň ožívala. Sluhové roznášeli jídlo. Potulní pěvci co se zde sešli začali hrát. Hlavní dveře otevřeli a do místnosti vkročil Merk. „Merku!“ zvolal Snar. „Jak to, že jsi mi neřekl, že přijedeš.“ Merk se uklonil. „Omlouvám se pane.“ „Co hloupneš! Ty mi tak nemusíš říkat.“ „Na veřejnosti ano.“ Snar zavrtil hlavou. „Tak ať je po tvém.“ Řekl nakonec Snar. „Pojď se posadit.“ „Rád bych s vámi pak mluvil o samotě.“ „Samozřejmě. Jaká byla cesta Merku.“ „Dlouhá, pane. Ale památku královny uctím. Nepotřebuji odpočinek.“ Oba se posadili do čela stolu, kde dřív seděla Makg a on. „Proč jsi přijel?“ „Zítra je tvůj den a nemohu vás nechat v tom samotného.“ „To jsi hodný.“ Hostina se přeměnila v bujaré oslavování. Hudba hrála a všichni tancovali. Trpaslíci dokonce i na stolech. Stone s Rockem byli středem pozornosti. Svým divokým tancem na stolech vyvolávali veselé bujarý, které se přenášelo na ostatní, kteří se přidávali zpěvem. Snar se vytratil ven. Šel pustit jednorožce. Jasmin si všimla toho, že se vytratil a vydala se za ním. „Snare počkejte. Jdu s vámi.“ Král se otočil a usmál se. „Tak pojďte.“ Oblékli si tlusté kabáty. Jasmin silně kontrastoval s modrými vlasy a očima. Vešli do stáje. Koně byli značně neklidní. Jasmin se přiblížila k Fjus a odvázala ji. Oba dva jednorožce vyvedli ven. Jasmin klidnými šeptavými slovy uklidňovala Fjus a Snar mluvil s Daliskem. Nakonec je oba pustili ven z tvrze. Jasmin zářili oči. „Pojď podíváme se na hradby. Je to nádhera.“ Snar nic neříkal jen ji tiše následoval. Na nebi zazářil úplněk. Osvítil pláně dole pod tvrzí. Jednorožci pobíhali a pak se uklidnili. Fjus se zastavila a naproti ní se postavil Dalisko. Dlouho tak stáli až se kolem nich utvořilo mlhavé světlo. Dalisko se postavil na zadní a zaržál. Fjus se uklonila. A pak oba dva šli naproti sobě. Třeli o sebe krky. Pak se Dalisko vzdálil. Vzepjal se na zadní a rozeběhl se proti ní. Fjus se vzepjala a Dalisko projel skrz ní. Najednou se uvolnila velká energie kouzel. Modrá vlna vše ozářila. Před tvrzí stál jeden jednorožec, Fjus. Po chvíli se vzepjala znovu a z ní vyjel opět Dalisko. Kolem se uvolnila další vlna kouzel. Jasmin stále vedle Snara v naprostém úžasu. „Nádhera. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla.“ Zašeptala. „Já taky ne.“ Oba byli v jakési mírumilovném rozpoložením, které způsobili kouzla. Jasmin se podívala na Snara mokrýma očima. Nespatřila před sebou krále ani dobrého přítele, ale někoho naprosto jiného. Pocítila v sobě malou závrať, protože ji tohle zjištění překvapilo. I Snar vycítil, že se něco stalo. „Měli by jsme se vrátit zpět.“ Jasmin neodpověděla. „Jasmin posloucháš mě?“ „Co?“ „Měli by jsme se vrátit zpět.“ „Aaano, jistě.“ Vykoktala ze sebe. No tak Jasmin prober se! Co se to s tebou děje? Vrátili se zpět a Jasmin pozorovala jednorožce z okna ve své ložnici. Otírali se o sebe a projevovali si svou lásku. Měsíc se schoval za mraky a tma je schovala. Někdo zaťukal na dveře její ložnice. Snar! Bylo první co ji napadlo. Neblázni! „Dále.“ Dveře se otevřeli a v nich se objevila rozesmátá tvář Chinka jejího přítele z mládí. „Chinku co ty tady?“ „Přišel jsem tě navštívit. Jak to, že nejsi dole. Trpaslíci to skvěle rozjeli. Chtěl sem tě požádat o tanec a ty nikde.“ Jasmin se usmála. Najednou jeho tvář zvážněla. „Jasmin co se stalo? Ty jsi brečela. To není u tebe normální.“ „Oplakávám Makg.“ Vypáčila ze sebe, i když věděla, že neumí lhát. „To není pravda. Neumíš lhát. Poslední dobou jsem tě viděl s králem Liu. Řekni mi pravdu.“ Posadil se naproti ní na postel. „Vždy jsme si byli upřímný.“ Jasmin začaly stékat slzy po tvářích. Snar poprvé od té doby co se vrátil usnul. Ale ne na dlouho něco ho vzbudilo. Vstal. Otevřel dveře na chodbu. Z elfského velitelského pokoje právě vycházel Chink. Snar se na něho podíval nechápavým pohledem a Chink mu ho oplatil. Rozhodl se podívat dolů do hodovní síně. Byl natolik vzbuzen, že by už asi neusnul. Venku se právě rozednívalo. Sestoupil ze schodů. Nikoho v hodovní síně už nespatřil. Byla dokonale uklizená, což bylo zásluhou služebníků. Vrátil se zpátky do ložnice pro kabát, aby skontroval jednorožce. Jak procházel kolem koňů, všiml si, že je někdo v tak časných hodinách už nakrmil. Došel až na konec stájí, kde v cele byl Dalisko. Snar k němu vešel a pohladil ho po hřívě. Jednorožec se na něho zadíval jeho černýma očima. Začali spolu tiše rozmlouvat. Dalisko nemluvil, ale Snar mu rozuměl. „Ano vyrovnal.“ Odpověděl mu král. „Dnes. Nemám to odložit Dalisko?“ Jednorožec si nesouhlasně odfrkl. „Dobrá. Ty vidíš do budoucnosti.“ Snar se dotkl v oblasti čela. Všechno se s ním zatočilo. Viděl sebe v chrámu. Všude kolem bylo hodně lidí. Chrám byl ozdoben bílými šerpami s pentagramy. Tak se zdobí chrám vždy při svatbě krále! Pak si všiml, že mezi bílými šerpami byli modré s elfským znakem jin jang. Jak to? Pak spatřil Jasmin ve svatebním kroji Elfů. Usmíval se na ní. Doslova se na ní těšil. Velmi jí to slušelo to musel uznat. Pak jí vedl k oltáři. „Snare?“ Někdo na něho promluvil. Byl znova ve stáji. „Jasmin. Co ty tady?“ „To samí co ty.“ Usmála se na něho. Na sobě měla modrý vojenský kabát. „Přišla jsem se podívat na Fjus.“ „Jak jí je?“ „Už se těší na mládě.“ Z venku k nim dolehl hluboký hlas rohu. „Někdo je před bránou.“ Prohlásil Snar. Společně pak odešli ze stájí. „Pane míří sem špeh.“ Zvolal na něho trpasličí voják ze stáže na hradbách. „Pusťte ho dovnitř!“ „Ano pane.“ Otočil se zpátky k Jasmin. „Musím jít, omluvte mne.“ Jasmin se mírně uklonila. „Samozřejmě, pane.“ O několik minut později Snar přišel v modrém prošívaném kabátě do podzemní síně. Všichni na něho již čekali. „Dobrá přiveďte ho.“ Pokynul Snar. Merk otevřel dveře a do místnosti přicupitali čtyři myši různých velikostí. Ti se najednou proměnili v malé přikrčené postavičky v kápy. „Merku vím pouze o jednom špehovi.“ „Ano pane, druhý dorazil těsně po prvním a pak dorazili i ti dva.“ Pláště nervózně přešláply. „Dobrá, co nám nesete?“ První přikročil Jelf. „Před třemi dny vojska Zamboru opustili jádro, překročili hory. Na štítech nosí znak Zamory, nikoli Lér.“ V místnosti to zaševelilo rozrušením. „Další špatná zpráva je, “ pokračoval Jelf: „ že, zesnulá královna Liu se byla obětována a Zamora povstala.“ Peter se vyděsil: „To je příšerné! Snare jak to, že jste nám toto zamlčel!“ „Nevěděl jsem to!“ Vypěnil Snar měl toho dost. Peter mu lezl krkem už dlouho, ale tohle ho naštvalo! „Nikdo z nás to nemohl vědět.“ Konejšila dva vůdce Jasmin. Špeh se mezitím uklonil a vrátil se mezi ostatní. „Co máte pro nás dál?“ Zeptal se Stone, který vypadal, že ještě spí. Další Jelf vystoupil. „Armáda překonala bažiny a začala se stáčet na východ k Místečku.“ Tohle nikdo nečekal všichni si vyměnili znepokojené pohledy. „Kdy se tak stalo?“ Zeptal se Stone. „Před dvěma dny.“ Odpověděl Jelf. „Další zprávy,“ vybídl Snar. Jelfa vystřídal Delf. Těkal očima sem a tam po všech přítomných. „Před dvěma dny nepřátelé prošli kolem mého stanoviště. Míří stále na Místečko.“ Snar se podíval na Jasmin. Byla naprosto klidná. „Přebrodili řeku.“ Doplnil zbývající špeh. „Jasmin, budou útočit na vás víte o tom?“ „Samozřejmě. Nenajdou nás a kdyby, nikdy neprolomí stará mocná kouzla Místečka.“ Rock zamžoural svýma očima na Jasmin byla si naprosto jistá. „Neměli bychom jim stejně poslat posily?“ Navrhl trpaslík. „To v žádné případě na to čekají, aby jim ukázali cestu.“ Snar se na ní podíval nevěřícným pohledem. „Vážně nechcete? Nebo vyšleme špeha.“ „Můj pane, vy si přejete, aby můj lid byl prozrazen? To nedovolím!“ Ostatní přikyvovali. Snar nevěřil uším zeptal se ostatních: „Navrhujete tedy spoléhat na kouzla?“ Všichni souhlasili. „Dobrá. Doufejme, že Místečko nenajdou.“ „A kdyby, nikdy nedobili naše štíty. Proč by měli teď?“ Nedala se Jasmin. „Pokud by armáda změnila směr a vydala se na západ, mohla by zaútočit na kteroukoliv tvrz.“ Pokračoval Peter. Snar přikývl a dodal: „Musíme rozdělit posádky a na každé tvrzi vyhlásit stav bdělosti. Nesmíme je pustit do vnitrozemí! Do jiných zemí půjdou jedině přes Liu. To je nevyhnutelné.“ V místnosti zavládlo ticho, které přerušil Rock: „No jo, ale když zaútočí na nějakou tvrz? Jak se dorozumíme?“ Všichni se podívali na Snara a čekali odpověď. „Na každou tvrz pošleme světlonoše. V případě ohrožení vyšle světelný nouzový signál. Máte nějaké jiné dotazy?“ Dořekl a rozhlédnul se po ostatních. Jasmin se na něho podíval a zeptala se: „Podle čeho se rozdělíme?“ Snar přikývl. Holí vyčaroval mapu jižní hranice Liu. „Tvrzí je 11 bez Obrany 10. Proto některé tvrze bude muset převzít nižší velitel.“ Postupně se na mapě objevovali tečky s názvy tvrzí. „Teď k tomu rozdělení. Na místo Obrany vyšleme oddíl, který zde založí menší tábor. Zajistí tak informaci o přebrodění. Tento oddíl bude mít zakázanou vojenskou činnost a bude vykonávat pouze funkci informativní.“ Odmlčel se. „Vyslal bych tam Tumga, jestli souhlasíte?