Náhoda nebo osud?

Stála tam jako kůl v plotě a nevěděla kam jít dřív…Nechtěla, aby ji viděl. Vypadal šťastně. Povzdechla si a otočila se. Když došla na zastávku, kde se měla sejít s kamarádkou, začaly jí téct slzy proudem. Posadila se na lavičku a cela zmrzlá nevěděla, jak dál. Stále ho milovala, ale věděla, že už u něj nemá šanci. Za to, co mu provedla, se nenáviděla. Vstala a šla…Nedívala se kam, prostě jen tak šla…Nezastavovala se…Uhýbala pohledům kolem jdoucích lidí… Věděla, že si o ní budou povídat. Vypadala strašně. Byla zvláštní sama o sobě. Byla oblečená v černém. Kratší tmavé vlasy, které se jí ve větru zaplétaly. Tmavé pronikavé oči, které byly ještě podtržené tmavou černou linkou. Linka se jí díky slzám rozmazala, takže teď byla po celé tváři. Proč vlastně brečí? Může si za to sama… Opustila ho ona a ne on… To ona se s ním rozešla… Teď ví, že udělala chybu, že ho má stále ráda, a když ho vidí s ní… Bolí ji to. Vzpomene si na ty chvíle, co spolu strávili. Nebylo jich mnoho, ale stály za to. Stačil jí pohled do jeho krásných očí a byla v sedmém nebi. Chtěla ten čas vrátit zpátky, ale už to nešlo. Nevšimla si, kam jde, ale došla až k hřbitovu. Nevěděla proč. Posadila se na lavičku. Podívala se na hrob, co byl proti ní… Byl tam nějaký kluk. Zemřel v 18 letech. “Chudák“ pomyslela si. Vypadal pěkně. Někoho jí připomínal. Vstala a podívala se na jméno. Lukáš. To bylo její oblíbené jméno. Vzpomněla si na léto, když se kvůli nějakému Lukášovi, rozešla právě s ním.

V tom ho uviděla…Kráčel pomalu, hlavu sklopenou a schovanou v kapuci. Nechtěla, aby si jí všimnul, ale on se jako naschvál otočil a podíval se směrem k ní…Rychle se otočila a sklopila hlavu k hrobu. Přišel k ní. „Byl to fajn kluk. Znala jsi ho?“ Neříkala nic. Tušila, že by ji hlas prozradil. Schoulila se do bundy, a jen přitakala. „Neviděl jsem Tě už někdy?“ pokoušel se jí podívat do tváře. „Nee. Musím. Ahoj“ rychle se rozloučila a chtěla odejít, když v tom ji chytil za paži. „Počkej.“ Bála se. Nechtěla, aby ji poznal, nechtěla, aby viděl, že brečela. „Až budeš s jeho rodiči“ řekl a podíval se na ni „pozdrav je od Marka“ „Hm“ přitakala a rychle odkráčela pryč. Cítila, že se na ni ještě dívá. „Sáro?“ Zvedla hlavu, aby se podívala, kdo na ni volá, ale pak si uvědomila, že to byl on. Rychle se zpátky schoulila do bundy a odešla, jak nejrychleji to šlo….

