V ohrožení (1.část)

Na zemi přistálo ufo. Budou mimozemšťané přátelští?

 

1. Tisková konference

        Bylo už odpoledne, pozdní odpoledne. Obloha, která až dosud byla jasně modrá a rozlévaly se po ní paprsky již zapadajícího slunce, se najednou z ničeho nic zatáhla černými mraky. Slunce zmizelo úplně a zafoukal chladný vítr, který shazoval ze stromů žluté listí a klobouky z hlav mužů stojících před dveřmi obrovské bílé budovy. Čekali, až se otevřou.

        Začalo se pomalu stmívat a pouliční lampy se pomalu rozsvěcovaly. Novináři už byli značně nedočkaví, a když několika ženám spadlo na hlavu pár kapek, začaly netrpělivě přešlapovat v obavě o svůj make-up, protože neměly deštníky.

        Najednou se odněkud za skleněnými dveřmi vynořila ženská postava a odemkla. Všichni novináři se dovnitř vhrnuli jako velká voda. Sotva si poslední z nich sedl na židli, už se déšť spustil naplno. Dešťové kapky narážely do oken sálu, kde se konala tisková konference, a z dálky zaduněl hrom. Novináři si oddechli a zadívali se před sebe.

        Stál tam obrovská stůl s bílým ubrusem, na kterém se leskly jmenovky. Byla na nich napsaná dvě jména. První bylo Michel de Fraise a to druhé znělo Oscar Chive. Napravo a nalevo od stolu se nacházely dveře.

        Za jedněmi stáli dva zmínění pánové. Ten mladší byl Michel de Fraise. Vlasy měl černé jako uhel a na jejích konečcích se leskla zlatá barva – pozůstatky již odrůstajícího melíru. Jeho oči vlastnily úplně stejnou barvu jako vlasy. Pleť nabývala odstínu snad ještě světlejšího než bylo štěně zlatého retrívra, které držel v náručí. Celkově Michel vypadal docela ztrhaně a unaveně, v obličeji se mu červenalo několik čerstvých škrábanců.

        Oscar Chive taky nevypadal zrovna nejlépe. Byl nejméně o dvacet let starší než Michel, což na něm bylo také trochu vidět, neboť mu kolem očí začínaly naskakovat varhánky vrásek a vlasy u uší chytaly šedivý nádech.

        „Obdivuji vás,“ promluvil Chive a hustý knír se mu přitom třásl. Jeho slova patřila Michelovi. Ten se na něj překvapeně zadíval.

        „Opravdu?“ prohlásil s výrazným r (které v textu nebudu uvádět, jelikož na to občas zapomenu). Ne že by ráčkoval, byl to pouze Francouz, který svou vlast opustil teprve nedávno, a tak si na „normální“ r ještě nezvykl a občas mu to trochu ujelo.

        „Jistě!“ řekl znovu detektiv. „Obdivuji, že po tom všem o tom ještě dokážete mluvit před těmi všemi novináři…“

        „Nepovídejte! Já bych vás měl taky obdivovat! Vždyť jsme ve stejné situaci…“

        „Já netvrdím, že ne!“ skočil mu do řeči Chive. „Ale já jsem toho zdaleka neprožil tolik jako vy! A neztratil jsem nikoho blízkého! Zato vy…“

        Nastalo ticho. Michel sklopil hlavu a hladil štěně po hlavičce.

        „Je mi líto, že jsem vás podezříval z vraždy Kláry Plaitové…“ řekl detektiv po chvilce.

        „To už jste mi jednou řekl,“ opáčil Michel, „v tom lese, když Erik… no, radši se k tomu nebudu vracet…“

        „Je od vás opravdu hezké, že jste se ujal Dyka,“ odpověděl Chive a podrbal zívajícího psíka za ušima.

        „Přece bych ho nedal do útulku! Neměli bychom už jít? Zdá se mi, že už jsou krajně netrpěliví,“ pohodil hlavou k černým dveřím. Když se však otočil zpátky, jeho pohled sjel na vysokého, trochu nazrzlého muže s brýlemi na nose, který právě vešel do místnosti.

        Inspektor se otočil. Muž si zrovna bral ze stolku hrnek a zhluboka se napil kávy.

        „Ah, Edgar Parsley!“ zvolal Chive.

        Bylo to docela hlasité zvolání, takže ho muž musel zcela určitě slyšet. Nicméně se ani neohlédl. Dopil zbytek kávy, položil hrnek zpět na stůl a zadíval se z okna.

        Venku bylo tak zamračeno, že byla tma jako v noci. Blesky teď křižovaly oblohu jeden za druhým. A do toho hustě pršelo.

        „Myslel jsem, že jste přátelé… Proč vás tedy nejde pozdravit?“ zeptal se Michel potichu.

        Detektiv jen pokrčil rameny.

        Michel se zamyslel a pak řekl:

        „Nejspíše to bude tím, že jsem tu já. Ví moc dobře, že je ne l´aime pas!“ a zamračil se.

        „Asi máte pravdu,“ odpověděl dtektiv pochmurně.

        „Proč tu vůbec je?“

        „Řekl bych, že jenom z čistě profesionálních zájmů. Je to přece psychiatr. A asi bude dávat pozor, aby nás něco nerozrušilo, nebo tak podobně…“

        „Nepotřebuju tu žádného psychiatra!“ naštval se Michel. „Nejsem žádný blázen! Vím moc dobře, co jsem viděl! A myslím, že vy taky! Asi bychom už radši měli jít!“ dokončil a i se štěnětem v náručí se otočil ke dveřím.

 

2. Dean Marrow

        Klika cvakla a dveře se otevřely. Michel měl rázem výhled na dlouhý bílý stůl s řadou židlí.

        „Je tam úplně narváno,“ otočil se zpět na Chiva. Ten jen pokrčil rameny.

        „Jsou to nenasytné šelmy… jakmile jde o nějakou senzaci, jsou schpni šlapat si i po hlavách…“

        Michel znovu vykoukl ze dveří. Všichni novináři už byli rozsazeni na židlích a měli vytahané notesy a tužky. Někteří – vlastně většina – měli diktafony. Michel zahlédl i několik televizních kamer. Vzadu na věšácích viselo spousta kabátů a klobouků. Michel naprázdno polkl a vykročil vpřed. Trošku kulhal, ale nebylo to tolik znát. Za ním vyšel detektiv. Když se usadili, šum v místnosti rázem ustal a desítky očí na je napjatě sledovaly. Za malý okamžik Michela oslepila záře blesků fotoaparátů, kterými jejich majitelé mávali ve vzduchu a zběsile mačkali spouště.  

        Dveře se však ještě nezavřely. Zaklaply se, až když se dovnitř vsunul Edgar Parsley. Vzal si od stolu jednu židli a usadil se do rohu, aby snad i jeho nezasáhl příval otázek. Michel jen těžko mohl vědět, co se Parsleymu honí hlavou, ale podle toho, jak tam seděl se založenýma rukama a výrazem ve tváři, to asi nic dobrého nebylo. Převaloval v puse žvýkačku, kterou si tam před chvílí strčil, a přejížděl všechny přítomné nakvašeným pohledem. Michel se po něm jen ohlédl.