“ Nikdo nic nenamítal. Porada trvala několik hodin. Začala brzo ráno a protáhla se až do odpoledních hodin. Na konci se rozhodlo o tom, že velení nad nejvýchodnější tvrzí Relikvií převzali Peter a David. Oba dva, protože Peter je pouze diplomat nikoli voják z povolání. Další tvrz Délky spadla pod velení Rocka. Stará Bílá tvrz, ve které se stále nacházeli, připadla Snarovi a jako pomocná síla se k němu přidala Jasmin. Mladá Bílá tvrz je nyní Stona. Dál na západ leží Rudlův Brod, Roudim a Milit. Tyto tři nevýznamné tvrze si rozebrali nižší velitelé. Kyrila a Kerila jsou dvě větší tvrze, které jsou velmi blízko u sebe, a proto obě připadly Atovovi. Nejzápadnější tvrz Redna zůstala na Firera. Po složitém rozdělování vojáků se nakonec rozhodlo, že se slavnost převzetí moci v království odloží na večer. Slunce se mezitím pomalu sunulo k západu. Hodovní síň ožívala. Snar se připravoval ve své komnatě. Nedokázal pochopit co cítí. Bylo to něco mezi smutkem a hrdostí. Zároveň cítil nehoráznou prázdnotu. Oblékal si královský plášť. Ušili ho před několika staletími z černého sametu. Na povrchu byl zdoben stříbrem a diamanty. Pod něj si vzal oblečení, které nosil dřív v Setkání, bílé kalhoty a košili. Z vedlejší místnosti královských komnat přišel Merk: „ Jsi připraven?“ „Snad ano.“ Odpověděl. „Chybí ti viď?“ Snar neodpověděl. „Chci ti pomoct. Jsem tvůj starší bratr. Otec mi pořád kladl na srdce, abych ti pomáhal.“ „Nemusíš mi říkat, kdo jsi, vím to. Jdi už dolu. Za chvíli tam taky přijdu.“ „Ano, pane.“ Ozvaly se slavnostní famfáry a do chrámu v tvrzi vstoupil Snar. Před tím tu nikdy nebyl. Nelišila se příliš od jiných chrámů, které před tím spatřil. Vysoký strop, vysoké klenuté okna, to vše v člověku vyvolávalo povznášenlivě pocit. Nikdo zde nebyl přítomen, kromě něho a několik vyvolených z rady Liu. Mezi nimi rozpoznal i Nejvyššího z nejvyšších, který ho poměrně nedávno soudil. Snar rozvážným krokem zamířil k oltáři. Mírně se uklonil před muži ze starostolce Liu. Jako první promluvil Nejvyšší z nejvyšších: „Snare synu Ulkův, dnes jsi předstoupil před nás, abys složil přísahu a převzal vládu nad Liu. Poklekni a slož ji před přítomnými svědky.“ Snar poklekl. Na ramena mu nějaký Čaroděj položil těžký kabát a promluvil k němu: „Tento kabát představuje břímě, které budeš nést. Začni přísahat na svůj rod, který se stal vyvolený k tomuto poslání.“ Snar zvedl pravou ruku do vzduchu a začal: „Můj rod, moji předci sloužili Liu a stejně tak dobře jako oni budu sloužit i já. Přísahám tak na svou čest. Nepokřivím pravdu, budu stát na straně práva a ochraňovat nevinné. Nikdy nebude zkreslovat pravdu či jinak ji hanobit, ale budu ji uctívat. Udělám vše pro lid Liu.“ Opět promluvil Nejvyšší z nejvyšších: „Snare synu Ulkův od nynějška jsi převzal vládu nad Liu.“ Sundali mu z ramen těžký kabát a nahradili ho úzkým plátnem se znakem Liu. Snar se opět mírně uklonil otočil se a šel k dveřím do chrámu. Ty se sami otevřeli. Ozvali se opět slavnostní famfáry. Na nádvoří ho vítali s loučemi vojáci. Nový král prošel po cestě mezi vojáky, která byla pokryta senem, aby nezapomněl i na obyčejný lid Liu. Vešel do předsíně a pokračoval do hodovní síně. Tam ho uvítal jásot a slavnostní přípitky na jeho spravedlivé kralování. Oslavy se protáhli až do ranních hodin. Nejsrdečněji oslavovali prostí vojáci, kteří neměli službu. Snar se ztratil z očí již brzo. Vrátil se do stájí za Daliskem. Chtěl vysvětlit to, co mu ukázal. Dalisko mu pouze řekl: „Každý je strůjcem svého osudu. Cestou zpět zahlédl i Fjusi. Odpočívala ve své cele. Čekali ho ještě nějaké státnické povinnosti, tak se vrátil do svých komnat. Druhý den se probudil na štosech papírů, které měl rozložené po stole. Zatímco se stará Bílá tvrz probouzela, na východě se stalo něco co nikdo nepředvídal. Nikdo kromě Snara. Rytíř zla se procházel po ulicích zbořeného Místečka. Brebaňoné procházeli ruinami a vraždili Elfy, kteří noční krveprolití přežili. Stará kouzla neodolávala příliš dlouho. Zamora opět povstala a postavila se do čela své hrůzostrašné armády. Její kouzla byla mnohokrát silnější než kouzla elfská. Polohu utajeného Místečka nebylo těžké zjistit. Zamboru ji prozradil jeho zvěd elfské příslušnosti. Nepřežil jediný Elf. Dříve krásné město, třpytící se přímo čistotou se nyní koupalo v krvi. Řeka se zabarvila do červena. Posílené vojsko Zamboru mělo nyní jiný cíl. KAPITOLA 10 Nová královna K jeskyním na severozápadu Ohalu se přibližovali dva jezdci. Vojáci na hlídkách u vchodů do jeskyní znervózněli. „Co když jsou to královští špehové?“ Zašeptal jeden druhému. „Zavolejte velitele.“ Ida zpozorněla. Blížili se. „Nilme?“ „Ano paní?“ „Kdy tam budeme?“ Zeptala se nesměle. „Už jsme tady. Jen vyjedeme nahoru a vstoupíme do jeskyní.“ Pobídl svého koně do klusu. Vystoupali výš. Před nimi se objevil malý smrček. Byl téměř zasněžený, ale ne tolik jako ostatní v jeho okolí. Nilm seskočil z koně a zabořil se do sněhu. Za smrkem se schovával otvor do jeskyně. „Tady jsme na místě má paní. Následujte mne.“ Řekl s úctou a vešel s koněm do jeskyně. Nilm rozsvítil pochodeň. Ida postupovala dál jeskyní v mihotavém světlu ohně a přímo se třásla napětím. Stále měla pochyby zda ji Nilm něco nezatajil, ale snažila se teď na to nemyslet. Po chvilce se chodba zvětšovala až vešli do veliké síně. Od zdi vysely nádherné krápníky. Občas se ozval zvuk vody. V jeskyni bylo tepleji než venku, i když tam mrzlo tady v jeskyni se teplota pohybovala nad nulou. Postupovali po mostu nad malým jezírkem. Z jedné z chodeb, které sem vedly vyběhl malý podsaditý muž s pochodní. Za ním vyběhli další vojáci. Všichni byli v plné zbroji. „Veliteli Nilme.“ Řekl ten muž a uklonil se. „Za vaší nepřítomnosti se nic zvláštního nestalo. Naše hlídka přijala dalších dvanáct nových vojáků.“ „Děkuji Zuki. Moje mise se vydařila. Mám tu čest vám představit následníka trůnu dynastie Ohalovců paní Idu Ohalovou.“ Všichni vojáci se zmateně podívali na Idu a pak urychleně poklekli. „Povstaňte a postarejte se nám o koně.“ „Ano veliteli.“ Sotva vojáci uchopili otěže se Nilm otočil k Idě. „Má paní ukážu vám vaší obytnou jeskyni. Omlouvám se vám předem za nepohodlí.“ „To je samozřejmé. Čekala jsem, že zde nebudu jako v bavlnce.“ Nilm se jen uklonil vykročil k jednomu otvoru. Stoupali po uměle vytvořených schodech. Po chvilce stoupání zabočili doleva pak šli chodbou rovně a zase odbočili doleva a pak doprava. Před nimi se objevily nahrubo otesané dveře. Nilm je otevřel a nechal Idu, aby vstoupila dovnitř první. Ida zůstala stát v údivu. Prostorná místnost byla z části otesaná a zvětšená a z části původní. Na stěnách vyseli pochodně a celý prostor osvětlovali. Místnost nevypadala, že by byla nějak zvlášť mokrá, ale přesto v rohu tekl malý pramínek pitné vody a mizel opět ve skále. Na druhý straně bylo polní lehátko. „Nilme to je úplný luxus na jeskyni.“ Nilm se mírně pousmál a hrdě se napjal. „Sám jsem dohlížel na vybavení. Nyní si odpočiňte. Zítra vás představím vojákům.“ Ida si přestala prohlížet místnost a otočila se na Nilma. „A proč ne hned?“ „Jste unavená paní.“ Ida se svěže usmála a odpověděla: „Ne, kdepak! Ráda bych si prohlédla svůj lid.“ Nilm se uklonil a řekl: „Dobrá. Nyní si udělejte pohodlí za chvíli pro vás přijdu.“ Opět se uklonil a odešel pozpátku z místnosti. Ida se posadila. Sotva dosedla na polní lehátko, ozvalo se zaťukání. „Ano?“ „Má paní,“ ozval se nějaký chlapecký hlas za dveřmi: „nesu vám vaše zavazadla.“ „Pojďte dál.“ Odvětila mu bez váhání Ida. Do místnosti vešel malý klučina. „Ahoj,“ pozdravila ho. Klučina se přikrčil a začervenal se: „Papaaní, kkam vám mám tto dádát?“ Ida vstala a vzala od něho batohy. Kluk se uklonil. „Jak se jmenuješ?“ „Ni-nikola, paní.“ „Hezké jméno, posaď se.“ Nikola svěsil hlavu a vypravil ze sebe: „Nemohu ve vaší přítomnosti sedět.“ „Pokud ti to nedovolím tak ne. To máš pravdu.“ Nikola se zaculil a pak si uvědomil, že se to nesluší. Posadili se oba na židle, které byli kolem stolu. „Kolik ti je let?“ „Deset, paní.“ Vypadal, že se konečně osmělil. „Co děláš tady mezi vojáky Nikolo?“ „Jsem tu spolu se sestrou. Maminka zemřela na mor a tátu nám zabili ve válce. Strýc utekl ze Zamboru vzal nás sem. Neměli jsme nikoho, kdo by se o nás staral. Tady je to lepší.“ „Budeš bojovat za Ohal Nikolo?“ Kluk se zadíval nikam pod stůl a pak řekl: „Strýc mi to zakázal, ale já bych radši bojoval za vás. Strýc říkal, že jste boží posel a taky, že bez vás by jsme byli ztraceni. Říkal taky, že velíte Heldoživským vojáků a že musíte být ošklivá, protože jinak by vás ti vojáci neposlouchali a taky zlá.“ Ida se usmála. „Ale já si nemyslím, že jste ošklivá. Právě naopak. Moc se mi líbíte. A ani zlá nejste.“ Teď se Ida začala smát doopravdy. „Ale jdi ty. Co když má tvůj strýc pravdu?“ „To určitě ne!“ Jejich rozhovor přerušilo naléhavé zaťukání. „Paní jste v pořádku?“ Ozval se za dveřmi Nilm. „Ano Nilme, pojďte dál.“ „Paní, já tady už nemám být.“ Ozval se tichým hláskem Nikola. „To je v pořádku. Za to můžu já.“ „Nikolo co tady ještě pohledáváš?“ Ozval se přísným hlasem Nilm. „Omlouvám se strýčku.“ „Nilme to je v pořádku, za to můžu já.“ „Vše je připraveno, jestli si vážně nechcete odpočinout představím vás vojákům.“ „Odpočívá se v noci s ne odpoledne.“ Ida měla co dělat, aby přemohla smích. „Připadám si tady jak v labyrintu.“ Přiznala po deseti minutách chůze. Opět odbočili. „Taky to tady je velmi složitě propleteno. Pomohlo by nám to pokud by nepřátelská vojska nalezla vchod. Je tu spoustu komor s nedýchatelným oxidem uhelným. Ne jeden voják tu už zahynul.