Autobus nestihla. Sedla si na lavičku a prohlížela si lidi kolem ní. Byly Vánoce. Chodili s plnými taškami dárků. Jindy by se těšila, ale teď? Teď jen chtěla, aby to bylo všechno rychle za ní. Zazvonil jí mobil. Vytáhla ho z kapsy. Kdo jí, teď může psát? PROC JSI NEREKLA, ZE TO JSI TY? odesílatel znán jako Marek. Neodpovídala mu. Pokaždé, když si na něj vzpomněla, ji to zabolelo. Nevěděla, proč ho pořád miluje. Žárlila na ni… Vstala a chtěla jít, ale nevšimla si kluka, který šel kolem, a trochu do něj strčila… „Promiň“ podívala se na něj a … „To jsi ty!! Co jsem se Tě nahledal. Ta doktorka neměla tvoje číslo, tak jsem nevěděl, jak Tě najít, ale ono mi Tě poslalo samo nebe. Viděl jsem jen tvou kartu a jméno, tak vím, jak se jmenuješ, ale nic víc nevím.“ zasmutní. Poznala ho na první pohled. Byl to ten kluk z čekárny. Když čekala u doktorky, vyšel ze dveří a usmál se na ni. Krátký pohled a líbil se jí na první pohled. Chvíli si povídali, ale on pak musel jít. Nevěděla o něm nic. Ani jak se jmenuje, odkud je…Prostě nic. Pamatovala si ho, protože se jí líbil, ale smířila se s tím, že ho už neuvidí. „Taky tě zdravím.“ Usmála se. „Teda, potřebovala bys asi zrcadlo“ začne se smát „jo promiň, Ahoj“ usměje se „Myslíš?“ „Počkej, utřu Ti to“ vezme kapesník a utře jí rozmazanou tužku. „No hned vypadáš líp“ usměje se. „No, jak se to vezme, že?“ mrkne na něj. „Kam fičíš?“ zeptá se. „Víš, že ani nevím? Před chvílí mi ujel autobus a přemýšlím, kam dál.“ „A můžu Tě třeba pozvat na kafe?“ usměje se a podívá se na ni ,,psíma“ očima. No proč ne, řekne si v duchu. „Tak jo, a kam?“ „Třeba tady někde, do Oázy?“ „Jasně“ „Tak jdeme“ „Hele, já ještě pořád nevím, jak se jmenuješ a volat na Tebe „Hej ty“ se mi moc nechce“ ušklíbne se Sára. „No jo, tak hádej.“ „Jen mi neříkej, že Lukáš“ zhrozí se „Proč? Nemáš to jméno ráda?“ zeptá se smutně „Ne, právě, že naopak. Miluji ho, ale zároveň nesnáším, tak jak?“ zeptá se. „Kouzelné slůvko by nebylo?“ ohradí se. „Hele, ještě v té Oáze nesedím.“ Vyplázne na něj jazyk. „Fajn, fajn. Dobrá.“ „No?“ „Já nevím“ „Tak? Leze to z Tebe jak z chlupaté deky“ „Až tak?“ zasměje se. Koukne na něj, pohledem, jako, že by jí to už mohl říct. „Petr“ „No mám štěstí.“ „Proč?“zeptá se překvapeně. „No nejsi Lukáš. Jedno plus, a druhé, moje další oblíbené jméno.“ „Kolik jich prosím Tě máš?“ „Myslím, že prsty jedné ruky by nestačily,“ začne se smát „moment, ale prsty obou rukou by stačily, a nesměj se.“ Přestane se smát a koukne se na ni z výšky, jelikož je o dost větší než ona. No, taky coby jste chtěli. Měří 158 cm a on kolem 182… Tak se není čemu divit. Sedli si do cukrárny a povídali si… Když se otevřely dveře a v nich stál Marek s tou jeho, nevšimla si ho, ale když prošel kolem ní a sledoval ji, už se jí to zdálo divné a otočila se…Když ho spatřila s ní, tak ji to zabolelo, ale brala to statečně. Dál se bavila s Petrem jakoby nic. Cítila jeho pohledy, ale nechtěla se otočit. „Petře, nemohli bychom jít jinam?“ Koukla se na hodinky. „Teda, to už je tolik, tak už nikam nepůjdeme, já pofrčím domů.“ „Jak? Autobus Ti ujel“ řekne. „Ještě jezdí vlaky.“ Usměje se. „Škoda, doufal jsem, že bys mohla přespat u nás…“ řekne smutně a zároveň na ni mrkne. „Hele, hele. Znáš mě teprve asi 2 hodiny a už mě zveš domů?“ usměje se. „Když mě připadá, že Tě znám celé věky“ zasní se a oba se začnou smát. Když se dosmějí, řekne Petr jako první. „ Tak Tě alespoň doprovodím, když nic jiného.“ Jen se na něj usměje. Letmo se podívá ke stolu, kde sedí Marek. Něco ji říká. Ona vstane od stolu a rychle a naštvaně odchází. Přitom se zastaví u Petra a prohlíží si ho. „ Teeda, seš vážně kus“ řekne, ale Petr ji jen odpoví. „ Měla by sis hlídat svého kluka“ a koukne směrem k Markovi. Ona se jen nafoukne a nezmůže se na nic jiného, než na „Tsssssss“ odejde a Petr se na Sáru jen usměje a jdou. Po chvíli se Sáry zeptá: „Jsem vážně kus?“ a mrkne na ni. On se jen usměje a řekne „No jak se to vezme,“ mrkne na něj a podotkne „teda, je tu kosa“ „A co třeba teplo jiného člověka?“ šibalsky na ni mrkne. Chytí ji za ruku, a ona? Neprotestuje, drží se ho za ruku a on se jí každým krokem přibližuje. Když už jsou moc blízko u sebe, trochu se od něj odtáhne. „Jdeš na to moc zhurta“ podotkne. „Co bys čekala? V přítomnosti tak krásný holky.“ Usměje se na ni a jejich pohledy se na chvíli střetnou. Povídají si a ani si nevšimnou, že je někdo sleduje. Když dorazí na nádraží, řekne Sára. „Dobře se mi s Tebou kecalo a jsi fajn, ale já už budu muset jít.“ Zesmutní. „Počkej“ zarazí ji „číslo bys mi nedala?“ usměje se s prosíkem. Nadiktuje mu číslo a už chce zmizet ve vlaku, když v tom ji Petr chytí za ruku a něžně ji políbí. Netrvá to dlouho, ale přesto to v Sáře zanechá něco, co nedokáže popsat. Letmo ho políbí a jde do vlaku. Zamává mu a pak si všimne Marka. Zná ho a ví, že by byl schopný Petrovi nějak ublížit. Proto rychle zavolá na Petra. „Nechceš jet kousek se mnou?“ On jen vyvalí překvapeně oči a zavolá. „Vlastně proč ne, alespoň se stavím za babi.“ Sára se usměje a kývne na něj, ať si pospíší. Marek se zašklebí a naštvaně odejde. Když si k ní Petr přisedne, začne se jí vyptávat, proč mu řekla, jestli nechce jet s ní… Sára se chvíli zdráhá, ale pak mu to řekne. On se jen usměje a pošeptá ji… „Děkuji, ale postaral bych se o sebe.“ „ Já vím, ale přece jen“ řekne a sklopí zrak k zemi. Celou cestu už se o tom nebaví. Dohodnou si, že se musí co nejdříve zase sejít a když se pak Sára rozloučí s Petrem, zapípá ji mobil. CO TO JAKO MĚLO ZNAMENAT? Odesílatel znán jako Marek… “Nic“ řekne si v duchu, ale napíše: CO MYSLIS? Ani ne za 5 minut jí přijde odpověď: NO JA NEVIM, PROC JEL S TEBOU??? KDO TO VUBEC BYL??? “No to snad ne, on se bude vyptávat. Je to snad moje věc“ TOHLE JE MOJE VĚC? KDO TO JE A PROC JEL SE MNOU. TO TE NEMUSI ZAJIMAT.RADSI SI JDI ZA TOU SVOU!!!! Za chvíli ji přijde sms: BUDES TOHO LITOVAT! “On mi snad vyhrožuje?“ Cestou domů o tom přemýšlí a začíná mít strach. Čeho všeho je Marek schopný? Kam až dokáže dojít?

