03 Dostatečný

Z povídkového cyklu "To snad né!" Povídka třetí.

To snad né!

3.

Dostatečný

V pubertě jsou jistá období, kdy hormony mocně živená svobodomyslnost, jež nás má připravit na budoucí výlet z hnízda, naprosto převálcuje smysl pro povinnost. A přesně to se stalo mně.

 

Jediné věci, jež ovládaly mou mysl, měly co do činění s mým věrným počítačem, vášní pro sport a ve zcela neposlední řadě – s nezměrným sexuálním pnutím. Překvapivě toto pnutí nebyl schopen zneutralizovat ani dav mých sexuálních partnerek. Možná proto, že byl zcela virtuální, stvořený jen mým vlastním mozkem. Ale na venek vypadaly všechny mé dívky tak reálně... vždyť jsem o nich všude vyprávěl! Má představivost (a vědomosti získané čtením všech možných internetových prasárniček) dávala všem mým údajným zážitkům velice precizní teoretické základy. Navíc si zřejmě každý sám umí představit, jak jednoduché je ohromit ostatní vyprávěním o něčem, o čem sami nemají ani páru. Tím spíše, když tehdy takřka nikdo ze spolužáků neměl přístup k internetu.

 

Faktem bylo, že v mé třídě na Gymnáziu sportu a tělesné kultury jsem i bez hmatatelných důkazů platil za sexuálního přeborníka... a s četnými důkazy taky za ohromného flinka. Přesto nebylo ve třídě s lidmi, jimž byla tělesná kultura vždy bližší, než mozková aktivita, tak těžké proplout až k maturitě. I když...

 

 

V sextě jsem dospěl k poznání, že k většině pro mě nedůležitých předmětů, postačí jeden univerzální sešit. Postupně jsem v něm nalezl přepsanou tabulku periodických prvků, esej na německý jazyk i poslední sestavu Sparty v Lize mistrů. Zkrátka, byl to široce využitelný sešit. Pravdou je, že občas bylo složité v poli piškvorků rozklíčovat ženské pohlavní orgány, pokud se tyto týkaly bilogie a nikoli tvůrčího kreslení. Ale zase na tom byl můj sešit lépe, než cvičebnice spolužáka Havláta. Ten do ní totiž s denodenní pravidelností obtiskával svou svačinu, která se obvykle skládala z cirka čtrnácti chodů, z nichž alespoň pět obsahovalo uzenou kýtu z mrože, nebo to tak alespoň bylo cítit. Pokaždé, když byl Havlát při hodině přistižen při ilegálním svačení, zdůvodňoval to předzávodní potřebou pravidelné výživy. Havlát totiž vrhal koulí. Učitelé naoplátku často vrhali po Havlátovi klíče, nebo alespoň znechucené pohledy. Profesorka Malínková, známá zálibou ve zdravé výživě, při pohledu na Havláta zakousnutého v grilovaném pštrosím biskupovi jednou také vrhla.

 

Mě však měla Malínková v oblibě. Učila totiž angličtinu, tedy jazyk, jenž jsem pochytil při nekonečných hodinách sezení u počítače a v kině. Podobně jsem byl dobře zapsán i u třídní profesorky Pilweinové, která zbožňovala mé grafomanství a schopnost neusnout při jejích hodinách. Největším mým trumfem však byl ředitel Besta. Učil nás totiž zeměpisu. A já už ve čtyřech letech znal všechna hlavní města světa. Byl jsem totiž natolik fascinován atlasem světa, že jsem s ním i spal. A to vlastně jen proto, abych věděl, kde vlastně hrají všechna ta fotbalová mužstva, která jsem vídal pod dědečkovým dozorem v televizi. Díky mým znalostem jsem byl druhým nejoblíbenějším žákem ředitele Besty. První byla notně vyvinutá spolužačka Vosmíková, kvůli níž ředitel schválně zapomínal nástěnné mapy v kabinetu, aby pak prsatou spolužačku zkoušel u katedry a při označování různých úkazů na stolních mapách sledoval předkloněnou spolužačku Vosmíkovou a její úkazy.

 

Kromě těchto zpřátelených profesorů a profesorek však existovaly i jejich přesné opaky. Jedním z nich byla nervózní profesorka biologie Havounková.

 

„Kdo té mouše utrhal ta křídla?“ zeptala se jednoho dne nakvašeně Havounková, známá ochránkyně všeho živého. Jenže lepší příhru na smeč jen těžko mohla vyslovit.

„Ta už takhle přiletěla,“ ozvalo se nezadržitelně z mých úst.

 

Nevím, zda Havounkovou naštvala více biologická nemožnost takového tvrzení, nebo hurónský smích celé naší třídy na její účet, faktem však zůstává, že od té doby mě paní Havounková neměla v oblibě.

 

 

„Kudo, kolika čtyřvazný je uhlík?“ zeptala se chemikářka Krotká.