“ Vstoupili na římsu, která spíše připomínala balkon. Z ní byl nádherný výhled na rozlehlou jeskyni pod nimi. Byla téměř zaplněná vojáky. Někteří ještě přicházeli. Z přední řady se ozvalo: „Vojáci! Pozor!“ Hlas velitele se nesl místností a odrážel se od stalagmitů, stalagnátů a stalaktitů. „Vojáci, naše naděje a budoucí královna.“ Ida popostoupila dopředu. Všichni vojáci klekli. „Můj lide, povstaňte! Vaši nepřátelé sedí na trůnu a pokoušejí se vám jedině uškodit. Nyní je náš čas. Čas odplaty. Ukážeme jim, že Ohalský lid není slabý jak se domnívají!“ Následoval tichá pomlka. „Buďte mi věrní a já vás za to odměním.“ Vojáci začali nadšeně tleskat. Druhý den Ida na nic nečekala a začala plánovat útok na opevněné hradiště, sídlo králů. Leželo na vrchu asi dva dny chůze na jih. To byla dost dlouhá doba, aby současný král začal volat o pomoc. „Jediná možnost,“ začala mluvit Ida na vojenské poradě: „jak se efektivně dostat k hradišti je ta, že se tam dopravíme na koních.“ Velitelé začali jeden přes druhého hulákat. „Dost! Jestli chcete někdo promluvit, řekněte si o slovo. Tímto způsoben se ničeho nedobereme!“ Okřikla je Ida. „Nemáme tolik koní, abychom zaútočili všichni.“ Řekl někdo. „To je pravda. Zhruba pro polovinu vojáků.“ Dodal Nilm. „V tom případě nemáme jinou možnost, než vyslat polovinu vojáků na rychlý převrat a druhá polovina tu zůstane. Jakmile pevnost dobijeme…“ Nestačila domluvit, protože se velitelé začali znova překřikovat. „Nemáme jinou možnost.“ Přidal se Nilm. „Ale královno,“ začal mluvit velitel na konci stolu: „s polovinou hradiště nedobijete.“ „Nezáleží na velikosti armády, ale na taktice. Pochopte už konečně! Pokud půjdeme pěšky, v tom sněhu! V hradišti budeme nejdříve za tři dny. To je dosti dlouhá doba, aby vyslali prosbu o pomoc. Během jednoho dne by tu byli slukové a roztrhali by nás.“ Tímto argumentem všem vyrazila dech. „Máte pravdu královno.“ Řekl nakonec voják, který jí předtím odporoval. „Neříkejte mi prosím královno. Ještě jí nejsem.“ Dny plné napětí v jeskyních rychle utíkaly. Ida měla nyní ucelený plán, jak budou postupovat při obléhání tvrze. Z jeskynního otvoru se pomalu vynořovali vojáci s koňmi. Bylo jich pouze tři sta víc koní neměli. Málo na obléhání hradiště. Ale oni měli eso v rukávě. Rychlost a překvapení. Koně se dali do cvalu. Zamířili na jih. Právě vyšlo slunce a až dorazí k hradišti bude noc, další výhoda. Slunce zapadlo. Vojáci zůstali nepozorováni v lesích kolem hradiště. Ida mezitím vyslala průzkumníka, který zalarmuje vojáky na hradišti, kteří také přísahali věrnost Idě. Na nich závisí celý průběh akce. Padací most zůstal položený přes příkop a druhý se začal spouštět. Ida dala signál. Vojáci vyjeli vpřed. Vtrhli na nádvoří. Ida vjela spolu s dalšími vojáky do paláce tam je čekal sluha. Byl to starý stařík s bílým plnovousem a v černém oblečení. Celý se klepal nervozitou. Uklonil se královně a dal jí malé zrcátko, což byl znak spojenců. „Má královno.“ Hlesl tiše, když mu Ida dala malou dýku se skleněnou rukojetí. Sestoupila z koně a následovala staříka. Vedl je do tajné chodby, která směřovala do královské ložnice. Král zřejmě spal. Ida se přiblížila k jeho posteli a odhrnula peřiny. „Není tu.“ Vyhrkla ze sebe. Hrdlo se jí sevřelo úzkostí. Někde je chyba. Než stačila cokoliv říci ze zadu ji někdo napadl. Přiložil ji dýku k hrdlu. „Pane.“ Vyhrkl ze sebe stařík. „Zrádče!“ Zvolal král a hodlal podříznout hrdlo Idě. Vojáci se zatvářili vystrašeně. Jejich naděje jim mizela před očima a oni si nevěděli rady. Pevné sevření se najednou uvolnilo a král padl k zemi jako špalek. Mohla za to otrávená šipka, která se mu zapíchla do krku. Ida si oddechla. Rozhlédla se, ale nikoho nespatřila. „Kdo vyslal tu šipku?“ Zeptala se. Ticho. Nikdo neodpověděl. „Tím chcete říct, že nikdo?“ Jeden voják před ní poklekl. „Paní, spatřil jsem černou postavu za zády krále, ale pak tam nebyla. Jako by zmizela!“ Ida se otočila. „Není tu nějaký tajný vchod?“ „Ne není, tím jsem si naprosto jist,“ vyhrkl ze sebe stařík. „Dobrá teď musíme zajistit situaci.“ Sehnula se k mrtvému králi a položila ruku před ústa. „Není mrtví. Svažte ho a…“ Nestačila to doříct. Do místnosti vtrhl další voják. Poklekl. „Paní, celé hradiště je pod kontrolou. Většina vojáků je omráčena šipky. Zajali jsme je a až se probudí zajistím jejich výslech.“ „Děkuji veliteli.“ Sehnula se a vyňala šipku z králova tlustého krku. „Jsou ty šipky shodné s touto?“ Ukázala mu dřevěnou šipku s kovovým hrotem. „Ano, jsou,“ řekl a zatvářil se zmateně. „Víte koho jsou?“ „Ne paní, ale vojáci zahledli postavy zahalené do černých hábitů a v maskách.“ Ida začala přecházet po místnosti. „Musíme zjistit, kdo jsou. Ten, kdo zajme jakéhokoliv muže v černém, ať okamžitě přijde ke mě.“ „Ano paní.“ Voják odešel. Ida se otočila k ostatním vojáků. „Urbane, dohlédni na rozmístění stráží po hradišti. Dejte pozor na prostý lid. Nesmíte je vystrašit. A zakazuji jakékoliv slavení. To musíme odložit. Mohu se na vás spolehnout?“ „Samozřejmě paní,“ řekl vysoký muž svalnaté postavy a odešel. Ostatní vojáci ho následovali. „Paní a čím vám mohu pomoci já? Dáte si něco k jídlu?“ Ida se usmála. „Neznám vaše jméno.“ „Jmenuji se Jan.“ „Dobrá Jane přineste něco co je v jídelně k mání. A prosím ať se služebnictvo postará i o vojáky. Ale žádný alkohol ani hody.“ Jan se uklonil a dodal: „Vaše přání je mi rozkazem.“ Začalo svítat. Ida se probudila trhnutím. Někdo zabušil na dveře. „Ano.“ Do místnosti vešel Nilm. „Paní, omlouvám se, že vás budím, ale je nutné již od rána zpravit celou zem o vašem návratu na trůn.“ Ida spala na židli a teď cítila celé tělo. V brnění jí nebylo nějak zvlášť příjemně. „Myslím, že zpravit o tom zem nebude těžké povoláme správu jednotlivých oblastí a ti se o to postarají.“ „To jistě, ale přišla zpráva z Liu královna je mrtvá.“ „To snad ne!“ „Bohužel ano. Dále tu jsou další špatné zprávy.“ Podal jí pergameny. Ida se začetla. „Místečko?“ V tu chvíli byla na nohou. „Proč jim neposlali posily! To snad ne.“ Následovala chvilka ticha. „Nový král nás žádá o pomoc.“ „Ano. Vojáci jsou proti tomu. Nechtějí už bojovat.“ „To já taky ne. Ale musíme jim pomoct.“ Do hradiště přijeli poslední vojáci z jeskyň na severu. Po zemi se začala oslavovat nová královna, ale žádný muž schopný boje na to neměl nárok. Musel do války. Ida si začala zvykat na to, že ji všichni oslavovali a nazývali jí královnou, i když nebyla korunovace. Královna stála před vojáky, kteří měli s ní odjet pomoct Liu. „Vojáci, vím, že se mnou nesouhlasíte. Cítím s vámi, protože i já bojovat nechci, ale co důležitější než bojovat za své blízké? Vybojovat jim svobodu a lepší budoucnost? Musíme vyslyšet volání našich spojenců a oni udělají to samé.“ Z prvních řad někdo vykřikl: „A kde byli oni, když jsme dobývali hradiště?“ „Co pak jsme je potřebovali? Svojí svobodu jsme si vybojovali my a o to je pro nás cennější.“ „Správně.“ Vojáci začali juchat a vzdávat královně holt. Výborně. Mám vyhráno. Zatímco v Ohalu se schylovalo na lepší časy v Liu to bylo právě naopak. Snarovi a ostatními pomalu docházelo, že nemají šanci. Bylo jich velmi málo a i s vojáky z Ohalu, které zajali měli velmi malou naději na záchranu tvrze. „Všichni tu pomřeme.“ Řekl smutně Rock. Seděl v jednom koutě své ložnice. Naproti němu v křesle dřepěl Stone. Oba se pomalu loučili se životem. Stone se na Rocka podíval. „Stone už jsem ti řekl, že jsi můj nejlepší přítel?“ „Ne, Rocku. Ty jsi jako můj bratr. Tak na naše bratrství!“ Zvolal Stone. Oba přihnuli ze džbánku. Z naraženého sudu vedle trpaslíků teklo znovu a znovu a znovu červené lijské víno. Rock se zamyslel a pohlédl na dno džberu. Se zármutkem v hlase řekl: „Vůbec se mi z tohoto světa nechce, moje děti budou vyrůstat bez otce. Jen doufám, že si Chuita najde lepšího manžela.“ Stone poplácal Rocka po rameni a dodal: „Lepší manžel než si ty po zemi nechodí.“ Rock se smutně ušklíbl. „Jen kdybys nemluvil hlouposti. Mám je rád všechny, myslím svoje děti.“ „To ti věřím, ale pamatuješ si vůbec všechny jménem.“ „Nevím, ale snad jo. Všech deset.“ „Víš Rocku, přemýšlel jsem, kdybych se vrátil oženil bych se s Merliou.“ „S ní? Vždyť je to nečesná dívka. Najdi si jinou ženu.“ Stone se napřímil. „Takhle o ní nemluv. Ty ji neznáš, copak může za to, že ji Olpran opustil před svatbou?“ „Kdyby byla šikovná udržela by si ho. A to ti ani nevadí, že má jeho dítě?“ Stone vstal. „Samozřejmě, že ne. Kolikrát ti mám říkat, že za to nemůže?“ „Dobrá, ale co moje žena. Sama to dlouho nezvládne. Nemohl by jsi se o ní alespoň na chvíli postarat? Je to dobrá a křehká duše. Napsal jsem jí dopis.“ Stone se podíval na přítele. „To víš, že jo.“ „Děkuji.“ „Nyní bratře se rozloučíme. Jsme tu poslední, kdo se nedostavil na svá stanoviska. Já zamířím na Délky. Doufám, že se ti v Bílé tvrze bude dařit dobře, a že se znovu uvidíme.“ „Sbohem!“ „Sbohem!“ Po té oba nasedli na lyfry, které byly připravené na nádvoří a rozešli se. Snar bloumal po tvrzi. Služebnictvo, kterého bylo po tvrzi jen pomálo ho často vídalo se smutným a zasněným obličejem jak hledí ven z okna. Bylo jim ho líto. Snar zamířil do stáje. Cestou potkával vojáky. Všichni ztratili naději. Po té co přijel na koni jen polomrtví Elf a sdělil jim o velikosti zamborské armády. Ten muž nyní ležel u Mágů. Měl silnou horečku a stále ztrácel vědomí. Ze vzpomínek ho probrala Jasmin běžela naproti němu a volala: „Jsou to dvojčata, Snare!