…………………………………………

 „Ahoj, Ty už jsi doma?“ „Ahoj mami, jo jsem. Mám jít ještě pryč?“ zeptá se s ironií v hlase. Přejde do svého pokoje, kde si pustí svou oblíbenou skupinu Evanescence a padne na postel, vezme si plyšáka, kterého jí kdysi Marek dal k Vánocům. Začne vzpomínat a rozbrečí se.“Proč se tohle všechno muselo stát zrovinka mě?“ „Ploč blečíš?“ zeptá se jí její mladší sestra. Jsou jí 3 roky, a když to řekla tím svým roztomilým hláskem, Sára se musela usmát. „Pojď sem Viky“ dá si sestřičku na klín. „Žekneš mi pohádku?“ „Tak jo a jakou?“ „Kltečka“ usmála se. Stejně jako ona i Viky měla ráda krtečka. Položila Viky do postýlky, sedla si a začala číst. Když dočetla první povídku o Krtečkovi a jeho kalhotkách, podívala se na Viky a ta už spinkala. Dala jí pusu na čelo, zaklapla knížku a odešla…Viky byla jediná její radost. To Viky a její starší brácha ji drželi při životě. Její brácha Pavel jezdil domů jen o víkendu. Byl na vysoké škole, v internátu. Chyběl jí, ale měla tu Viky. Když přijel Pavel, chodili se s Viky projít a on jim vyprávěl, co všechno na výšce ten týden zažil. Smáli se spolu a byli šťastní…

ČAUEC SEGRA.JAK SE MAS? CO DOMA? V POHODE?