        Tisková konference začala. Michel i detektiv museli odpovídat na nejrůznější otázky, které se týkaly i netýkaly jejich prožitků z posledních několika dnů.

        Pejsek Dyk pobíhal po místnosti sem tam, protože ho Michel nechtěl celou tu dobu držet v náručí. A ani samotnému čmuchalovi by se to moc nelíbilo. Měl rád volnost. Štěně pobíhalo mezi novináři, vesele vrtělo ocáskem a očichávalo jim nohavice. Nikomu to však nevadilo, naopak – každou chvíli se někdo sehl, aby roztomilého psíka podrbal nebo pohladil po hřbetě. Ten se přitom překulil a nechal se škrábat na bříšku. Pacičkami přitom mával ve vzduchu a jazyk měl vyplazený. Kdykoliv tohle někdo udělal, profesionalita novinářů byla pryč a všichni sledovali ňufíka.

        Michel se podíval na Parsleyho. Měl nasazený výraz typu Proč sem propána tahá toho psa? S kyselým pohledem se od něj odvrátil.

        Najednou se otevřely dveře a dovnitř se vsunul mladý muž. Všichni ztuhli a zadívali se přímo na něj. Někteří si mezi sebou i šeptali. Dveře se s pořádnou ránou zabouchly.

        „Omlouvám se, že jdu pozdě. Něco mi do toho vlezlo!“ řekl a při tom si ze sebe sundával mokrý kabát. Pověsil ho na věšák a rukou si prohrábl své špinavě blonďaté vlasy, aby z nich vytřásl alespoň trochu vody. „Dá se říct, že šlo o ověřování fakt!“ prohodil po chvíli.

        „Nic se neděje,“ řekl Chive. „Klidně se posaďte!“

        Muž přejel celý sál chladnýma očima, ale nesedl si. Místo toho se podíval na stůl před sebou a pomalým hlasem se zeptal:

        „Nechybí tady náhodou slečna Frances Spannerová?“

        Nevnímal ani štěně poskakující mu kolem nohou.

        Michel s Chivem se na sebe podívali.

        „Slečna Spannerová odcestovala,“ řekl Chive.

        „Nepovídejte?“ odpověděl novinář. „A kam?“

        „To vás nemusí zajímat, pane. Slečna Spannerová si nepřeje, aby o tom cokoliv proniklo na veřejnost!“

        „Opravdu? Že by si udělala výlet do… záhrobí?“

        „Slečna Spannerová odcestovala!“ zopakoval Chive. Mužovu poznámku o záhrobí ignoroval.

        „Promiňte, ale já mám trochu jiné informace…“ opáčil novinář. „Podle mého zdroje je slečna Spannerová mrtvá… Takže se zdá, že je to pravda… Jinak by tu přece byla, ne?“

        „Už jsem vám dvakrát řekl, že je mimo město!“ vztekal se detektiv a div nebouchl pěstí do stolu.

        „Můj zdroj je spolehlivý!“ odsekl muž.

        To už Michel nevydržel a doslova vyletěl ze židle.

        „Vaše ctěné jméno, pane!“ řekl přísně. „Chci vědět s kým mám tu čest! Kdo tady roznáší takové nesmysly!“

        Muž přešlápl na druhou nohu.

        „Dean Marrow,“ řekl klidným hlasem.

        Chive stáhl Michela zpět na židli ještě dřív, než stačil něco říct.

        „Radši si dávejte pozor na pusu,“ sykl. „Tohle je Dean Marrow! Je to jeden z nejnebezpečnějších novinářů. Dokáže na vás vytáhnout věci, o kterých ani sám nevíte! To tihle okolo jsou úplní amatéři, proti Marrowovi!“

        Zdálo se, že se Michel uklidnil. Někdy měl sklony vybuchnout – zvláště, když někdo zpochybňoval něco, co věděl s naprostou jistotou. Proto asi neměl rád Parsleyho…

        „Promiňte pánové, myslíte, že se ještě dneska dovím něco o slečně Spannerové a celém tom případu?“ přerušil Marrow jejich šuškání a posadil se.

        Michel se opět jal radit šeptem s Chivem. Dopadlo to tak, že to radši vzdali a rozhodli se říct všechno po lopatě, jak to bylo ve skutečnosti. Začal Michel.

 

3. V autobuse

        Se svými přáteli jsem strávil několik dní ve Skotsku. Nic zvláštního, jen obyčejná dovolená. Chodili jsme po památkách a většinu večerů trávili v barech a po ostatních zábavách.

        Moc se nám tam líbilo, a tak, když nastal den odjezdu, se nám do autobusu nechtělo vůbec nastoupit. Ale museli jsme. Doma nás čekala práce a jiné povinnosti. A také jsme se těšili na Kláru Plaitovou, naši kamarádku, která s námi bohužel nemohla jet. Jediná útěch pro nás byla, že autobus odjížděl až večer, takže jsme měli celý den na to, abychom se trochu porozhlédli po městě.

        Večer jsme se vypravili na nádraží. Museli jsme však ještě čekat asi dvacet minut, neboť řidič měl mírné zpoždění. Někde na cestě se stala nějaká autonehoda, nebo něco podobného, a tak zůstal stát v koloně.

        Otevřely se dveře a lidé začali s reptáním nastupovat. Zdálo se, že řidiči to bylo celkem líto a tak se převelice omlouval. Vypadal jako sympatický chlap.

        Počkali jsme až všichni ostatní cestující nastoupí. Lidí moc necestovalo, a tak jsme o místa nemuseli mít starosti. Erik a Daniel už seděli na svých místech, když Fran vystupovala po schodech nahoru do autobusu. Najednou se na mě otočila.

        „Jak je tady krásně!“ prohlásila a zadívala se do dáli.

        Slunce zrovna zapadalo a jeho paprsky barvily oblohu do temně oranžova. Na druhé straně bylo nebe sametově modré a začínaly na něm vyskakovat první hvězdy a měsíc v úplňku.

        „Ani se mi odtud nechce! Nejradši bych tady zůstala…“

        „Tak tady zůstaneme!“ navrhl jsem, ale tak úplně vážně jsem to nemyslel. „Co nám brání?“ usmál jsem se.

        „Třeba práce!“ oplatila mi úsměv. „Ráda bych tu zůstala, ale dovolená končí a my musíme do práce… Ah!“ otočila se zpátky na řidiče. Začal už vypadat nervózně („Podíváte se na to z okna, slečno. Musíme už jet. Máme zpoždění!“). „Už musíme,“ vrhla na mě pohled a vyběhla po schůdkách nahoru a usadila se na sedadle přímo před Erika k oknu. Okamžitě jsem ji následoval. Jakmile jsem vstoupil na první schod, dveře se za mnou s rachotem zabouchly. Řidič ještě počkal až se usadím a pak se dal autobus do pohybu.