“ „Co?“ Nechápal o kom mluví. Poběž chytla ho za ruku a vedla do stáje. „Fjus je vysílená, ale hříbata se mají k světu.“ Snar nahlédl do jejího kotce. Na zemi ve slámě leželi dvě hříbata. Jasmin opatrně vstoupila dovnitř a klekla si. Malí jednorožci byli zářivě stříbrní a svítili do dálky. Snar poklekl vedle nich. Položil na ně svojí ruku. Cítil jejich tep. „Je to kluk a holka. Podívej. Měli bychom jim dát jména. Jedno patří tobě a jedno mně.“ „Dobrá mohl bych si vybrat klisničku?“ „Samozřejmě, chtěla jsem hřebce. Dám mu ušlechtilé jméno. Budeš Rob.“ Řekla a přivinula hřebečka k sobě. „Jaký jméno jí dáš?“ „Nevím, je krásná jako…“ Zarazil se. „Budeš Magika.“ „To je krásné jméno Snare.“ „Vždycky se líbilo Makg. Je přímo kouzelná, tak se k ní to jméno hodí.“ Z úžasu nad hříbaty je probudil křik zvenčí a následné troubení poplašných rohů. Snar svižným krokem zamířil ven. „Co se děje.“ Jeden voják zvedl ruku. Na obloze se vznášeli bílé hvězdy. KAPITOLA 11 Poslední bitva „Bílé hvězdy!“ Vykřikl Snar. „Okamžitě připravte přesun!“ Rozeběhl se do svého pokoje sbalit se. „Snare! Počkej, co se děje?“ Volala za ním Jasmin. Když ho dostihla v ložnici sotva popadala dech. „Jasmin, přesouváme se do Setkání.“ Vyhrkl ze sebe Snar a začal se oblékat do brnění. „Proč?“ „Přes spáleniště Obrany přešla armáda Zamboru. Tumgo je a chvíli zdrží, má své instrukce.“ Jasmin se na něho podívala nedůvěřivým pohledem. „Tys ho poslal na smrt!“ „Jasmin, prosím připrav se na odjezd. Nedělej další problémy.“ Jasmin ohrnula nos. Jak mohla vědět, že Zambor má silnější kouzla než před tři sta lety. Na všech tvrzích podél hranice Liu se vojáci připravovali na urychlený přesun. Nasedali na koně a odjížděli vstříc Setkání. Tumgo se svým oddílem měl krušné chvíle. Před chvílí vyslal bílé hvězdy, aby upozornil ostatní. Celý průvod armády se zastavil. Velitelé brebaňonů jim nakázali prohledat okolí. Vojáci se schovávali v rozvalinách tvrze. Postupně postupovali do středu tvrze. Věděli pokud se prozradí, zemřou. „Dávejte pozor, aby vám nesjela noha,“ sykl Tumgo. Postupně se stmívalo. Tma nám jen přitíží. Prolétlo hlavou Tumgovi. Pohlédl na stmívající se nebe. Brebaňoné mají velmi dobrý sluch a zrak, až desetkrát lepší než člověk. Postupovali dál až narazili na poklop, byl přikryt haldou kamenů. Tumgo dal znamení ostatním. Téměř neslyšně přesouvali kameny. Kousek od nich zazněl hlas rohu brebaňona. Ohlašoval se svému veliteli, že je v pořádku. Vojáci zrychlili. Konečně všechny kameny byly pryč. Opatrně zvedli poklop. Před nimi se objevil tmavý otvor se schodištěm do katakomb. Zvednutím poklopu se uvolnil jeden balvan a spadl do otvoru, okamžitě se ozvala rána s dlouhou ozvěnou. To musel slyšet. A taky, že jo. Kousek od sebe uslyšeli těžké dlouhé kroky brebaňona. „Rychle dovnitř.“ Zvolal tiše Tumgo. Kroky se blížily. Skupina patnácti vojáků rychle sestupovala dolů. Opět se ozval roh. Tentokrát měl jiné poselství. „Ucítil nás.“ Řekl ostatním Tumgo. Stále všichni nebyli ve vnitř. Zbýval jen Tumgo. Sundal si zbroj. Nechal si jen meč. Hodil to svým vojákům a zabouchl poklop. „Tumgo!“ Zavolal na něho voják menší postavy. „Ne!“ „Ticho, drž hubu Luku!“ Okřikl ho jeden z vojáků a přimáčkl mu dlaň na pusu. Tumgo zůstal venku. Musel to udělat. Nepřítel je vycítil. Všichni průzkumníci se sem seběhli a kdyby nikoho nenašli hledali by tak dlouho, dokud by někoho nenašli nebo dokud by neobjevili poklop. Tumgo se rozeběhl co nejdál od poklopu. Dával si přitom pozor, aby nadělal co nejvíce hluku. Uslyšel za sebou těžké skoky nepřátel. Zastavil se a otočil. Proti němu běžel brebaňon. Za běhu zvedl svůj kyj s ostny. Na hrudi se mu napjali svaly. Tumgo na nic nečekal a rozeběhl se proti němu. S válečným výkřikem mu zaťal meč do zelenočerné kůže. Do obličeje mu vstříkla vínová krev. Rukávem si jí otřel. Než stačil cokoliv udělat tak se k němu ze zadu přiblížil další. Kyjem ho odhodil na zeď. Ošklivě to v něm křuplo. Krvácel. Sebral všechny svoje síly a vyběhl proti útočníkovi. Vyhnul se dalšímu smrtícímu uderu a probodl ho. Nepřítel stačil kyjem máchnou potřetí a pak padl. Tumgo pocítil tupou bolest. Kyj mu přerazil nohu. Sesunul se v křeči k zemi. Ze shora na něho skočil nepřítel a zlomil mu vaz. Tumgo sevřel meč a naposled vydechl. Dole v podzemí vojáci poklekli a vzdali hold svému veliteli. Dál do podzemí se jim nechtělo a tak museli zůstat zde. Rozhodli se, že přenocují a odpoledne druhý den odejdou do nejbližší tvrze pro pomoc. Ulehli v naprosté tmě, aniž by věděli na čem si ustlali. Druhý den počkali až se slunce nakloní ke západu a pak vyšli ven. Jeden z nich vyšplhal na zeď a přesvědčil se, zda jsou pryč. Dal ostatním znamení, že je vše v pořádku. Procházeli spletitými chodbičkami mezi zdmi. Pak našli mrtvolu brebaňona. Postupovali dál. Najednou se Luk rozeběhl. „Nééé!“ Začal křičet a poklekl na zem. Uchopil svého přítele ta ramena a začal ho oplakávat. Po tvářích mu kanuli slzy jako hrachy. „Pojď Luku. Musíme jít.“ Řekl tiše Derdvon a položil mu ruku na rameno. „Ne, Nenechám ho tady. Vezmu ho sebou. Zaslouží si úctu a slušný pohřeb.“ Zvedl ho a naložil si přítele na záda. Tumgo byl o hodně vyšší a mohutnější, takže ho Luk sotva nesl. Derdvod se sehnul a pomohl mu. „Díky příteli. Není zač. Ty si to zasloužíš a on taky. Omlouvám se ti.“ „Není za co. Musíme ho odnést do Relikvie. Je nejblíže a jsou tam naše koně.“ Derdvon jen kývl hlavou na znamení, že mu rozumí. Snarovi muži cestou potkali oddíl Davida a Rocka. „Konečně před branami!“ Vykřikl s úlevou. „Mám rád cestování, ale ne na zemi. Sedlo na lyrfře není tak pohodlné na zemi jako ve vzduchu. Něco jako na koni. Akorát mi vadí, že musím sedět až vzadu. Při letu je to o něčem jiném. Skoro si až lehnete mezi křídla, takže je to maximálně pohodlné.“ Snar se na něho podíval. Byl o půl metru níž než byl on v sedle koně. „Stejně si myslím Rocku, že na koni je cestování přeci jenom lepší.“ Řekl král a vjeli do brány Setkání. Lidé, kteří se zde ukryli před válkou je nadšeně vítali. O několik hodin později přijeli i oddíly ze západních tvrzích. Snar měl plné ruce práce. Navečer tu už měli být zamborská vojska a oni stále nebyli připravení. „Všechnu vojenskou sílu za hradby. Všem mužům, schopných boje dejte zbraně. Ženy a děti umístěte do podzemí. Koně také.“ Velitelé zařizovali jeho rozkazy a on sám na vše dohlížel. Blížil e soumrak. Všichni vojáci již byli připraveni na svých místech. Na nádvoří mezi hradbami stáli praky. K jednotlivým okénkům v hradbách se rozestavěli lučištníci. Výhodou této tvrze byli velice silné hradby, které byli postavené do kruhu ve třech řadách. Takže kdyby nepřátelé dobili jednu hradbu, stále tu jsou dvě další a pak samotná tvrze s ochozy. Pro dobití Setkání by bylo zapotřebí sta tisícové armády, kterou Zambor měl. V dálce Snar zahlédl vojsko. Přicházelo ze západu. Ohalané! Přeci jen nás v tom Ida nenechala. Zajásal Snar. „Spusťte padací most. To jsou posily.“ Král Liu seběhl dolů. Na majestátním koni se vezla Ida. „Královno Ido! Jste vítána. Koně odveďte do podzemí.“ Přivítat posily přiběhla i Jasmin a Atov v těsném závěsu za ní. „Rozestavte se na volná místa lučištníci na hradby!“ Rozkázala Ida. „Králi Snare,“ řekla když se otočila zpátky k němu: „jsem ráda, že vám můžeme alespoň trochu vypomoct. Musím s vámi mluvit.“ „Samozřejmě. Atove přebíráte vedení po dobu co tu nebudu.“ Atov se je ušklíbl. Nebylo mu dvakrát po chuti, že Ida dala přednost Snarovi. Jasmin, v plné zbroji, vrhla za nimi opovržlivý pohled. „Tak o čem jste se mnou chtěla mluvit?“ Zeptal se Snar, když vešli do tvrze. „Víte neznáte tuto šipku.“ Snar vyvalil oči na dřevěnou šipku, kterou mu ukázala. Byla to šipka z krku krále Ohalu. „Ne, neznám. Kde jste k ní přišla. Zachránila mi život. Přiotrávila krále Ohalu, který mě chtěl zabít.“ „Je mi líto. Neznám ji.“ Řekl nakonec Snar. Na tvrz padla noc. V dálce vzplály ohně. To cestou Zambořané zapalovali již prázdné vesnice. Začalo sněžit. Nejdřív jen tak trochu a pak se strhla vánice. Vojáci nahoře na hradbách zápolili s větrem. Vánice se postupně utišila a odhalila vojsko před hradbami. Promrzlým vojákům ztuhla krev v žilách. Brebaňoné se rozmístili kolem dokola tvrze. Jezero zmrzlo, takže pomáhalo spíše nepřátelům. Vojáci byli stále mimo dostřel. Dole pod pevností začali sestavovat praky. Snar to všechno sledoval s ledovým klidem. Zašel k prakům na nádvoří. „Vojáci, neodsuzujte mne, že zahálím. Dole pod námi je statisícové vojsko. Je to obrovské množství a bude těžké zvítězit. Nemohu vám slíbit vítězství, ale přesto vy jste důležití. Nejprve nepřátelé zaútočí praky a my přátelé jim odpovíme stejně tak. Tuto tvrz jim nedáme!“ Vykřikl Snar. Vojáci kolem nadšeně zajásali. „Připravte se a čekejte na povel.“ Vylezl na ochoz hradu odkaď měl rozhled na všechny nádvoří i nádvoříčka ukrývající praky. Netrvalo dlouho a ze spodu začal útok. Nejprve se ozvali brebaňonské rohy a pak rány, jak dopadli kameny na tvrz. „Pal!“ Zvolal Snar. Vojáci uvolnili praky a kameny dopadaly dolů mezi vojáky. Žena v brnění, sedíc na hřbetu rytíře zla, dávala rozkazy vysokému brebaňonovi. „Nikdo se ani nehne ze svých míst, veliteli musíte zachovávat řady. Za to mi ručíte životem.