AHOJ BRÁŠKO. JO DOMA POHODA, VIKY TED USNULA,NEUHODNES CO JSEM JI CETLA:-) JA SE MAM DOCELA FAJN.CHYBIS TADY ME I VIKY.PRIJEDES V PATEK? Odeslala zprávu a byla ráda, že si na ni Pavel vzpomněl.

KRTECKA!!!PRAVE PROTO PISU, NEVIM, JESTLI TO STIHNU, PROMIN SISI…:-(

Sisi jí říkal jen Pavel a Viky, protože neuměla říct r…

AHA. NO, ZKUS TO. MUSIM JIT.TAK SE MEJ. AHOJ

Byla smutná, že Pavel by neměl přijet. Viky to nebude říkat, ale co když se zeptá? Vzala si kytaru a začala si jen tak brnkat. Docela jí to pěkně znělo. Vzala si papír a napsala si tam akordy, které hrála. Mezitím jí přišla SMS od Pavla:

ZKUSIM, ALE NESLIBUJU NIC. A HLAVU VZHURU:-)

Celý on, za každé situace optimista. Zatímco Sára byla pesimista a Viky? Z té ještě neměl nikdo rozum.

 ……….……………………………

„Sisi?“ Probudila se, sedla si, podívala se kolik je hodin. 2 hodiny ráno. „Viky, proboha pročpak nespíš?“ „Nemůžu. U mojí postýlky je bubák.“ „Aha, tak pojď ke mně.“ Odkryla peřinu, aby si mohla Viky lehnout. „Tak a teď spinkej.“ „Doblou noc Sisi“ dala ji pusu a usnula „Dobrou“ Potom už neusnula. Ve tři hodiny vstala a šla se podívat co je v televizi. Byl tam nějaký seriál. Zapnula telku, a dívala se…Přitom usla.Probudila se v šest ráno.“Málem bych zaspala“ Rychle vstala a šla do pokoje. Viky ještě spinkala. Nachystala se do školy a napsala vzkaz mamce: VIKY SPI U ME, TAK AT JI NEHLEDAS.PRIJDU KOLEM TRI.AHOJ SÁRA

………..……………………………

„Ahojki princezno“ zakryl jí oči. „Fuj, jsem se lekla, který blb?“ řekne naštvaně. „Tak já na tebe tak pěkně a ty na mě tak škaredě? No počkej, za trest Ti neřeknu, kdo jsem…“ „Achjo“ „Hádej“ „No, podle hlasu bych tipovala…ehm…no… Peťa?“ Odkryje jí oči, podívá se na ni: „Jak jsi to poznala?“ „No to víš, lidi, které máš rád, poznáš i na míle daleko“ mrkne na něj, ten se rozzáří: „Co takhle si jít někam sednout? Dlužíš mi to“ „Já??“ překvapeně na něj. „Jo za toho blba“ „Promiň, nevěděla jsem, že to jsi ty.“ Sklopí oči. „Nevadí, ale teď se mnou půjdeš“ „Petře, já dneska nemůžu. Musím za ségrou.“ „Aha, tak Tě alespoň doprovodím k vlaku“ Usměje se na něj, nastaví ji ruku a ona do ní vloží tu svou. „Kolik je segře a máš ještě nějakého sourozence?“ „No, segře jsou 3 a mám ještě bráchu.“ Zesmutní. „Copak?“ „No je na internátu, na výšce, no a každý víkend jezdí domů. S Viky se na něj vždycky těšíme…no…a“ „Teď nepřijede“ přeruší ji Petr.“ „Hm“ smutně přitaká a pokračuje. „Viky se vždycky těší na procházky a na jeho vyprávění, co zažil, atd. a já nevím, jak teď Viky říct, že její bráška nepřijede.“ „To je mi líto“ řekne a pohladí ji po vlasech. Podívá se na něj a on si všimne, že se jí lesknou oči a políbí ji. Netuší, jak dlouho se líbají, ale když Sára uslyší vlak, odtrhne se a uteče…Pak se jen dívá za Petrem, který mizí v dáli… Sedne si a přemýšlí o tom, co se teď stalo. Náhle uslyší známou melodii od Verony – Naposled, vytáhne telefon a: PROMIN,NECHTEL JSEM UDELAT NĚCO, CO JSI SAMA NECHTELA.NEZLOB SE. MAM TE RAD. PETR

V duchu se usměje. MYSLIS, ZE KDYBYCH TO NECHTELA TAK SE S TEBOU LIBAM?

