V ohrožení (2.část)

Příběh pokačuje

V ohrožení (2.část)

 

11. Neovladatelný

        „Mon Dieu! Co se to děje?!“ ptal jsem se zoufale. „Nešlapu na plyn a ta kára pořád zrychluje a zrychluje!“

        „Třeba nějaká porucha!“ odpověděla Fran.

        „Nemyslím, že je to nějaká porucha,“ ozval se Erikův hlas přímo za Fran. „Podle mě to udělaly ty obludy. Musely něco provést s motorem…“

        „To je přece nesmysl,“ odpověděla Fran. „Jak by se dostaly k motoru? Byly přece pořád nahoře na střeše…“

        „To ano, ale jestli si pamatuješ, jak jsem jednu vyhodil ven a ten autobus ji pak přejel…“

        „A ona se nejspíše přitom zachytila nějak kola a dostala se na podvozek! No jasně!“ vyhrkl jsem celý užaslý nad tím, jak je to jednoduché.

        „To je přece blbost!“ ozval se Danny. „To by přece nemohla přežít! To je nemožné! To by musely být z oceli!“

        „Třeba jsou,“ pokrčil rameny Erik. „Nic o nich přece nevíme.“

        „Tak proč se jim lámou drápy a praskají pracky?“

        „A proč umí rozbít celé okno z tvrdého skla?“ vyštěkl pohotově Erik.

        „Tak dost! Nehádejte se!“ vykřikla Fran a odstrčila je od sebe.

        „Budeme muset zastavit, než nám ještě provede něco s brzdami!“ zvolal jsem od volantu, když jsem vybral jednu menší zatáčku. „Nebo se tady pak všichni rozsekáme!“

        „Všichni se pořádně držte!“ zavřeštěla Fran do autobusu a sama se pevně chytla mého sedadla, aby nevylétla rozbitým oknem ven. „Dupni na to!“

        Pevně jsem stiskl volant, abych se nešťastnou náhodou neocitl venku, a co to šlo jsem přimáčkl brzdový pedál až na podlahu.

        Autobus sebou prudce trhla a začal skřípavě brzdit. Několik jedinců, kteří se málo drželi, se rozpláclo na zemi jak žáby. Jeden z nich se rozjel po podlaze přímo k nám a podtrhl Dannymu nohy. Ten jen zavřeštěl a začal vykřikovat něco o tom, že má vyvrknutý kotník nebo zlomenou nohu. Už nevím co. Hned nato mu spadla na hlavu něčí taška a Danny ztichl.

        Nebyl čas řešit co se mu stalo. Ale vypadal, že je jen v bezvědomí. Všude klem nás létaly tašky a kufry a do uší nás mlátilo nesnesitelné skřípání brzd.

        „Doprčic! Na to jsme zapomněli!“ zaskučela Fran a loktem odrazila jeden menší kufr. „Auvajs! Sakra!“

        Najednou se kolem rozlehlo ticho, do kterého zazníval jen chod motoru. Autobus rázem přestal brzdit a pokračoval dál svojí rychlostí. Byli jsme asi na devadesátce.

        „Mám takový dojem, že už nám ta bestie zlikvidovala i brzdy! No jasně! Jsou v čudu!“ prohlásil jsem. Na přístrojové desce mi blikala kontrolka poruchy brzd.

        „A jsme v prdeli!“ ulevil si Erik.

        „Myslím, že ještě ne, ale už to dlouho trvat nebude,“ ukázal jsem ven. Zrovna jsme míjeli značku, která označovala prudkou dvojitou zatáčku, a pod ní byla tabulka s doporučenou rychlostí 40 km/h. A my jsme jeli více jak dvojnásobkem.

        Lidé vzadu se rozvřískali. Slyšeli totiž každé naše slovo. Fran je běžela uklidnit, Erik dopravoval Daniela na sedadlo a já se připravoval na nebezpečnou zatáčku.

        Vjeli jsme do ní jak šílenci. Trhl jsem volantem tak, že se musel otočil o sto osmdesát stupňů. V tu chvíli jsem se jen spoléhal na své řidičské schopnosti. Vtom na mě naletěl Erik, který se asi moc dobře nedržel. Daniel sklouzl na zem a Erik, po tom, co mě přimáčkl na okno a poté se ode mě odrazil, se rozplácl přímo na Dannym. Hned se však zvedl a snažil se Dannyho posadit zpátky na sedačku.

        Opět jsem se chopil volantu a trochu si oddechl. Jednu zatáčku jsme měli za sebou, ale zbývala ještě druhá.

        Vřítili jsme se do ní na plný plyn. Teď nebo nikdy, pomyslel jsem si a chtěl zatočit. Zmáčkl jsem volant – a nic! Nešlo s ním ani hnout. Prostě ztuhl! To ne! Teď ne! Zalomcoval jsem s ním, ale nepovolil.

        „Řízení je v háji!“ zvolal jsem dozadu.

        Erik se zarazil.

        „Jak v háji?“ vyhrkl zděšeně.

        „Prostě nefunguje!“

        „To není možné!“ přiskočil ke mně a čapl volant. Pod jeho dotekem však také nereagoval. Chvíli s ním lomcoval, jako předtím já, a pak to vzdal. Autobus zatím sjel ze silnice a teď kodrcal po trávníku.

        „Tak, teď jsme opravdu v hajzlu!“ řekl dost hlasitě a několik lidí se rozkřičelo ještě víc.

        „Tady nemůžeme zůstat!“ splašil jsem se. „Ta bestie nám provedla i něco s řízením! Co nevidět se někde roztřískáme na maděru! Rychle! Musíme vzít Dannyho!“

        Popadl jsem Daniela za nohy a Erik za ruce a pokusili jsme se ho odtáhnout pryč. Vzadu jsme ho složili na podlahu do uličky. Fran už samozřejmě věděla, co se děje a snažila se ostatní uklidnit, neboť v tu chvíli světla zapraskala a zhasla a jekot se rozezněl ještě víc než předtím.

        Pomalu jsem zvedl hlavu. Blížili jsme se k lesu se spoustou tlustých, mohutných stromů. Nevím, co udělali ostatní, ale já jsem se připlácl na podlahu a rukama si kryl hlavu.

        Každou chvíli jsme se museli rozmáznout o některý strom a já každým okamžikem očekával náraz.

 

12. Konec jízdy

        Nečekal jsem moc dlouho. Ani ne za pár vteřin prořízla noční ticho příšerná rána. Ozvalo se několik výkřiků a pak už byl opět klid. Zamotala se mi hlava a zatmělo před očima. Pak do mě narazila obrovská masa těl, až to se mnou smýklo dopředu. Naletěl jsem do něčeho obzvlášť tvrdého a pořádně jsem se uhodil do ramene.

        Vztáhl jsem ruce, abych zjistil, o co jsem se vlastně praštil. Chvíli jsem jen tak rukama mával před sebou a pak jsem nahmatal něco tvrdého a  rýhovitého. Kůra stromu, blesklo mi hlavou.

        Měl jsem pravdu. Autobus plnou rychlostí vjel do nejbližšího stromu, který mu stál v cestě.

        Někde vzadu za mnou se ozval šramot. Otočil jsem hlavu, abych se podíval, co se děje. V měsíčním svitu jsem spatřil sedící ženskou siluetu, která se držela za hlavu.

        „Micheli? Eriku? Danny?“ ozvala se potichu a rozhlížela se kolem.

