Zrcadlo stínů (1.)

 „Ale no tak moje milá, hrajte už konečně!“ netrpělivě se hlásí temná postava v kápy, zpod jejíhož pláště vyvěrá do všech stran pramen temného oparu. „Buďte trpělivý; trpělivost je matkou úspěchu“ odpovídá klidně meditující postava v bílé tóze obklopená nádhernou září. „Pomalu už ztrácím trpělivost, váš tah již trvá skoro sedm tisíc let…“ „Co to znamená oproti věčnosti kterou zde trávíme?“ přeruší ho postava v bílém. „Nezačínejte s tím nanovo, to už jsem slyšel tolikrát že už to ani nedovedu spočítat“. „Já vám přesně řeknu kolikrát, bylo to…“ Náhle jí přeruší hukot a série záblesků mezi dvěma osamělými duby, které stojí na jediném pahorku uprostřed nekonečné rozpraskané pláně kde stojí obě postavy. „To není možné toto místo už je dávno zapomenuté, téměř nikdo nemá moc se sem vypravit, a ten kdo tu moc má by se přeci neodvážil…snad jedině…ale ne to není možné“. V tom okamžiku kdy postava domluví, se zableskne a uprostřed pahorku stojí, stojí není ten praví výraz, spíše se nachází stín jehož prázdný pohled je natolik silný že by snad dokázal i zabíjet. Nepřirozené ticho které nastalo v ten moment, nepřeruší ani to když se stín začne se zvláštní elegancí přesunovat k šachovnici. Obě postavy začnou ustupovat před tou postavou, kterou velmi dobře znají. Je to bytost která nikdy neměla spatřit světlo hvězd; Karazan kel khuzad, dítě temnoty zplozené nenávistí k životu a smrtí. Nezná slitování, neumí se bát neboť on sám je ztělesněním všeho co symbolizuje strach. Jeho jediným cílem je zničit všechno co dokáže milovat. když se přiblíží k šachovnici něco se změní. Dosavadní všeobklopující ticho začne najednou nahlodávat něco jiného, není to zvuk ale přesto je to všudypřítomné. Pak to v jednom malém nepostřehnutelném okamžiku zmizí, a planinou se rozezní šeptající hlas, který ačkoli je tichý, zní mohutně, táhle a zle, vyvěrá z každého koutku duše a rozechvívá lepkavou strunu strachu která tiše ubíjí všechny myšlenky. Hlas z počátku nesrozumitelný se začne skládat do jednotlivých slov: „Vydejte mi ji“ zazní planinou tak plíživě jakoby tyto pouhá slova měly sami o sobě moc vzít si vše. „Nikdy nezískáš to co ti nepatří stejně jako každému.“ odpoví postava v bílé. V tu chvíli se oba strážci dotknou svými plášti a jejich obrysy se začnou ztrácet v jednom vířícím duhovém reji světel až se tyto světla změní v jednolitou kouli která měníc šachovnici v obláček dýmu vyrazí nepostřehnutelnou rychlostí proti stínu. Stín se však ani nepohne a ve chvíli kdy koule narazivší do něj exploduje, neskutečnou energií spojeného a umocněného dobra a zla, se jen pousměje a vyčká až vítr odvěje poslední zbytky prachu. a pak natáhne průsvitnou ruku pro to co po výbuchu zbylo. Je to zrcadlo stínu. Mocná koule umožňující nahlédnout za skutečnost a povolat na svět a využít duše zemřelých jako své sluhy… pak se otočil a chtěl se vrátit tam odkud přišel, avšak pohled na duby výbuchem zlomené a i s pahorkem rozmetané po okolí ho zastavil. A pak si uvědomil svůj omyl, strážci nebyly tak pošetilý aby se ho pokusily zničit, oni pouze zničily bránu, kterou nebylo možno otevřít odsud. Celou planinou se rozezněl strašlivý skřek když si stín uvědomil že může trvat milióny let než další živá bytost, dostatečně silná otevřít dveře, dospěje v temných končinách warpu plného démonů až sem do míst stovky světelných let vzdálených od trhliny do skutečného vesmíru. Smrt je ničím v porovnání s věčnost kterou měl Karazan kel Khuzad před sebou, a pouze jeho spalující nenávist ke všemu živému mu pomáhala přežít a udržet si alespoň špetku zdravého rozumu až do teď…