:-)TAKZE SE NEZLOBIS?

NEE…TAKY TE MAM RADA.

SARO,JA NA TO PRISEL!!!!!!

Překvapeně se podívá na telefon.“Na co přišel?“ Myšlenku napíše i do sms. NA CO JSI PRISEL????

CO KDYBYCH MÍSTO BRACHY PRISEL JA A VYPRAVEL JI SVE ZAZITKY? MOHL BYCH SPOJIT PRIJEMNE S UZITECNYM;-)

NEVIM…UVIDIME. Odpoví mu po pravdě, vystoupí z vlaku, a když jí zvoní telefon a volající se ukáže jako Marek, zastaví se a chvíli se jen tak dívá na displej, pak to zvedne a mlčí… „Sáro?“ ozve se Marek. „Co chceš?“ „Omluvit se Ti, asi jsem to přepísk.“ „Hm“ „Promiň“ „Hm“ „K sakru, tak já se Ti tady omlouvám a ty říkáš jen hm?“ „Jo, co jiného Ti na to mám říct?“ „Co třeba odpouštím Ti a buďme znova přátelé“ „Cože???“ „Rozešel jsem se s Martinou a no…zjistil jsem, že Tě pořád miluji, co to zkusit znova?“ „Já nevím, dej mi čas“ „Tak fajn. Kolik?“ „Nevím“ a položí telefon. “Tohle jsi přece chtěla. Znova s ním chodit, tak proč najednou nevíš? Může za to Petr?“ NECHES PRIJET? Marek. Rychle mu odepíše: ZA HODINKU.

…………………………….

„Ahojki. Jsem rád, že jsi přijela.“

„Ahoj.“

„Víš, Sáro. Miluji Tě…Pořád a chci s tebou znova chodit. Chci vrátit čas“

„No, já nevím, myslíš, že to má cenu?“

„Všechno má cenu, co to alespoň zkusit?“

„Tak jo“ Marek se k ní přiblíží a políbí ji…

„Marku musím jít.“

„Proč tak brzy??“ zeptá se skoro až naštvaně

„Musím za ségrou“

„Aha. No jen aby, tak pa“ Políbí ji a ona odchází.

…………………………

“Kruci, kde je ten prstýnek?“ hledá svůj prstýnek od bráchy, ale nikde není. “Musela jsem ho ztratit u Marka“ běží k Markovi. Dveře jsou otevřené. “Vždyť jsme zavírala“ „Marku?“ otevře dveře do jeho pokoje a … je tam on s Martinou! „Aha, takže takhle mě miluješ“ „Sáro, co tady děláš?“ „Jdu se pro prstýnek, který máš na stole“ Sáhne po něm, ale Markova ruka ji zastaví „Počkej, vysvětlím Ti to“ Vlepí mu facku a odchází. Slyší jen Markovo volání, ať chvíli počká, že jí to vysvětlí… Venku jí začnou téct slzy proudem. Posadí se na lavičku na nádraží a až teď si uvědomí, jakou udělala chybu… Nevšimne si, že ji z povzdálí pozoruje Petr. Chvíli tam jen stojí, a když se rozhodne jít k ní, přijede vlak a ona do něj rychle nastoupí, sedne si k oknu a kouká ven na ubíhající krajinu.

………………………………..

TAK CO? MAM PRIJIT? PETR

A vlastně proč ne? Přijdu na jiné myšlenky a Viky bude ráda, že přijde alespoň někdo.

JO, VE DVE.MUZES?

JASNE A MAM NECO VZIT?

NE

JE TI NĚCO????

Nebudu mu přece vyprávět, že jsem naletěla tomu kreténovi… NEE, NIC. TAK VE DVE.AHOJ

OK.UZ SE TESIM.PACKO

Achjo:-( Zachumlá se zpátky do deky.

„Sisi, vstávej!!! Dneska přijede bláška“ probudí ji malá Viky.

„Viky, víš…Pavel dneska nepřijede.“ Viky najednou z tváře zmizne úsměv. „Jakto????“ „No víš Viky, on musí zůstat ve škole tento víkend.“ „Aha“ řekne smutně. „Viky, je mi to líto, ale víš co? Řekla jsem kamarádovi a on přijde a vezme nás ven, ju?“ mrkne na ni. „Tak jo“ usměje se a Sára ji obejme.