        Než jsem však stačil něco odpovědět, ucítil jsem v noze strašnou bolest. Někdo vedle mě sebou škubl a nakopl mě přímo do zraněné končetiny.

        „Aůůů!“ zaúpěl jsem.

        Vedle mě se někdo vymrštil a praštil mě přitom znovu do nohy.

        „Sakra!“ zanadával jsem, jelikož mě to opravdu ukrutně zabolelo.

        „Ježiši! Micheli!“ vyhrkl ten dotyčný. Byl to Erik. „To jsem fakt nechtěl! Je tu hrozná tma!“

        Poznal jsem, že leze po zemi a šátrá kolem sebe rukama.

        „Micheli? Eriku?“ vyjekla Fran. „Jste oba v pořádku? Slyšela jsem někoho křičet…“

        „Je to v pořádku, Fran. Erik mě jen trochu nakopl,“ řekl jsem a posadil se.

        Jasně jsem teď spatřil Erikovu postavu jak po čtyřech leze pomalu ke mně.

        „Fajn,“ povzdechla Fran. „Podívám se, jestli tady někde není baterka.“

        Ozvalo se štrachání. Znělo to jako kdyby otvírala kufry a něco v nich hrabala.

        „Sláva! Mám to!“ ozval se výkřik a vzápětí mě do očí udeřilo prudké světlo baterky. Okamžitě jsem je zavřel, jelikož jsem to nečekal, a už mě začínaly bolet a slzet.

        „Promiň,“ řekla honem a sklopila svítilnu. Před očima mi naskočily zelené a modré mžitky.

        Fran pomalu přejížděla světlem po vnitřku autobusu – nebo nejspíše po tom, co z něj zbylo. Bylo docela zajímavé, že se nepřevrátil. Ale asi za to mohl ten strom, do kterého jsme narazili, protože byl zařízlý skoro až do poloviny autobusu.

        Fran namířila baterkou někam mě za hlavu. Věděl jsem, že ten strom není zrovna nejtenčí, ale s takovým kmenem jsem opravdu nepočítal. Než jsem si ho však stačil pořádně prohlédnout, Fran už  světlem přejížděla ostatní. Všichni leželi na hromadě a ani jeden nejevil známky toho, že by byl při vědomí, nebo dokonce při životě.

        „Nejsou mrtví, že ne?“ zeptala se splašeně Fran.

        „Doufám, že ne…“ řekl Erik a hrábl po nejbližší ruce. „Necítíte něco?“ zarazil se a začal čenichat kolem sebe.

        Zavětřil jsem také. Vzduchem se linul opravdu hnusný zápach.

        „Benzín…“ řekl jsem potichu. „Teče nám benzín!“

        „K čertu!“ zaklel Erik. „Musíme pryč, než tu vyletíme do povětří!“

        „Ale přece je tady nemůžeme všechny nechat!“ odpověděla Fran a rozhlédla se kolem.

        „To je jasné, že je tady nenecháme!“ odvětil Erik. „Posviť mi!“

        Slyšel jsem, jak bere něco velkého a hned nato se ozvalo tříštění skla. Podvědomě jsem sebou hodil na podlahu. Když jsem zvedl hlavu, jak Erik vylamuje z rámu zbytek střepů. Poté se z okna vyklonil a za chvíli už se zvenčí ozvalo chroupání skla, jak na něj Erik dopadl.

        „Pojďte ještě někdo!“ ozval se zvenčí jeho hlas. „Rychle! Jeden zůstane vevnitř a bude ostatní cestující podávat oknem ven tomu druhému. Já je zatím budu odtahovat do bezpečné vzdálenosti…!“

        Udělali jsme to jak nám řekl. S námahou jsem se zvedl a Fran zatím vyskočila ven.

        Vytáhl jsem z hromady těl nějakou ženu a dovlekl ji až k oknu. Přehodil jsem ji přes rám, pak ji vzal za ramena a pomalu ji spustil dolů k Fran. Ta ji chytla pod zadkem a předala ji Erikovi, který ji odnesl několik metrů dál od autobusu.

        Tak to šlo dál, dokud jsme nedostali všech čtrnáct lidí ven. Když byl venku poslední, vyskočil jsem taky. Fran mě dole chytila, ale skočil jsem moc rychle nebo jsem byl moc těžký, protože Fran se podlomila kolena a oba jsme se rozplácli na zemi.

        Zatím k nám přiběhl Erik.

        „Rychle! Dělejte! Každou chvíli to může bouchnout!“ zahalekal, když viděl, jak se tam válíme. Pomohl Fran na nohy a pak zvedli ze země ještě mě. Přehodili si mě přes ramena a co to šlo se se mnou snažili dobelhat do bezpečí.

        Když už jsme byli několik metrů od autobusu, ozval se za námi náhle obrovský výbuch a krajinu kolem nás ozářil svit plamene. Téměř okamžitě jsme padli tvářemi do trávy. K ostatním jsme se doplazili po čtyřech. Vysílením jsem zůstal ležet, teprve po chvíli jsem se zvedl a opřel se o strom.

        Zadíval jsem se na hořící autobus. Plameny šlehaly až k nebi a řádili už i v koruně nešťastného stromu. Erik zrovna ze zachráněného mobilu volal záchranku a Fran obskakovala zraněné. Na svoje poranění ani jeden nekoukal. Erik měl na hlavě ránu, ze které se linul pramínek krve, a  Fran měla několik odřenin a šrámů v obličeji a na pažích. Pevně jsem si stiskl zraněnou nohu a opřel se hlavou o kmen. Alespoň že žijeme, pomyslel jsem si. Pak se mi zatmělo před očima a složil jsem se na zem. Nejspíše jsem omdlel.

 

13. Za oknem

        Probudil jsem se. Připadalo mi, jako bych ještě teď cítil ten štiplavý kouř. Ale nejspíš jím načichlo jen mé oblečení, protože když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že ležím na bílém lůžku v nemocnici. Zdravotní sestra zrovna odnášela kovovou misku na druhou stranu místnosti.

        Bylo mi opravdu dobře. Noha už mě nebolela. Sem tam to trochu štíplo, ale to nejspíše bylo od dezinfekce. Nohu jsem měl teď zcela profesionálně zavázanou čistým sterilním fáčem.

        Posadil jsem se. V tu  chvíli se sestra otočila.

        „A vida!“ prohlásila vesele, když mě spatřila. „Jsem ráda, že už jste se probral, pane de Fraisi! Už jsme pomalu mysleli, že nám tu budete spát napořád!“

        „To je to se mnou tak vážné?“ zeptal jsem se a urovnával si vlasy.

        „Ale to zas ne!“ zasmála se setra hlasitě. „Jenom jste nám tu hrozně dlouho spinkal!“ Sestra se na okamžik zamyslela. „No, popravdě to s vámi mohlo být docela vážné. Přinejmenším jste mohl přijít o nohu, pokud je pravda co říká slečna Spannerová. Měl jste štěstí, že jste měli dostatek vody…“

        „Kde jsou moji přátelé?“ skočil jsem ji do řeči a rozhlížel se kolem.

        „Čekají na vás venku.“

        „Chci jít za nima!“ seskočil jsem z lůžka. Dával jsem si moc velký pozor, aby se mi nepodlomila kolena. Sestra se na mě zkoumavě zahleděla.

        „Hmm, myslím, že vás můžu pustit. Nechcete berle?“

        „Ne, to je dobré. Děkuji.“

        Okamžitě jsem byl ze dveří. Ještě jsem je ani nezabouchl a už mi na krku visela Klára Plaitová.

