Houpačková metafora

"Je to jak na houpačce...buďto můžeš vystoupit nebo vypadnou,jedno z toho bolí....".Polykám a mám strašně sucho v puse "A já chci vystoupit,nechci spadnout trvdě na zem.Promin"...Kap..kap..slza známe-neznáme krásky stéká od oka po levé straně jejiho nosu...toho nosu který jsem nikdy nedovedl pochopit...zastavuje se na jeho špičce a pak skáče free bungee bez lana a roztříštuje se o tvrdou zem.Klap..klap...znějí jeji kroky pryč ode mě..a já přemyšlim nad tim co jsem řekl...nad tou excelentí metaforou která tohle zavinila..stojim a nevnímám nic kolem...každou část mého těla napadá smutek..pocit jako kdybych zabil...ale s vědomim nechtěnosti a nutnosti....kráska přechází silnici..rukou zastavuje další sebevražedné slzy.. a mizí ve tmě...Na chvilku se mezi auty mihne jeji silueta a mizí zcela.Zůstávám sám kdesi na zastávce a nemůžu se pohnout.Myšlenky mě drží na mistě.V mé hlavě začala válka dvou nesmiřitelný táborů...a já přihlížim válce a nedovedu rozeznat kdo vyhrává.Začínám se pohybovat..směr neregistruji.Potkávám lampu která mě zdraví lehkým pobliknutim...ano,i ona byla svědkem toho co se stalo.Docházím k lavičce a svírá se mi žaludek.Težce usedám.Kolotoč v mé hlavě se rozjiždí na maximum.Myšlenka následuje myšlenku..a ta zas další..Ani přijiždějici tramvaj je nezastavuje.Zavirá dveře a odjiždi.Snažim se uniknou tomu pocitu,který se dá přitovnat k smutné litosti zaviněnou mnou samým.Nasazuju si sluchátka a pouštím hudbu.Mačkám tlačítko a čekám na proud decibelů který zastíni myšlenkový maraton.Ale další určitý svěděk mé vraždy vraci úder v podobě jisté pisničky která vyvolává jisté vzpominky.Jsem smutný vrah který vi.Zavraždil s pocitem nutnosti že to bude lepší..že to snad bude lepší.Začinam pochybovat o svém motivu.Ozývá se me ego a utěšuje srdce."Bude to lepší...jednou to bude lepší...muselo to tak dopadnou..pořád si miloval nezamilovaného...bude to lepší"...Přijiždí další tramvaj..donutim se do ni nasednout.V prázdném vagonu je najednou plno vzpominek...hlavou mi začíná létat všechno...každá vzpominka,každé slovo..před očima vidim minulost...mám ji nalepenou zespod na vičkách...nedokážu je otevřít....Vraha přepadá litost nad činem který udělal,ale to se před soudem nepočita.Porota rozhoduje jednohlasně:VINEN V PLNÉM ROZSAHU.Klap...zaviraji se dveře tramnaje a oranžové světlo zhasíná.Odjiždim od cile neznámo kam.Nemám sílu na to zaostřit svůj další cíl.Jezdím noční ¨Prahou v  v tramnaji.Začinám pozorovat lidi venku i v tramvaji.Domýšlim si k nim různé příběhy..snažím se utéct.Náhle se zastavuji u očí jednoho starého pána.Je jiný.Nedokážu poznat v čem,.Je to klasický kabaretní děda...má hluboká modré oči a nějaké nepopsatelné kouzlo.Stařec příští zastávku vystupuje a já jedu dál.Najednou citim nutkání vystoupit a být sám.Opouším sedadlo a vyměnuju ho za dvě nohy které nemám.Svéprávně se rozhoduju jit..stoupám na Petřín do tmy.Mijim houpačku a na rtech se mi objevuje ironický usměv podmíněný pár vzpominkami a jednou excelentni metaforou.Usedám na houpačku a klesám prudce k zemi.Docházeji mi chyby te metafory.Dochází mi že když někdo z houpačky vystoupi,druhy zůstane dole...a nahoru už se nedostane...že houpačka může být i v rovnováze,když na ni sedi dva přibližně stejně těžké objekty."Tak to jsi posral..a ted si to pěkně vypij"..ozývá se nějaký vnitřní hlas a jako náboje mi to hlavy střílí vzpominky na krásku.Mé ego-po bitvě je každý generál-se najednou neozývá...Nemůžu ho nikde najit.Jsem v hluboké řece smutku a táhne mě to ke dnu...S pocitem vlastni viny a divného pocitu v žaludku odcházím domu...Chtěl bych krásku ještě jednou vidět a vysvětlit ji to co je zcela jasné...vysvětlit ji moji vraždu...ale na houpačce už nikdo neni...je to prostě excelentni metafota....

                                                                                                                                             ALL IS ONLY ILUSIION...BANG BANG...NIRVANA...MY LOVE...NIRVANA