……………………………………

 Crrr, Crrrrr,Crrrrrrrrr….

„Viky, Petr je tady“ zavolá Sára. Viky přiběhne a postaví za Sáru.

„Ahojki princezny“ a koukne na Viky. Ta se stydí a schová se ještě víc za Sáru. „Ahoj, promiň, asi se stydí.“ Omluvně koukne na Petra. „Viky, pojď sem, to je Petr. Neboj, nemusíš se stydět.“ Viky, trochu vykoukne. Petr se na ni podívá a řekne „Ahojki“ a usměje se. „Achoj“ pozdraví nesměle. „Tak co jdeme na procházku?“ Viky vykulí své hnědé oči a koukne na Sáru. „My půjdeme na plocházku?“ „Jasně, copak Ti to ségra neřekla?“ odpoví Petr. „To máš jako překvápko, Viky“ a usměje se. „Tak pojď, princezno“ řekne Petr, chytí malou Viky a dá si ji na ramena. „Jeee, koukej Sisi, on mě nese jako bláška“ usmívá se malá Viky a Sára je ráda, že je šťastná. „Sisi?“ podiví se Petr. „No, protože já neumím líct l, tak ji líkám Sisi, ale bláška ji taky líká Sisi.“ Řekne a pak se podívá na Sáru „Bláška taky neumí líct l?“ Sára se usměje. „Ne, on umí říct r, ale říká mi tak, protože se mu to víc líbí“ „Acha“ usměje se. „Viky, umíš dělat andělíčky?“ zeptá se jí Petr. „Jasně“ „Ukaž“ řekne Petr a pustí ji na zem. Viky se rozběhne a praští sebou jak široká, tak dlouhá do sněhu. „No jo, ale teď mě musíš zvednout“ podívá se na Petra. Ten se jen usměje a pomůže jí. „Ty jó, krásný“ Viky se jen rozzáří štěstím. „Uděláme sněhuláka?“ „Jasně“

Když je Sára z povzdálí pozoruje, uvědomuje si, jakou udělala chybu, že naletěla Markovi. Petr se jí líbil od začátku…“Tak proč jsem mu naletěla?“

Píp. Vytáhne mobil z kapsy. CAUEC SISI, TAK CO?NEZLOBIS SE? CO VIKY? JAK TO VZALA? NESTIHL JSEM TO, PROMIN.PAVEL

„Kdo píše?“ zeptá se jí Viky a Petr se na ni podívá. „Bráška“ Viky k ní rychle přiběhne, „Co píše?“ „Mám Tě pozdravovat“ usměje se. „Tak ho taky pozdlav“ Otočí se a utíká zpátky za Petrem.

                                                                                             …………………………………..

„Viky už spí.“ Řekne Sára potom, co dorazili domů, a zahráli si člověče, nezlob se. „Je super, taky bych bral takovou ségru.“ Když Sára nic neříká, chopí se slova Petr. „No nic, tak já půjdu.“ „Doprovodím tě“ „Díky“ Když vyjdou ze dveří, Petr už to nevydrží a podívá se Sáře do očí. „Sisi, co se děje???“ Ona se na něj jen podívá a po tváři jí sklouzne slzy…Petr si toho všimne a tu slzu ji utře. „No?“ „Já mu zase naletěla“ sklopí oči. „Komu? Tomu klukovi, co byl v té cukrárně?“ „Hm“ „Co udělal?“ „První mi řekl, že mě miluje, nasliboval mi hory doly, a když jsem k němu pak přišla, protože jsem hledala prstýnek, no a on tam ležel s tou jeho holkou…“ „Ten parchant“ řekne rozzlobeně Petr. „Ale můžu si za to sama. Neměla jsem mu znova naletět.“ „Je mi to líto. Vím, jak se cítíš. Mě tohle udělal moje bývalá.“ Koukne na něj a on na ni. Setře ji slzu a pak řekne. „Dneska Ti to sluší.“ Nakloní se k ní a letmo ji políbí. Usměje se. „Přijel ti vlak“ „Tak pa“ „Petře?“ „Jo?“ „Napíšu Ti“ „Budu rád. Pa a pozdrav Viky“ Usměje se a Sára mu pošle vzdušný polibek.