        Cesta ze Skotska do Anglie není záležitost několika minut nebo jen pár hodin. Jeli jsme skoro celou noc. Když jsme se blížili k Londýnu, bylo už hodně dlouho po půlnoci. Možná se chýlilo i k ránu. Neměl jsem představu o čase, na hodinky jsem se nekoukal a občas jsem si i zdříml. Pokud jsem zrovna nespal, účastnil jsem se živých rozhovorů mých kamarádů.

        „Nejvíce se mi líbilo jezero Loch Ness…“ říkal zrovna Erik. „Ta krásná lesklá hladina! A nejlepší výlet byl ten tou lodičkou… Chtěl bych se tam ještě někdy podívat… Hm, myslíte si, že ta příšera opravdu existuje?“

        „Já bych řekla, že jo,“ ozvala se Fran. „Mám takový dojem, že jsem ji i viděla. Tam v dálce se mi zdálo, že má vystrčenou hlavu nad hladinou…“

        „Řekl bych, že jsou to všechno nesmysly… Žádný příšery nejsou,“ skočil ji do řeči Danny. „A ještě větší blbost je, aby nějaký druhohorní plaz – ať už je to cokoliv – přežil do dnešních dnů! Takových milionů let! A navíc by jich tam muselo být více, kdyby tam žil. Jak by se jinak rozmnožoval? A nechtěj mi tvrdit, že je snad nesmrtelná!“

        „Jsem si zcela jistá, že jsem ji viděla!“ pronesla Fran pevným hlasem. „A třeba jich je tam víc. Je to přece velké jezero, aby se tam všechny schovaly!“

        „Vždyť by vyžraly všechny ryby! Víš kolik toho takový kolos sežere?“

        „Jezero je dost velké!“

        „Ani by se ty ryby nestačily množit. Stejně je to jenom lákadlo na turisty!“

        „Tak rád bych někdy nějakou příšeru chtěl vidět!“ přidal jsem se také ke konverzaci. Hlavně proto, abych přerušil nastávající hádku. „To jsem si přál už jako kluk!“ Netušil jsem však, ž se mi mé přání brzy vyplní.

        „No vidíš!“ zasmála se Fran. „Já už ji viděla…“ Najednou se však zarazila a podívala se z okna. „Zdá se mi jako by se venku něco dělo!“

        Všichni jsme vyhlédli ven. Nebe bylo temně černé a zářily na něm hvězdy. Byl tam však ještě jeden objekt, který tam zcela určitě nepatřil. (To už se z oken vykláněl celý autobus a zdálo se, že i řidič se snažil něco zahlédnout). Ten objekt byl ještě dost daleko, ale ohromnou rychlostí se blížil k zemi. Byla to taková ohnivá koule a s obrovskou jistotou se dalo říct, že křápne někde hodně blízko.

        „Vypadá to jako padající hvězda…“ řekla zamyšleně Fran a poulila oči do tmy.

        „V tom případě je nějaká obrovská…“ prohodil za námi Erik.

        Obloha v tu chvíli byla v okolí balvanu – shodli jsme se na tom, že je to kámen – úplně rudá, jak těleso hořelo. Také nám připadalo, že vydává i nějaký zvuk, takový úděsný rachot, jako od mechanického stroje a hromady železa. Svištělo nepřekonatelnou rychlostí.

        „Určitě je to nějaký meteorit,“ řekl Danny. „A dost velký. O tomhle určitě museli páni vědci vědět, ale proč by nám to říkali, jsme přece jenom li…“

        Nedořekl. Ozvala se hromová rána, jako když vystřelí z milionu děl najednou. Nedaleko se nacházel kopec a meteorit spadl přímo za něj. Celé okolí bylo rázem osvětleno jako za dne a ovzduší zaplnil neproniknutelný černý dým.

 

4. Meteorit

        Do uší mě uhodilo nervy drásající skřípání kol o asfalt. Řidič v hrůze dupl na brzdu tak prudce, že lidem z přihrádek vylétaly všechny věci, které tam měli, a s rachotem se zřítily na podlahu autobusu. Mě samotného něco uhodilo do hlavy tak tvrdě, že jsem málem ztratil vědomí. Nebyl však čas řešit co to bylo, neboť jsme se museli pevně držet, protože v tu samou chvíli námi odstředivá síla hodila strašnou silou dopředu.

        Na víc jsem si už nepamatoval. Probral jsem se, až když jsem cítil, že se mnou něco třese. Cítil jsem, že mi po čele teče něco teplého a zároveň mě i něco studilo. Jakoby z dálky ke mně doléhal ženský hlas volající mé jméno. Nejdříve byl takový zastřený, zamlžený, jako ze snu, ale postupně byl čím dal jasnější a ostřejší, až…

        S trhnutím jsem se probral. Pomalu jsem otevřel oči. Sice mi před nima tančily hvězdičky, ale viděl jsem docela dobře. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Seděl jsem v autobuse, který stál na silnici v nejhlubší tmě. Jen naproti nám bylo nebe rudě ozářené. Dveře od autobusu byly otevřené dokořán a většina cestujících stála vyrojena před vozidlem.

        Třásla se mnou Fran. Vedle mě stál Danny a Erik se za námi nakláněl mezi sedadly.

        „Co… co se stalo?“ vykoktal jsem zmateně a přitiskl si ruku k čelu, které mě trochu pobolívalo.

        „Jak autobus prudce zastavil, spadl ti na hlavu kufr a asi tě i trochu omráčil, takže jsi pak přímo narazil hlavou do protějšího sedadla,“ informovala mě Fran, přeložila mokrý kapesník krvavou skvrnou dovnitř a přitiskla mi ho zpátky na čelo. „Asi budeš mít pěknou bouli.“

        Má hlava mě však v tu chvíli nezajímala ani trochu. Měl jsem strašnou chuť zajít se podívat na místo dopadu meteoritu. Navrhl jsem to tedy i ostatním a ti souhlasili. Vyhrnuli jsme se z autobusu. Venku jsme se zastavili a chvíli pozorovali osvětlenou oblohu. Nikdo se ani nepohnul. Vypadalo to, že mají strach tam jít. Plameny teď šlehaly až k nebi. První se odhodlal Danny.

        Udělal opatrně krok dopředu a za chvíli už se odhodlaně škrábal do kopce. Když to ostatní viděli, dostali také odvahu a pomalým krokem se pustili za ním. Já, Fran a Erik jsme šli mezi prvními. Daniel měl hrozně rychlé nohy, obzvlášť když šlo o něco zvláštního, co toužil vysvětlit vědecky, a tak stál na vrcholu kopce s velkým předstihem.

        Když jsme k němu dorazili, zjistili jsme, že celý ztuhlý zírá na hořící meteorit obrovských rozměrů. Z kopce zbyl jen ten kousek, na kterém jsme stáli. Hned u nohou nám zel hluboký kráter. Radši jsme zacouvali trošku dozadu, neboť půda po okrajích se drolila a kousky hlíny a kamení se s poskakováním řítily do středu jámy.

