Vítr

Byla temná, chladná, podzimní noc, měsíc v úplňku a ona tam stála na pokraji té strašné propasti, kde se zabilo už tolik lidí, a přemýšlela… Skočit nebo se vrátit zpět do kruté a ničím nezajímavé reality? Bála se, co se s ní bude dít dál, ale bála se i toho, co se stane, když se vrátí. Neměla důvod se vracet. Něco jí však říkalo, ať neskáče. Ještě před týdnem by se někomu, kdo by jí řekl, že se za týden bude chtít zabít, vysmála, ale teď tomu věřila, jako ještě ničemu. Hlavou se jí honily otázky typu „Proč?“ „Co jsem udělala špatně“ atd.
Udělala krok vpřed… Kamínky začaly padat dolů a ona cítila, že musí padat s nimi, ale bála se… Co když ji v životě čeká něco dobrého? Už nikdy se nedoví svou budoucnost, nikdy si nezajde se svými přáteli sednout do hospody, nikdy nezažije tu legraci, co zažívala ještě před týdnem. Měla dobré přátele, kteří ji v těžkých chvílích drželi nad vodou, ale ona se začala cítit jen přítěží. Přítěží, která se nedokáže bavit a smát se. Smála se z povinnosti, ale místo smíchu chtěla brečet. Udělala další krok vpřed…Padat začaly i větší kameny, ale ona tam pořád ještě stála. Špičky nohou jí trčely přes okraj… Vrávorala… Pak udělala krok zpět, bála se smrti, nechtěla se zabít, ale bojí se… Otočila se a utíkala směrem k hřbitovu…
… Klekla na jeho hrob a začala plakat. Její pláč se rozléhal po celém hřbitově, ale ona stále plakala. Ptala se sama sebe, co to dělá, ale nedalo se to zastavit, byla smutná a nikdo ji nedokázal rozveselit… Už NIKDO. Jediný člověk, kterého milovala a byla s ním šťastná, teď ležel hluboko pod ní, pod trávou, pod listím, pod hlínou… Začal foukat silný vítr, bylo jí zima. Vítr sfoukl listí z části hrobu, kde bylo napsáno: NIKDY NEZAPOMENEME a ona začala vzpomínat na všechno dobré, co s ním kdy zažila, plánovali budoucnost, chtěli miminko.  Kdyby nebylo té pitomé autonehody, všechno se jim mohlo splnit… Byli by všichni šťastní… Ano, byli… Ale nejsou.
Vítr si hrál s jejími vlasy. Vidět ji teď člověk, bál by se jí, ale zároveň by jí chtěl pomoct.  Jen ji teď nikdo neviděl, nebo že by? Cítila na sobě něčí pohled… Pohled, který byl silný a lítostivý. Nevěděla, kdo se na ni dívá. Bála se otočit a zjistit to. Nikdy neměla velkou odvahu, jen tam klečela, opřená o jeho hrob a brečela… Nevěděla co dělat dál. Otočila se… Její pohled se střetl s vysokým člověkem, který se na ni díval. Z toho člověka šel až strach, ale zároveň se k němu chtěla rozběhnout a vyplakat se mu na rameni. Chtěla něco, co by jí pomohlo… Dívali si upřeně do očí… Zvedla se a on udělal krok vpřed. Někoho jí připomínal, podívala se na fotku svého bývalého přítele a pak na něj… „To není možné“ říkala si. Připomínal jí jejího přítele, ale on je přece mrtvý. Začala se třást, zimou i strachem. Začala se bát. Vítr začal foukat ještě silněji a ona udělal krok zpět, ale ten člověk se k ní blížil…Stála jako přikovaná u jeho hrobu a čekala, co se bude dít dál. Zavřela oči. On se k ní přiblížil a objal ji. Nevěděla co dělat, ale osud za ní udělal vše. Začala plakat a on jí jen pošeptal „Všechno bude dobré!“ Otevřela oči a … Nikdo tam nebyl, rozhlížela se kolem sebe, ale nikde nikdo. Na celém hřbitově byla sama. Nevěděla, jestli se zbláznila, a nebo to byl vážně on. Chtěl jí zabránit, aby si ublížila? Aby se zabila? Chtěl jí snad jen pomoci? Tím, že ji objal, jí dodal velkou sílu. Cítila to a byla mu vděčná. Nikdy se nedoví, kdo nebo co to bylo…Podívala se na jeho hrob, na fotku, kde se na ni usmíval. Poslala mu vzdušný polibek a řekla ,,NIKDY NEZAPOMENU“
Otočila se a pomalu odcházela z hřbitova. Byla plná nadějí, že ji snad čeká nový a lepší život…
Každou neděli chodila na hřbitov k jeho hrobu, aby si dodala síly, kterou velmi potřebovala. Stále jí chyběl, ale nedalo se nic dělat. Vždy, když přišla k jeho hrobu, vzpomněla si na ten osudný den, kdy se málem zabila, ale on jí pomohl. Nikdy se nedozvěděla, zda to byl on a nebo se jí to jen zdálo…
Dál, ale chodila k propasti a často se dívala dolů a přemýšlela, co by se stalo, kdyby skočila…