Slunce

Slunce

Večer šla pomalým krokem domů tmavou uličkou, která ústila do malého parčíku. To byla její každodenní cesta, kterou se domů vracela. Cestou si upravovala tašku přes rameno a při té příležitosti se podívala k parku, kolem kterého procházela. Bylo tam ticho, jako obvykle. Zničehonic, ale uviděla podivné světlo a pak ránu, jako kdyby někdo spadnul. Jelikož byla velice zvědavá osoba, šla se tam podívat. Uprostřed ožehlého trávníku, ležel na zemi chlapec s obrovskými bílými křídly, vyrůstajícími mu ze zad - anděl. Nejdříve si myslela, že to má být vtip, ale když uslyšela bolestný povzdech, překonala svou ostýchavost a obrátila chlapce opatrně na záda.    

“Prosím...” vzdychl. Byla zmatená. Nevěděla, co udělat. “Co se ti stalo?” řekla tedy po chvíli. Ale on neodpověděl “Prosím...” šeptl jen, opět. Rozmýšlela se, co udělat. Nechat ho tu nemohla. A zavolat záchranku taky nemohla, pak by ho někam zavřeli, aby se na něj chodili lidé koukat. Pořádně si ho prohlédla a pak se zadívala na jeho křídla. Ano, důvod proč spadl. Měl dosti pochroumané jedno křídlo, které spočívalo v dosti nepřirozené poloze. “Moje křídlo...prosím.” šeptal z posledních sil. Tak ho tedy opatrně zvedla a udivilo ji, že byl lehoučký, jak peříčko. Jednu jeho ruku si přehodila přes ramena a vlekla ho směrem k domovním dveřím nedaleko. Pracně pak z kapsy vytáhla klíče a odemkla.

Naštěstí bydlela v přízemí, takže ho nemusela vláčet nikam do schodů. Odemkla dveře od nepříliš velkého bytu a dovedla ho do pokoje, kde ho opatrně položila na velkou měkkou pohovku. Sedla si k němu a zadívala se mu na křídlo. Nebylo zlomené, ale těsně pod ohybem zela nepříjemně vyhlížející rána, která krvácela. V duchu poděkovala tetě, která jí naučila znát bylinky.

Honem skočila do kuchyně, kde ohřála horkou vodu, vzala dvě skleničky se sušenými bylinkami, v lékarničce si vzala gázu a obvazy a vydala se zpátky. Opět si k němu přisedla a začala zkoumat tu ránu. I když se v tom moc nevyznala, dokázala si odvodit, že to způsobila kulka, která už ale, jak hned zjistila, v křídle nebyla. Opatrně ránu vymyla horkou vodou s vylouhovanými bylinkami a pak ji převázala obvazy. Ještě mu otřela čelo tím samým výluhem a šla to vše zase uklidit. Když se k němu vrátila, pokojně spal. Víc pro něj v tuto chvíli udělat nemohla, a tak si vzala matraci, na které spala, z ložnice a dala ji hned vedle pohovky. Bylo už pozdě. Šla tedy spát.

V noci se ještě hodněkrát automaticky vzbudila a otřela mu čelo, které se zalévalo studeným potem méně a méně.

Ráno ji něco studeného pohladilo po tváři a tím ji vzbudilo. Otevřela oči a hleděla do tváře andělovi, který se na ni klidně usmíval. Překvapeně zamrkala, protože neměl křídla. “Kde máš křídla?” zeptala se po chviličce ticha. “To je tajemství.” šeptnul a mrknul na ni. Měl obličej velice blízko toho jejího, ale zjevně si to nějak neuvědomoval. Začala si ho prohlížet.