Vzpomínka

Seděla úplně nahoře, bosé nohy spuštěné dolů, v obličeji zamyšlený, nepřítomný pohled. Tehdy si poprvé uvědomil, jak moc je krásná. Do té chvíle vnímal ji jako samozřejmost, jako něco, co mu přisoudil Bůh už kdysi dávno. Něco ho k ní táhlo.

Ona, tak zvláštní, tak jemná a přesto přímá, mít křídla, uletěla by daleko. A nebo by prostě jenom tak kroužila nad obzorem a on by si sedl do trávy, chvíli by jí zamyšleně pozoroval a pak by si jí přivolal zpátky…vzpomínku svoji…neukradnutelnou.