        V tu chvíli dorazili na vrchol i ostatní. Naštěstí se stačili zarazit ještě včas a tak nikdo do díry nespadl. Oheň už pomalu začal uhasínat a jeho záře se odrážela v napjatých tvářích mých přátel a jiných cestujících, a také v lesklém povrchu meteoritu…

        „Takhle divný meteorit jsem ještě nikdy v životě neviděl…“ řekl Erik zamyšleně a díval se přitom do plamenů. „Vypadá, jako by byl celý ze železa, jako kosmická loď…“

        „Kosmická loď?“ prohlásil nevěřícně Danny a hned pevně dodal: „Nesmysl! Žádní ufoni neexistují!“

        „Prosím tě! Proč by neexistovali? Vždyť vesmír je tak obrovský… Je spíš blbost, abychom v něm byli sami! Jen si vezmi ty biliony hvězd a planet…!“ odporovala Fran.

        „Blbost!“

        „Když existují příšery, proč by nemohli existovat i mimozemšťani?“

        Danny jen mávl rukou, jako že nemá cenu se o tom vůbec bavit.

        „Někdy si říkám, proč s ním vlastně kamarádím?“ otočila se na mě.

        Jenom jsem se usmál.

        Plameny uhasínaly čím dál víc, až nakonec zapraskal poslední a kolem se opět rozlehla tma. Z popela se jen slabě kouřilo.

        „Půjdem se tam podívat?“ ptal se zvědavě a zároveň vzrušeně Erik.

        Nikdo mu však neodpovídal. Zaujatě jsem se díval na místo dopadu nám neznámého objektu. Na dně kráteru byla tma jako v hrobě. Měsíční paprsky tak hluboko nedosvítily. Stejně se mi však zdálo, že se ta věc svým tvarem podobá nějaké kosmické lodi. Kámen to zcela určitě být nemohl. Ale mohlo jít jen o optický klam.

        Lidé se pomalu začali rozcházet. Zůstalo jich tam jenom pár. Zaostřil jsem ještě víc. Najednou jako by se tam dole mihl nějaký stín. Takový černý obrys nějakého zvířete, nebo něco takového. Proběhl kolem hromady plechu a zmizel za rohem.

 

5. Stíny a skřípot

        Protřel jsem si oči a ještě jednou se pozorně zahleděl do propasti. Nic víc už jsem však nespatřil. Jen spoustu šrotu, kouře a husté tmy.

        „Děje se něco?“ ptal se mě Erik, když už jsem se delší dobu nehýbal. „Už nejméně dvě minuty tady stojíš, ani se nehneš a čučíš někam do blba…“

        „Myslím, že jsem tam něco viděl…“ řekl jsem zamyšleně.

        „Něco viděl?“ zeptal se překvapeně Erik.

        „Bylo to tam dole… Hýbalo se to, proběhlo to kolem a tamhle to zmizelo… Vypadalo to jako nějaké zvíře…“

        Erik se pozorně zadíval do temného kráteru. Chvíli do něj nepřítomně a soustředěně poulil oči a pak prohlásil:

        „Já tam nic nevidím… Asi se ti něco zdálo…“

        „Co se to tu děje?“ ozval se za mnou hlas. Patřil Fran.

        „Michel tvrdí, že tam viděl něco pohybovat se,“ odpověděl Erik. „Já osobně jsem teda nic divného nespatřil. Zvláštní je jenom to, že je to hromada železa, a ne šutrů.“

        Najednou jsem sebou prudce trhl, až se Fran s Erikem lekli. Hodil jsem sebou na zem a přilezl úplně k okraji propasti.

        „Už jsem to zase viděl! Jsou tam nějaké potvory! Podívejte se! No tak se podívejte!“ volal jsem, neboť mi zrovna před očima proběhl další stín, a tahal jsem Erika za nohavici. Když se však nikdo ani nepohnul, otočil jsem hlavu, abych se podíval, co se děje.

        Fran s Erikem se na sebe znova nechápavě podívali.

        „Nezbláznil se snad?“ říkala Fran.

        „Možná to bude od toho, jak se praštil do hlavy…“ odpověděl Erik, ale přitom vypadal, jako že neví co si má myslet.

        V tu chvíli tam přiběhl Danny. Málem na mě šlápl, neboť byla obrovská tma a já stále ležel na zemi. Rychle jsem se napřímil, aby na mě nedupl ještě někdo.

        „Co se tady děje?“ ptal se stejně jako předtím Fran. „Proč tady takhle stojíte? Už jste dávno měli být v autobuse! Řidič už chce jet! Prý máme velké zpoždění! Tak dělejte, jdeme!“

        Moc jsem ho však nevnímal. Nejenže jsem se pořád díval pozorně do jámy, dokonce jsem i pozorně nastražil uši. Zdálo se mi, že něco slyším. Byly to takové skřípavé a mručivé zvuky, hrozně nepříjemné, úplně rvaly uši. Nic, co bych znal, mi to nepřipomínalo. Znovu jsem se vrhl na zem.

        „Co mu je?“ ptal se nechápavě Daniel, když viděl jak se tam válím.

        „Až pak,“ řekla Fran. „Radši bychom už měli jít.“

        Zvedli mě ze země a odváděli pryč. Šel jsem poslušně, ale cestou jsem se pořád ohlížel. Když už jsem však delší dobu nic neviděl ani neslyšel, nechal jsem toho.

        Došli jsme až k autobusu. Když nás řidič uviděl, okamžitě otevřel dveře, abychom mohli nastoupit. Zevnitř k nám doléhalo štěbetání cestujících. Rozhodl jsem se, že už se ohlížet nebudu, a počkal jsem až nastoupí přátelé.

        Když už jsem zvedal nohu na stupínek, najednou jsem se zarazil. Něco mi bránilo postupovat dál. Vypadalo to, jako bych se někde jen zachytil o větvičku kalhotama. Chtěl jsem se jí zbavit a tak jsem zatřepal nohou. Šlo to však velice ztěžka, sotva jsem tou nohou pohnul. A navíc to bylo bez účinku. Ke své hrůze jsem ještě zjistil, že mě ta věc nejen drží, ale i stahuje zpátky! Říkám věc, protože o nějaké větvičce nemohla v tu chvíli být ani řeč.

        Znovu jsem uslyšel ty skřípavé zvuky, které jsem zaslechl už u kráteru. Naprázdno jsem polkl a pomalu otočil hlavu. A pak jsem to spatřil. Za nohavici mě drželo něco tak odporného, co jsem nikdy předtím nespatřil. A ty nepříjemné zvuky vycházely z hrdla obludy.

 

6. Příšera

        Zůstal jsem na tu bestii koukat jako přimražený. V tu chvíli si té příšery všimli i ostatní cestující. Štěbetání ustalo a místo toho se ozval hromadný výkřik a pak se všude kolem rozhostilo ticho. Řidič za volantem seděl nehnutě, byl bílý jak stěna a zmohl se jen na to, že v šoku pozoroval, jak mi ta potvora trhá nohavici na kusy.

