Deník

„Miluji Tě“ „ Já Tebe taky, Tome“ Políbil ji, líbali se nekonečně dlouho. Když přestali, lehla si na jeho hruď a mlčky čekala, co jí řekne. Tušila, že něco chce říct, ale nevěděla co. Byla z toho nervózní. Bála se, co jí chce říct. ,,Sany?“ Tušila, že to řekne. ,,No?“ ozvala se a nadzvedla hlavu. Koukala se mu přímo do očí… „Pojď, chci Ti něco ukázat“ „Teď?“
Kývl hlavou a začal si oblíkat bundu. Zvedla se a brala si bundu. Pořád nevěděla, co se bude dít. Políbil ji a řekl. „Nemusíš mít strach, bude se Ti to líbit.“ Slezl dolů po žebříku, a když slezla i ona, chytil ji za ruku a šli k tomu místu, které ji chtěl Tom ukázat. Společně totiž byli ve svém bunkru. Před třemi lety, když spolu začali chodit, si ho postavili, aby měli trochu soukromí. Tomáš byl blonďák, se zelenýma očima a vypracovanou postavou. Byl milý a stále sršel vtipem. Než ho Sany poznala, myslela si, že je to jen nafoukaný frajírek, ale když ji pak pozval na rande, zamilovala se do něj. Milovala ho od prvního okamžiku, ale nechtěla si to připustit. Sany, která se jmenovala Sandra, ale nikdo ji tak neříkal, byla na rozdíl od něj, malá tmavovláska. Byla spíše tichá a nevyhledávala večírky, na kterých to ,,vře“. Milovala svůj klid a Toma. Potkali se na střední a zažili spolu už spoustu šťastných i méně šťastných chvílí. Tom byl o rok starší. Když šla jednou Sany za profesorem s třídnicí, musela právě do jeho ročníku. Zrovna stál před tabulí a zkoušel se vykecat z látky, kterou neuměl. Poradila mu, co má říct, protože Tom opakoval to, co se měla Sany na ten den naučit. On se do ní zamiloval hned, ale bál se jí to říct. Dělal ze sebe machra, ale byl to romantik. Usmál se na ni a tím, že mu poradila, se jí musel nějak odvděčit, proto ji pozval do kavárny. Povídali si a ona zjišťovala, že je to kluk, kterého si vždycky přála. Jen ji vadilo to, že před klukama musel pořád machrovat, ale ve druháku se změnil. Už tolik nemachroval před klukama a teď ve třeťáku, je to kluk, se kterým je Sany konečně šťastná. Sany v životě nezažila moc štěstí. Její rodiče se rozvedli, když ji bylo pět let a ona zůstala s mamkou a starším bráchou. Byl to její starší bráška, který pro ni v životě moc znamenal. Tom měl tohle před sebou. V druháku se mu začali rodiče rozvádět a on to nezvládal. Hádal se s ní, křičel na ni, ale ona to vydržela. Začal pít a kouřit. Neměla ráda, když z něho šel cítit kouř a alkohol, ale držela se… Doufala, že se to zlepší. Doufala, že se vzpamatuje. Pomáhala mu…Hlídala ho a on přestával pít i kouřit. Ze začátku mu to dělalo problémy, ale vždycky, když chtěl pít nebo kouřit vzpomněl si na ni a na její utrápený obličej… Přestal. Nechtěl ji ztratit, protože ji miloval. Sany to zvládla a byla opět šťastná, když viděla, že už je to lepší…. Tohle byl jejich kritický rok. Kvůli těmto problémům neoslavili své výročí, které měli dnes. Doufala, že si na to Tom vzpomene, nechtěla mu nic připomínat…
„Zavři oči“ řekl a pro jistotu jí ještě zavázal oči šátkem. Věřila mu, proto se nechala vést. Cítila, že jdou dolů po nějakých schodech. Nevěděla, kam jdou, ale byla nervózní čím dál víc. Držel ji za ruce a opatrně ji vedl nějakými uličkami…Když došli na ono místo, sundal ji šátek a políbil ji, když přestal a ona otevřela oči, oněměla úžasem…
Naskytl se jí pohled na něco, co ještě nikdy neviděla… Roklina s vodopádem a obrovskou vrbou, která se skláněla nad potokem, a její odraz byl nádherný. Při západu slunce to vypadalo všechno tak nádherně… Políbil ji. „Líbí?“ zeptal se. Usmála se a místo odpovědi ho políbila…Tom Věděl, že Sany miluje romantiku. Za ty tři roky ji znal už dost dobře. Věděl o ní víc než její vlastní matka. Ale jediný člověk, který o ní věděl všechno, byl její bratr. Měli spolu opravdu skvělé vztahy. Nevěděla, jak by bez něj všechno zvládla. Byl její oporou, když měl Tom ty problémy, byl to prostě její bráška….
