Slib

„Jdeš dnes ven?“ Zakroutím hlavou. „No tak, Alisho, pojď. Plánujeme s partou, že zajdeme na pláž.“ Přemlouvá mě moje nejlepší kámoška Viky. Viky je přesný opak mě samotné. Její blonďaté vlasy jí splývají až po ramena a modré oči v jejím krásném obličeji jen září. Na její štíhlou postavu nemá problém sehnat šaty, a proto se obléká podle poslední módy. I kdyby si oblékla pytel od brambor, tak bude vypadat úžasně. Je jako typická barbína, ale přesto jiná. Viky je na rozdíl od barbín sama sebou a chová se jako normální holka. Já mám dlouhé vlasy, které mají barvu temné noci, obličej bílý jako stěna a v něm tmavé oči, které propalují pohledem každého, kdo se jim nelíbí. A má postava je jakš takš... Jsem sama se sebou spokojena a to je hlavní. „Viky, opravdu nee.“ Ještě před pár týdny, bych bez přemýšlení řekla, že jdu. Na žádné párty jsem nesměla chybět, ale teď? Vynechávám stále více a více večírků. Uzavírám se sama do sebe a chodím, jako tělo bez duše. Někdy už vážně nevím, co mám dělat dál. Všichni mi říkají pořád to samé: „Je ti 19, zapomeň na to. Celý život máš před sebou“ Jenže jak zapomenout zrovna na tohle? „Alisho, jsi moje nejlepší kamarádka, a proto budu upřímná. Mám o tebe strach. Jestli to s tebou půjde takhle dál, tak za chvíli skončíš v léčebně. Prosím, pojď s námi. Budeme se bavit a přijdeš na jiné myšlenky. Vždyť od té události jsi nikde ještě nebyla.“ „Dost!“ třísknu s dveřmi od skřínky, které máme ve škole. „Nemluv o tom pořád. Neskončím nikde!“ vyjedu na ni. Otočím se. „Leda tak pod drnem…“ zašeptám, tak, aby to nikdo neslyšel. „Alisho!“ zakřičí na mě Viky, ale já ji neposlouchám. Kráčím si to ven z tohohle spropadeného ústavu. Nechápu, jak jsem mohla jít zrovna sem. Gymnázium. Proč jsem nešla studovat hudbu? Vždyť to je můj koníček, to je moje láska… Byla jsem blázen, teď to vím. Procházím kolem skupinky lidí, probírající víkendový výlet na pláž, na který mě zvala Viky. „Ahoj Alisho“ pozdraví mě Rick. Je to typický frajírek na pohled, ale chová se jinak. Má vypracovanou postavu, krátké černé vlasy v neposedném střihu, opalené tělo a nádherné tmavé oči. Dneska má na sobě bílou košili, která obepíná jeho svaly a roztrhané džíny. Rick je vůdce téhle party. Kdysi jsem do ní patřila i já, ale po té události, jsem z party odešla a uzavírala se stále víc a víc do sebe. Je to ten nejhezčí a nejlepší kluk jakého znám. Zamilovala jsem se do něj už v prváku a stále ho mám moc ráda. Jenže jsem se změnila… Pochopila jsem, že to, co chci nejvíc, nemůžu mít. Rick se ke mně choval jako ke kamarádce a žádné city (podle mě) ke mně nechoval. Jen kamarádství. Kývnu na něj a pokračuju dál v cestě. „Alisho!“ zavolá na mě. Zastavím se, ale nepodívám se na něj a ani se neohlédnu. Počkám… Když se delší chvíli nic neděje, rozhodnu se jít dál. „Počkej.“ Řekne mi téměř u ucha a jemně mě chytne za paži. Jeho dotek způsobí, že mnou projede dávka elektrického šoku a já se zatřepu. „Promiň“ rychle mě pustí. Co to k sakru bylo? „To nic“ řeknu místo toho, abych na něj vyletěla. „Jak je ti?“ zeptá se mě po chvilce strávené mlčením. „Fajn“ „Nelži, vidím na tobě, že si to pořád bereš.“ Podívá se mi do očí. „Ty za to nemůžeš, že tvůj brácha chtěl odjet.“ Řekne a mě najednou začnou slzet oči. Sklopím oči a chci to zastavit, ale slzy se mi do očí derou a derou. „Alisho, ty nemůžeš za to, že jste se pohádali. Nemůžeš ani za to, že měl nehodu…“ „Ale já jsem ho měla trochu víc přemlouvat!!“ vykřiknu. „Alisho…pojď sem.“ Přitáhne si mě k sobě a začne mě hladit po vlasech. „Měla jsem tomu zabránit… měla jsem ho zachránit…měla… “ vzlykám a ty slzy nejdou zastavit. „shh, bude to dobrý… uvidíš.“ Utěšuje mě Rick. „Proč? Vždyť měl život tak rád. Miloval ho. Plánoval, co bude dělat v budoucnosti. Plánoval, že si najde práci…Tak proč?“ vzlyknu. „Alisho… byl jeho čas. Prostě musel odejít a ty to nezměníš a ani bys tomu nezabránila. Nemůžeš za to, tak si to už přestaň vyčítat. Nesluší ti, když pořád jen brečíš a uzavíráš se do sebe. Kde je ta stará dobrá Alisha, která sršela vtipem a pořád se jen usmívala?“ mrkne na mě. „Ta se mi líbila víc.“ Tohle přejdu bez povšimnutí a odtrhnu se od něj. „Promáčela jsem ti košili… Promiň.“ Chci si utřít slzy, ale zastaví mě jeho ruka. Slzy mi utře sám. „Nevadí… Vždy tu pro tebe budu.“ Usměje se. „Díky.“ Šeptnu. „Danny by byl radši, kdyby ses usmívala. Udělej to pro něj…“ trochu se pousměju, ale musí z toho být strašný škleb. Nezasmála jsem se od té nehody ani jednou. „No vidíš… nějak to spolu zmákneme“ usměje se a obejme mě. „Já – já – ehm – musím na hodinu.“ Řeknu a otočím se. „Ali!“ zase mě chytí a jeho dotek je chladný a zároveň hřející. Ali, takhle mi říkal jen Danny… Přitom oslovení mi přeběhne mráz po zádech. Podívá se mi do očí a já v nich vidím starost a lásku. V těch tmavých očích se začínám topit… „Pojedeš s námi na tu pláž?“ Danny by si přál, abych šla dál… Přikývnu. Rick se usměje. „Domluvíme se po hodině.“ Řekne a odejde. Než zmizí za rohem, tak se na mě krásně usměje. Ztratila jsem bratra, ale poznávám pravé přátele.