        „Ó Micheli!“ zvolala a zabořila mi obličej do vlasů. „Měla jsem o tebe takový strach!“

        „Ale vždyť je to jenom pár odřenin, Kláro!“ řekl jsem, když mě konečně pustila.

        „Ale byl jsi v bezvědomí!“

        „To nic nebylo,“ odpověděl jsem a přejížděl očima po svých přátelích. „A kde je Danny?“ zeptal jsem se posléze, když jsem ho nikde nespatřil.

        „Nechtějí nás k němu pustit,“ promluvil Erik. Těsně pod tmavými vlasy mu svítila bílá náplast.

        „Stalo se mu snad něco?“

        „Má jenom rozbitou hlavu a několik pohmožděnin,“ řekl Fran. Na ní jsem žádné obvazy nezpozoroval, jen dlouhé rudé škrábance na obličeji a rukou.

        „Prý to vypadá na otřes mozku, alespoň tak nám to lékař říkal. Ale bohužel nevíme, jestli je to od toho kufru, který mu spadl na hlavu, nebo od toho nárazu,“ dodal Erik kysele.

        V tu chvíli se za Fran otevřely dveře. Vyšel z nich muž v bílém plášti, přešel až k nám a řekl:

        „Na chvíli za ním můžete. Ale prosím vás, abyste ho nerozrušovali. Nemusí to být pro něj dobré.“

        Otočil se a odešel.

        Vhrnuli jsme se dovnitř jako velká voda. Danny ležel na posteli hned u okna. Všechny ostatní postele v místnosti byly obsazené ostatními cestujícími z autobusu.

        „Ó Danieli!“ skočila mu kolem krku Klára. „Jak ti je?“

        „Trochu se mi motá hlava a nemůžu si absolutně na nic vzpomenout…“ zamumlal a všechny nás přejel pohledem. Ani při tom nemusel otáčet hlavou, neboť jsme všichni stáli na jedné straně postele, zády k oknu. Sledovaly nás jenom jeho oči.

        Zkráceně, opravdu zkráceně, jsme mu popsali, co se tam stalo. Klára to už věděl a z vyprávění Erika a Fran.

        „Kde je ten dráp, Danny?“ ptala se Fran. „Bez něj mám to asi těžko uvěří…“

        „Já… myslím, že jsem ho upustil. Zůstal asi někde v autobuse,“ řekl trochu zastřeným hlasem.

        „To nic, nic se neděje, Danny,“ uklidňovala ho Klára a vzala ho za ruku.

        Daniel se v obličeji pokusil vyčarovat něco, co měl být nepochybně úsměv. Ten však okamžitě zmizel. Místo toho ho vystřídal výraz plný děsu a hrůzy. Nikdo jsme nechápal, co se děje. Danielova ruka prudce vystřelila do vzduchu a odhodila přitom tu Klářinu.

        „Tam! Je to tam!“ zasípal. „Teď jsem to viděl! Je to tam! Ta věc je tam!“

        Vůbec nikdo z nás nečekal, že Daniel dokáže v takovém stavu takhle vyvádět. Házel sebou na posteli, jako by mu šlo o život. Dokonce si při tom strhl i obvaz, který měl na hlavě. Erik se ho snažil přemluvit, aby se uklidnil a lehl si, a zatlačoval ho zpátky do postele.

        Daniel se však nedal. Pořád sebou házel, rukou mával ve vzduchu a s vytřeštěnýma očima ukazoval na okno. A pořád řval, že venku něco je. To už se začali ohlížet i ostatní, všichni vesměs také zafáčováni.

        Přistoupil jsem k oknu, otevřel ho a vyhlédl ven. Byla stále ještě chladná noc. Možná kolem čtvrté nebo páté hodiny ráno. Ovanul mě chladný vánek a trochu mi rozcuchal vlasy. Pořádně jsem se rozhlédl kolem. Nic zvláštního jsem však neviděl. Okolo okna byla jenom tmavá cihlová zeď a dole pode mnou se po osvětlené silnici míhala s hučením auta.

        „Nic tam není!“ otočil jsem se na ostatní.

        „No tak, slyšíš? Nic tam není!“ uklidňoval Erik Dannyho. Ten však jančil dál.

        Najednou se prudce otevřely dveře, no spíše rozrazily. Tak jsem se lekl, že jsem se málem praštil do hlavy o rám. Dovnitř se vhrnul lékař, který nás vpustil dovnitř, a sestra, která mě ošetřovala.

        „Co to tady vyvádíte?“ zahromoval, přiskočil k Dannyho posteli, odstrčil Erika a snažil se Daniela uklidnit sám. Moc se mu to však nedařilo.

        Sestra už vůbec nebyla veselá, nýbrž pěkně rozzuřená. Odstrčila mě od okna se slovy, kdo mi ho dovolil otevřít, a s bouchnutím ho přirazila.

        Po chvíli jsme už všichni pochodovali ze dveří na chodbu. Ve dveřím jsem se ještě otočil. Lékař pořád bojoval s Dannym, aby ho donutil lehnout si. Pak se dveře s hlasitou ránou přibouchly.

 

14. Chive a Parsley

        „Co myslíte, že to bylo?“ ptala se zděšeně Fran a těkala pohledem z jednoho na druhého.

        Pokrčil jsem rameny, ale přitom jsem se obával toho nejhoršího.

        „Myslíte na to, na co já?“ zeptal se Erik.

        Podle toho, jak se ostatní zatvářili, se dalo očekávat, že ano.

        „Ale kde by se tady vzali! Jsou přece mrtvé!“ ozvala se Fran.

        „To nevíme… Třeba se nezabily…“

        Řev, který se po celou dobu ozýval za dveřmi, náhle ustal. Byly slyšet kroky a za chvíli cvakla klika. Ze dveří se vynořil lékařův zamračený obličej.

        „Udělal jsem velkou chybu, že jsem vás tam pustil,“ promluvil po chvíli. „Musel jsem mu dát silná sedativa. Byl velice rozrušený. Ujišťuji vás, že práh této místnosti,“ ukázal za sebe, „nepřekročíte, dokud nebude pan Grub propuštěn, pánové a dámy. Těšilo mě!“ a odporoučel se pryč.

        „To je ale syčák! Ani nevyslechl, co k tomu máme říct my!“ načertila se Fran.

        Najednou jsem však ucítil silný dloubanec do levého boku. Úplně jsem z toho nadskočil. Erik do mě strčil ještě jednou. Všichni jsme ztichli.

        K nám se dlouhým krokem blížil vysoký muž s hustým knírem pod nosem. Hned vedle něj si to štrádoval dlouhý, trochu nazrzlý muž. Bylo vidět, že si bílý plášť přes sebe přehodil narychlo.

        Muži došli až k nám. Zastavili se a chvíli si nás jen tak prohlíželi.

        „Jste pánové Michel de Fraise a Erik Berry a slečna Frances Spannerová?“ promluvil ten s tím knírem a pomalu nás přejížděl očima, jak vyslovoval naše jména.

        „Jistě,“ odpověděl Erik. „A vy?“

        muž s knírem zalovil rukou v kapse a vytáhl z ní odznak.

        „Jsem inspektor Oscar Chive,“ řekl a sbalil odznak zpátky do kapsy. „A toto je Edgar Parsley, je to psychiatr a psycholog a můj velice dobrý přítel!“

        Parsley slabě pohnul rty, jako by se chtěl usmát, ale pak si to nejspíše rozmyslel. Nebyl mi sympatický už od pohledu.

