Feminismus.

Radči bych se zabila,

než abych v takovém světě žila,

kde do žen nevkládá se pramalá víra.

Dnes je žena jen tělo,

které jako by nevědělo,

že v sobě skrývá živou mysl,

pro kterou má vše co dýchá smysl.

Avšak já vím,kdo za to může,

vinna je sprostá existence muže.

Muž je jak kudla,

jež do srdce nás bodla.

Muž je hloupý rozmar,

co bez díku vzal nám náš dar,

který z velké lásky byl odevzdán.

Chtěla bych za vás-bytosti tak jedinečné,řvát,

začněte s muži bojovat.

Žádný muž nemá svou ženu natolik rád,

aby mohl říct:,,Budu tě do smrti milovat".

Jsou to bohapusté lži,

na pranýři měli by umřít muži.

Stejně jako ženy,

touhou svou po kráse hnány,

byly schozeny a usmrceny.

Je to všechno mužů vina,

každá žena je krásná jak rozmarýna,

ale protože si muž ženy takové jaká je neváží,

různě si jí přetváří,

zatímco ženě z očí slzy krvácí,

on z hospody domů se trmácí.

Tam kde na něj čeká jeho žena-rána otevřená,

bytost jeho ranami zlynčovaná,

jsoucí v prostředí jménem doma,

v místě,kde dnes již vládne i zloba.

V té slupce je duše,

jenž již jak kůň s koněm nekluše.

Ženina duše teď stojí bezduše,

hlavní je,že tělo je plné retuše.

Duše se stydí

a slunce svítí dál

ženy se vidí

a nechtějí žít dál.

Muži se ukájí a ženy jsou.

Jsou jim pannou gumovou.

Nebylo by tomu tak,

kdyby v ženě nevyrostla touha po lásce tak,

že je schopna vyvrcholit ve vlastní atak.

Jenž muži nemá cenu ani za mák ni za děravý frak.

Ženy poslouchejte mě,

nemyslete si,

že jste jen bezduchý vrak,

co potřebuje nalakovat.

Jste bolest vaší matky,

jste strom co rostl roky,

jste mámivý plod koky.

Milujte se takové jaké jste,

od mužských těl se odprosťte.

Neničte dál svá já,

která jsou vaše řeka neznámá,

tekoucí svými vlastními koryty,

které nebyly žádnými muži vyryty.

A ani již nikdy nesmí BÝT.

Jinak bude ženina duše,

uvnitř jejího nakresleného,neosobního těla

Hnít.