První Máj

Některé lidi dovádí k nepříčetnosti sebemenší maličkosti. Občas se v člověku nahromadí tolik vzteku, že je třeba jej vybít. Někdy tak konáme na nevinných lidech, které jsme nikdy předtím neviděli.

                                                            První Máj

 

 

    Blížil se první Máj a Stáňa seděla za stolem a dívala se z okna. Rozkvetlé třešně začaly pomalu opadávat, a ona letos zůstane opět nepolíbená...

    Ne. Letos ne. Musí to ještě nějak promyslet. Přece nebude poslouchat hloupé poznámky svých užvaněných, rádoby zamilovaných kolegyní z práce. Do prvního Máje zbývá ještě spousta času, alespoň pořádná záminka k tomu najít si chlapa! Hned zítra se do toho dá.

    Ono se řekne, najít si chlapa, ale když je člověku třicet, moc krásy ani inteligence nepobral, penězi neoplývá a ještě ke všemu se špatně seznamuje... může to být docela tvrdý oříšek. Ale Stáňa se nevzdá.

    Už ví! Bere do ruky papír a tužku. Podá si inzerát!

Po několika marných pokusech dává dohromady konečnou verzi:

 

                                      osamela tricatnice hleda

                                      sympatickeho spolecnika

                                            na prvního maje

                                          znacka: nepolibena   

 

                                                       ***

 

    První Máj se stále blížil a Stáňa ležela na posteli. Tiskla k prsou kousek papíru, zasněně hleděla z okna na tu bílou vánici jemných třešňových kvítků a po tváři jí stékaly slzy. Konečně ho má! Ozval se a dal si s ní sraz v baru Na Růžku, v osm hodin večer, na prvního Máje. Neznámý muž, který jí vnesl do duše velký paprsek světla.

 

                                                       ***

    Byl první Máj a Ctibor se vracel ze služební cesty domů o den dříve. Podvědomě se těšil, že najde svou ženu v posteli s jiným. Když stoupal po schodech panelového domu, cítil neznámé vzrušení. Chystal si uvítací řeč jak pro ženu, tak pro jejího potencionálního milence. Přímo se těšil na žárlivou scénu, kterou ženě natropí tak, aby zítra o její pletce věděl celý panelový dům.

    Pomalu strkal klíč do zámku a snažil se, aby jindy vrzající dveře tolik neskřípaly. Byl trochu zklamán, když v předsíni nenašel cizí kabát ani boty o velikosti čísla osm. Nicméně se blížil k ložnici a jeho adrenalin v krvi stoupal, když se z ní začaly linout milostné vzdechy. „Tak to prase se nevyzulo a vlezlo mi v botech s ženskou až do postele?“ zařval a vyrazil dveře.

    To, co však viděl, mu vyrazilo dech. Vedle své ženy by si dokázal představit  intelektuálního spisovatele, chlupatého skladníka či ulízaného manažera, ale ženu by v posteli opravdu nečekal.

Měl-li si kalich hořkosti dopít až do dna, pak se to stalo v okamžik, kdy jedna z žen zvedla hlavu, z tváře jí sjely hnědé vlasy, a on v ní poznal svou sekretářku Andreu. „Ježiši kriste...“ bylo jediné, co ze sebe vypravil.

    Všichni tři se ocitli ve velmi trapně komické situaci. Dívali se jeden na druhého jako by se nepoznávali. První, kdo se vzpamatoval, byl Ctibor. Otočil se a šouravými kroky se vydal do kuchyně, kde si nalil sklenici mléka na uklidněnou. Za chvíli za sebou uslyšel důvěrně známý klapot Andreiných podpatků, jemné zaklapnutí dveří a rychlý úprk po schodech dolů. Počkal, až ozvěna klapotu zmizí v ruchu ulice, a pak se vydal někam na vzduch, někam, kde by se vyhnul omluvným pohledům své ženy.

    Vběhl do prvního baru, na který narazil.