        „Jste tu kvůli té nehodě?“ ptala se Fran.

        „Přesně tak, slečno… ehm,“ Chive se zarazil, „hmm…“ a vrhl na Fran nejistý pohled.

        „Spannerová,“ doplnila ho rychle.

        „Spannerová,“ dodal inspektor. „Vyšetřuji nehodu autobusu a vás si potřebuji důkladně vyslechnout. Jste zatím jediní, kteří jsou nám schopni něco říct. Pan Parsley je tu proto, že…“

        „Protože někteří lidé potřebují v takovýchto situacích lékařskou pomoc…“ skočil mu do řeči Parsley. Měl úlisný hlas.

        „Já se cítím úplně fit,“ odpověděl jsem zamračeně.

        „To vám neberu,“ sjel pohledem na moji zavázanou nohu. „Já myslel psychicky!“

        „Já také.“

        „Tady Ed, tedy pan Parsley, se nabídl, že nám poskytne svoji kancelář, abychom si mohli nerušeně popovídat. Mohli byste jít všichni, prosím, se mnou? Vy ne, slečno… ehm…“

        „Plaitová.“

        „Slečno Plaitová. Vás bohužel nepotřebujeme. Můžete zatím počkat tady na chodbě.“

        „Ráda bych byla u toho. Lecos vím z vyprávění!“ vyhrkla Klára.

        „Já vím,“ promluvil Chive. „Ale my vás nepotřebujeme. Můžeme vás vyslechnout třeba později. Děkuji vám za vaše angažování. Zatím nashledanou!“

        Parsley neřekl nic.

        Chive se otočil na podpatku a zamířil chodbou pryč.

        „Prosím, následujte mě,“ vyzval nás a za chvíli jsme už zahnuli za roh.

        Klára si nabubřele kecla na židli a upřela zrak na dveře Danielova pokoje.

 

15. V kanceláři

        Parsleyho ordinace (v jeho případě spíše kancelář), do které jsme mířili se nacházela o několik pater výše. Od ruchu chodeb ji oddělovaly silné dubové dveře a podle Chiva nám zaručovala naprosté soukromí.

        Dveře se zabouchly a já měl konečně čas rozhlédnout se po místnosti, ve které jsme se právě nacházeli. Moc útulně na mě nepůsobila. Možná to bylo jejím majitelem.

        V pokoji byla naprostá tma. Oknem do něj pronikalo jen mdlé světlo z pouličních lamp, které ozařovalo lékařův stůl a židli. U zdi se rýsoval stín obrovitého lůžka, naproti kterému postávalo křeslo, ve kterém obvykle Parsley sedával, když vedl dlouhé rozhovory se svými pacienty.

        Ozvalo se cvaknutí a světla se rozsvítila. Parsley nás všechny vyzval, abychom se posadili. Sám vplul do svého koženého křesla za stolem a složil dlaně konečky prstů k sobě. Jeho tvář zůstávala napůl ve stínu, neboť místnost ozařovalo jen několik lampiček v rozích.

        Se svými přáteli jsme se rozsadili po lůžku a inspektor si dřepnul naproti nám. Něco zamručel a pak bylo ticho.

        „Jistě vás neurazí, když řeknu, že to bylo opravdu statečné, když jste všechny ty ubožáky vytahali a tím pádem i zachránili…“ promluvil Chive po chvíli. „I když jste byli zranění,“ pohledem sjel na moji nohu a přes Fran se dostal až na náplast na Erikově čele, „a přitom to mohlo každou chvíli bouchnout.“

        „To by udělal každý,“ mávl rukou Erik.

        „Já si myslím, že ne. A jsem si zcela jistý, že jste věděli, že vám utíká benzín. Při tom nárazu se nejspíše porušila nádrž. Šlo to ovšem velice špatně zjistit, autobus byl úplně na škvarek… Udržet si duchapřítomnost vyžaduje opravdu velice silnou povahu…   Můžete nám něco k té nehodě říci?“

        Všichni tři jsme se na sebe podívali, jako bychom se tázali, máme-li to říct, nebo ne. Fran zamrkala, já také a nakonec sklopil oči i Erik. Bylo rozhodnuto. Ve vyprávění jsme se střídali. Každý přispěl svoji troškou do mlýna.

        „To je zajímavá historka,“ pronesl zamyšleně Chive, když jsme skončili, a hladil si hustý knír. „Nicméně velice nepravděpodobná…“

        „V mé praxi se s tímto setkávám velice často,“ skočil mu do řeči Parsley, který se během našeho vyprávění naklonil v židli dopředu, a tak mu teď bylo vidět do obličeje dost dobře. Tvářil se jako když žvýká citrón. „Skupinové halucinace nejsou až zas tak obvyklé, ale přece jen se vyskytují…“

        „I když jde o sedmnáct lidí?“ zasykl jsem.

        „Zatím jde jenom o tři,“ pronesl ledově Parsley, „od ostatních zatím žádná svědectví nemáme, a velice pochybuji, že nějaká budou. Někteří z těch kteří už nejsou v bezvědomí sice něco mumlají o jakýchsi bílých stvořeních, která prý na ně útočila v autobuse, ale když to vezmete, v šoku je člověk schopen říct cokoliv…“

        „To je sice možné, ale já vím, co jsem viděl!“ pronesl jsem hlasitě.

        „Obávám se, že vás musím zklamat, pane de Fraisi,“ promluvil Chive klidným hlasem. „Celý vrak jsme pečlivě prohledali, ale nic podezřelého jsme nenašli, žádné tělo a ani nic podobného…“

        „Dráp! Danny měl přece ten dráp!“ Fran vyletěla ze sedačky tak rychle, že mě praštila loktem do hlavy.

        Erik ji však zase hodně brzo usadil.

        „Ten dráp sice měl, ale už ho nemá. To si nepamatuješ, že nám to sám řekl?“ zasykl.

        „Ale to já přece vím!“ odpověděla. „Ale pokud byly ty potvory skutečně nezranitelné, tak přeci ten dráp vůbec nemusel shořet!“

        „Ujišťuji vás, že jsme tam opravdu nic zvláštního nenašli. A pokud tam něco bylo, tak to zcela určitě shořelo. Nezbylo tam totiž nic jiného než hromada plechu… Samozřejmě je velice nepravděpodobné, že by vás napadly nějaké příšery, ale dokud nebudou nějaké hmatatelné důkazy, nemůže s tím zatím nic dělat. Vaše tvrzení zatím nestačí, i když je vás tolik!“

        V tu chvíli se ozvala tupá rána, jak Parsleyho křeslo vší silou narazilo do zdi. Psychiatr z něj doslova vyletěl a ve vteřině stál před Chivem.

        „To snad ani není pravda, Oscare!“ vyjel na něj. „Neříkej, že jim ty výmysly věříš?!“

        „Nic takového jsem neřekl,“ odvětil detektiv klidným tónem.

        „Ale znělo to tak!“ nedal se odbýt.

