Socha

Chladnoucím ztichlá příšeřím,
plynouce prostorem dřímající,
nemajež hřejného přístřeší,
neměna barev mramorových lící.

Z kamene nahotou odděna perletí,
bolestna rosných pálivých krůpějí,
dávné a krásnivé její je prokletí,
smířením snoubena s věčnosti nadějí.

Sedíce samoten tichounce v předjaří,
Trápivou pohlížím myšlenkou zasněný,
kdo věčné slzy odetře ze tváří?

Najde se kdož její žalozpěv utiší?
Věky již vetknuta samotou v ústraní,
čekáním marnosti vládne tu zátiším.