Tichý dům

To je tak vzrušující, napadlo ji, když potichoučku našlapovala prázdnou chodbou. Nejradši by ani nedýchala. Najednou přesně cítila, jak těžké je lidské fyzično.

         Nebylo brzy, ale ani příliš pozdě na návštěvu. Vlastně vůbec nevěděla, kolik je přesně hodin. Ten nápad ji tak uchvátil, že se nestihla kouknout na hodiny.

         Pomaloučku otevřela dveře. Znala je tak důvěrně, že ani maličko nezavrzaly. Očima pohladila známá místa. Velké francouzské okno se závěsem upatlaným od čokolády, tmavohnědý psací stůl, tužky, srovnané přesně podle barev i velikostí, vyleštěné piáno a stohy knih, poházených všude kolem.

Naposledy se její oči polaskaly s Petrem. Seděl na posteli, přes ramena přehozenou deku, co mu dala k vánocům, a četl. Brýle posunuté blíž ke špičce nosu a absolutní soustředěnost. Představovala si, že je knihou. Úplně zřetelně cítila jeho doteky, hladivé, lehounké jako vánek. Slyšela vlastní tělo, jak zvučí při otáčení stránky.

Natáhla ruku a položila na postel za Petrova záda krabici. Stejně tiše, jako přišla, zase odešla.

Okolní lavice byly ještě prázdné, ale oni už dlouho seděli v tichém domě. Jeho i její dlaň dnes vyzařovala víc energie než jindy. Byli šťastní a rozechvělí. Věděli, že se chystají vstoupit do země, z které není návratu. Závrať z neznáma jim svazovala žaludky, a oni seděli tiše a s důvěrou čekali na otevření brány do země bodláků.

Nevšimli si přicházejících lidí, byli až příliš zaujatí krásou okamžiku. Jen stěží vnímali kapky ledové vody.

Kůže je jako dítě. Učí se poznávat svět i sama sebe pomocí doteků. Při nezdařeném pokusu pláče stejně jako malý Kubík.

Tělo je bránou do světa. Ale kterého světa?

Obětí? Polibek? Kolik je ještě málo, a kolik už je moc?

Ty tak důvěrně známé kousky těla se vzdalovaly někam do neznáma.

Četli stále víc a víc. Chtěli důkladně poznat svůj nový svět. Čím víc pronikali do jeho tajů, tím víc se cítili spojení. Líbající se duše a horké ruce. Krabice s malým lístečkem na víku se stala jejich pojítkem. Opatrně vyndávali její obsah, držíc každý jednu polovinu. Oči se střetávaly, duše se sytily slovy.

Láska je tenoučká jako nit. Má jen jediný domov.

Občerstvěte mě koláči hroznovými,

osvěžte mě jablky,

neboť jsem nemocná láskou.

„Markéto, rozhodl jsem se vstoupit do kláštera.“

Knihu s velkým křížem na hřbetě uložili společně do krabice naposledy.

Brána se zavřela a kostel zůstal tichý.