........………………………..

AHOJKI SLUNICKO.JAKPAK SES VYSPALA? STRASNE MOC MI CHYBIS:-) MAM TE MOC RAD

Po chvíli…OSUBKO,KDOPAK BUDE VSTAVAT? JE DEVĚT PRYC.

NO TAK VSTAVEJ UZ…

Tři sms…Teda ten má vydrž, pousměje se Sára, když se vzbudí o půl jedenácté.

AHOJKI.TEDA TO JE BUDICEK.PROC TAK BRZY?JA SE MUSIM PROSPINKAT:-P

Než se převlíkne a umyje, už ji přijde další sms… NJ, ALE CO JA? TOLIK MI CHYBIS.JAK SE MAS? A CO VIKY? NECHCETE ABYCH PRIJEL,NEBO PRIJEDETE VY. ZAJEDEM DO ZOO:-)

Sára se usměje, jelikož je to super nápad. „Viky!“ zavolá ji. Malá Viky hned přiběhne. „Ahoj Sisi. Plijde dneska Petl?“ „No to se s tebou chci právě domluvit. Peťa nás zve do ZOO, chceš jít?“ Viky, jen šťastně zavýskne a obejme Sáru. „Chci“ „Tak jo.“ uměje se.

MAM SE CELKEM FAJN A VIKY JE TED STASTNA.DEKUJU. V KOLIK DO TOHO ZOO?

Píp:TAKZE JDETE???SKVELY.PRIJEDU KOLEM DRUHE.ZATIM PA

……………………………………

„Viky, pospěš. Kam se tak módíš?“ „Noo, chci se líbit Petlovi“ usměje se Viky tím svým roztomilým úsměvem. Crrrr, crrrr… Viky rychle běží ke dveřím…otevře je a tam…Viky ztuhne úsměv na tváři. Sára na ni zavolá. „Viky, tak pozvi Petra dál“ když však přijde, pozná, proč Viky nepozvala toho člověka dál. Nebyl to Petr, ale Marek. „Viky, běž si na chvilku hrát.“pohladí ji po vlasech. „Hned přijdu.“ Řekne a pak se otočí na Marka „Co tady chceš?“ řekne Sára ledově. „Sáro, miluji Tě, prosím Tě, věř mi.“ „Marku já už Ti nevěřím, promiň.“ „Sáro, prosím.“ Marek ji přemlouvá, aby se k němu vrátila. V tom zazvoní zvonek a Sára otevře…Stojí v nich Petr. „Ahojki sluníčko“ usměje se, ale když si všimne Marka, úsměv na tváři mu ztuhne. „Co ten tady dělá?“ „Kdo je to?“ zeptá se Marek. „To je…“ Sára se odmlčí a Petr za ni doplní. „Já jsem Petr. Sářin kluk, takže teď to víš, tak bys mohl vypadnout.“ „Cože?“ vykulí oči Marek. „Vypadni už.“ „Tak tohle ti nedaruju“ a trefí pěsti Petra do oka. Sára jen vytřeští oči. „Marku co to proboha děláš???“ Přiběhne k Petrovi, který se drží za oko. „Dobrý?“ Petr se na ni podívá. „Z toho bude moncl přes celé oko.“ „Vypadni“ řekne Markovi. „Já ti říkal, že ti to nedaruju.“ „VYPADNI! Už tě nechci nikdy vidět! Nikdy!!!“vykřikne na Marka a otevře mu dveře. Tím mu naznačí, že její slova jsou pravdivá. Marek se na ni naposledy podívá a odejde. Sára se rozbrečí a sesune se podél stěny na zem. Ve vzlycích řekne Petrovi. „Omlouvám se“ Malá Viky, která slyšela křik, přiběhla a objala Sáru. „Sisi, neplač.“ Odmlčí se a pak použije větu, kterou Sára používá, když někdo brečí a nebo je smutný. „On tě má lád“ „Má pravdu“ ozve se znenadání Petr. „Miluju Tě Sisi.“ Viky pustí Sisi, Petr vstane, chytne Sáru za ruce, zvedne ji a pak ji něžně políbí… Viky se na to jen dívá a pak řekne. „Petr + Sisi“ Oba dva se na ni podívají a řeknou: „Ty umíš r“ začnou se smát a pak vyjdou ze dveří, ruku v ruce a zamíří k vlaku, který je odveze do ZOO…

---