        „Hele Edgare, já musím zachovat nestrannost a objektivnost, dokud se všechno neprošetří. Třeba tihle lidé mají pravdu, to já nemůžu vědět, ale třeba také nemají. To jde těžko posoudit. A od toho jsem tu já, ne ty. Ty se máš starat pouze o to, aby neutrpěli nějakou psychickou újmu, ze které by mohli mít následky po celý život…“

        „No dovol!“ ohradil se lékař. „Já mám snad prověřit jejich psychiku!“

        „A já mám na tvé doporučení a na základě důkazů rozhodnout, co je na tom pravdy. Pokud vím, teď tady pracuji já a mám své vlastní předpisy, jak při vyšetřování postupovat. Já tvé metody také nezpochybňuji. Edgare, ty víš, že jsi můj dobrý přítel, a já pevně věřím, že se neurazíš, když ti říkám, aby ses nepletl do mojí práce. Já se do tvé také nepletu. Myslím, že jsme si to řádně vyjasnili. A teď mě prosím nech dělat moji práci. Děkuji.“

        Parsley však nevypadal, že by ho chtěl nechat dělat jeho práci a ani nevypadal, že by se neurazil. Přemýšlel jsem, proč ho tedy Chive bral sebou, když zrovna nestál o profesní posudek od psychologa..

        „Ty jsi také můj dobrý přítel, Oscare, a proto nechci, abys ze sebe udělal hlupáka! Já už svou práci dělám alespoň dvacet let, nejméně, a myslím, že mám dostatečnou praxi, abych už po několika slovech poznal, když to někdo nemá v hlavě v pořádku, když mluví jako blázen!“

        „Já nejsem žádný blázen!“ vyletěl jsem. „A rozhodně nemám rád, když to o mě někdo říká, nebo jen naznačuje! Já vím co jsem viděl!“

        „Já vám to neberu, mluvím pouze ze svých zkušeností. Žádné chlupaté příšery neexistují! Je to jen výplod vaší fantazie!“

        „To není žádný výplod mé fantazie!“

        Než však stačil Parsley něco namítnout, rozrazily se dveře jeho pracovny dokořán. Dovnitř vpadla Klára. Celá udýchaná a uřícená se opřela o zeď.

        „Musela jsem po schodech! Výtah byl úplně zacpaný!“ vysvětlovala ten svůj „jazyk na vestě“. „Stalo se něco strašného! S Dannym! Rychle! Musíte se mnou! Musíte se na to podívat! Je to strašné!“

 

16. Napadení

        Všichni jsme zděšeně vyskočili. Klára se svezla na podlahu, přitom se stále opírala o stěnu. Z nízkého stolku sebrala nějaký papír a začala se jím ovívat. Odmítala nám cokoliv říct a pořád tvrdila, že to musíme vidět sami.

        Na nic jsme proto nečekali a vyhrnuli se ven. Výtahy už byly naštěstí volné a tak jsme nemuseli po schodech. V chodbě u Dannyho  pokoje stála spousta čumilů, mezi nimi i pacienti a lékaři.

        Chive se prodral zástupem až k otevřeným dveřím pokoje. A my všichni jsme ho následovali. Po místnosti pobíhalo sem tam několik lékařů. Jeden z nich nás odmítal pustit dovnitř, ale když inspektor vytáhl odznak, už nic nenamítal.

        Vešli jsme dovnitř. Pokoj byl v hrozném stavu. Pochybuji, že se ještě dalo mluvit o pokoji. Všechny postele byly převrácené a všude po zemi se válely rozsápané peřiny a z podlahy nasávaly rudou krev. Stěny byly rovněž podrápané a zacákané krví.

        „Co… co se tu stalo?“ slyšel jsem Erika, jak se ptá jednoho lékaře. Shodou okolností to byl ten samý, který nás před malou chvilkou odtamtud vyhnal.

        „Vlastně ani nevíme,“ odpověděl mu bledý lékař. „Támhle slečna,“ ukázal na Kláru, která stála u dveří a vypadala, že se každou chvíli zhroutí, „za námi najednou přiběhla s křikem, že se tu nejspíše něco děje. Prý slyšela křik a rány, ale dovnitř se bála jít. A tak šla za námi, no a my jsme tu našli tohle… Víte, kdybych věděl, co všechno se může stát, tak bych vás odtud rozhodně nevyháněl… Třeba by se to pak nestalo… Ach ano, člověk někdy dělá chyby, ale většinou to bohužel nemůžeme ovlivnit. Všechno to záleží jen a jen na osudu, i když někdy naše rozhodnutí může znamenat hodně…“

        Lékař se otočil a dal se na odchod.

        Já jsem zatím zamířil do rohu u okna, kde ještě nedávno stála Dannyho postel. Teď tam samozřejmě byla taky, ale celá převrácená a zamazaná od krve. Pod ní ležela halabala pokrývka, na některých místech začernalá a vytažená z povlaku. Ve změti látky jsem si všiml, že z ní vykukuje ruka. Zavolal jsem k sobě ostatní.

        „Není to to co si myslím?“ ptala se vystrašeně Fran.

        „Pochybuji,“ odvětila Klára. „Neviděla jsem ho odtud odejít… ale třeba ho už odtud odnesli… v nejlepším případě odvedli…“ dodala s nadějí v hlase.

        Ale to už jsme společně s Erikem odhazovali postel pryč. S rachotem se postavila a pak spadla na podlahu. Strhla sebou i část lůžkovin. Jenom matrace zůstala na zemi. Rychle jsme ji odklopili a rozhrnuli zbylé pokrývky. Klára a Fran stály přímo za námi a nakukovaly nám přes ramena. Ve chvíli, kdy se odhrnula poslední deka, se za námi ozvalo zachroupání skla.

        Otočil jsem hlavu. Fran byla úplně namáčknutá na zdi a v očích měla zdrcený výraz. Nijak jsem se jí nedivil. Před námi ležel Danny v louži krve. Když jsme ho přetočili na záda, ruce se mu rozhodily do stran jako nějaké dřevěné loutce. Oči měl vytřeštěné a zalité krví, která mu v několika pramíncích stékala po obličeji.

        Než jsme stačili cokoliv udělal, přiřítili se lékaři a odehnali nás odtamtud. Ustoupili jsme několik kroků vzad a sledovali, jak se doktoři snaží Daniela oživit. Bylo však už pozdě. Za chvíli nám Daniel zmizel pod čistým bílým prostěradlem, kterým ho přikryli lékaři, a už nikdy jsme ho neviděli.

        Ozvalo se další zachroupání skla. To se Fran otočila k oknu. Sklo bylo úplně vysypané a spousta střepů se válela po podlaze. Fran se vyklonila z okna, ze kterého k nám doléhaly houkačky policejních vozů, a vlasy ji povlávaly ve větru, který foukal dovnitř. Najednou však zpozorněla a hned na to jsem ucítil dloubanec do boku. Erik s Klárou nejspíše také, neboť se rovněž otočili. Fran na něco ukazovala. Podívali jsme se na okenní rám pozorněji.

        Do plastu byly vypálené drobné dírky a v kusu střepu byly zaklíněné…

        „Bílé chlupy!“ zašeptala Fran vzrušeně.

        „Myslím, že už vím, co se tu stalo,“ zašeptal Erik a vážně se na nás podíval.

 

17. Podezření

        Michel se odmlčel. Od dlouhého vyprávění mu už pomalu začalo vysychat v krku. Omluvil se , popadl ze stolu sklenici s vodou a řádně ji vyprázdnil.