„Slečno Reesová, jdete pozdě.“ „Omlouvám se, pane profesore.“ „Nechte si omluvy a posaďte se na místo.“ Pokrčím rameny a chci si jít sednout na své obvyklé místo, ale tam sedí… Danny… Zastavím se a překvapeně na to místo hledím. „Slečno, mohla byste se prosím vás, konečně posadit a přestat vyrušovat. Snažím se tady mít přednášku.“ Podívám se na něj. „já…“ chci mu říct, že tam někdo sedí, ale jakmile se podívám zpátky na to místo, Danny, nebo kdo to byl, tam nesedí. „Promiňte.“ Šeptnu. Profesor zakroutí hlavou a pokračuje dál v přenášce o tom, jak to bylo v dávné době strašně, že bychom měli být rádi, že žijeme ve 21. století, atd. Žvást, žvást, žvást… Položím hlavu na lavici a začnu zírat z okna… Přemýšlím o tom setkání s Rickem, o Dannym… Tolik mi chybí…

„Alisho, proč si konečně nepostavíš hlavu a neřekneš naším, že chceš odejít!?“ „Nemůžu! Ty to nechápeš? Jsou to moji rodiče! Hodně jim toho dlužím“ „Ale takhle tady zkysneš až do své smrti a nikdy nebudeš dělat, to co chceš, protože oni tě nenechají!“ „Danny, pochop to…“ „Nechci nic chápat. Já to chápu! Ale budeš toho jednou litovat, že jsi mě neposlechla! Víckrát ti to říkat nebudu“ třískne dveřmi. „Danny počkej“ otevřu je a zakřičím na něj. „Nee. Já na rozdíl od tebe mám svou vlastní hlavu, a proto odlétám, chápeš?“ „Danny, promluvíme si o tom. Prosím nejezdi ještě“ „Ali, tohle nemá cenu. Nechápeš to… Ne, špatně jsem to řekl, ty to nechceš chápat.“ „Ale…“ „Žádné ale…Mám tě rád, Ali a nechci, abys tady zkysla navždycky. Přemýšlej nad tím a rozhoduj se srdcem, ne hlavou… Rozhodni se co chceš dělat víc… Hudba nebo medicína. Ty na medicínu jít nechce, znám tě… Bojíš se krve. To chce jen otec, abys tam šla, ale ty chceš něco jiného a oba víme moc dobře, co to je… Přemýšlej nad tím. Ahoj“ otočí se a mě se oči zalijí slzami. „Danny“ šeptnu… „ALI!!!“ BUM! Všude kolem mě je jen oheň a kusy auta… „Danny!“ zakřičím a hrnu se k těm troskám … Pak ho spatřím. Kroutí se v bolestech a volá mě… „Alisho… rád tě vidím“ usměje se. „Danny, jsem u tebe… Za chvíli tady bude záchranka… Vydrž.“ Pohladím ho po tváři. Má na ní plno škrábanců a asi má ránu na hlavě, protože kolem je plno krve… Krev… Bože, Alisho, vydrž… Zatnu zuby. „Ali, nebreč… Je můj čas“ zašeptá. „Danny, nech toho. Budeš žít.“ Zakroutí hlavou… „Ne, já to cítím, Ali… Vidím bílé světlo.“ „Danny, nee, vydrž…prosím.“ „Krev ti dělá špatně, viď?“ podívá se na mě. Přikývnu. „Alisho, jsi ta nejlepší segra jakou jsem mohl mít. Mám a budu tě mít vždy rád. Budeš mi chybět…slib mi něco…“ „Danny, nech toho… Ty nezemřeš.“ „Alisho, nemám moc času. Slib mi prosím něco…“ naléhá. „Co?“ „Půjdeš dál a nebudeš si to vyčítat…“ „Ale… Ne, ty nezemřeš.“ Zakroutím hlavou… „Slib mi to!“ „Danny“ zavzlykám… „Slibuješ?“ podívá se na mě. Chytím ho za ruku a přikývnu. „Jsem rád, že jsi to ty, kdo je tady se mnou…Nezapomeň na mě… Ali…“ Jeho srdce přestane tlouct. „Danny? Danny! DANNY!!!“ zatřepu s ním. „Neeee!!!!!“ začnu do něj tlouct pěstmi. „DANNY!!! Vrať se!!! Danny“ Nějaké dvě ruce mě uchopí a odtrhnou od něj. „Nechte mě! NECHTE MĚ! Je to můj bratr! Puste!!!“ zakřičím a snažím se bránit, ale sevření je silné. Píchnou mi něco na uklidnění.