Tom ji objal a něžně ji políbil. Sany se jen rozplývala. Lepšího kluka si vážně nemohla přát. Chytl ji za ruku a vedl ji ke staré, velké vrbě. Sany se nemohla vynadívat…Sníh se jen leskl při západu slunce a ona byla nedočkavá…“Co má Tom zalubem?“ říkala si v duchu. Když došli k vrbě, všimla si Sany, že je v ní je, tak akorát pro ruku. Tom tam tu ruku dal a vytáhl z ní malou krabičku. Sany jen vykulila oči. Tom k ní přistoupil a podal ji krabičku. „Otevři to“ řekl jí a díval se jí přitom do očí. Sany vzala třesoucíma rukama krabičku a pomalu ji otvírala… Když uviděla obsah krabičky, její tvář se rozzářila a Sany najednou nevěděla, co má říct. Podívala se na Toma a pak na krabičku… Tom vzal krabičku do svých rukou a vyndal z ní nádherný stříbrný prsten s vyrytými jmény. Bylo tam napsáno: „TOM + SANY“ …Sany začala plakat štěstím. Tom ji prstýnek nasadil a políbil ji. „ K tomu 3. výročí“ Věděla, že mají výročí, ale chtěla vědět, jestli si Tom vzpomene. Vzpomněl. Minulý rok, díky Tomovým problémům výročí neoslavili, ale teď si na to Tom vzpomněl. Byla šťastná. Nic nemůže tohle zkazit, říkala si, ale netušila, co se stane v dalších hodinách……
„Pojď, jdeme do NETKA“ navrhl Tom a Sany souhlasila. NETKO, byla jejich oblíbená kavárna, kde měli své první a každé rande. Tato kavárna se stávala tradicí. Chodili tam skoro každý den. Sedli si na místo u okna, kde byl krásný výhled na zasněžené a krásně osvětlené město. Sany tohle město milovala. Bylo pro ni něco úžasného. Tohle město mělo zvláštní místo v jejím srdci. Tom tohle město neměl moc rád. Nezažil tu nikdy nic dobrého, tedy kromě toho, že tady potkal Sany. Vypili si kafe a rozhodli se jít domů. Byla tma a začal padat sníh. Začalo hodně sněžit. Nikdo neviděl na krok. Foukal silný vítr… Auta jezdily pomalu, ale našlo se pár řidičů, kteří tohle počasí ignorovali a dál si jeli svou rychlostí. To se stalo Sany osudným. Když s Tomem přešli přechod, vzpomněla si, že v kavárně nechala šálu. Otevřela dveře kavárny, usmála se na Ninu, vzala si šálu a chtěla jít zpět k Tomovi…Když zavřela dveře a udělala pár kroků, přiřítilo se z ničeho nic auto…Dostalo smyk a strhlo Sany. Sany přeletěla přes kapotu a dopadla na zem. Její prstýnek se jí vyvlékl z prstu a dopadl někde do sněhu…Tom k ní rychle přiběhl, aby jí pomohl. Nedýchala, dal ji první pomoc a prosil ji, ať se mu vrátí, ať ho tady nenechává samotného, že ji miluje. Kolem jdoucích lidi ho litovali…. Sany začala dýchat, ale byla v bezvědomí. Mezitím někdo zavolal sanitku a řidič toho vozu ujel. Tom nevěděl co si o tom má myslet, ale přál si, aby byla v pořádku. Odvezli ji do nemocnice.
Doktoři ji prohlédli a stanovili diagnózu. Měla silný otřes mozku a byla v hlubokém bezvědomí. „Nevíme, jestli se ještě probere, byla zázrak, že tu srážku přežila.“ říkali Tomovi doktoři. Tom u ní byl každý den. Střídali se s Petrem. Jejím bratrem. Ani jeden z nich nechtěli Sany ztratit. Když Tom usnul, zdálo se mu o všech krásných chvílích, co spolu se Sany zažili. Takhle uběhl měsíc a Sany neprojevila žádné známky toho, že by se měla probrat. Doktoři začali uvažovat o tom, že ji odpojí od všech přístrojů. Ale Tom to nechtěl dovolit. „Dva dny“ řekl Petr a doktor souhlasil. „Musím teď do práce. Kdyby se něco změnilo, dej mi vědět.“ „Neboj“ řekl Tom. Petr ho objal a odešel…V noci Tom usnul a zdálo se mu, že ho Sany pohladila po vlasech… Byl to tak živý sen, že se probudil. „Sany?“ ptal se do prázdna…Podíval se na ni a pak si vzpomněl na Šípkovou Růženku a Sněhurku. Opravdu tam ležela jak Sněhurka. Byla bledá a její tmavé vlasy vynikaly. “No co, za pokus nic nedám“ řekl si a v další minutě Sany políbil. Když oddálil hlavu, Sany se pomalu nadechla a začala otvírat oči. „Sany?“ otevřela je… „Sany!!!!!“ vykřikl Tom a objal ji. „Co, co to děláte?“ začala koktat. „Kdo jste?“ ptala se. „Ty si na mě nepamatuješ???“ zeptal se Tom s ohromeným výrazem. „Měla bych snad?“ Tom sklopil oči a odešel pro doktora. „Probrala se“ řekl. „Proč to říkáte tak smutně??“ zeptal se udivený doktor. „Nepamatuje si na mě“ „Nebojte, paměť se jí vrátí“ „Ale kdy?“ „To nevím“ odpověděl popravdě doktor a šel ji zkontrolovat…Mezitím tom volal Petrovi. „Probrala se“ „Cože? Vážně?“ „Ano“ „Co je Ti?“ „Petře, ona si na mě nepamatuje!!“ „Klid. Hned jsem tam“ položil telefon. Tom se posadil v hale na židličku a dal hlavu do dlaní…Brečel… Když vešel s Petrem do pokoje. Dívala se na oba Sany nevinným pohledem. „Sany?“ začal Petr. „Pamatuješ si na mě?“ „Petře!!! Bráško!!!“ začala se smát Sany. Pak se podívala na Toma s otázkou. „Kdo to je?“ Petr ji odpověděl „Vždyť to je Tom. Tvůj přítel“ „Můj přítel? Ale já si na něj nepamatuji“ I když si moc přála vzpomenout. Nemohla…Nešlo to…:( Tom sklopil oči a odešel. Vrátil se do jejich bunkru. Začal si prohlížet jejich fotky. Oba na nich byli tak šťastní….
