A začalo to úplně nevinně...

A začalo to úplně nevinně... A koneckonců lituji, že to vůbec začalo... Ale kdyby nezačalo, mohlo se udát něco horšího, něco daleko horšího... A já bych třeba neměla o čem psát.

Vzpomínám si na ten večer. Pršelo. Velká prýskanice byla. Vítr se šplhal ve větvích stromů, zpíval svou dychtivě dunivou píseň, píseň, která v sobě nesla víc než jednu kapku výsměchu. Nejednou udeřil hrom, vše se zachvělo, vichr vyřvával si tu svou. ,,Dobře ti tak, nemáš lozit večer do města!" Procházela jsem kolem radnice, přes most až k nádraží, když v tom jsem ji spatřila. Na cestě, na té uplakané cestě, ležela bankovka. Usmívala se na mě od ucha k uchu jako nějaká dotěrná dáma dychtící, dojít do dlaní mých. Chtěla mít konečně rodinu, chtěla jít za mnou. ,,Haló! Vem si mne! Pohlaď mne! Polib mne! Tak slyšíš, nestůj tam jako solnej sloup!" Nevěděla jsem, co se kolem mě děje. Pokládala jsem si otázku, jestli si v tak mladém věku mohu "adoptovat" dítě, malou bankovečku. ,,Být, či nebýt? Vzít, či nevzít? Teď, babo, raď!"

V samém zmatku jsem natáhla nohu, udělala krok, potom další a další, až jsem ji chuděrku zadupla. No, místo krásné "stovečky" se mi pod nohou cukala zašláplá, ušpiněná, nazlobená, rozmočená a úplně zničená stovka. Kdoví, jestli si takhle ošklivý kus papíru ještě někdo vezme do dlaní, kdoví, jestli si ji někdo adoptuje. Jedno je ale jisté, já se s ní již nikdy nepotkám. Zničenou a samotnou jsem ji tam nechala, ať jiní vidí, že krása mohla dělat divy. Nemá nohy, nemůže utéct, a přesto je pomíjivá a snadno nás opustí...