„Danny? Jsem mrtvá? Ty nejsi mrtvý?“ podívám se na něj a chci ho obejmout. „Slíbila jsi mi to“ řekne a zmizí.

„Alisho! ALISHO!!!“ Probudím se s tupou bolestí hlavy. „Au…“ „No sláva, už sjem se bála, že se ti něco stalo.“ „Co se děje?“ zeptám se překvapeně a tupě zírám na Viky, která sedí vedle mě a vystrašeně a zároveň úlevně se na mě dívá. „Nevím, usla jsi a já tě pak nemohla vzbudit… Budila jsem tě celou přestávku. Křičela jsi jeho jméno…“ „Čí?“ „ehm… Dannyho.“ Řekne. Škubnu s senou. „Jsi v pořádku?“ zeptá se mě Viky… „Slíbila jsem mu to.“ „Co jsi komu slíbila?“ překvapeně se na mě podívá. Podívám se na ni. „Slíbila jsem Dannymu, že půjdu dál…“ Zírá na mě s otevřenou pusou. „Jak jsi mu to moha slíbit, když jsi tehdy nevěděla, že zemře?“ „Slíbila jsem mu to teď. Musím jít…“ rychle vstanu, posbírám si věci a letím ke skřínce. „Počkej, kam chceš jít?“ „Na hřbitov.“ „Alisho, máš horečku… Určitě…“ zakroutí hlavou. „Neboj, budu v pořádku. Omluv mě u Ricka a řekni mu, že se sejdeme později. Díky.“ Zamávám jí. V květinářství ještě koupím rudou růži a pak už se pomalu vydám na hřbitov. Jakmile dojdu k jeho hrobu, setřepe mě zima. „Danny Richard Rees.“ „Ahoj Danny… Nesu ti tady kytičku…“ Položím růži na náhrobek. Zapálím svíčku a dřepnu si k hrobu. „Chybíš mi, víš to? Nikdo se se mnou nehádá a nemám koho provokovat.“ Usměju se. „Přemýšlela jsem o tom, co jsi říkal, a odjedu do L. A., abych mohla studovat hudbu. Budu zpívat. Pro tebe i pro sebe a pro všechny… Díky tobě jsem si všechno uvědomila. Nechci na medicínu, chci na konzervatoř. Odjedu a ať si naši říkají, co chtějí… Nezabrání mi… Teď už ne.“ Chytnu křížek, který mám na krku. Kdysi ho nosil Danny, teď ho nosím já… „Doufám, že ti to nevadí.“ Myslím na ten křížek. „Vím, co bys mi teď řekl… Připomněl bys mi, že jsem ti něco slíbila… A já to vím… Sliby plním… Takže… Půjdu dál. Přál by sis to… Mám tě moc ráda, Danny. Sbohem.“ Pošlu vzdušný polibek na jeho fotku, otočím se a… Stojí tam. Mrkne na mě, usměje se a pomalu se začne ztrácet… Ještě než se ztratí, tak mi pošle vzdušnou pusu a usměje se. Pro něj… Půjdu dál…