        Štěně teď pospávalo v rohu místnosti, ve které bylo ticho jako v hrobě. Parsley seděl na židli nehnutě, dál převaloval v puse žvýkačku a tvářil se dotčeně, že si vůbec někdo dovolil o něm mluvit – a obzvlášť takhle. Michel si ho ale nevšímal. Mezerou mezi hlavami dvou novinářů zahlédl Marrowa. Tvářil se docela kysele, dělal si poznámky a očividně Michel pořád neřekl to, co by si přál slyšet.

        Michel položil skleničku na stůl a pohlédl na Chiva. Ten si jeho pohled vyložil správně. Počkal až dozní zadunění hromu a pokračoval.

 

        Celý pokoj byl vzhůru nohama. Všechno zpřeházené a rozbité. Největší záhada na tom však byla, kdo to mohl udělat, jak to udělal, ale hlavně proč to žádný z těch lidí nepřežil.

        Rozhlédl jsem se po místnosti. Lékaři zrovna odcházeli od Daniela Gruba. Pánové de Fraise a Berry a slečny Spannerová a Plaitová se vykláněli z okna. Když jsem k nim zamířil, slečna Plaitová spěšně opustila pokoj a slečna Spannerová cosi strčila velkou rychlostí do kapsy. Dělal jsem, že to nevidím.

        „Myslím, že byste radši měli jít domů a odpočinout si,“ poradil jsem jim, „bylo toho na vás moc a rozhodně byste se měli pořádně vyspat…“

        „Byl bych radši, kdyby tu ještě zůstali…“ ozval se za mnou hlas Edgara Parsleyho, „rád bych si s nimi pohovořil.“

        „Nemyslím, že je to vhodné, Ede,“ otočil jsem se. „Ti lidé si už dnes prožili dost,“ ukázal jsem na postel pana Gruba. Zdálo se, že to Edgar pochopil. „A potřebují si odpočinout!“ Obrátil jsem se zpátky na přátele stojící u okna: „Prosím, můžete odejít. Nic vás tady nedrží. Na shledanou.“ Přát jim příjemný večer mi v tu chvíli nepřišlo zrovna vhodné. Zdálo se, že jsou opravdu rádi, že jsem je propustil.

        „Zase se mi pleteš do moji práce, Oscare!“ zvolal Edgar nakvašeně.

        „Nepletu se ti do ničeho,“ zněla má nevrlá odpověď.

        „Ale ano! Já ti lidi potřebuji vyšetřit! Třeba žádné příšery neexistují – o čemž vůbec nepochybuji – a všechno si to vymysleli! Je zcela možné, že za ten masakr s autobusem můžou oni! Třeba jsou to úplní maniaci! A tys je nechal jít!“

        „I to je možné,“ odvětil jsem. „Ale copak nemáš oči? Copaks neviděl, jak ti lidé vypadali? Jak byli strhaní a unavení? Nechápu, co ty jsi za člověka, Edgare. Zajímá tě jenom tvoje práce a věda…“

        „No dobře, jak chceš,“ odvětil uraženě, „já mám čisté svědomí,“ řekl ještě a odkráčel.

        Přistoupil jsem blíže k oknu. Rukou i pohledem jsem přejížděl po rámu okna. Copak to může být asi tak zajímavého, že to musí schovávat? A pak jsem na to narazil. V kousku střepu, který trčel v rámě, povlávaly asi tři bílé chlupy nebo vlasy – těžko říct. Promnul jsem si ruce. Trošku jsem zapochyboval o jejich původu.

        Zdálo se mi nepravděpodobné že by pocházely ze svetru slečny Plaitové – měla na sobě totiž nesmírně chlupatý bílý svetr. Ale proč by zrovna ona ty chudáky zabíjela? Jak? A proč by ty chlupy slečna Spannerová schovávala? Ale Plaitová tu přece byla sama, takže měla dost příležitostí. Zeptal jsem se několika lidí kolem, jestli ji někdo neviděl jít dovnitř. Moc jsem však nepochodil. Nidko nic zvláštního neviděl.

        Nedávalo mi to smysl. Plaitová ani nebyla od krve. V pokoji sice předtím byla, ale to se ty její chlupy nemohly dostat mezi střepy. Ostatně mohly se tam dostat teď. A také chyběl motiv. Každopádně… policista musí počítat se vším.

        Zavolal jsem si jednoho nižšího policistu a nařídil jsem Kláru Plaitovou sledovat. Jen tak, pro jistotu. Nic jsem nehodlal ponechat náhodě!

 

18. Ve křoví

        Chive se odmlčel. Michel si už trochu odpočinul a tak pokračoval.

 

        Opustili jsme tedy pokoj. Rozhodli jsme se nezůstávat déle v nemocnici. Museli jsme z toho všeho vypadnout. Potřebovali jsme čerstvý vzduch a pořádně si pročistit hlavy.

        Klára kamsi zmizela a nikdo jsme nevěděli kam. Našli jsme ji až venku. Seděla na lavičce před nemocnicí, v puse zapálenou cigaretu a koukala kamsi před sebe. Asi jsme ji vyrušili z hlubokého přemýšlení, neboť když jsem na ni promluvil, úplně se lekla a cigareta ji vypadla na chodník. Erik ji okamžitě zašlápl.

        „My-myslím, že budu muset jet domů. Nechala jsem Dyka samotného a řekla bych, že se mu to určitě moc nelíbí… Mám tu auto, nechcete hodit domů?“

        „Radši se projdem,“ odpověděl jsem.

        „Tak fajn… Tak já půjdu… Ahoj…“ vykoktala, zvedla se a nepřítomně zamířila ke svému autu. Za chvíli už oddrnčela pryč.

        „Abych řekl pravdu, mám o ní trochu starost,“ prohlásil Erik, když vozidlo zmizelo za rohem. „Nevypadala zrovna nejlépe… Ale že tak najednou…“

        „V takovém stavu by rozhodně řídit neměla,“ vyjádřil jsem svoji obavu i já.

        „Klára je dobrá řidička,“ namítla Fran.

        Bylo však už docela pozdě na to, abychom s tím něco udělali. Klára už dávno odjela. Všem nám to vrtalo hlavou proč se začala chovat tak divně. Nic jsme nevymysleli, a tak jsme se radši vypravili domů.

        Neušli jsme ani pár kroků, když jsem spatřil něco ležet v křoví. Tak zvláštně se to lesklo, obzvlášť ve svitu lampy. Určitě jsem už ten lesk někde viděl. Upozornil jsem na to ostatní a opatrně jsme rozhrnuli křoví. Na hlíně ležela hromada bílých chlupů a tmavé drápy se silně leskly v oranžovém světle.

        „Je to mrtvé nebo živé?“ ptala se roztřeseně Fran.

        „Nemám tušení…“ zamumlal Erik, sebral ze země klacek a trošku jím opatrně šťouchl do příšery.

        Čekali jsme, že obluda každou chvíli vyletí a vrhne se na nás, ale nic se nedělo. Dál klidně ležela a nevypadalo to, že by vůbec dýchala. Erik se odvážil, strčil do té bestie nohou a rychle ji odtáhl. Ale opět se žádná reakce nedostavila. Erik se k té obludě znovu přiblížil a tentokrát ji rázným kopancem převrátil na záda.

        Příšera měla přivřené oči a z pootevřené tlamy ji čouhal černý jazyk. Těsně nad pravým okem měla tmavou ránu, ze které odkapávala nějaká černá tekutina přímo do trávy a pomalu se vpíjela do hlíny.

        „5ekl bych, že je to mrtvé,“ řekl potichu Erik a ukázal do křoví. „Na hlavě to má černou ránu, myslím, že je to krev…“

        Fran nahlédla do křoví.