Na tohle jsem neměl odpověď.

„Nevědět v sextě, že uhlík je čtyřvazný, to zavání ignorancí,“ zgustla si na mé nevědomé grimase již několik let přesluhující profesorka, jejíž příjmení ostře kontrastovalo s její povahou.

„Ale, ale... já to věděl, jenže vy jste si v otázce sama odpověděla, tak jsem byl trochu překvapen,“ snažil jsem se slušně argumentovat.

„Výmluvy mě nezajímají,“ opáčila subtilní dáma zapisujíc do deníčku další mou pětku.

„Ale vy jste se vážně přeřekla, paní profesorko,“ snažil se mi pomoci spolužák Sivý.

„No samozřejmě, aby se nezapojil Houska do diskuse,“ kontrovala Krotká.

„Jsem Sivý!“

„To je váš problém, do třídnice stejně píšu, že vyrušujete, Housko!“

To Sivému až tak nevadilo, ale aby předešel dalším problémům, raději zmlknul.

 

Jenže pro mne to znamenalo už pátou pětku z chemie.

 

 

A přišla další prospěchová konference všech profesorů našeho ústavu. U jména Kuda tentokrát setrval lynčující dav velice dlouho. Vedoucí davu profesorka Krotká trvala na svém: „S takovými znalostmi ho do maturitního ročníku nepustím!“ Přidala se i bioložka Havounková: „S tím souhlasím, u mě by měl také pětku... kdyby neměl z písemek dvě trojky a jedničku.“

            „Milé kolegyně, vezměte přeci v potaz, že je velmi talentovaný na český jazyk, má nejlepší slohy ze třídy. Co by takový znalec světové literatury dělal další rok v sextě,“ snažila se profesorka Pilweinová vykoupit mé hříchy.

            „Navíc nás skvěle reprezentoval na lingvistické olympiádě, umí skvěle pracovat s jazykem,“ dodala angličtinářka Malínková.

            Poslední poznámku už nevydržel chlípný fyzikář Plch a pubertálně se rozesmál. Ředitel Besta vše sledoval se zamyšleným výrazem, který měl charakterizovat jeho nestrannost. Aby to dokumentoval, sjel pohledem smějícího se Plcha. Ten okamžitě zmlknul.

„No, myslím, že bude nejlepší dát mu ještě šanci, paní Krotká,“ sundal ruku z brady Besta. „Celou třídu přeci ještě čeká pololetní písemná práce, že?“

Krotká s krajní nechutí souhlasila.

 

 

Následujícího večera stvořila Krotká nejtěžší písemnou práci svého života. Dokonce zavolala i své poslední žijící kolegyni ze zlatého ročníku 1947 z Vysoké školy chemicko-technologické, aby za její pomoci stvořila práci o to složitější. Poněkud je limitoval jen fakt, že v roce 1947 ještě nebyly objeveny některé prvky periodické soustavy, pročež v písemné práci nutně absentovaly.

 

Upnul jsem se k jediné možnosti, jak zvládnout pololetku z chemie. Poté, co jsem zavrhnul možnost doučit se pět posledních let nenáviděného předmětu, rozhodl jsem se těch pět let opsat na své tělo. Když už jsem měl chemií pokrytá všechna místa na těle, včetně míst, na něž se mi do té doby podívala jen maminka, když jsem v batolecím věku trpěl opruzeninami, rozhodl jsem se pokračovat na taháky. Druhý den jsem jich nesl do školy asi pětačtyřicet. Chytře jsem totiž usoudil, že je nutné mít některé víckrát, protože Krotká měla kdovíproč ve zvyku mi je zabavovat.

 

Hodina H začala.

            „Písemná práce není těžká, takže pokud jste se připravovali, nebudete s ní mít žádné problémy,“ začala hodinu baba Krotká. Kdyby to bylo jen trochu možné, nejraději by se po této větě rozesmála jako stará čarodějnice, ale to si zřejmě schovávala až na hodinu, kdy přijde s výsledky.

            „Smíme prrovádět rrozsáhlejší výpočty kalkulačkou a za pomoci perriodické tabulky prrvků?“ otázal se ráčkující spolužák Frantál, který ani jednu z těch pomůcek nevlastnil a vzhledem k tomu, že už měl jistý vyhazov ze školy, trávil čas tím, že si dělal legraci z profesorů.

            „Frantále, ty mlč, nebo tě vyrazim ze třídy,“ vytasila Krotká svou oblíbenou frázi.

            „To byste rozhodně nebyla první,“ rozesmál se Frantálův spolusedící Havlát a zakousl se do klobásy z ptakopyska.

            „Ticho! Rozdejte písemné práce, máte na vypracování 40 minut,“ uzavřela diskusi Krotká. Třídou se rozlehlo ticho řezané jen šustěním papíru a vrněním pracujících mozkových závitů.