“ Její hlas byl čistý. Veškerá chraplavost zmizela. „Ano, paní zla.“ Zamora se dmula pýchou. Dnes nebo zítra na tom nescházelo konečně pokoří Čaroděje. Zastaralou rasu, která podléhá citům. Vymítí je a bude konec. Nastane nová éra její rasy a pod rasy lidské či jiné budou otroci. Spokojeně se rozhlédla ze svého útočiště na kopci za armádou. Rytíř se vznesl a za ním vzlétli ostatní slukové a rytíři. Zakroužili nad tvrzí, připraveni se snést a zaútočit. Snar si jich všiml. Okamžitě začal volat draky. Snad mě vyslyší. Nikdy před tím je nevolal. Vběhl do pevnosti a pozvedl do výše hůl. Začal šeptat zaříkávadlo. Vyslyšeli mě! Teď jen napjatě čekal, kdy přiletí. Okřídlené příšery začali ohrožovat vojáky na hradbách. Vzal hůl, začal jí pevně svírat. Tiše šeptal slova. Na špici jeho bílé zlatem protkané hole se začala utvářet koule bílého zářivého světla. Postupně se zvětšoval až se zní stal jakýsi štít. Snar zvedl hůl do výšky. Přes bílý štít se příšery nedostali k vojákům. Nebylo možné ochránit celou tvrz, ale pokoušel se je odehnat co nejdál. Na pomoc mu přispěchala Jasmin. Začala také zaříkávat. Z jejích dlaní se uvolnilo tyrkysově modré světlo. „Jasmin tohle dlouho neudržíme!“ „Já vím, ale draci za chvíli přiletí.“ Jasmin začala cítit, jak jí opouští síla, ale přesto vydržela. Jejich štít pokryl celou tvrz. Do štítu najednou narazilo silné proti kouzlo. Štít zmizel a Snara i Jasmin to odhodilo do zadu. Jasmin narazila do dveří prolétla skrz ně a skutálela se ze schodů. Venku mezitím pokračovala bombardování z praků dál. Snar se probral a okamžitě vyskočil. Na schodišti ji spatřil. Ležela bezvládně a po čele ji stékal pramínek krve. Kde nechala přilbu? Opatrně ji zvedl a rychle ji odnesl k Mágovi. „Mágu!“ Zvolal. Oba bratři se otočil a spěchali mu na pomoc. „Není to s ní zlé.“ Řekl na konec Mág co sloužil Liu. Jasmin otevřela oči. „Co se stalo?“ „Upadla jste.“ Řekl starostlivě Snar. Podal jí horký nápoj, životabudič. Po té se otočil. A vyšel ven. Bombardování neustávalo. Naopak nepřátelé postavili další praky. Snar se podíval, vnější hradba byla na třech místech téměř probořená. „Konečně!“ Zajásal. „Draci jsou tady!“ Okamžitě začali bránit tvrz a snažili se příšery ze Zamboru pustit blíže. Viditelně ubyli od doby, kdy je oficiálně spatřil na louce za lesem. Brebaňoné byli stále z dosahu luku a to lučištníky znepokojovalo. Tvrz nebyla na skále jako Bílá tvrz, proto bylo velice jednoduché ji dobít. K severovýchodnímu vchodu se začali přibližovat vojáci pod štíty. Jakmile se přiblížili lučištníci na nic nečekali a snažili se proniknout skrze pancíř. Jenže šípy se od štítů odráželi a ne a ne najít skulinu. Zamora se snesla na zem věděla, že tady nic nesvede. Stále její moc nenačerpala nesmrtelnost po jaké vždy toužila. Nechtěla se proto vystavovat nebezpečí. „Vojáci, rychle! K severovýchodnímu vchodu! Pospěšte si.“ Volal na muže s meči a posílal je bránit vchod. „Pane! Pane!“ Snar se otočil. Za ním běžel lidský voják. „Pane, nepřátelé,“ odmlčel se nemohl popadnout dech: „útok na jižní vchod.“ „Pošlete tam muže.“ Snar se chtěl vydat bránit severovýchodní vchod, ale na jih také útočili. Jih byl dál tak se otočil a běžel k druhému vchodu. Už z dálky slyšel, že už začali beranidlem dobíjet bránu. Vyhýbal se vojákům a mířil tam. „Ustupte! Nechte je ať přijdou. My jim dáme co proto!“ Povzbuzoval je král Liu. „Vojáci, jestli zahyneme,“ zvolal dámský hlas vedle Snar: „tak jedině po boku.“ Nestačil se ani po ní podívat a dřevěná brána praskla a dovnitř se vervali brebaňoné nestačili se ani rozhlédnou a už klesali k zemi mrtví. Všude rozstříkla tmavá krev nepřátel a na zemi se začala mísit s lidskou. Druhý vchod měla pod velením Ida. Atov jí spěchal na pomoc s hedožisvkými muži. I zde nepřátelé prorazili vrata. Ida se rozmáchla a jediným pohybem zabila nepřítele. Atov k ní přispěchal a pomáhal jí v první řadě. Draci stále kroužili nad tvrzí a odráželi agresivní útoky. Mezi řady nepřátel dopadlo tělo draka, který ztratil ve vzduchu příliš krve a oslaben padl k zemi. Nepřátelé se hrnuli do tvrze dvěma vchody. Lučištníci na vnější hradbě měli co dělat, aby alespoň část nepřátel zadrželi. Dobývání nekončilo ani soumrakem. Hradba za jezem byla už z části rozbořená pak na ni padl poslední kus skály a hradba se probořila. Nepřátelům to dodalo odvahy a vyřítili se vpřed. Snarovi a jasmin nezbývalo nic než ustoupit za první vnitřní hradbu. Postupně ustupovali až rychle vběhli do pevných obraných vrat a zabouchli je za sebou. „To je zdrží.“ Hlesl vyčerpaně Snar. „Snad.“ Zadoufala Ida stojící vedle něho. Byla od hlavy až k patě potřísněná krví, jak nepřátel tak i spojenců. Za nimi přiběhl Atov. „Na druhý straně rozbořili hradbu do polovin nebude dlouho trvat a proboří i tu.“ „To by jsme ztratil další třetinu praků a zbyla by nám jen jedna.“ Ida pohlédla na Atova. „Atove, chci abys věděl, že chci umřít s tebou po tvém boku.“ To Snara překvapilo. Nikdy si nevšiml, že by mezi nimi byl nějaký byť jen přátelský vztah. Z úvah ho vytrhla rána nad jeho hlavou se rozbila hradba a kameny popadali dolů na ně. Zasypali jeden prak i s jedním vojákem, kterém už nebylo pomoci. Další rána se ozvala přímo za nimi. Do vrat opět udeřilo beranidlo. „Přineste výztuže!“ Zvolal na okolní polekaný vojáky Snar. „Cokoliv honem!“ Kolem se mihnul Chink. Začal mermomocí pomáhat s výztuží brány. Vojáci nosili kopí a halapartny, které nikdo už nepoužíval. „Na jihu prorazili bránu.“ Zvolal někdo. Netrvalo dlouho a museli se uchýlit i za poslední hradbu. Lučištníci, kteří uvízli na hradbách, bojovali do poslední kapky krve. Mezi nimi byl i Firer bojoval po boku Stona. Nepřátelé byli třikrát větší, ale velitelé byli stateční. Neměli kam utéct. Z jedné strany se na ně hrnuli nepřátelé a z druhé také. Firer a Stone byli poslední ostatní vojáci kolem nich již byli mrtvý. Jeden z nepřátel vytáhl dýku mrštil jí před sebe. Zabodla se Stonovi do zad klesl k zemi. „Stone!“ Firer ho zachytil levou a pravou rukou odrazil útok. Ze zadu k němu přistoupil brebaňon a chladnokrevně mu usekl hlavu. Teplá krev skrápěla Stonův obličej. Ještě dýchal. Přistoupil k němu týž voják, který zabil jeho přítele. Zvedl meč, aby odrazil jeho útok, ale neměl dost sil a zbraň mu vylétla z rukou. Pohlédl nepříteli do očí a pak… „Jsme ztraceni,“ hlesl David, který doposud velel lučištníkům na poslední hradbě. Nepřátel ubylo, ale jich také. Nejednou v dálce spatřil jezdce. Zvedl co si do výše a za ním z úkrytu vyrazili další. Mocný bojovný pokřik dolehl až k nim. „Co to je?“ Zeptal se David. „Nevím pane,“ odpověděl po pravdě voják po jeho levici. K tvrzi se přibližovali vojáci na koních zahaleni do černých plášťů. Poslední řady brebaňonů se otočily a s hrůzou hleděli na své nepřátele. Zděšeně ucouvli, ale nebylo kam. Sotva se přiblížili za nimi se vyrojilo stádo přízračných stříbrných postav. Jezdci najeli do nepřátel obléhajících Setkání. Přes ně se přehnali jako bouřka ty stříbrné přízraky. Zamora jako by to čekala povolala své přízraky. Jenže stříbrných bylo více. Pobili je do jednoho a pomohli i jezdcům. Prolétli skrz zástupy vystrašených brebaňonů a ti popadali na zem mrtví. Snar pohlédl na pláně kolem tvrze a spatřil posili. Ze severu přicházeli skrelové a z jih přišli nějací jezdci v černém a přízraky jejich předků. „Kdo to je vede? Kdo to je?“ Ptal se kolem. Nikdo mu nebyl schopen odpovědět. Toužil vědět, kdo je to. V tom se k němu přihnala Ida. „Pane, to jsou ti, co nám pomáhali. Neměli by nám utéct. Chci vědět kdo to je.“ „Otevřete bránu!“ Zvolal najednou Snar. Vojáci se po sobě podívali. Za bránou byli stále brebaňoné. Nikdo mu ovšem neodporoval. Před bránu se postavil Snar, po jeho boku Ida, Atov, Jasmin, Rock a jiní vojáci, co přežili. Nepřátelé vtrhli do tvrze. Spojenci je přivítali s pokřikem. Pobili několik brebaňonů a v tom se ze zadu přiřítili přízraky. Slukové a rytíři zla zmizeli. Utéct se snažili i brebaňoné. Ale jezdci nebo Skrelové je všechny pobili. Snar vyšel vstříc přízrakům. V jejich čele spatřil Halona, otce Makg. Při pomyšlení na ní se mu sevřelo srdce. Uklonil se. „Králi…“ Začal Snar. „Nejsem již král, králi Liu Snare synu Ulkův.“ Promluvil Halon a uklonil se mu. „Niní nás králi propusť máme právo na odpočinek.“ To zajisté, ale kdo vás povolal?“ „Nás?“ Zeptal se překvapeně Halon. „Naši potomci, jež prolévali krev.“ „Děkuji, Můžete tedy odejít.“ Pokynul Snar. Přízraky se rozplynuli a bázliví lidští vojáci vyšli ze svých úkrytů. Ida si jich všimla. „Zbabělci,“ pronesla tiše, aby ji nikdo neslyšel kromě nich. „Kde jsou ti jezdci?“ Zeptala se Ida. Přistoupil k ní Atov: „Paní, odjeli dolů k řece.“ V dálce je zahlédla. Snar mezi nimi opět vycítil ten chlad. Ida jako, když do ní střelí vběhla do tvrze. Kolem ní leželi na zemi zranění vojáci. Mezi nimi seděla i Jasmin, ale Ida se na ní ani neohlédla. Pospíchala jako střela do tvrze. Sestoupla do podzemí sebrala sedlo a položila jej na svého koně. S lehkostí se vyhoupla do sedla. Prolétla tvrzí jako střela. Cestou se vyhýbala skrelům a rozvalinám. Pobídla koně a přeskočili zbořenou hradbu. Ocitla se na pláních. Tryskem se pokusila dohnat tajemné jezdce. Téměř po hodině je dostihla. Kůň byl zpocený a přežvykoval v puse udidlo. „Co si přeje královna Ohalu?