        „Černá krev? To je zvláštní…“

        „Teď jsem si vzpomněl, že jsem na zemi v tom pokoji viděl nějaké černé skvrny… Nevěnoval jsem jim však žádnou pozornost… Myslel jsem, že se jen něco rozlilo nebo že je to odřená podlaha…“

        „Asi se snažili bránit,“ odpověděl Erik pohotově. „Museli jí něčím praštit, rozbít ji hlavu. Jí se však podařilo utéct, ale nepřežila to. Je to celkem logické,“ rozhlédl se po nás.

        „Co teď?“ ptala se Fran.

        Naše pohledy se střetly. Nebylo potřeba ani slov, abychom věděli, co udělat.

 

19. Pitva

        Ani nevím, proč jsme tenkrát tělo té příšery nevzali a neodnesli nahoru inspektoru Chivovi. Možná nám to nepřišlo na mysl, možná jsme celou tu záhadu toužili rozluštit úplně sami. Těžko říct, nedokážu to posoudit.

        Místo toho jsme tu obludu popadli a ve vteřině jsme opustili prostor nemocnice. Šli jsme k Erikovi domů. Samozřejmě že jsme se nepromenádovali po hlavní třídě, kde by asi náš „náklad“ vzbudil pozornost lidí, kterých (i když byla hluboká noc) bylo po ulicích spousta. Nenápadně jsme se však kradli postranními uličkami. Přesto jsme k Erikově domu dorazili docela brzo.

        Měli jsme štěstí, neboť když jsme vstupovali do dveří, začínaly z nebe padat první dešťové kapky. A než se dveře stačily zabouchnout, rozpršelo se naplno a kapky s bubnováním narážely do oken.

        Erik rozsvítil a rázem jsme se ocitli v prostorném obývacím pokoji.

        „Kam s tím?“ ptal jsem se prohýbal se pod tíhou té obludy.

        Erik se rozhlédl po pokoji, jeho zrak spočinul na bílém koberci a bílé sedačce.

        „Hmm…“ zamyslel se, „asi to hodíme do kuchyně…“

        Odvlekli jsme tedy obludu na kuchyňský stůl.

        „Co teď ?“ ptala se Fran a opatrně setřela obludě z koutku tlamy zelené sliny. Chvíli si jen tak prohlížela, jak se jí lesknou na prstech, a pak… „Au, au!“ zaúpěla a snažila se zelenou tekutinu, která teď  bublala, setřít.

        První se vzpamatoval Erik. Rychle k ní přiskočil a v příštím okamžiku už ji strkal ruku pod tekoucí vodu.

        „Opatrně, Fran!“ slyšel jsem ho říkat. „Je to přece kyselina… Copak už jsi zapomněla, jak to Michelovi málem sežralo nohu?“

        Zatímco se Erik a Fran potýkali s náplastí, prohlížel jsem si příšeřinu srst. Měla tuhé a hrubé chlupy, které trčely do všech stran. Trošku jsem tu obludu šťouchl prstem do přivřeného oka. Bylo měkké jako tvaroh a prst se mi do něj málem zabořil.

        V tu chvíli se u mě vynořili Erik a Fran. Erik držel v ruce obrovitý nůž. Uskočil jsem stranou, neboť to už skoro vypadalo, že ho chce zabodnout přímo do mě. Jak se dalo čekat, nestalo se tak.

        „Mrknem se do ní?“ zeptal se a přejel nás pohledem.

        Samozřejmě že jsme souhlasili. Napjatě jsme sledovali, jak se špička nože zabořila do obludiny chlupaté hrudi. Za malý moment už kudla dojela až k chlupatému okraji břicha. Objevil se tmavý řez a Erik odložil nůž zacákaný černou krví.

        Podívali jsme se na sebe, jako bychom se domlouvali, kdo se do toho odváží hrábnout. Padlo to opět na Erika. Vymluvili jsme se na to, že on je tu doma a tak má přednost.

Vykouzlil na obličeji výraz: Proč zrovna já? Přesto však odhodlaně zamířil do koupelny a několik vteřin se odtamtud ozývalo pouze rachtání a řinčení. Po chvíli se vynořil s párem bílých gumových rukavic na rukou.

        „Jdeme na to!“ prohlásil a zabořil ruce přímo do řezné rány na břiše bestie. Ozvalo se odporné začvachtání a my jsme se rázem dívali do černých útrob příšery.

        Musím říct, že jsme tam neviděli absolutně nic. Erik se přemohl a zabořil ruce ještě hlouběji do slizkých, kluzkých a černých vnitřností.

        „Nic zvláštního,“ ozval se a dál se přehraboval v břiše obludy. „Střeva, žaludek, játra, srdce… ale co je tohle?“ zarazil se a ohmatával něco kulatého a na pohled měkkého.

        Nikdo nic neřekl. Fran mu mlčky podala nůž. Erik ho pevně uchopil a zařízl. Sotva se špička nože dotkla lesklé koule, ta najednou jako by explodovala. V tu ránu jsme leželi přimáčknutí na podlaze.

        „Co to proboha bylo?“ ptala se Fran, když jsme se znovu napřímili.

        „Nemám tušení…“ zamumlal jsem. „Asi nějaký obranný systém nebo co…“

        Rozhlédli jsme se kolem. Všude po zdi a nábytku byly zelené cákance, které do nich vypalovaly dírky.

        „Spíš zásobárna slin,“ odpověděl Erik.

        V tu chvíli ve vedlejší místnosti zadrnčel telefon. Byl jsem nejblíž a tak jsem se vyřítil z kuchyně a za malý okamžik už zvedal sluchátko.

        „Aló?“ optal jsem se a rukou si uhlazoval vlasy.

        „Micheli?“ ozval se rozrušený hlas. „Micheli, jsi to ty?“

        Souhlasně jsem zamručel.

        „Já… volala jsem nejdřív k tobě, potom k Fran, ale nikdo to nebral…“

        „Jsme všichni u Erika,“ odvětil jsem. „Děje se něco, Kláro?“

        „Já jsem něco zjistila!“ zvolala. „Něco co by se vám mohlo hodit… Víš, já jsem vám to moc nevěřila, nechtěla jsem vám to však říkat, jsme přece přátelé… Ale když jsem viděla ty chlupy, tak jsem byla nucena uvěřit… Ale myslím, že to teď není podstatné… Něco jsem zjistila!“

        „A co? Co jsi zjistila?“ vyhrkl jsem do telefonu.

        „Takhle ne… Přijeďte ke mně. Ukážu vám to. Teď hned!“ dodala roztřeseným hlasem a zaklapla telefon.

 

20. Mapa

        Vřítil jsem se zpátky do kuchyně tak rychle, jak mi to zraněná noha dovolovala. Erika a Fran jsem našel na kuchyňské podlaze s hadry v rukou. Když jsem jim sdělil, co mi právě teď Klára řekla, úplně vyletěli a hadry odlétly kamsi do kouta.

        „Jedem!“ vyhrkl Erik. „Mám tady auto!ů a vyřítil se z kuchyně.

        „Ale co všechno tahle tady?“ ozvala se Fran a prohlížela si špinavou kuchyni a obludu na stole.

        „To nech být!“ zasyčel jsem. „Uklidíme to, až se vrátíme!“

        Vyběhli jsme ven. Erik už měl auto nastartované a s rozsvícenými světly čekal před domem. Otevřel jsem dveře a zalétl na přední sedadlo. Fran se posadila za nás.

