Slunečný den

        Slunce pronikalo zelenými korunami stromů. Vzduch byl teplý a foukal příjemný lehký vánek. Eva ležela v trávě na zádech a užívala si pocit, že nikam nespěchá. Proč by spěchala? V batohu měla vysvědčení za třetí ročník gymnázia a před sebou dva nádherné měsíce prázdnin. Dva měsíce, které hodlala strávit především s lidmi, které má ráda a s knihami, které jsou její životní vášní. Jeden z lidí, které asi začíná mít ráda, se tu má co chvíli objevit. Třeba ji lehce políbí na tvář až přijde. Třeba ji pohladí po vlasech. A třeba se jen sladce usměje a řekne to svoje nesmělé „ahojky“. Erik. Potkali se před týdnem, v pátek.

         V klubu „Žhavá noc“ duněla skvělá hudba, zábava byla v plném proudu a Eva si zrovna připadala opravdu hezká. Měla na sobě nové šaty do kterých zhubla asi dvě kila. Řádila s Romanou a Gitou na parketu a cítila se vážně free. Známky uzavřené, před ní už jen ten nejpohodovější týden v celém školním roce a pak ty báječné dva měsíce. Po chvíli na ni přišla žízeň a tak zamířila k baru. Zrovna přemýšlela jestli si dá svůj oblíbený Sex on the beach nebo radši zůstane u vody, aby jí ráno nebylo špatně, když jí do cesty vstoupil ON.

         „Ahojky.“řekl a nesměle se usmál. Eva už byla docela rozparáděná a tak nahodila ten nejsladší úsměv, který uměla a na pozdrav mu odpověděla. Byl to celkem fešák. Mohl mít skoro metr devadesát, na hlavě měl rozcuch z černých vlasů a díval se na ni zářivě modrýma očima.

         „Můžu tě na něco pozvat?“zeptal se, a tím to začalo.

         Během týdne si vyměnili pár SMS a když mu Eva navrhla, aby se sešli v pátek v jedenáct v parku, souhlasil.

         Bylo teprve tři čtvrtě na jedenáct. Není trapné, že je tu tak brzo? Nakonec na tím ale mávla rukou. Doby, kdy kluk musel zásadně čekat, jsou podle ní už beztak dávno pryč. Dnes je in platit si kino napůl, nosit každý svůj batoh a kaluže zdolávat po svých. Asi je to lepší. Aspoň vás pak nebude nikdo označovat za děvku, která ho měla jen pro peníze, po tom, co se s přítelem rozejdete, protože vztah přestane fungovat.

         Všimla si staršího muže, který seděl na lavičce. Vlasy měl už šedivé po celé hlavě, tvář vrásčitou a vedle něj ležela dřevěná hůl. Potkávala ho tu skoro pokaždé, když se do parku vydala, a to bylo docela často. Chodila sem venčit svého psa Hektora, drbat s kamarádkami a občas si tudy zkracovala cestu ze školy.

         Ten muž se jmenoval Jiří a bylo mu šedesát pět let. Na toto místo začal chodit, když zemřela jeho milovaná žena Kristýna. Před třiceti lety ji srazil vlak. Jiří si to nikdy nepřestal vyčítat a nikdy na ni nezapomněl. Když se seznámili, tak tu žádná lavička nebyla, park vypadal docela jinak. Lehávali tu spolu v trávě, povídali si a plánovali. To všechno je dávno pryč, ale Jiřího to sem stále táhne. Ze začátku jen občas, ale od té doby co je v důchodu tu tráví od jara do podzimu den co den. Není nešťastný, s tou bolestnou zprávou se dávno vyrovnal. Byl spíše šťastný za to, že měl to štěstí Kristýnu vůbec poznat. Byla to nejkrásnější a nejúžasnější žena jakou kdy potkal.

         Byl čtvrtek odpoledne a dvacetiletý Jiří zamířil do místní knihovny. Navštěvoval ji celkem pravidelně. Knihy byly jeho velká vášeň. A knihovna také. Hlavně od té doby co tu mezi regály náhodou zahlédl dívku s blonďatými vlnitými vlasy a nebesky modrýma velkýma očima. Od té doby ji tam párkrát potkal. Většinou seděla v modrém plyšovém křesle a listovala nějakou knihou. Vlasy jí padaly do očí a ona je jemně rukou odhrnovala. Měla krásné ruce. Dlouhé štíhlé prsty a zápěstí na kterém při námaze jemně vystupovaly žíly. Nosila většinou šaty po kolena, která Jiřímu poskytovala výhled na její jemné kotníčky.