        Byla to opravdu hrozná obluda. Rozhodně nemohla pocházet z tohoto světa. Vypadala jako obrovská znetvořená psí obluda, která by se nemohla zdát čistokrevná ani při deseti pivech. Obluda byla vysoká něco kolem metru – nejspíše. Nemám smysl pro odhadování výšky. Tělo, porostlé bílými chlupy, které byly na několika místech slepené a začouzené od dýmu, bylo velice statné. Nohy to mělo krátké a zakončené tupějšími drápy černými jako noc s bílým leskem. Podobné drápy zdobily i velice dlouhé ruce – pokud se ovšem dá mluvit o rukou – byly však mnohem delší a ostřejší. Něco jako větší srpy.

        Tyto drápy se teď zatínaly do mých kalhot. Nohavici jsem měl úplně na cáry. Netrvalo dlouho a začal jsem cítit břit obludiných drápů přímo na holé kůži. Zajely mi hluboko do masa tak, že jsem až vyjekl. Nohou mi projela ostrá bolest a příšeřiny drápy se zaleskly krví.

        Pevně jsem se držel zábradlí u schůdků v autobuse a přitom se podíval do tváře té příšery. Byla obrovská a kulatá. Na vrcholku trčely do vzduchu dlouhé špičaté uši, na koncích byly černé. Uprostřed obličeje čněl do dálky čumák s tlamou, který byl zakončen elipsovitým plochým čenichem. Tlama, vybavená černým kmitajícím jazykem a dvěmi řadami černých lesklých zubů, výhružně cvakala do nočního ticha. Těsně nad hlavou trůnila dvě černá očka mandlovitého tvaru. V čenichu, drápech, zubech a očích se odráželo měsíční světlo.

        Znovu jsem se pokusil vyprostit z jejího sevření. I přes velkou bolest jsem třepal nohou jako pominutý. Příšera se však držela jako přibitá. Nakonec jsem ale udělal tak prudký pohyb nohu, že obluda pustila a vletěla do nedalekého křoví a už se neukázala.

        Snažil jsem se co nejrychleji doplazit se nahoru do autobusu tak, aby se dveře daly zavřít. Sotva jsem lezl, tak mě ta noha bolela. Nikdo mi nepřišel na pomoc. Všichni ještě pořád byly otupěni z toho útoku. Nedivím se jim. V dnešní době, kdy všichni žijeme v představách, že příšery a různé obludy patří do pohádek. A teď tu měli jednu přímo před očima. A museli si být jistí, že to viděli všichni a tudíž to není jen nějaká jejich představa…

        I řidič byl v takovém transu. Ani mu nevadilo, že jsem podlahu pokapal krví z mé poraněné nohy.

        Konečně se mi podařilo dostat se do takové vzdálenosti, aby šly dveře pohodlně zavřít. Zraněnou nohu jsem nechal položenou na nejspodnějším schodu a podíval jsem se na řidiče. Chystal se zavřít dveře. Stále byl ještě dost bledý.

        Najednou mi zraněnou nohou projela další ostrá bolest. Ještě horší než předtím, byla štiplavá, pálivá a bodavá. Jako když vám někdo nalije kyselinu přímo do otevřených ran. Vydal jsem přidušený výkřik a málem jsem omdlel, ale naštěstí jsem se udržel při vědomí. Řidič úplně ztuhl a ani se nepohnul. Ruku stále na páce.

        Podíval jsem se na svoji nohu. Zděšením jsem vyjekl (možná i zčásti proto, že jsem si ani nestačil oddechnout). Na mé dolní končetině se houpala zase ta samá příšera. No, možná to byla jiná, ale to jsem v tu chvíli neřešil. Měl jsem v mysli jenom tu příšeru, která byla do mého látka zakousnutá tak, že ani nebyly vidět její několikacentimetrové zuby. Z tlamy ji skapávaly zelené sliny a se syčením a pěněním vypalovaly do gumové podložky na podlaze díry.

        Napjal jsem všechny síly a snažil se zbavit obludy tak, že jsem ji zdravou nohou neúprosně kopal do obličeje. Bestie vztekle vrčela, prskala a skřípala. Za žádnou cenu se nechtěla pustit. To si pojistila i tím, že natáhla svoje hnusné pracky a zaťala drápy do zbytků roztrhané nohavice.

        Nakonec jsem kopl tak silně, že jsem zasáhl obludiny šikmé oči. To už na ni bylo asi moc. Stisk povolil. Využil jsem toho a sebral veškeré síly. Uštědřil jsem ji takový kopanec, že mě pustila a rozplácla se na zemi na zádech.

 

7. Kyselina a  zranění

        „Fermez la porte! Fermez la porte!“ začal jsem řvát na řidiče. “Vite! Fermez la porte! Vite!“

        Řidič, který až do této doby seděl jako přimražený a oči měl vykulené na můj zápas s příšerou, se konečně vzpamatoval. Bohužel mi však nerozuměl. Někdy totiž v rozrušení mluvím francouzsky. Ale stejně když to vezmete, v takové situaci je to přece logické, co udělat. Možná byl ještě trochu v šoku.

        „Zatraceně! Tak už konečně zavřete ty dveře!“ zvedla se ze sedadla Fran a rozeběhla se do přední části autobusu. Když doběhla až k řidiči, rychle sáhla po páce od dveří a ty ses rachotem začaly zavírat.

        Sesunul jsem se na zem a oddechoval. Hned ke mně přiskočila Fran a odhrnula mi vlasy z čela. Pak se chtěla podívat na mé zranění. Najednou však ztuhla a upřeně se dívala ven. Mrknul jsem tam taky.

        Všechno, co se pak odehrálo, se stalo doslova v jedné vteřině při zavírání dveří. Chlupatá koule se zvedla ze země a vrhla se přímo k autobusu.

        „Jeďte!“ zařvala Fran na řidiče a autobus se dal do pohybu.

        Bylo však už pozdě. Příšera strčila své ohavné drápy do škvíry už skoro zavřených dveří  a začala je roztahovat od sebe. Fran zareagovala překvapivě rychle. Okamžitě hrábla po nejbližším kufru a přirazila ho přímo na ony drápy. Ozvalo se hlasité křup!, drápy zmizely. Jenom jeden se válel na zemi u dveří.

        Příšera se ale nevzdala. Dveří se držela stále a ve škvíře mezi dveřmi měla strčený pouze čumák. V tu chvíli se tam také přihnal Erik, aby Fran pomohl. Daniel seděl celý ztuhlý na sedadle a nemohl uvěřit vlastním očím, že vidí skutečnou příšeru.

        „Rychle otevřete ty zatracený dveře!“ vyštěkl Erik a dobře mířeným kopancem tu obludu sejmul tak, že odletěla a zamířila přímo do příkopu u silnice.

        „Zavřít!“ zavelel a dveře sklaply.

        Pak už si nějak nic nepamatuji. Nejspíše jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral, autobus se dál řítil plnou rychlostí po silnici, myslím ale, že jsem v bezvědomí nebyl tak dlouho, jelikož, když jsem otevřel oči, Fran zrovna odhrnovala nohavici z mé nohy. Erik sháněl po celém autobusu vodu a Danny si prohlížel dráp té příšery.

        „Tak už konečně věříš, že příšery opravdu existují?!“ vyjela na něj Fran. Neodpověděl. Jen pořád otáčel drápem v rukou, jako by doufal, že se ukáže, že není pravý, ale umělý.