        Vystartovali jsme rychlostí světla. Ulice byly skoro prázdné. Nejspíše se nikomu v takovém slejváku nechtělo vycházet ven. U Kláry jsme byli asi za čtvrt hodiny. Klára bydlela v cihlovém domě, kde kromě ní žilo ještě několik rodin.

        Vystoupil jsem a zabouchl dveře. Sotva jsem udělal několik kroků, byl jsem promočený na kůži. Rozhlédl jsem se kolem. Ulice byla prázdná. Jen kousek od nás stálo tmavé auto. Očima jsem vystupoval po patrech, až jsem spočinul na oknech ve čtvrtém poschodí. Očekával jsem, že v nich bude rozsvíceno, ale byla tmavá stejně jako ta okolní.

        Dlouho jsme na nic nečekali a zapadli do dveří. Výtah bohužel nejel, a tak jsme to museli vyšlapat pěšky. Nejspíše nešel proud, protože světlo nesvítilo a zvonek nezvonil.

        Erik ho ještě několikrát stiskl, ale stejně se neozvalo ani nejmenší zadrnčení. Pokrčil rameny a lehce zaklepal. Ozvalo se duté zaťukání a v tu chvíli Erik ruku stáhl.

        „Je otevřeno,“ poznamenal a nejistě se na nás podíval.

        „Třeba nás očekávala a tak otevřela. Možná abychom si nemysleli, že není doma, když nejde ten proud…“ zamyslela se Fran, ale bylo vidět, že tomu sama moc nevěří.

        „To se mi nezdá,“ ozval jsem se. „Klára přece není tak neopatrná, aby nechala někde v pět hodin ráno, nebo kolik vůbec je, dveře otevřené dokořán…“

        „Souhlasím s Michelem,“ odpověděl Erik. „Tak se mi to nezdá…“ Vzal za kouli i dveří a chtěl otevřít, ale… „Něco tam je, něco, co mi brání otevřít!“

        Přiskočil jsem Erikovi na pomoc. Zatlačili jsme do dveří. Vypadalo to jako když před nimi něco leží a přitom to drží kliku. Zabrali jsme ještě jednou. Vtom to však povolilo a my najednou ve škvíře mezi rámem a dveřmi spatřili, jak na kobereček spadla s bouchnutím lidská ruka celá od krve.

        Všichni jsme úplně zbledli. Krve by se v nás nedořezal. Ještě jednou jsme pořádně zabrali. Dveře konečně povolily, přesto jsme museli napnout všechny síly, abychom je otevřeli alespoň tak, abychom mohli projít.

        První se dovnitř nahrnul Erik, v patách za ním já a pak Fran. Erik okamžitě nakoukl za dveře. Rychle jsem ho následoval. Vzápětí jsem ztuhl stejně jako on. Fran nám nakukovala přes ramena. Ne však dlouho. Když spatřila to, co my, ustrašeně zacouvala několik kroků dozadu a vzápětí se ozvala dunivá rána, neboť uklouzla po něčem rozlitém na podlaze. Byla tak vyděšená, že ani nevykřikla.

        Rychle jsem přibouchl dveře a Klářina mrtvola, dosud spočívající v sedě v rohu, se svezla na zem a rozplácla se na ni. Ruce rozhodila kolem sebe a vlasy ji zakryly obličej tak dokonale, že zděšený a zoufalý výraz ani nebyl vidět.

        Najednou se z vedlejší místnosti ozvalo kňučení. Šel jsem se tem podívat. Sotva jsem vstoupil do dveří, vyřítilo se něco bílého zpod postele a se skučením a pištěním se mi to propletlo mezi nohama. Z chodby jsem uslyšel vyjeknutí. Jako na povel jsem se otočil. Fran stále ležela na zemi, na hrudi měla tu bílou věc a podle všeho se jí to snažilo olízat obličej.

        Najednou mi svitlo.

        „C´est le chien de Klára!“ zvolal jsem a vzal štěně do náručí.

        Erik zatím odtahoval Kláru stranou od dveří. Fran se zrovna zvedala ze země. Ukázalo se, že uklouzla po krvi – Klářině krvi -, která byla všude kam jsme se jen podívali.

        „To je hrůza,“ zamumlal Erik, když sebral ze stolku baterku a posvítil s ní na podlahu. Poté přejel i stěny. Byly podrápané a plné krvavých cákanců.

        „Kdo to jen mohl udělat?“ ptala se Fran a oprašovala se.

        „Spíš co…“ řekl Erik a chodil i s baterkou po bytě. „Ale řekl bych, že je to celkem jasné…“ Ocitl se znova na chodbě a posvítil na Klářino tělo. Světlo se pomalu šplhalo po roztrhaných zakrvácených šatech a po rozsápané pokožce. „Tohle by člověk asi nedokázal. Takhle brutální vraždu… Fuj!“ Přesunul světlo na podlahu, abychom se na to nemuseli dívat. „A proč by ji taky někdo chtěl zavraždit? Napadá mě jenom jeden, nebo spíše jedny. Jako to zkoušely s námi. I když absolutně nemám tušení proč…“

        „Takže ty si myslíš, že…“ zeptala se roztřeseně Fran.

        „Jistě. Kdo jiný?“

¨       „Ale vždyť s tím přece Klára neměla nic společného…“

        „Mě to přijde docela logické,“ řekl Erik. „Teď ale musíme najít to, co nám chtěla Klára ukázat…“

        „Třeba nám nechtěla nic ukázat,“ mínila Fran, „ale chtěla nám to říct.“

        „To je také možné, ale to už nám bohužel asi nebude moc sdělit…“

        „Stejně bychom se tu měli porozhlédnout,“ navrhl jsem.

        Moji kamarádi jen mlčky přikývli.

        Jali jsme se prohledávat celý byt. Vzal jsem si na starost obývací pokoj. Chvíli jsem se jen tak přehraboval ve všech možných věcech. A pak jsem najednou u křesla spatřil ležet nějaký kus papíru s červeným fixem. Vrhl jsem se k němu a zvedl ho. Byla to mapa na které byla zakroužkovaná nějaká jeskyně – a zrovna kousek od dopadu toho vesmírného objektu. Bylo mi jasné, že je to ono. Okamžitě jsem zburcoval ostatní. Ani jsme se o tom nemuseli dlouho dohadovat. Věděli jsme, co musíme udělat – rozhodli jsme se tam ihned zajet.

        Nějak jsme ani nevnímali, že kousek od nás spočívá tělo naší zavražděné kamarádky. Prostě jsme jenom toužili po tom zjistit, co to všechno k čertu znamená…

        Sebrali jsme Dyka – nemohli jsme ho tam přece nechat! Stiskl jsem ho do náručí, ale psík se najednou začal zmítat a všemožně se snažil vymanit z mého sevření. Nechtěl jsem ho pustit, ale když čmušík několikrát pronikavě dunivě zaštěkl a potom mě důkladně poškrábal, byl jsem nucen to udělat.

        „Co se s ním děje?“ zeptal jsem se překvapeně. „Je na mě přece zvyklý, tak co to vyvádí?“

        Dyk se mi vyškubl z náručí. Čekal jsem, že se rozeběhne ke Kláře, ale on zamířil k jedné dřevěné skříni v obýváku. Začal do ní škrábat jako o život a při tom štěkal a vrčel, že to muselo být slyšet až v přízemí.

 

---