“ Zeptal se jeden ze zahalených jezdců. „Mluvit s vaším velitelem,“ vyhrkla ze sebe Ida. Na černém koni, v černém plášti a černých kalhotách s kapucí na hlavě k ní přicválal jezdec. „Co si přejete?“ Zeptal se velitel ženským hlasem. Idě se s úžasem zahleděla na jezdce: „Vy jste žena…“ Vypravila ze sebe nakonec. Velitelka se ji změřila pohledem. „A vy ne?“ „Samozřejmě, omlouvám se prosím vraťte se na tvrz, vaši vojáci jsou jistě unavení. Jídla i pití, zde bude pro každého dost.“ Vojáci pohlédli na svou velitelku. Bylo na nich vidět, že by velice rádi. Jezdec vedle velitelky se k ní naklonil a něco pošeptal. Zamyslela se a zeptala se: „Proč vlastně chcete královno, abychom se této slavnosti účastnili.“ „ Protože jste nám pomohli, nejen teď, ale i při dobívání hradiště.“ Chvíli nastalo ticho. „Tak dobrá,“ svolila nakonec velitelka. Vojsko otočilo své koně a zamířili na zpět. KAPITOLA 12 Podivní partyzáni Ida jela vedle velitelky. Byla velice zvědavá, kdo ti jezdci jsou, ale nechtěla se ptát. Po chvíli jízdy se osmělila: „Smím se vás zeptat, jak vás mám oslovovat?“ Jezdkyně byla chvíli zticha, ale pak jí odpověděla: „Jsem Sineona.“ „Sineono, kdo vlastně jste?“ „Když nám strana zla vyhlásila válku, byli jsme všichni farmáři a zemědělci poblíž hranic, jenže jsme se nestačili schovat a přišli vojáci Zamoru. Vydrancovali nám vesnice a my jsme padli do zajetí. Dlouho jsme sloužili paní zla. Stále nás mučila svými kouzla až jednou jsme my všichni utekli do hor Zamboru. Nebylo to jednoduché. Polovina nás zhynula při útěku, ale my zbylí jsme se ukryli v horách. Tam jsme narazili na vojáky, také na útěku a ti nám pomohli. Slíbili jsme jim za to pomoc a tak jsme tady.“ Sineona měla tichý skoro dívčí hlas. Ida se zamyslela. „Ale proč jste se skrývali?“ Zeptala se nakonec. „Myslíte v hradišti? Nechtěli jsme, aby jste o nás věděli už jen z úcty k naším zachráncům.“ Pokračovali v jízdě dál. V tvrzi je přivítal smutek a pláč, vojáci se kolem nich seběhli. Všichni chtěli pohlédnout do obličeje jezdců, ale nepodařilo se jim to. Uhýbali jim s přímo posvátnou úctou. Cestou míjeli mrtvoly, které vojáci pomalu snášeli dolů a pálili je. Na jednom ohništi nepřátele a na druhém své mrtvé druhy. Všude kolem slyšeli nářek. Rock ve tváři zbrunátněl žalem a oplakával svého přítele Stona. Bylo to neuvěřitelné ještě před několika dny mu říkal, že si vezme Metlou a teď. Chudinka, jen kdyby věděla. Pohlédl vzhůru kolem něho projeli jezdci. Pozoroval je svýma hnědýma očima, které měl zalité slzami a opuchlou tvář. Vznešeně kolem něho projeli. Snar jim vyšel vstříc. „Odveďte koně do stájí.“ Velitelka jemně sklouzla z koně. Poklekla před Snarem a tiše řekla: „Králi, je mi ctí.“ Vojáci to po ní opakovali. „Vstaňte! Jste tu vítáni. Kdo jste?“ Sineona mu řekla to samé co pověděla Idě. „Nezlobte se na mě, ale odložte svá zahalení.“ „Přísahali jsme, že nikdy neodhalíme svou totožnost. Nechceme slávu.“ „Dobrá.“ Řekl nakonec král. Nelíbilo se mu, že nechtějí ukázat jejich tvář a nedůvěřivost proti nim vzrostla. „Zůstaňte tu alespoň dva-tři dny. Ubytujeme vás v tvrzi. Jídla a pití je tu pro každého dost.“ „Králi jen nám to líto, ale nemůžeme se zde tak dlouho zdržet. Chceme se ztratit a pak po čase se opět vrátit zpět a pokračovat v hospodářství. Nic jiného naše srdce nežádají.“ Snar se zachmuřil. „Dobrá jak myslíte násilím vás držet nebudeme, ale doufám, že uctíte památku padlím.“ „Ano to uděláme, že?“ Řekla a ohlédla se, vojáci za ní souhlasně přikyvovali. Večer se všichni co přežili sešli ve velké síni, kde dřív jedli a pili pouze vznešené rody. Dnes tu byli i obyčejní vojáci. Příliš se jich nezachránilo. Okny bylo vidět ven na pláně, kde stále hořela těla mrtvých. Několik vojáků stálo na stráži a starali se o oheň. Služebnictvo roznášelo na stoly, ale nikdo se jídla ani nedotkl. Všichni čekali na krále. Konečně se objevil v doprovodu Jasmin. Velitelka zvedla oči ke svému králi a nechápavě se na něj zahleděla. Když si král uvědomil, že se na něj dívá, sklopila oči. Král pokynul. Všichni se postavili. „Dnes jsme opět zvítězili nad silami Zamboru. Nevelkou zásluhu na tom máte vy, vojáci. Ale i vy jezdci. V této bitvě jste ztratili své bratry, syny, otce a přátele. Nedokážu vám je nahradit ani vrátit, proto jim vzdejme hold a uctěme jejich památku.“ Vojáci zvedli číši. Připili si na zdraví a na své zemřelé. Usadili se a pustili se do jídla. Králův pohled sklouzl na jezdce. Všichni svlékli pláště a nechali si jezdecké černé oblečení. Přes obličej si uvázali šátek, tak že jim zakrýval až pod nos a celou hlavu. Škvírami jim koukali oči. Jejich velitelka se bavila s nějakým mužem, který seděl vedle ní. Setmělo se a služebnictvo začalo osvětlovat místnost modrobílým lijským světlem. Přízračně se mihotalo po síni. V tom se rozevřeli mohutné vstupní dveře. Do sině vešlo několik vojáků. Jeden z nich zamířil přímo ke králi. Snar povstal. Zahleděl se na vojáky. Byla to hlídka z Obrany. Bylo jich o jednoho méně. „Kde je Tumgo?“ Zeptal se král vojáka. „Padl.“ V místnosti zavládlo hrobové ticho. „Pane, obětoval se a zachránil nás.“ Král sklopil oči a posadil se. „Doufal jsem, že právě on se vrátí.“ Odmlčel se. „Vojáci přisedněte si k nám. A vzdejte hold našim padlím.“ Vojáci se posadili na volná místa a pozvedli číše k přípitku. Tichým a smutným. Rock se Stonem vždy bavili vojáky svými kousky, ale dnes Rock seděl zabořený do polštářů na své židli a s nikým nepromluvil. Truchlil pro Stona a nedokázal se smířit s tím, že je mrtvý. Před půl nocí vyšel měsíc. Král se omluvil a odešel s Jasmin pryč. Postupně všichni odcházeli do svých komnat a uchylovali se do smutku. Z králova pokoje vyšla černá kápě. Držela se ve stínu tak, aby ji nikdo neviděl. Došla k pokoji velitelky jezdců dvakrát zaklepala, vešla a zabouchla za sebou dveře. Druhý den se Sineona zvedla z postele. Postavila se před zrcadlo. Nesundávala si na noc šátek a tak to udělala teď. Upravila si vlasy a opět si nasadila šátek. Z otvorů v něm se do zrcadla upřeli černé oči. Prohlédla si svojí vyzáblou postavu. Uhladila si šaty a zamířila ke svým vojákům, který na ni čekali. „Vojáci, vím že dnes jsme měli odjet, ale musíme se tu ještě na dva dny zdržet. Ráda bych vás propustila, ale to by vzbudilo podezření. Mám tu ještě nějakou práci a tak se tu zdržíme.“ Vojáci nehnuli ani brvou nikdo nic nenamítal. Všichni poslušně poslouchali Sineonu. Uklonili se jí a odešli. Počkal na ni jen jeden voják. Byl to ten co s ním včera mluvila celý večer. „Veliteli Cere, pojeďte se mnou projet. Tady mají i zdi uši.“ „Ano velitelko.“ Za chvíli se oba dva projížděli po pláních na jejich černých koních. „Jste si jistá?“ Zeptal se Cer. „Samozřejmě, mluvila jsem s důvěryhodnou osobou a věřím jí.“ Její kůň neklidně poposkočil. Jemně ho poplácala po krku. „Jistě budete chtít pomoc. Přece jen jste žena, jako každá jiná.“ „Mýlíte se Cere, i když by jste mi mohl pomoc.“ Snar seděl u okna a pozoroval jezdce v černých hábitech. Stále víc jim přestával důvěřovat. Nevěděl proč, ale je smysly ho málo kdy zklamaly. „Merku.“ „Ano pane.“ Ve dveřích se objevil starší čaroděj se žlutýma očima. Jako by Snarovi vypadl z oka, jen byl poněkud starší. Snar si začal zvykat na to, že ho bratr oslovoval pane. „Svolej na dnešní večer radu. Pozvi i velitelku jezdců.“ „Ano pane.“ Ani ne za minutu se vrátil. „Pane, přišel zvěd ze Zamboru.“ Stmívalo se a sluhové rozsvěceli. Oblékl si tmavě modrý plášť prošívaný stříbrem. Dřív ho nosila Makg a teď ho oblékám já. Potomek sluhy. Kdyby mi to někdo dřív řekl vysmál bych se mu do očí. Snara se opět zmocnil tesk. Jak moc si přál opět spatřit Makg. I kdyby měl být jen bídný sluha. Násilím zapudil černé myšlenky a odešel ze svého pokoje. Dole v hodovní síni na něj čekali všichni spojenci. Jasmin, Atov, Ida, nově Nilm, Peter tentokrát bez Davida, který ležel ve své ložnici zraněný, Rock a Sineona. Ti všichni čekali na Snara. Jakmile usedl začala se podávat večeře. Rock skoro nejedl. Od smrti své přítele jen bledl a hubl. Jeho baculaté tváře ztráceli na kulatosti a v obličeji byl bledý a oči měl stále opuchlé jako by po taji brečel na pokoji. Občas někdo pohlédl na krále a očima se ho ptal co se bude dít na poradě. Nikomu ale nic nenaznačil. Konečně dojedli. Snar se zvedl a pokynul ostatním, aby ho následovali. Vyšli ze síně s vysokým stropem. Prošli chodbou, která je vedla do srdce tvrze. Na konci tvrze byla malá dvířka. Sluha stojící u nich je otevřel a velitelé vstoupili do síně. Uprostřed byl masivní kulatý dřevěný stůl, který upoutal jejich první pohled. Na něm byl stříbrem vykládaný pentagram, pěticípá hvězda, znak Liu. Kolem něj byli rozestavěné židle. Na každém opěradle byl vyryt znak země. Král Liu usedl na židli s pentagramem. Jasmin pak na židli s jin jang, trpasličí znak byla sekera obtočená hadem, Mantra měla hlavu koně, heldoživ dvě zkřížené růže a Ohal dnes poprvé obsazen měl meč s rukojetí vzhůru. Všichni se usadili. Pro Sineonu byla připravena židle bez znaku. Snar se rozhlédl po spojencích. Od poslední schůze tu chyběli David, Firer, Stone a Makg. Naopak přibyl Nilm a Sineona. „Před několika dny jsme porazili vojska Zamboru. Ale zlo jsme nezabili. Musíme se vypravit do Zamboru a zničit ho do poslední kapky zlé krve. Hlavně taky proto, že když jsem tam byl, spatřil jsem líhně brebaňonů.