         Toho dne se Jiří okamžitě začal už ve dveřích rozhlížet, zda ji nezahlédne. Byla tam. Seděla ve svém oblíbeném křesle a četla. Vlasy měla tentokrát zapletené do tlustého copu, který jí kolem krku splýval až na prsa. Tam ale Jiří taktně nekoukal příliš dlouho. Zvlněné pramínky kolem obličeje si co chvíli upravila těmi svými krásnými prsty. Jiří okamžitě zaregistroval i pár rozkošných pih na neuvěřitelně rovném, drobném nose.

         Nechtěl na ni příliš nápadně zírat a tak se schoval za regál s knihami, kde se tvářil, že si něco vybírá, ale ve skutečnosti mu pohled směřoval mezi Černým obeliskem a Na západní frontě klid na nádhernou dívku, kterou ale nechtěl nazývat andělem, přestože by někdo možná mohl říct, že andělské vzezření měla. Pro něj to byla prostě nadpozemsky krásná dívka, kterou by chtěl květinami hladit po dlouhém krku a celé hodiny ji sledovat, jak si štíhlými prsty upravuje vlasy.

         Najednou se knihovnou roznesla ohlušující rána. Jiřímu se povedlo nechtěně shodit z regálu jednu obzvlášť objemnou knihu, která s plesknutím dopadla na podlahu. Horší bylo, nebo v tu chvíli mu to horší připadalo, že přepadla na druhou stranu police, než stál on. Totiž té krásné dívce přímo pod nohy.

         Jiří zabořil hlavu do dlaní a cítil jak proti své vůli rudne. Teď určitě vypadá jako nějaký šmírák. Zhluboka se nadechl a chtěl obejít regál a knihu vrátit na její původní místo, když mu někdo zastoupil cestu. Byla to ONA. S okouzlujícím úsměvem, který odhaloval dvě řady sněhově bílých zubů mu podávala onu knihu.

         „Moc děkuji.“zahuhlal Jiří. Ona se jen usmála. Jiří na ni chvíli hleděl a pak si dodal odvahy a zeptal se jí-

         „Nešla byste na zmrzlinu?“

         Dívka zvážněla  a začala něco lovit v bílé háčkované tašce. Vytáhla bloček, něco do něj načmárala, vytrhla ten list a podala ho Jiřímu.

Nevím na co jste se mě ptal. Jsem hluchá. Kvůli tomu ani dobře nemluvím. Nemohl byste mi to prosím napsat?

            To víte že mohl. Jiří okamžitě pod to napsal:

Promiňte, že obtěžuji. Ptal jsem se, jestli bych vás nemohl pozvat na zmrzlinu.

         Dívka vzkaz bleskově přečetla, šťastně se usmála a odepsala:

Chvíli na mne počkejte, prosím.

         A tak se stalo, že Jiří čekal pět minut před budovou knihovny, než si hluchá dívka vybaví všechny věci. A dočkal se. Vyšla ven, pramínky kolem obličeje vlály v jemném větříku a ve tváři měla stále ten krásný úsměv.

         Dozvěděl se, že dívka se jmenuje Kristýna, bydlí kousek od něj, žije jen s maminkou, neslyší od narození, hrozně ráda čte knihy a sleduje filmy s titulky. Zamilovali se do sebe a o dva roky později se vzali. To ještě netušili, že mají před sebou v manželství společných osm let. Kristýna za tu dobu porodila syna Olivera. Bydleli v bytě, měli psa Horáce, z Jiřího se stal lékař a Kristýna psala povídky do různých časopisů a napsala i jeden román, který se dočkal úspěchu a ona byla kvůli němu pozvaná i do televize.

         Jednoho dne ale Jiří přišel z práce velice rozzlobený. Jeho nezodpovědná sestřička zkomplikovala zdravotní stav jednomu muži. Měl špatnou náladu, která se ještě vystupňovala, když zjistil, že Oliver ukradl ve škole papuče svému spolužákovi, shodou okolností synovi v jejich městě vlivného muže. Byl z toho všeho tak rozčilený, že když mu Kristýna přichystala k večeři jen chleba s marmeládou, protože nestihla kvůli všem možným povinnostem nakoupit, křičel na ni. Křičel na ni, že je neschopná káča. Ona se rozplakala, ale chápala, že má muž špatnou náladu a rozhodla se to odčinit tím, že zkusí něco sehnat ve večerce.

         Cesta k večerce od jejich bytu vedla přes koleje v takovém nepřehledném místě. Rostly tu keře ze všech stran. Radní s tím chtěli něco udělat, ale když se tak stalo, bylo už pozdě bycha honit. Kristýna tudy byla zvyklá chodit a i přes svůj handicap se zde nebála. Tentokrát však měla navíc oči plné slz.

         Eva si všimla, že ji muž pozoruje. Usmála se na něj a své vlnité blonďaté kadeře si oddělala z čela. Přesně v ten moment se za ní ozval sametový hlas.

         „Ahojky.“