        V tu chvíli se však přihnal Erik a nesl několik lahví čisté vody. Nejspíše ji potřebovali, aby mi mohli vypláchnout rány na noze. Mé tvrzení se brzo potvrdilo. Zranění mě ještě pořád slně pálilo a bolelo.

        „Výborně!“ zvolala Fran. „Potřebuji hodně vody…“ řekla a pozorně si prohlížela odřeniny a tržné rány. „Vypadá to jako nějaká kyselina nebo co. Podívej, jak to kolem pění a bublá. Fuj! Je to fakt ošklivé! Podej mi to, prosím tě!“ vyzvala Erika a vzala si od něj láhev s vodou.

        Jedním pohybem odtrhla rozedranou látku, odšroubovala od flašky víčko a celý její obsah mi vylila přímo na nohu. A tak to šlo pořád dál, dokud bylo dostatek vody a dokud mi všechnu tu kyselinu pořádně nevypláchla.

        Nakonec vytáhla z jednoho našeho kufru čistý ručník a ovázala mi ho kolem nohy. Ještě chvíli jsem oddechoval a pak jsem se rozhodl, že si půjdu sednout na sedadlo. Pokusil jsem se postavit, ale dopadlo to tak, že mi musel Erik pomoct. Nemohl jsem totiž pořádně došlápnout na poraněnou nohu. Erik mě podepřel z jedné strany a Fran z druhé a pomalu jsme bokem postupovali uličkou mezi sedadly. Lidé nás jen vystrašeně sledovali. Danny si vepředu pořád prohlížel ten dráp.

        Najednou se ozval příšerný rámus rozbíjeného skla. Přicházel zepředu. Prudce jsme se otočili. Zbytek cestujících ze sebe vydal přidušený výkřik. Přední sklo autobusu bylo vysypané. Autobusák se válel na zemi v louži krve, nestačil ani vykřiknout. Danny se krčil hned vedle a rukama si chránil hlavu. Dráp pořád svíral v jedné z nich.

        Sklo bylo nejméně z poloviny rozbité a střepy se válely po zemi všude kolem. Několik se jich lesklo i na řidiči a v Dannyho vlasech.

        Autobus se ocitl úplně bez řízení a právě mířil do velmi nebezpečné a prudké zatáčky.

 

8. Zatáčka

        „Mon Dieu!“ zaskučel jsem, odstrčil Fran a vrhl se dopředu. Bodání v noze jsem v tu chvíli ani nevnímal.

        Snažil jsem se dostat k volantu co nejrychleji. V cestě mi však bránil řidič, který ležel na zemi a bolestně sténal. Ucítil jsem, že mi v noze začíná píchat ještě více než předtím. Nemohl jsem už udělat ani krok. Křečovitě jsem zavřel oči a čekal, že se každou chvíli složím. A autobus se neúprosně čím dál víc blížil k zatáčce, která byla lemována kamennou zdí.

        Rozbitým oknem vlál dovnitř chladný, ostrý podzimní vzduch a ovíval moji zpocenou tvář. To mě trochu vzpružilo. Pevně jsem se chytil opěradla řidičova sedadla a s nataženou rukou jsem se nahnul k volantu. Ale nedosáhl jsem na něj. Dotýkal jsem se ho jen konečky prstů, a to nestačilo.

        Zezadu se ozvalo několik výkřiků. Lidé si už bezpochyby všimli, co se děje. Erik a Fran létali mezi sedadly a snažili se cestující uklidnit. Zaslechl jsem, jak jim zrovna radí, aby si lehli co nejvíce k zemi a chránili si hlavy. Daniel se právě sbíral ze země a opatrně si z vlasů střepával střepy.

        Sakra, musíš! honilo se mi hlavou, ty musíš! ještě jednou jsem se natáhl. Už jsem ten volant skoro držel v ruce, ale v tu chvíli mě silně bodlo v noze a podlomila se mi kolena. Prsty mi přitom sklouzly z volantu, celá ruka mi spadla na sedadlo a ještě ke všemu jsem se dost silně praštil o řadící páku.

        Zvedl jsem hlavu a vykoukl z okna. Záře světel autobusu se neúprosně blížila směrem ke zdi, už se po ní dokonce začala i šplhat. Nehledě na bolest jsem se vymrštil a vrhl se na volant. Od podlahy se ozvalo zaskučení. Nejspíše jsem při svém „skoku“ trochu nakopl řidiče. Tím jsem se teď ale neměl čas zabývat, na práci jsem měl mnohem důležitější věci. Připlácl jsem dlaně na volant a pevně ho stiskl prsty. Pak jsem jím prudce otočil.

        Autobus rázem změnil směr jízdy – těsně před kamennou zábranou. Při tom se odstředivou silou nahnul tak, že se z přihrádek opět vysypala skoro všechna zavazadla. Vozidlo z toho vyvázlo bez nějakého většího poškození. Maximálně si jeden bok odřelo o hrubé kameny, což nám prozradilo nepříjemné skřípění a odskakující jiskry za okny. Slyšel jsem, jak si většina cestujících úlevně oddychla. Nikomu se naštěstí nic nestalo.

        Uvolnil jsem sevření kolem volantu a klesl k zemi. Vzápětí mě do vzduchu vymrštilo heknutí. Lehl jsem si přímo na řidiče. V celém tom vzrušení jsem úplně zapomněl, že tam je. Zhroutil jsem se na nejbližší sedadlo.

        Autobus však nezastavil. Jel stále dál plnou rychlostí. V tu chvíli vyskočil Daniel.

        „Nemůžeme přece autobus nechat jen tak bez řízení! Budu řídit!“ přeskočil řidiče, a než jsem stačil něco namítnout, už seděl za volantem.

        „Neumíš přece autobus řídit…“ zahekal jsem. „Já umím… Pusť mě k tomu…“

        „Ani náhodou!“ zamračila se Fran, která zrovna seděla u řidiče. „Zbláznil ses snad?“ sjela mě pohledem. „Vždyť na tu nohu nemůžeš ani stoupnout! Natož řídit autobus!“

        Erik pořád přecházel po zadní části vozidla. Ani jeden cestující už neměl hlavu pod sedačkou, ale všichni zvědavě nahlíželi přes opěradla, aby viděli co se děje s řidičem.

        Nic vážného to naštěstí nebylo. V obličeji měl několik dlouhých krvavých škrábanců, které směřovaly až na krk. Měl štěstí, že nebyla zasažena žádná tepna. Byl jen trochu v šoku.

        Erik se prodral až k nám a podal Fran láhev s vodou, kterou ještě někde vyštrachal. Ta do ní namočila čistý kapesník a začala řidiči otírat krev a čistit rány.

        „Co se stalo?“ ptala se přívětivým hlasem.

        Řidič nereagoval. Jen se klepal a po chvíli řekl, že chce pít, že má obrovskou žízeň. To však Fran rázně odmítla s tím, že to v jeho stavu nejde. Místo toho se ho znovu zeptala, co se stalo.