“ Jasmin překvapeně vzhlédla. Nikdy sám od sebe nemluvil o tom co viděl v Zamboru. A teď ji překvapil rozhodnutím o útoku a svou výpovědí. „Králi,“ ozvala se Sineona: „dovol, abych vás zpravila o líhních. Když jsem se dostala do čela naší jízdy tak jsem nařídila zapálit a zničit je. Podařilo se.“ Všichni upřeli překvapené oči na velitelku. Jediný Snar zůstal chladný. „A jak nám to můžete dokázat? Máte nějaké důkazy?“ Sineona hrdě zvedla hlavu. Bylo na jejím obličeji vidět, že se jí to dotklo. „A jak jste dokázal vy, že královna zemřela?“ Král prudce vstal. „To nemyslíte vážně! Já jsem král této země a vy…“ To si nenechala líbit. „A já jsem vám zachránila kůži. Nebýt mých vojáků tak tím králem dnes už nejste. Rychle zapomínáte králi Snare synu Ulkův!“ Poslední větu doslova vykřikla. Snarem cloumal vztek. Co si to dovoluje? Farmářka! Ostatní spojenci ne ně zírali s překvapením. Jako první se vzpamatovala Ida. „Králi posaďte se.“ Vyzvala ho klidně. Její slova působila na dvě horké hlavy jako studený déšť. „Neměli by jsme o takovýchto věcech spekulovat. Jsme spojenci a důvěra by měla být mezi námi. Věřím vám Sineono. Proč jinak by jste pomáhala i nám při dobytí hradiště.“ Sineona se viditelně uklidnila. Oči velitelů se upřeli na ní a žádali jí, aby jim vše vysvětlila. „Jak jsem už jednou řekla královně Idě. Byli jsme zajatci Zamboru a paní zla nás mučila a nutila nás, abychom jí sloužili. A abych nezapomněla. Omlouvám se vám králi, za to co jsem vám před chvíli řekla. Královna skutečně zemřela rukou Zamory. Díky její smrti mohla opět povstat.“ Všichni na ní pohlédli s obdivem. „Takže Zamora žije?“ Zeptal Nilm. „Ano, bohužel. Po té co jsme utekli, pomohli nám vojáci z Ohalu. Někteří nám poskytli koně a zbraně. Nechceme se odhalit, abychom mohli spokojeně žít až válka skončí.“ Odmlčela v síni bylo hrobové ticho. „Snažili jsme se co nejvíce Zambořanům uškodit. Byli jsme takový partyzáni. Zapálili jsme líhně, a vzdálili se do hor, aby nás nevyčenichali. Na hranici s Ohalem jsme se dozvěděli o připravovaném převratu a tak jsme vám přijeli na pomoc.“ Pohled obrátila k Nilmovi a Idě. „Vrátili jsme se do Zamboru a zjistili jsme, že armáda zničila Místečko.“ Jasmin se jí zeptala: „Jak jste se to dozvěděli?“ „Paní i my máme zvědy. Sotva nám oznámili, že Místečko padlo a armáda se obrací na Setkání, vydali jsme se vám na pomoc. Cestou jsme potkali skrely a i ti vám přišli na pomoc.“ Snar k velitelce necítil takovou zášť jako před tím. A se zájmem se zeptal. „A jak se o tom dozvěděli přízraky?“ „Ti přišli samy, vycítili nebezpečí pro své potomky a vyrazili do boje.“ Snar se opět ujal slova. „Měli bychom začít jednat o útoku na Zambor. Mám pro vás dobrou zprávu. Včera mě vyhledal špeh ze srdce Zamboru. Přízraky před několika dny odepřeli pomoc Zamoře. Přes polovinu jich padlo v boji a slibovaná volnost nikde. Odešli zpět na území vyhnanců, kde se jim dařilo lépe. Proto jsem dnes navrhl útok a to v co nejbližší době. Tím, že partyzáni zničili líhně nám ulehčili práci, přesto v Zamboru zůstává přes tři tisíce brebaňonů.“ Do řeči se přidal Rock: „To by nemělo být problém všeho všudy je nás přes osm tisíc.“ „Ale na věž by nám nepomohla ani sta tisícová armáda.“ Řekla s úzkostí Jasmin. „Zamoru může porazit jedině král Liu. Tak to stojí v proroctví.“ Prohlásila s naprostou vážností Sineona. „Jak to víte? To může vědět pouze král Liu.“ „Jak? Královna Makg mi to řekla, když jsem jí přinesla potají jídlo.“ „Vy jste mluvila s královnou?“ Zeptal se vzrušeně Snar a jako by v něm něco ožilo. „Ano.“ Odpověděla prostě. „Po skončení chci s vámi mluvit o samotě.“ „Ano, pane.“ Snar se obrátil k Jasmin: „Průzkumníci z Místečka se vrátili včera, že?“ Jasmin kývla hlavou. „Ano, králi. Přinesli špatné, ale i dobré zprávy. Z celého Místečka zbyli ruiny. A teď ta dobrá. Část obyvatel se ukryla v jeskyních takže je náš rod zachráněn. Nicméně ztráty jsou veliké. Až se vrátím do vlasti čeká mě hodně práce. Dlužím to svým lidem, zvláště potom co jsem důvěřovala elfským kouzlům.“ „To zajisté.“ Uzavřel Snar radu. Po skončení rady Sineona váhavým krokem šla ke Snarovi do jeho pracovny. „Dále. Á to jste vy. Pojďte dál a posaďte se.“ Snar se hrbil nad papírem s perem v ruce. Po chvíli pero odložil a pohlédl na Sineonu žlutýma očima. „Viděla jste se s královnou? Co říkala?“ „Mluvila o vás a poradila mi jak můžeme uniknout.“ „Co o mně říkala?“ Sineona se zahleděla do země. „Vzpomínala na vás. Vyprávěla mi o vás a přála si, aby jste si brzy vybral ženu, protože ona jí být nemůže. Pane omluvte mne musím už jít.“ „Tak jděte. Ale poslední otázka. Měla mně ráda jako bratra nebo víc?“ Velitelka odcházela u dveří se zastavila a otočila. „Říkala, že vás miluje.“ A odešla. Rychle běžela do své ložnice. Zabouchla dveře a svezla se na zem. V tu chvíli propukla v pláč. Ozvalo se naléhavé zaťukání a do místnosti vešel Cer. „Paní, buďte silná!“ Sklonil se k ní a objal jí. Několik dní od Setkání ve věži Ott to vřelo. „Matko kdybys to nechala na mě nic by se nestalo! Válku by jsme vyhráli a přízraky by nám i nadále sloužili.“ „Takhle se mnou nebudeš mluvit!“ Zamora se rozmáchla rukou a Lér přistála na stěně. Na nic nečekala. Vrhla se do proti útoku. Vyslala na svojí matku mučící kouzlo. Zamora ho zastavila. Lér to opakovala vyslala další. Zamora se krákavě zasmála. Poslala na ní další kouzlo a Lér opět přistála na zdi. V jejích zelených očích to žhnulo. „Lér nic si se nenaučila od svojí matky. Beze mě jsi nic.“ Vykřikla vysoká žena v černých šatech posázenými bílými diamanty. Její temně černé vlasy byly svázané do pevného copu, který jí dosahoval až ke kolenům. V obličeji byla vyzáblá a černé oči pod klenutým obočím se třásly vztekem. „Ty jsi nic! Už tě nepotřebuju. Táhni pryč z mojí věže!“ Lér se postavila setřela si temně červenou krev z brady. „Zapomněla jsi, že beze mě by jsi tu nebyla!“ „No a co? Táhni!“ Vykřikla a její bílá tvář vztekem ještě víc zbělala. Lér na ní vyslala mocné kouzlo. Zamora ho nestačila vykrýt. Odhodilo jí to na protější stěnu. „Zemři!“ Vykřikla Lér a vyslal proti ní kouzlo, které jí mělo zabít. Zamora ho vykryla a v zápětí ho vyslala proti ní další smrtící kouzlo. Lér klesla k zemi. Z úst jí stále vytékal pramínek tmavé krve, která silně kontrastovala s bílou pletí. Zamora prudce oddechovala. Přišla k tělu své dcery kopla do ní. Vyšla na kraj výklenku na věži pohlédla dolů na svojí tisícovou armádu. Brebaňoné se postavili a hleděli na svou paní. „Dnes se vám vrátilo čarodějnické maso na jídelníček.“ Brebaňoné zajásali. Zamora vhodila tělo své dcery mezi ně. Příšery se shlukli kolem jejího těla a začali ho nemilosrdně trhat. Zamora se podívala k úpatí hor, kde byl vchod do srdce Zamboru. Bylo to neuvěřitelné. Hrdě zde jeli na koní spojenci. Pohrdavě si odplivla. Chtěla zavolat přízraky, ale ty tu nebyli. Potom se ohlédla po své dceři. Ta tu také nebyla. Začala pěnit vzteky. „Všichni se na mně vykašlali!“ Snažila se přimět brebaňony k poslušnosti. Ti byli příliš zaměstnaní krví a jídlem. Spojenci měli o to lehčí útok. Jako první kráčeli Skrelové. Svými mohutnými těly rozdupávali nepřátele. Jeden skrel vzplál. Vojáci spojenců nemilosrdně zabíjeli Zambořany. Padla noc a všichni nepřátelé padli. Zamora na to vše shlížela s nenávistí k dobru. Usadila se na svůj trůn. Rozhlédla se po místnosti. Teď tady kralovala ona, ale jenom tady. Král země Liu je slabý. Zemře a oni odtáhnou. Vstala a začala se připravovat na jeho příchod. Snar přecházel po bojišti. Občas vzhlédl do výše k vrcholku věže pak k černajícímu otvoru, vchodu. Nebál se, ale přemýšlel, jak vše provede. Ke králi přišla Sineona. „Teď všechno závisí na vás.“ „Ano já vím.“ „Nechcete, abych vás vedla? Ve věži to přeci jen znám lépe.“ „Ne. Já tam musím jít sám.“ „Dobrá.“ Sineona se vzdálila od krále. „Představ si Cere, přesně jak jsem předpokládala.“ „Jak to tedy uděláte?“ Zeptal se černý jezdec stále zahalený do pláště. „Až vejde nenápadně pudu za ním. A tam to udělám.“ „Dobrá. Dejte si pozor, aby vás někdo neviděl.“ „Nemějte strach. Ve věži je tma a černou šmouhu nikdo neuvidí vcházet, ani vycházet.“ Spojenci rozbili tábor. Rozestavěli lijské a elfské světlo a rozdělali ohně, kde pekli zvířata, která cestou ulovili. Ztráty byli téměř nulový a chuť vítězství byla cítit ve vzduchu. Sníh tady v srdci už dávno roztál. Napadla zde slabá vrstva. Padla noc. Snar uděloval rozkazy, co mají ostatní udělat pokud se do tří dnů nevrátí. Zakázal pod trestem smrti komukoliv vcházet dovnitř věže a u vchodu postavil stráž. Pak uchopil pochodeň hořící věčným ohněm Liu. Zatajil dech a vstoupil dovnitř. Před ním bylo schodiště. Začal pozvolna stoupat. Uslyšel těsně vedle něho šramot. Šel dál. Po několika set schodech opět uslyšel jakýsi hlasitý vzdech. Přemýšlel o zvucích jež kolem slyšel. Nejspíš to budou hlasy těch co tu zemřeli. Dospěl nakonec k závěru. Připadalo mu, že stoupá věčnost. Po několika hodinách spatřil světlo. Obezřetně se přibližoval. Byla to škvíra ve zdi. Vyhlédl ven a zjistil, že venku už svítá a on je teprve za polovinou. Pak opět uslyšel šramot a dech někoho. Na zvuky si zvykl a pokračoval dál. Po několika hodinách necítil nohy. Konečně uviděl světlo tentokrát to byl vchod do kruhové místnosti. Schodiště dál nepokračovalo a on věděl, že je u vrcholu. „Pojď dál.