Had a růže

           „Rozloučil jsem se se svojí přítelkyní Marcelou, ještě jsem se po ní ohlédl a zamířil směrem k domovu. Neměl jsem to daleko, ale cesta ubíhala v sychravém počasí velmi pomalu. Párkrát jsem se otočil za svítící Prahou a vždy jsem za sebou spatřil muže. Napadlo mě, že má nejspíš stejnou cestu.

Konečně jsem došel do Veltruské ulice, kde bydlím. Hledal jsem v kapse klíče a všiml jsem si, že ten muž byl blízko mě a zpomalil v chůzi. V matném světle jsem si ho mohl prohlédnout, zdál se mi nějak povědomý. Konečně se mi podařilo otevřít dveře a vejít dovnitř. Jelikož bydlím až v sedmém patře, přivolal jsem si výtah a slyšel zaklapnout dveře. Podivil jsem se, že to bylo až teď. Zdálo se mi, že je to nějak pozdě, ale pak jsem se tím už nezabýval. Vešel jsem do kabiny a stiskl tlačítko. Jakmile jsem dojel do prvního patra „křach“ ozvala se strašná rána. Byl jsem v šoku, ale stihl jsem si všimnout, že za teď už rozbitým sklem se mihla postava. Byl to muž. No,  a pak jste přijeli vy,“ dokončil jsem svoji výpověď na policejní stanici pro Prahu 9.

              „Pane J. K. jste si jist, že už jste nám řekl všechno?“ otázal se mě strážník a ještě dodal: „Nevíte, kdo by vás měl v úmyslu zabít?“

„To teda fakt nevím, kdo by mě v mých dvaceti čtyřech letech chtěl zabít,“ odpovím mu. Zvedl jsem se k odchodu, ještě mě však zadržel.

 „Na místě činu byla nalezena nábojnice ráže 6,35 mm, neznáte někoho, kdo takovou zbraň vlastní? A také jsme tam našli tento zlatý přívěšek, nic vám  neříká? Mohl ho ztratit útočník,“ dodal ještě.

 „Podobné zbraně vlastní hodně lidí, ale já opravdu nikoho takového neznám,“ odpovím. „Ale ten přívěšek je mi povědomý, už jsem ho někde viděl, ale kde, to si nevzpomenu,“ doplním svoji odpověď a sbírám se k odchodu.

 „Raději vás doprovodíme domů, kdyby na vás chtěl znovu zaútočit, když se mu to napoprvé nepovedlo,“ pronesl strážník směrem ke mně.

Policejní auto mě dovezlo až před vchod. Jeden policista mě doprovodil před domovní dveře a varoval mě: „Mějte se na pozoru a vycházejte z domu co nejméně.“

             Nemohl jsem vůbec usnout a přemýšlel jsem, kdo by mohl být majitelem zlatého přívěšku hada obtočeného kolem růže. Ráno jsem nedbal rad policisty a šel jsem si koupit noviny. V dálce jsem zahlédl opět tu včerejší postavu, ještě mě nespatřila, tak jsem se rozešel směrem k ní. „Křup, křup.“ Křupal mi pod nohama čerstvě napadaný sníh, což dodávalo pochmurné ulici ještě strašidelnější ráz. Najednou mnou projela záplava pocitů a myšlenek. Co když je to ten, co mě chtěl sprovodit ze světa? Přemýšlel jsem a chystal se otočit a vrátit se, když tu najednou na mě neznámý zavolal: „Jé, nazdar Jáchyme, co tu děláš?“

Nejprve jsem byl  zaskočen, o okamžik později jsem v něm však poznal svého bývalého spolužáka, se kterým jsme se v lásce zrovna moc neměli. „Spíš co tu děláš ty, pokud vím, tak bydlíš na druhém konci Prahy,“ odpověděl jsem místo pozdravu.

„Ale šel jsem se projít, prej se tu včera v noci střílelo,“ on na to.

„No, to střílelo,“ zabručel jsem.

„Hele, nechceš se někde sejít? Pokecáme, v teple to bude určitě lepší,“ navrhl mi.

Nechápal jsem, co sleduje tím úlisným tónem v hlase a proč si najednou hraje na mého velkého kámoše, když mě celej gympl nenáviděl, sotva se na mě podíval. Možná právě to byl ten důvod, proč jsem nakonec souhlasil. Zvědavost vždy zvítězí. Copak asi Dom skrývá? „Tak kdy a kde?“ zeptal jsem se ho.

  „Co třeba dnes v pět v Růži?“ reagoval na moji otázku a když jsem s mírným zaváháním přikývnul, rozešli jsme se.

 Já se vydal nejdřív do trafiky. Bylo něco málo před půl šestou, takže lidí jsem moc nepotkal. Náhle mi však něco napadlo a já se zmateně zarazil. Jak mohl Dominik vědět, že se tu střílelo, když první trafika otvírá až tak za pět minut?