 

                                                       ***

 

    Byl Stánin vytoužený den a ona seděla v baru Na Růžku, pila limonádu a ve zpocené ruce nervózně žmoulala cigaretu. Nekouřila, ale pro tento slavnostní den udělala výjimku.

Bylo teprve sedm hodin, ale Stáně to nevadilo. Dochvilnost patřila k jejím silným stránkám - někdy až přehnaně; a stejně neměla doma co dělat.

    Bar byl skoro prázdný, proto si všímala každého nově příchozího. Jedním z nich byl i Ctibor. Rozhlédl se, a protože nechtěl sedět sám, přišel ke Stáně a zdvořile se jí zeptal, zda by si mohl přisednout. Vzhledem k časové rezervě nebyla Stáňa proti. Alespoň jednou se jí její dochvilnost vyplatila.

    „Můžu vás na něco pozvat?“ ptal se Ctibor a po kladné odpovědi objednal dva rumy s kolou. „Víte, stala se mi taková nemilá věc...“

Ctibor povyprávěl Stáně svou prvomájovou historku a ta se jí chvíli smála, chvíli při ní brečela a nakonec podotkla, že kdyby byl Ctibor na místě jedné z těchto žen, byla by jinak tato absurdní situace zcela běžná a nikdo by se nad ní nepozastavil.

    Stáňa byla okouzlena. Jak Ctiborem a jeho historkou, trochou rumu tak taky sama sebou. Nikdy by si byla nemyslela, že by byla schopna vést takto uvolněný rozhovor s cizím člověkem. Tragický děj Ctiborova vyprávění ji poskytl výbornou záminku k tomu, aby si mohla nahlas pobrečet štěstím, které ji potkalo. A to nevěděla, že ji štěstěna navštívila hned nadvakrát.

    „Já tu vlastně čekám, až mě někdo políbí pod rozkvetlou třešní,“ řekla, když se trochu uklidnila. O muži přes inzerát se záměrně nezmínila.

„Tak v tom bych neviděl problém,“ usmál se Ctibor, načež společně bar opustili.

 

                                                       ***

 

    Andrea minula ve dveřích svého muže. „Ty někam jdeš?“ ptala se. „Jo, jdu na pivo.“ zněla odpověď, ale jelikož byla Andrea ještě stále rozrušena onou událostí, nevšimla si, že na sebe její muž lije nevídané množství kolínské. A i kdyby si všimla, nepřekvapilo by ji to. Jejich vztah už delší dobu nefungoval.

    Andrea žila v podstatě ze Ctiborovy rodiny; od Ctibora získávala potřebný plat za nenáročnou práci a od jeho ženy tolik potřebnou něhu a lásku. Nic jí nechybělo a byla tak šťastná.

    „Tak si vezmi aspoň řízky, jsou na sporáku!“ volala na svého muže, ale ten už ji neslyšel. Využila jeho odchodu a volného bytu a zatelefonovala Ctiborově ženě. Ráda by ji ještě dneska viděla a probrala s ní vzniklou situaci.

 

                                                       ***

 

 

    Stáňa a Ctibor došli do parku, kde se jim po dlouhém hledání třešně v plném květu podařilo najít výstavní exemplář. Přátelsky se líbali a neměli ani tušení o násilí, které se dělo na druhém konci parku. Nějaká žena tam volala o pomoc, ale nikdo ji neslyšel. Pak všechno utichlo a byl slyšet už jen vítr, který si jen tak pohrával s bílými lístky odkvetlých třešní.

                                                       

                                                        ***

 

    Bylo pár minut po půlnoci, první Máj už skončil a Ctibor se vracel domů. Byl ještě doprovodit Stáňu, která si broukala, že už není nepolíbená. Těšil se na svou ženu. Těšil se, až jí řekne, že ji miluje a že jí odpouští. Vzal to zkratkou přes park, odkud měl naspěch jakýsi muž, který do něj vrazil. „Omlouvám se, já strašně spěchám na řízky!“ prohodil muž mezi zuby a spěchal dál. „To nic!“ volal za ním Ctibor, strčil ruce do kapes, pohvizdoval si a razil si dál cestu domů...        

 

                                                

---