schyzofrenní

pomoc?!

    Tam někde v samotě asi začíná rozklad osobnosti,..rozklad osobnosti na prvočásti vývoje..od prenatálního k perinatálnímu,..a od něj k životu,..pak mortal a post mortal..Teď jsem ve fázi života,..tím je ale rozklad mé osobnosti větší. Jsme tu já, my všichni..já sama ,oni.
Kolem dokola spousta duší a všechny volají o pomoc..natahují ruce, křičí!Ty je neslyšíš,..ty je neslyšíš,..tak mlč a chvíli poslouchej,..tak už je slyšíš. Slyšíš?!! Slyšíš?!! Já vím že ano,..my všichni je přece můžeme slyšet, jenže nikdo nechce. Jsme přece my,..naše velké JÁ..každý se soustředí v první řadě na své „já“ a až když má jeho „já“ všechno co potřebuje, přijde na řadu někdo druhý. Že není čas: Říkáte že nemáte čas na to někomu pomáhat? Chodíte do práce, spíte,..nezbývá vám čas na nic….kolik času stojí se jen na někoho bezděčně usmát? Jen tak se při chůzi do práce na někoho smát? Kolik času stojí milé chování? Jen nahraďte činnosti těmi samými, ale jinak dělanými. Je to tak snadné… je to tak snadné? Opravdu je to tak snadné? Ale ono se Ti usmívat nechce viď? Nemáš dobrou náladu a úsměv zkrátka nepřecedíš přes zuby,..já vím, máš svůj život, já Ti ho přece nechci měnit,..ani brát. Je to přece Tvoje volba,..celý život je jen Tvá volba,..já nechci radit…ono není pořád dobře. Kde jste všichni? Já taky pomáhám,..ono se to vrací,..vážně. Lidé jsou jakými je chci mít,..jsou na mě hodní. Jsou takový, jaká jsem já na ně. Jsou hodní,..všichni jsou hodní…já vím, jsem naivní. Tolik naivní. Tak mi řekni něco o svém černém světě, když já Ti povídám o svém bílém. Ono nejde žít jen v jednobarevném světě,..já ty dvě barvy vidím,..ale nějak nemohu tu černou dostat do hlavy. Ty víš přeci. V minulosti..Ty přeci víš. Ty víš, jak moc jsem žila ve tmě, jak moc jsem se té tmy bála, ve tmě jsem byla jen sama se sebou a ona na mě mluvila a zdi na mě padaly a ostří a krev mě milovali natolik, až jsem je já sama začala milovat. Ty víš, co jsem si prožila, jaký je pohled z po za mříží. Jak to černé dokáže strašně, ukrutně bolet, tak moc, že ani láska není dostatečným důvodem k žití. A přitom je láska to nevětší a nejkrásnější na světě. Tak vidíš, když ani ta nedokázala mou chorou mysl udržet na světě, pak určitě…ty určitě musíš být schopen vybavit si, pokusit se vcítit do toho, jak mi muselo být. Jak jsem byla nešťastná … a když se mi pořád nedařilo odejít, když se mi pořád nedařilo dostatečně za sebou zavřít dveře… Pokaždé mě někdo zachránil. Náhoda? Ne. Pořád se těším až umřu, každý den bych svolila, aby byl mým posledním. Jen teď jsem smířená s tím, že nesmím myslel jen sama na sebe. Teď už chápu, že tu nejsem pro svoje „já“ ale pro ty ostatní, že cesta k pomoci sobě samé vede přes pomoc druhým. Teď už chápeš proč to černé nechci ani vidět? Proč radši dělám že není, i když vím, že je?! Toho zlého bylo tak nezměrně tolik, že teď už ne. Už prosím nikdy ne..Radši, ať moje slzy navždy vyschnou, než ať se v nich opět utopím. Nejsem si jistá, že by mě zase někdo „náhodou“ zachránil A kdyby nezachránil? Jak to bude po smrti? Jsem si jistá, jistá tím, že pokud umřu vlastní rukou, bude to horší, než žít.