 

Když mi Krotká zabavovala devatenáctý tahák a přiměla mě, abych odložil čtyři vrstvy oblečení, pod nimiž byly skryty mé nápovědy, (To bylo mimochodem velice příjemné, jelikož venku bylo asi 35 stupňů Celsia) a poté, co jsem byl nucen u umyvadla potupně omýt viditelné písmo i z kůže na tříslech, posadila si mě obstarožní profesorka přímo před sebe do jindy prázdné první lavice. Jen to, že se mi chtěla vysmívat i po zbytek hodiny, způsobilo, že mě za četné porušení školního bontonu nevykázala z učebny. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že budu nucen opakovat celý ročník. Podobné myšlenky se honily hlavou i Krotké, což jsem poznal tak, že se na mě z metru upřeně dívala a její umělohmotný úsměv byl žlutější než kdy jindy.

 

Minuty ubíhaly a já se soustředil na svůj prázdný papír s pololetní písemnou prací. Myšlenky na anorganickou chemii však co chvíli přerušila představa toho, jak místo studia na vysoké škole budu za dva roky při nejlepším provádět výkopy ve firmě našeho souseda. Jako o loňské brigádě, při níž jsem za dva měsíce práce získal krom asi dvou tisíc korun také jeden otřes mozku od krompáče a návyk na pasivní kouření od kolegy Dezidera.

 

Mé rozjímání o černé budoucnosti přeťala až šprtka Zmatlíková. Jako vždy už asi deset minut před limitem odevzdávala vzorně podtrhanou a vypracovanou písemnou práci. Krotká na chvíli věnovala svůj žlutý úsměv své nadrcené oblíbenkyni a s obtížemi z něj odmazala ironii.

            „Výborně, Vlasto, hned se na to podívám,“ vyhrkla natěšená důchodkyně a znenadání zcela ztratila ostražitost. Vyndala totiž svůj pověstný sešitek se správnými výsledky, přehnula ho na polovic a jala se kontrolovat správnost odpovědí Zmatlíkové. Nejdříve jsem na situaci nenalezl nic zajímavého, Zmatlíková totiž trávila prakticky celé dny tím, že se snažila zapamatovat nazpaměť obsah svých pečlivě vedených sešitů a odevzdání písemné práce s předstihem bylo jen logickým vyústěním. Jenže tentokrát bylo něco jinak, Krotká byla zcela zabraná do srovnávání odevzdané práce se správnými výsledky a vůbec si neuvědomila, že mi na přehnuté straně svého sešítku odkrývá správné odpovědi mé skupiny. V tu chvíli jsem se konečně probral ze šoku a začal zuřivě opisovat správné formulky na svůj do té doby netknutý papír. Ještě chvilku, momentíček, psal jsem rychleji, než osobní stenotypistka rozjetého Adolfa Hitlera. Jen úplně letmo jsem stihl vysledovat, že Krotká se na práci šprtny Zmatlíkové už tak nesměje... ještě chvíli si utřiďovala myšlenky a pak rozmrzele vyhrkla: „Vlasto, ještě jednou si zkontroluj výsledky, možná by se tam dalo ještě něco vylepšit.“ V tu chvíli už jsem dopisoval poslední cvičení nejtěžší pololetní písemné práce, jakou kdy profesorka Jarmila Krotká vytvořila.

 

Příští týden přišla Krotká do třídy neobvykle pozdě, ostentativně dávala na odiv hromadu opravených písemek a měla výraz, který jsem nedokázal identifikovat. Když zapsala do třídnice, vzala si slovo.

            „Já učím na tomto gymnáziu takřka 50 let a zažila jsem už opravdu leccos. Ještě nikdy ale nedopadla pololetní písemná práce tak zle, jako tentokrát. Všichni jste totiž dostaly nedostatečné. Rozhodla jsem se tedy, že výsledky z ní vám nebudu počítat.“

 

Ani jeden z vyřčených faktů mi nikterak nemohl pomoci a v tu chvíli mě polilo takové horko, že by má kůže vytvořila dokonalé mimikry k pozadí XVIII. sjezdu KSČ.

           

„Ovšem s jednou výjimkou. Jediný Kuda napsal práci tak, že si zasloužil výbornou. A vzhledem k tomu, že od nikoho z vás to nemohl opsat a já umím ocenit, když se někdo brilatně připraví, jeho jednička zůstává v platnosti.“

 

V tu chvíli by mě víc potěšil asi je mnohonásobný orgasmus s hollywoodskou hvězdou a i to je sporné.

 

Ten den se psala opravná a mnohem lehčí pololetní písemná práce z chemie. Jediný já jsem celou dobu seděl v první lavici a s profesorkou Krotkou debatoval o vnoučatech a nebezpečí osteoporózy. Na konci roku jsem na vysvedčení u položky chemie nalezl krásné slovo – dostatečný.

---