        „Vůbec jsem to nečekal…“ odpověděl zmateně. „Přišlo to tak náhle… Myslel jsem, že už jsme tu… Prostě jsem normálně v klidu řídil, když tu najednou se za oknem… přímo ve výhledu… Než jsem stačil něco udělat nebo zakřičet… sklo se roztříštilo na tisíce kousků… a pak na mě ta šílená bílá bestie zaútočila… A potom už si nějak nepamatuji, co se dělo…“

 

9. Více příšer?

        Fran se na mě vyděšeně podívala a Erik také celý ztuhl.

        „Chce tím snad říct, že ta věc tady ještě někde je?“ zeptala se roztřeseným hlasem Fran a pomáhala řidiči vstát.

        Zatímco ho odváděla na volné sedadlo, přiskočil ke mně Erik.

        „Ale jak? Jak?“ zahuhlal. „Všichni jsme přece viděli, jak ta potvora spadla přímo do toho příkopu! A autobus už byl přitom rozjetý!“

        „Třeba… třeba…“ zakoktal jsem, ale nic mě nenapadalo.

        „Takže se to asi muselo vzpamatovat a… a…“ vyblekotal Erik a začal vyhlížet z okna, snad doufal, že tam něco spatří, nebo spíše nespatří, „a asi to naskočilo zpátky na autobus nebo co…“

        „Blbost!“ ozval se od volantu Danny „Nesmysl, aby něco dokázalo dohonit rozjetý autobus a ještě se na něj vyšplhat…“

        „No a jak to chceš teda vysvětlit?“ ptala se Fran, která se postavila zrovna vedle Erika.

        „No, jednoduše…“ zaváhal Danny. „Je jich prostě víc…“

        „Víc? Ale to není možné!“ prohlásila Fran.

        „Proč ne?“ odvětil Daniel. „V žádném živočišném druhu neexistuje jenom jeden jedinec. To je holý nesmysl!“

        Fran se zamyslela.

        „Nečekala bych, že někdo jako ty bude takhle měnit názory!“ řekla kousavě. Patřilo to Dannymu. „Podle tebe přece příšery neexistují!“

        „Vím, co jsem viděl! A ani to nemusí být žádná příšera, ale jenom nějaký nový, neobjevený druh…“ řekl tvrdohlavě.

        „V tom případě je opravdu velice zvláštní a nebezpečný!“

        „Neřekl ti ten řidič, jak ta potvora vypadala?“ vyhrkl jsem rychle, abych přerušil nastávající hádku.

        „Nemluvil o ničem jiném. Popisoval mi ji celou dobu. Prý ho nejvíc vyděsil pohled na ty její čtyry drápy na rukou a na ten její příšerný nenávistný pohled v očích…“

        „Čtyři drápy?“ vykřikl jsem. „Čtyři drápy na každé ruce?“

        Fran moje reakce zcela určitě překvapila, jelikož se zarazila, ale pak pomalým hlasem řekla:

        „No, myslím, že říkal, že ano…“

        „Takže je jich víc!“ vydechl Erik.

        „Tak vidíš, že jsem měl pravdu!“ ozval se od řízení Danny.

        „Ale jak jste na to přišli?“ ptal se zmateně Fran. Nějak ji to všechno ještě nedocházelo.

        „No…“ začal jsem, „víš, jak jsi té příšeře ulomila dráp, když jsi ji přimáčkla tím kufrem…?“

        Fran otevřela oči a trochu jimi zakoulela. Zdálo se, že to všechno konečně pochopila.

        „Takže… takže…“ vykoktala. „Ale kde jsou teď?“

        Pokrčil jsem rameny.

        „Nemám tušení… možná jsme je setřásli… Tak rychlou jízdu by asi nevydržely…“ odpověděl Erik.

        Autobus opravdu svištěl nejméně osmdesátkou.

        Chvíli bylo ticho. Najednou jsme však zaslechli dunivé zvuky. Vycházely ze střechy. Jako kdyby někdo vší silo dupal po plechové karoserii autobusu. Zvuky se linuly ze všech možných stran. Všichni jsme strnuli.

        „Co to bylo?“ ptala se roztřeseně Fran.

        Než ji stačil kdokoliv odpovědět, že neví, ozvalo se ještě větší dunění a vzápětí i několik výkřiků zezadu. Do toho všeho zazněl břinkot skla.

        Všichni jsme se prudce otočili. I Daniel, ale jen krátce, protože se musel věnovat řízení. U jednoho ze zadních sedadel bylo okno rozbito na tisíc kousků.

        Žena, která tam seděla, se šíleně zmítala na sedačce a kolem krku měla ovinuty dva páry odporných drápů. Na okně se houpala příšera a pořád se po ženě sápala. Její partner se ji snažil zoufale bránit, ale marně.

        První z nás se vzpamatoval Erik. Rychle se rozeběhl k ženě, odstrčil jejího muže, až spadl ze sedadla, a pevně stiskl příšeřino zápěstí. Druhou rukou odtahoval pařáty z ženina hrdla. Utrpěl přitom několik škrábanců a do uší nás mlátil rozzuřený skřípot příšery.

        „Tak už pusť, ty mrcho!“ funěl Erik a zápasil s obludiným sevřením.

        Vymrštil jsem se, abych mu šel pomoci, ale Fran byla rychlejší. Odstrčila mě a za malý okamžik už vzadu pomáhala Erikovi. Úspěšně. Ozvalo se hlasité křup! – to Erik zlomil obludě ruku, jak ji držel pevně – a příšera byla ta tam.

        Zhroutil jsem se na sedadlo s úlevou, že už je po všem. Jak nesmírně jsem se mýlil. V tu chvíli se všude vyrojily další obludy. Bylo jich snad deset. Míhaly se po sklech sem tam. Vzduch naplnilo nepříjemné skřípání drápů o okna.

        Propukla panika. Lidé se snažili dostat se co nejdále od oken. Za malý okamžik vznikla v uličce doslova rvačka, která dopadla tak, že se někteří slabší jedinci dostali – nebo spíše byli dostrkáni – zpět k oknům.

        Erik a Fran se prodírali davem a snažili se cestující uklidnit. Bez úspěchu. Do vší té vřavy se ještě ozývalo tříštění skla, jak se ty potvory snažily dostat se dovnitř. Moc valně se jim to nedařilo. Vzniknutými otvory mohli protáhnout jen ruce, a tak pár lidí utrpělo pouze několik škrábanců.

        Najednou jsem však ve zraněné noze ucítil znovu tu šílenou bolest. Očima zalitéma slzami jsem sjel dolů k podlaze. Na noze se mi se skřípěním a prskáním houpala jedna z tech příšer.

 

10. V plné rychlosti

        To snad ani není pravda! blesklo mi hlavou, Ty mrchy jsou snad na mě nějak vysazené, nebo co! Byl jsem z toho trochu v šoku a ze začátku jsem vůbec nechápal, kde se tam ta bestie mohla vzít. Pak mi došlo, že přední sklo je vymlácené. Danny měl plné ruce práce s řízením, a tak si ji zcela určitě nevšiml.