Sany za týden pustili domů. První noc se jí zdál divný sen. Zdálo se jí o nějakém bunkru na stromě, o tom jak stojí a líbá se s nějakým klukem. V tom snu mu neviděla do obličeje. O místě, kde byla stará velká vrba a v ní otvor. Najednou tam byl prsten. Ležel na nějakém místě, ale Sany nepoznávala, kde to je. A pak se jí zdálo o jejím plyšovém méďovi. Ignorovala tento sen, ale když se jí zdál už měsíc, a pořád ten samý, nic se neměnilo. Vzala toho méďu a začala na něm něco hledat. Nevěděla co, ale po chvíli to našla. Suchý zip, na zadní straně. Rozlepila ho a vypadla z něj malá, ale hrubá knížečka. Otevřela ji a …. Pochopila při první větě. “Jmenuji se Sandra Kotská, ale všichni mi říkají Sany.“ Byl to její deník. Když se z toho šoku vzpamatovala, začala číst… “Dneska, když jsem nesla tomu protivnému profesorovi třídnici, poznala jsem úžasného kluka. Byl právě zkoušený z toho, co jsem uměla. Evidentně nic neuměl, proto jsem mu napověděla…Byl to takový ten typ machra, které nemám ráda, ale když mě pozval na rande, nedokázala jsem říct ne…….“ Otočila pár stránek… “Chodím s Tomem. Je úplně úžasný…“ když Sany postupně četla svůj deník, na všechno si vzpomínala… “Tom má teď problémy a občas po mě i křičí, jenže já vím, že mě potřebuje, proto musím vydržet. Doufám, že to bude lepší a nezhorší se to…“ Takhle to pokračovalo a ona si pročítala všechno, co s ním zažila. Poutě, Vánoce, prázdniny… Všechno…
Když dočetla, chtěla Toma co nejrychleji vyhledat. Věděla, že doma určitě nebude, proto zamířila k jejich bunkru. Vylezla nahoru a …. Tom tam nebyl. Utíkala do Netka… „Nino, nevíš, kde je Tom?“ ptala se prodavačky. „Promiň, ale netuším. Před chvíli byl tady, ale někam odešel. Nevypadal moc dobře.“ „Děkuji.“ Řekla smutně a chtěla odejít, ale Nina ji zavolala… „Sany!!“ Otočila se. „Tady tohle se našlo po té Tvé nehodě.“ Podala ji prstýnek, co jí dal Tom před tou nehodou. Sandře se v tu ránu vybavily všechny vzpomínky. Místo, s tou starou vrbou, místo, kde ji dal ten prsten. Rozzářila se a řekla tiše „Už vím kde je“ Zavřela dveře a šla na to místo. Když tam došla, hned Toma uviděla. Seděl u vrby na lavičce a byl k Sany otočený zády. Díval se do jezera, na vodopád… Přišla k němu a zakryla mu oči. Tom se vzpřímil a tiše zašeptal „Sany?“ Neozývala se. Chytil ji za ruce, dal jí je dolů a otočil se. „Sany“ Objal ji. „Kdybys věděla, jak moc mi chybíš. Miluju Tě. Škoda, že je to jen sen.“ Řekl a zesmutněl. „Není“ šeptla. Podíval se na ni. „Tome, vypadáš fakt strašně, měl by ses oholit.“ „Sany? To vážně není sen? Sany, ty sis vzpomněla?“ „No mám takovou malou knížečku, kde si píšu každodenní zážitky. Našla jsem svůj deník a pak mi Nina dala ten prsten. Skutálel se mi z prstu, když do mě to auto vrazilo.“ „Sany, miluji Tě a už Tě nikdy nechci ztratit.“ Řekl a políbil ji…Líbali se a nevnímali ani čas. Oba byli znovu šťastní…