“ Ozval se hlas z pokoje. „A ještě než vstoupíš, odlož meč ten ti nebude k ničemu.“ Snar odepnul meč a položil ho u vchodu do místnosti. Po zdech byli vyobrazeny výjevy ze života Pohkala, prvního pána zla v říši. Všude byly věci, sloužící k černé magii. Snar spatřil nádhernou mladou ženu. Srdce mu začalo bušit. Nechápal. Na trůně seděla Makg. Dlouhé vlasy jí splývali až na zem. Měla na sobě světle modré šaty. „Nečekal jsi mě Snare?“ „Ne. To ty?“ „Kdo jiný.“ Zasmála se krákavě Makg. Snar vyslal v nestřežené chvíli kouzlo. Makg se rozkašlala a předklonila. Pak se opět posadila. Bílé vlasy jí zčernali a na jejím místě se objevila Zamora. „Dobře jsi prohlédl mou lest.“ Vyslala proti němu kouzlo. Uhnul. Znovu. Zase uhnul. Je silnější než jsem si myslela. Její tvář zhyzdila nenávist. „Přestává mě to bavit.“ „Mě taky.“ Snar vyslal kouzlo. Zamora ho odhodila a kouzlo zasáhlo Snara. Ležel na zemi a sípal. Náraz do stěny mu vyrazil dech. Než se stačil vzpamatovat, spoutala ho. Přišla k němu s úsměvem ve tváři. Vyslala na něj mučící kouzlo. Snar se zmítal bolestí. „Takhle jsme mučili i tvojí lásku. Chudinka moc toho nevydržela. Nakonec svolila, že když jí zabijeme dá mi kousek své krve a to mi vrátilo tělo. Jsem jí za to vděčná.“ Řekla s ironií v hlase. Poslala na něho další mocné kouzlo. „Lžeš!“ vykřikl. „Ale no tak králi. Rozlučte se životem, už mě nebavíš.“ Vtom se sesunula k zemi jako mrtvá. U vchodu něco zašustilo. Vyběhl za tím. Ve tmě na schodišti chytl někoho za plášť. Vtáhl ho do místnosti. „Sineono, to jste vy?“ Vyhrkl překvapením. „Co tady děláte?“ Utrhl se na ní. „Zachraňuji vás.“ „Zvládl bych to sám.“ „Jistě.“ „Nebuďte drzá!“ „Nejsem!“ Sklonila se a sebrala z podlahy meč a podala ho králi. „Dělejte co musíte.“ Snar se uklidnil a otočil se. Pohlédl do očí Zamory. „No tak, ať můžeme zmizet.“ Snar jediným pohybem vrazil meč do srdce Zamory. Zamora, paní zla, naposledy vydechla. Sineona ho chytla za paži a donutila ho k chůzi dolů po schodišti. „Sineono, kdo jste?“ „Už jsme vám to řekla výsosti. Farmářka z jihu Liu.“ „Promiňte mi, že vám nedůvěřuji po tom všem co jste udělala pro Liu a celou říši a i pro mne.“ „Mate vás kápě, že?“ „Ano.“ Celou cestu po točitých schodech dolů téměř nepromluvili. Před vchodem se zastavili. „Jděte, já počkám na příležitost a pak vyjdu. Nikomu to neříkejte.“ „Proč? Bez vás bych to nezvládl.“ „Zapomněl jste na trest smrti, který mi hrozí?“ „Dobrá, ale není to hloupí, bez vás bych to nezvládl.“ „Jen jděte.“ Snar opustil věž. Najednou se cítil volný, nadechl se čerstvého vzduchu. Ohlédl se, ale nikoho ve tmě neviděl. Velitelé k němu rychle spěchali. „Jsem ráda, že vás vidím.“ Řekla Jasmin a objala ho. „Byl jste v té věži strašně dlouho!“ „Ani mi to tak nepřipadalo. Jak dlouho?“ „Dvě noci a dva dny.“ Snar byl šťastný. Připadalo mu, jako by se znovu narodil. „Spojenci, čeká nás šťastná budoucnost. Paní zla a temnoty Zamora je mrtvá.“ Jeho oznámení se neslo od ústům k ústům. Všichni nadšeně jásali. „Odjedeme ještě dnes, ať jsme doma.“ V tom se davem prodrala Sineona. Klekla před králem a tiše pronesla: „Pane, věděli jsme, že nás nezklamete. Vivat král Liu!“ Vojáci provolávali: „Vivat král Liu! Vivat král Liu!“ Bylo to neuvěřitelné. Vítěze nad zlem ovíval jarní vánek. Čeká je budoucnost. Budoucnost, které není nutno se bát. Uplynulo několik dnů a spojenci se opět setkali na tvrzi Setkání, aby oslavili pád zla a pak se vydali do svých zemí. Ida oznámila zasnoubení s Atovem, takže bylo o důvod víc oslavovat. Jen Snar byl zkroušený. Stále nemohl zapomenout na Makg. Na jeho mysl se dotírala i věštba od Daliska, kde on vedl k oltáři Jasmin. Měl ji rád, ale nedokázal ze svého srdce vypudit Makg. Ve snech se k němu stále vracela. Viděl jí jak sedí na trůně zla a pak se promění v Zamoru a chce ho zabít. Zasedl do čela hodovního stolu a pustil se do zapíjení vítězství, které měl vyhrát sám, ale nestalo se tak. Sluhové nosili velitelů na stůl jídlo, které mizelo. Stejně tak to bylo i s vínem. Kolem půlnoci Snar opustil bujaré veselí a vyměnil ho za klid ve své ložnici. Slavnost skončila v ranních hodinách a velitelé se dobelhali do svých pokojů. Z pokoje Sineony se vyplížila ven postava zahalená do černého pláště. Plížila se kolem zdí ve stínu. Tiše našlapovala. Přitiskla ucho k dveřím ložnice. Vytáhla z pod pláště nůž. Potichu otevřela a vnikla dovnitř. Král ležel na posteli. V měsíčním světle se zaleskla čepel nože. Postava se blížila k posteli krále. Tiše až neslyšně se naklonila nad ním. V tom král vyskočil. Popadl postavu a povalil jí na zem. Postava vyjekla. Nůž přistál daleko z dosahu obou soupeřů. Král jí strhnul kapucu z hlavy. Překvapením zíral na postavu. Někdo zaklepal. „Pane slyšel jsem nějaký hluk. Je vše v pořádku?“ Ptal se Merk. „Ano Merku. Jdi klidně spát.“ Merk se vzdálil. „Udělal jsem to pouze z vděčnosti k vám Sineono. Teď mi řekněte, kdo jste vy! Odhalte se.“ Sineona se posadila a sundala si šátek z hlavy. Snar nevěřil svým očím. Před ním stála žena s krátkými rozcuchanými bílými vlasy, černýma očima. „Vždyť jsem tě pohřbil. Makg! Jak to? Nezdá se mi to? Už jsme tě jednou viděl, ale byla to Zamora.“ Snar byl dokonale zmatený. Uchopil jí za pas a posadil jí na postel. Cítil jak je vyhublá. Odhalil límec a spatřil tenkou jizvu. „To staré kouzlo bílé magie.“ „Jaké?“ „Kouzlo slibu.“ Snar nechápal. „Obětovala jsem se a dala krev Zamoře za to, že nezaútočí na říši a ona to porušila. Donutila jsem jí přísahat. To mě zachránilo.“ „A ti ostatní?“ „To jsou uprchlíci. Partyzáni. Našli mě v jeskyni a poznali mě. Cer, jejich velitel mě pak dosadil do jejich čela. Potkali jsme Ohalany na útěku a ti nám pomohli. Přesně jak jsem říkala.“ Snarovi se zachmuřil obličej. „Ty jsi mě chtěla zabít?“ „Ne. Jen jsem se chtěla dostat ke klíčům co máš zamčený v truhle.“ „Ke klíčům od vězení?“ „Ano. Včera jste převezli Fardona z Bílé tvrze sem. Je nevinný. Lér ho očarovala a s její smrtí kouzlo pominulo.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Sama mi dořekla před mou smrtí.“ „Ale co když lhala?“ „Proč by mi to říkala, když jsem stejně měla zemřít a jeho bych nemohla zachránit?“ Snar se odmlčel. „Ach Makg. Proč si mi to neřekla dřív? Proč jsi se mi neodhalila?“ „Chápej musí to zůstat jen mezi námi.“ „Proč?“ „Liu má teď dva krále.“ „Já si tě vezmu!“ „A co Jasmin?“ Podotkla s hořkostí Makg. Snar se jí zahleděl do černých očí. „Nikdy jsme nemiloval nikoho tak jako tebe. V živote bych nemyslel na to, že bych si vzal nikoho jiného než tebe.“ Snar se odmlčel klekl si před ní a řekl: „Makg, vezmeš si mne?“ Makg se černé oči zalili slzami. „Vezmu Snare.“ Snar ji objal. Oba dva pak takhle čekali na rozbřesk. Makg si oblékla modré šaty. Šaty na ní plandali a odhalovali četné jizvy na těle. Slunce vysvitlo a někdo zabušil na dveře do místnosti hned vpadl Cer, aniž by čekal na výzvu. „Kde je naše velitelka!“ Rozkřikl se na Snara. Z vedlejší místnosti vstoupila Makg. „Paní, pane.“ Hlesl omluvným tonem Cer a padla na kolena. „Dojdi pro Jasmin a doveď jí sem.“ Snar nic neřekl jen nechápavě pohlédl na Makg. Jasmin přišla hned. „Králi nezlob se na mě udělal jsem to z lásky k Fardonovi.“ „Ale co?“ Ptal se Snar. Do toho zasáhla Makg. „Jasmin mne poznala a proto za mnou okamžitě zašla jak jen mohla. Řekla jsem jí o Fardonovi. Poprosila mě, abych ho zachránila.“ Snar pochopil. „Myslím, že bychom měli jít a vysvobodit ho.“ „To zajisté králi.“ Řekla s úsměvem Makg. Do místnosti vešel Merk. „Pane je vše v pořádku?“ Pak spatřil Makg vytřeštil na ní oči a padl na kolena. „Paní, pane!“ „Vstaň Merku,“ pokynula Makg: „Byl jsi dobrý služebníkem mého otce, mě a krále. Dostaneš vyznamenání. A budeš mít tu čest připravit naší svatbu.“ Merkovi se zakalili oči štěstím. „Děkuji paní.“ „Teď běž a vysvoboď Fardona. Je nevinný.“ „Fardona?“ Zeptal se Merk. „Ano, teď už běž.“ „Pane a paní,“ ozvala se Jasmin: „smím jít s ním.“ „Samozřejmě.“ Odpověděla Makg a zářivě se usmála. Snar se otočil k Makg: „Nemohu pořád uvěřit, že se staneš mnou ženou.“ „Už brzy.“ Hlesla Makg. Za chvíli k ním do pokoje vešel Fardon a za ruku vedl Jasmin. Padl k nohám královny. „Prosím, odpusťte mi. Nevím co se s mnou stalo. Choval jsem se jak smyslů zbavený.“ „To je pořádku. Byl jste očarovaný.“ Fardon stále klečel u jejích nohou. „Tak se již postavte.“ Fardon se váhavě postavil. Jasmin přikročila ke královně. „Paní, Fardon mě požádal o ruku.“ „Gratuluji. Věděla jsem, že se tak stane. I já jsem zasnoubena.“ Jasmin se s úžasem podívala na Snara. „Hodně štěstí Snare.“ Popřála od srdce Jasmin. „Víte Jasmin napadlo mě,“ začala Makg: „Jestli by jste se nechtěli vzít v jeden den s námi v chrámů. Naši předkové to dříve tak dělali.“ Teď Snarovi došel smysl předpovědi Daliska. Tajuplně se usmál na přítomný a ti nevěděli co si o tom mají myslet. Neuplynul ani měsíc a on vedl k oltáři Jasmin a ním kráčel Fardon a vedl Makg na konci si vyměnili své partnerky. Vyměnili si svatební prstýnky. Svůj slib zpečetili polibkem. Vyšli ven do slunného jarního dne. Jasmín s Fardonem měli krásné světle modré kroje a Makg se Snarem měli bílé kroje lijských králů. Království Liu a Místečko vzplálo štěstím.

---