Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNávštěva
11. 07. 2007
0
0
334
Autor
Jan Hebký
Krátká povídka, prvotina.
Úředník pozemkového úřadu byl zavalitý muž středních let, pod skly staromódního cvikru mu co chvíli zamrkala malá, skoro prasečí očka. Ze tváře mu vystupoval červený lesklý nos posetý fialovými žilkami, který se po chvíli nořil do hustého černého kníru. Knír se vlnil v pravidelných intervalech v černých vlnách jak jeho rty nervózně okusovaly tužku.
„Takže vy požadujete po úřadu pozemkové výměry aby zrušil veškevé dosavadní rozpisy, protože veškeré pozemky nahoře patří vám?," zeptal se úředník nepříjemným hlasem a opět se hladově zakousl do své tužky. Má kápě ho nejspíš uváděla do mírné nervozity.
„Ano," odpověděl jsem klidným hlasem. "Pokud to neučiníte, budu muset přistoupit k jistým opatřením."
Úředníkův knír se zahoupal ve vlnách potlačovaného smíchu a tužka se vymanila ze svého dosavadního vězení.
„Heleďte, já sem úředník vrchního pozemkového úřadu a pokud si činíte nárok na jakýkoli pozemek tak musíte vlastnit schvalovací certifikát, ktevý vám vydá po posouzení schvalovací komise pozemkového úřadu, druhé patro pozemkového úřadu, dveře sto patnáct.“
Pomalu jsem začínal ztráce s tím otrapou poslední dávky trpělivosti.
„V pozemkové komisi jsem už byl, nikdo tam není."
„To není možné, jsou přece úřední hodiny", zamrkala na mne jeho prasečí očka.
Jeho pravá ruka se líně natáhla po starém oprýskaném telefonu a levá stiskla jediné tlačítko na ciferníku. Po půl minutě trapného ticha přeručovaného jeho sípajícím dechem vztelke praštil se sluchátkem.
„Opravdu tam nikdo není, to je podivné".
Úředník si odkašlal, jeho ruka se vydala pro tužku a já opět ztratil něco ze své již tak malé trpělivosti.
„Ehm, tedy-jaké jsou vaše důvody pro pozemkové vlastnictví?" řekl svým komoleným jazykem a nervózně mnul svoji jedinou dřevěnou přítelkyni mezi tlustými prsty.
„Je to má zem," odpověděl jsem stále ještě klidným hlasem. Zářivka nad mou hlavou tiše bzučela a sem tam problikla. Úředník zakroutil nechápavě mastnou hlavou, sundal si mlžící se cvikr, očistil ho kapesníkem, promnul si oči a cvikr nasadil zpátky na buclatý nos.
„Promiňte ale asi jste mě dost dobře nepochopil. Jak víte tam venku se bez obleku, dekontaminační buňky a dalších náležitostí nemůžete pohyhovat musíte mít také..."
Ten člověk přede mnou ze mně dělal evidentně hlupáka.
„Nic takového nepotřebuji," přerušil jsem jeho seznam nezbytností a zářivka nad mojí hlavo začala blikat ještě zuřivěji.
„Přišel jsem si pro svoji zem, už ji nenechám dál pustošit a ničit."
„Bohužel vám nemohu pomoci pane ale pozemková komise by mohla.. "
Zářivka na stopě nade mnou náhle praskla a do místnosti vtrhla tma a obsadila každý kout.
„Co to...," ozval se přidušeným hlasem úředník.
„Já jsem vás varoval," řekl jsem a ozvěny mého hlasu se zakously do olověných stěn atomového krytu. Pomalým pohybem jsem si sundal kápi z pytloviny a vychutnával užaslý pohled úředníka. Ve sklách jeho cvikru se mihotalo bělavé světlo nad mojí hlavou a na okamžik prozářilo celou místnost vlídným světlem.
„Bůh s námi," vykřikl poslední úředník na světě a svalil se na zem.