Strach. Strach je to nejhorší. Strach je to úplně nejhorší na celém světě. Všechno zlé na tomhle světě pramení ze strachu. Najdete něco, co ne? Já bych si tak strašně přála být po smrti. Taky ze strachu, ze strachu, že život co žiji nebude lepší. On je krásný,..ale pořád je tolik moc zlého a krutého s čím nemůžu vůbec nic dělat,..jsem v cizích životech tak strašně bezmocná. Až mě to děsí. Bojím se že tu budu k ničemu, že přese všechnu mojí snahu nemůžu některé věci vůbec změnit. Cítím, že začínám žít tak moc v duchovním světě, až mám strach, že se nenajde nikdo kdo tady bude semnou,..že se v něm ztratím a moje krása se změní v děs. Z lásky strach,..strach o druhé lidi. Já začínám lidi tolik milovat, že se o ně začínám strašně bát. O lidi úplně cizí. A jsou opravdu cizí? To je ono, já si totiž nemyslím, že jsou cizí, jsou mi všichni tak blízcí, že se strašně bojím, aby se nikomu nic nestalo, bojím se že budou nešťastní. Vím, že klíč ke štěstí mám v ruce, ale to je klíč k mému štěstí. Chtěla bych ho každému dát, ale nemohu nikoho k ničemu nutit a když ho tedy oni sami nebudou chtít přijmout, pak budu opět na počátku. Musím se dívat jak lidé bloudí v bezvýchodných kruzích. Dívám se na to a vím, že mají dveře přímo před sebou, že je tak snadné všechno vyřešit,.. jenže.. i oni na to musí přijít sami. O tom život je. Není důvod se bát, není důvod se bát…. Není důvod….se bát.

Chci jen aby někdo pohladil mojí duši. Jenže kde najít toho člověka, který mi na to neodpoví, že pohladit něčí duši přeci nejde. Duše je přeci abstraktní pojem. Kde najít někoho, pro koho je slovo duše stejně konkrétní, jako slovo láska,..ne jen něco, jako cit,…jako věc, kterou cítíš.Ale něco naprosto hmatatelného. Krása je tak jiná, než jak jí lidé vidí,.. je to taková škoda. Kdo taky vidí krásu? Tu opravdovou,..ve všech věcech na celém světě, ne jen v těch „krásných“ pro skoro všechny lidi. Podoba není v podobě, podoba je v podobě. Dívej se člověku do srdce, tam uvidíš podobenku…jsou lidé zrůdní,..ale ve tváři to není. Prosím pochopte všichni, že oči jsou i od něčeho jiného, než abychom nezakoply. Pomozte mi někdo nést semnou tu strašnou spoustu citu, lásky a relativního vědění. Pochopí vůbec někdo moje slova? A je vůbec možné je pochopit, když nevíte vlastně, co jsem tím chtěla říct? Když se na to nemůžete podívat mýma očima. Pak Vás prosím dívejte se srdcem. Slepí přeci taky vidí a nemají zrak,..hluší umí naslouchat i když nemají sluch a němí může povzbudit i když neumí mluvit… Podejte mi někdo ruku,… potřebuji lidské teplo. Je mi tak chladno. Skřípu zubany a třesou se mi ruce,… zdá se, jako by se celé tělo chvělo.. roztřáslo se pod dotekem ledové ruky smutku a nicoty, která pohlcuje všechno teplo. Jako by se sklo monitoru pomalu stávalo pohlednicí zimních dní, zakryté mrazivými paletami modravo průhledných ornamentů..s každém úderem kurzoru je mi stále zvláštněji jsou moje ruce těžší a těžší,..cvakavé zvuky klávesnice jsou jako hra na neladěný klavír… úhoz od úhoru je místnost větší a moje sdělení prázdnější. Volání po nikotinovém zlu je stále úpěnlivější..moje srdce se vzedmulo prázdnotou a rozštěpilo v půli. Cítím tu bolest, je tak živoucí…tak moc jí cítím, tak strašlivě moc nechci! Každý tón zatlačuje moje myšlenky tam kde byly kdysi.. plně si vybavuji to, co jsem tak dlouho necítila. Deprese. Že by na moji slepotu dopadla realita? Že by mi někdo rozbil sklíčka růžových brýlí, popraskal duhové bubliny a bublifuk vylil na zem, anilinovou krajinu rozpustil ve vodě a vygumoval „moje“ lidi? NE!!! Tohle už nikdy!! Už se nikdy nenechám! Teď už nejsem slabá, nejsem přeci vůbec sama a svět není vůbec zlý a tma není tak tmavá a NIKDO!!!! NIKDO!!NIKOMU to nedovolím!!! Už se nikdy nesmí vrátit, ona už se NIKDY nesmí vrátit.,… nikdy!!

---