        O chvíli později jsem si doma přečetl v novinách, že to, co se tu včera v noci odehrálo, bylo nazváno pokusem o těžké ublížení na zdraví. A také, že se případ dále vyšetřuje. Celý den jsem strávil koukáním na televizi nebo čtením knížek. Kolem půl páté jsem se vydal na tramvaj, která mě vyložila skoro až před podnikem zvaném Růže.

Dominik mě o několik chvil později uvítal u stolku zastrčeném v tmavém koutě baru. „Co si dáš k pití?“ zeptal se.

„Nechám to na tobě“.

Zamává na servírku a já si všiml, že na jeho pravé paži se skví vytetovaný had omotávající růži. A najednou mi vše došlo, vzpomněl jsem si na přívěšek a také na to, že Dominik nosil právě takový přívěšek, ale teď měl na krku jen prázdný řetízek.

„Včera jsem ho ztratil,“ všiml si mého pohledu na jeho krk. Opět mnou projel mrazivý pocit. Že by mě chtěl Dominik opravdu zabít? Ale hned jsem tuto myšlenku zavrhl, kdyby to byl on, tak by mi neříkal, že ho ztratil. Ale co kdyby? Pro jistotu jsem si zapnul diktafon, který nosím neustále v kapse.  

              Najednou Dominik vytáhl něco z kapsy. Byla to pistole ráže 6,35 mm. Nemohl si nevšimnout mého překvapeného výrazu. „Ano byl jsem to já, asi ti to už docvaklo, že?“

„Ale proč?“ zeptal jsem se.

„Tys měl vždycky všechno, co já ne,“ pustil se do vyprávění. „Začalo to už na střední, holky se kolem tebe točily, učitelé tě brali, byl jsi nejlepší v ročníku, dostal ses na žurnalistiku, zatím co já jsem skončil s maturitou a teď se živím, jak to jde. Samozřejmě ne vždy legálně. Když jsi dostal Marcelu, ani nevíš, jak mě to žralo, jakmile jsem vás viděl spolu, tak moji nenávisti pukla hráz …“

„Marcelu z toho laskavě vynech, se mnou si dělej, co chceš, ale ji nech na pokoji!“ přerušil jsem ho.

 „Neměj strach, jí se ani nedotknu, jedině až ona sama bude chtít, a to mi věř, že bude! Máš pravdu v tom, že si s tebou budu dělat, co se mi zachce!“ zakřenil se na mě.

„Ona se na tebe ani nepodívá!“ zařval jsem na něj.

„Ale to víš, že podívá. Až tě náhodou najdou, teda lépe řečeno části tebe na kolejích, bude strašně smutná a já, co by kámoš ze školy ji přijdu utěšovat. Ještě ráda se mi vypláče na rameni... .“

V tu chvíli jsem měl chuť rozbít mu hubu, ale díky jeho zbrani namířené na mě jsem byl úplně bezmocný a hlavně jsem se bál o Marcelu.

„A teď hezky půjdeš se mnou, víš kam? Ano, k železničnímu mostu,“ zatlemil se na mě, zavolal servírku a zaplatil. Vyšli jsem do prázdné ulice, při tom se mi honily hlavou myšlenky na smrt. Takhle to přeci nemůže skončit?

         Stále mi mířil na záda revolverem, který měl šikovně ukrytý v rukávu. Najednou k nám přiskočili dva chlapi. V jednom jsem poznal toho policistu, co mě vezl domů. „Pane, prosím váš občanský průkaz a papíry na tu pistoli.“

„Žádný nemám,“ ozval se Dom a podal jim občanku.

„Pane Dominiku Kubišto, jste zatčen za nelegální držení zbraně,“ řekl jeden ze strážníků. „Půjdete s námi.“

„Za chvíli jsem venku a pak tě dostanu!“ zavrčel mi do ucha.

„Ale já myslím, že si tam pobudeš trochu dýl,“ řekl jsem líbezně a podal mým zachráncům kazetu z diktafonu. Dominik ještě něco zachroptěl a zmizel v policejním voze.

„Ještě, že jste tu byli, ale jak jste věděli, kde jsem?“ zeptal jsem se překvapeně policistů.

„Předpokládali jsme, že to útočník jen tak nevzdá a pokusí se  vás dostat znovu, a tak jsme vás sledovali,“ podal mi vysvětlení.

„Ale nebýt toho vašeho diktafonu, tak na něj máme jen nelegální držení zbraně. Teď běžte domů a zítra se stavte na stanici něco podepsat,“ dodal druhý policista a zmizel ve voze.

         „Uf!“ oddychl jsem si a vydal se na tramvaj.