        Z plna hrdla jsem zakřičel a snažil se dostat tu bestii z mé nohy dolů. Mával jsem ve vzduchu rukama jak pomatený. Nakonec se mi příšeru podařilo chytit za dlouhé špičaté ucho. Potvora začala prskat ještě víc a zběsile po mě začla máchat pařáty, zatímco drápy ruky stále zatínala do mé nohy. Najednou se však ta bestie vymrštila a já ji měl rázem na hrudi. Její ucho mi přitom vyklouzlo z ruky.

        Už natahovala ty svoje odporné pracky, aby mi vypíchla oči, když v tu chvíli se v uličce vynořil Erik. Na nic se neptal, popadl tu bestii za uši a vší silou jí mrštil z okna ven. Obluda prosvištěla vzduchem a ocitla se rozpláclá na silnici.

        Zhluboka jsem se nadechl a odhrnul si vlasy z čela. Erik přešel ke mně. V tu chvíli autobus nadskočil, jako by přejel přes nějaký hrbol. Erik se musel přidržet sedadel, aby nespadl.

        „Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě.

        „Nevím…“ odpověděl jsem a ohmatával si ručník na noze. Zbyly z něj jen zkrvavené cáry. „Asi těžko…“

        Ale to už Fran vytahovala z kufru další ručník. Přiskočila ke mně a sundala mi starý „obvaz“. Naštěstí to teď nebylo skoro nic vážného. Zpod zaschlé zčernalé krve se linulo jen pár pramínků čerstvé. Příšera svoje drápy nedostala přes tlustý ručník do takové hloubky. Sice to pořádně štípalo, ale dalo se to vydržet.

        „Už nemám žádnou vodu,“ postěžovala si Fran. „Asi ti to budu muset jenom zavá…“

        Nedořekla. Ze všeho nás vytrhl výkřik. Byl to Danny. Autobus sebou prudce trhl a ve vteřině jsme se řítili v protisměru. Danny za volantem stál a právě se snažil sejmout jednu z těch oblud, která se na něj sápala rozbitým oknem. Volantu si v tu chvíli ani nevšiml.

        Rychle jsem vyskočil a vrhl se přímo k Dannymu. Pevně jsem uchopil volant a chtěl s ním otočit. Ale nešlo to. Daniel byl na volantu namáčklý tak, že ho úplně zablokoval.

        Naproti nám jsem ve tmě spatřil dvě jasně rozsvícená světla. Plnou rychlostí se k nám blížilo nějaké auto. Dlouho jsem se tudíž nerozmýšlel, prudce jsem strčil do Dannyho, až odletěl dozadu a tam dopadl zadkem přímo do sedačky, a jedním trhnutím jsem vrátil autobus do jeho správného směru.

        Všemi to hodilo na jednu stranu. Nevydržela to ani obluda, která neměla šanci se něčeho držet. Jen stála na rámu a sápala se po nás. Ztratila rovnováhu, ale ještě včas (naneštěstí) se stačila zachytit boční strany okna. Na nic jsem nečekal a pořádně jsem ji po té pazouře dal pěstí. Něco zakřupalo a bestie odletěla kamsi do tmy. Zdálo se, že jsou ty bytosti velice křehké.

        Když ty ostatní viděly, že jedna z nich je pryč, rozutekly se jako když do nich střelí. Rázem zmizely z oken a za chvíli už bylo ze střechy slyšet dupání.

        V tu chvíli jsem dostal nápad. Mohli bychom se je pokusit setřást! Vyhnal jsem Daniela ze sedadla. Dost silně protestoval, ale já si toho nevšímal. Sedl jsem si místo něj, chopil se řízení a co to šlo dupl na plyn.

        Úplně jsem zasyčel bolestí, neboť ke vší té smůle jsem měl zraněnou zrovna tu nohu, kterou se mačká plyn a brzda. Řekl jsem si však, že na to nemůžu v tuhle chvíli koukat.

        Autobus se rozjel nejméně stovkou. Víc jsem to hnát nechtěl, bylo by to příliš nebezpečné. Někteří to nečekali a tak to s nimi hodilo dozadu. Fran zrovna něco vykládala lidem, když do ní Danny naletěl. V tu chvíli si všimla, že za volantem sedím já.

        „Co si proboha myslíš že děláš?“ zaječela, když se ke mně dostala.

        „Jsou na střeše! Pokusím se je dostat dolů!“ odpověděl jsem.

        „To je přece blbost!“ namítla a odhrnovala si vlasy z obličeje a nechala je dál poletovat kolem hlavy. „A co tvoje noha?“

        „To mě teď nezajímá!“ odsekl jsem a vyzývavě ještě dupl na plyn. Sto dvacet, sto čtyřicet, sto šedesát!

        „Zbláznil ses?“  řvala Fran. „Okamžitě zpomal! Vždyť se všichni zabijeme!“

        „Máme se zabít takhle, nebo nás mají oddělat ty potvory?!“ vyštěkl jsem.

        Sto osmdesát! Možná už mi v té době opravdu trochu hrabalo.

        Fran otevřela pusu a chtěla něco říct. Než to však stačila udělat, ozvalo se zezadu několik užaslých výkřiků. Do toho zněl skřípot, jako když někdo drápe po plechu. Šlo to ze střechy.

        Rychle jsem se ohlédl. Viděl jsem ale jenom spoustu lidí, kteří byli namačkáni na zadním okně autobusu.

        „Co se tam děje?“ ptal jsem se Fran.

        „Několik těch oblud spadlo dolů! Řekla bych, že už nejspíše budou pryč úplně!“ informovala mě Fran. „Myslím, že můžeš zpomalit!“

        Sundal jsem nohu z plynu a zároveň si trochu přibržďoval. Postupně se autobus dostal na svoji původní rychlost.

        Zdálo se, že se lidi opět uklidnili. Zase si sedli na svoje místa a vzrušeně tlachali o tom, co se stalo. Někteří se dosud klepali strachy, jiní si začali hrát na hrdiny a prohlašovali, že věděli, že to dopadne dobře.

        Erik s Danielem se rozvalovali na sedačkách. Fran zůstala stát u mě.

        „Nechceš vystřídat?“ ptala se. „Už kvůli tvé noze.“

        Už jsem chtěl odpovědět, ale v tu chvíli jsem si všiml, že Fran upřeně zírá kamsi na přístrojovou desku.

        „Proboha, Micheli!“ vypoulila oči ještě více než předtím. „Co to zase děláš? Proč zrychlujeme?“

        Překvapeně jsem se zadíval na tachometr. Ručička se pomalinku přesunovala ke stovce.

        „Ale já nic nedělám!“ ukázal jsem na svoji nohu, kterou jsem měl  vystrčenou trochu stranou, neboť mě začínala zase bolet a já doufal, že mě to takhle alespoň trochu přejde.

        „Co se teda děje?“ ptala se zmateně.

        „Já nevím… vůbec nemám tušení…“

        Znovu jsem sjel pohledem na přístrojovou desku. Tachometr už ukazoval sto dvacet a nevypadalo to, že by ta ručička mínila zastavit se. Autobus svištěl nocí čím dál větší rychlostí.

 

---