Špatný čas a špatné místo

Jdu temnou ulicí. Právě vyřčená slova pomalu dosedají na zem mého vědomí jak sněhové vločky. Chladí a pálí. Jak prsty ledové královny kdyby mi česaly vlasy a pronikaly dovnitř. Pomalu, pomalu se ve mně zdvihá touha křičet a mlátit kolem sebe ale ještě nedokáže překonat brány mého seboovládání. Na ulici nikdo není. Otočím hlavu nahoru abych viděl ten osvětlený balkon. I Julie by jí ho mohla závidět. Ona nevyšla a nepodívala se. Zdá se, že ani posledního pohledu nejsem hoden.

Pokračuji tou ztemnělou ulicí jen co noha nohu mine. A kolem stojí lampy jako smějící se figury co křičí a ukazují na mně svými světelnými ukazováčky. Tak tohle je ten hlupák, ten smíšek a štěstístrůjce co si myslel že ohrané sny se plní. Zuby se mi sami zatnou a křeče mi probíhají tváří. Je to jak němý výkřik. Ještě nepřišel okamžik křičet nahlas. Co by si myslela? Jen bych spadl hloub do propadliště dějin.

Sídlištní hodiny ukazují dvě hodiny ráno. Tma a ticho lítají kolem mé duše a litují mě. Ta lítost jen přilévá olej do hořící číše mého vzteku. Balkon zhasl. Tělem mi začínají projíždět vlny horka střídané zimnicí. Před očima se míhají obrazy. Ty proklaté sny které mě mučí už roky a nepřestávájí a nepřestanou a nepřestali a po kterých toužím každou noc kdy ležím v posteli a koukám do stropu. Její slova stará jen několik minut a stále teplá jako ranní noviny víří v mé hlavě. Jako kladiva bijí do stěn mé lebky. Jako nože přejíždějí po očích zevnitř. Asi mi praskne hlava.

NE! NEMOHLA JSEM! NEMŮŽU! NEMOHU! NECHCI! NESMÍM! NE! NIKDY! NEBUDU MOCI! NIKDY! NE! BUDE TO TAK PRO TEBE LEPŠÍ!

Jako kdyby byla nějaký zatracený soudce. Zakláním hlavu. Ze rtů se pozvolna dere výkřik. Svaly na krku se stahují, pěsti svírají a rozevírají. Teď už je to řev. Připadám si jako lev. Rozhodně jako zvíře. Zahnané do kouta. Poslední svého druhu. Řvu a řvu a řvu. Žádné slzy. Skrz rudý opar, jenž se rozprostírá přes sklivce vidím postavu. Má svatozář a černý oblek. Kouká na mně s pohrdáním. Nevysmívá se ani nelituje. On jen VÍ. Čekals a nedočkal ses. Obrnil ses trpělivostí a vírou. A tvá trpělivá pevnost víry se zbortila jk kolos na hlíněných nohou. Prohrál si uvnitř sám se sebou a se mnou. S Osudem,se Smůlou,s Požíračem Snů, s vlastní volbou...

Už skoro nevidím. Jen tvář Osudu jak se koupá ve světle. Vrhám se na tu tvář. Vím jak na to. Dával jsem pozor. Uder střídá uder. Zase křičím. Mělo by mě to uvolňovat, ale s každým výkřikem se svaly ještě více stahují, plíce víc roztahují, srdce nabírá na síle. Zabiju ho. Zabiju ho za to co mi udělal...

Hammer a další uder. Mlátím do něj jako bláznivý. Hlavou. Koleny a holeněmi. Osud se pořád jen dívá. Bez emocí. Ruzzuří mě to ještě víc. Víc,víc,víc. Už ani neslyším a necítím. Smysly odchází. Na jazyku poznám krev. Prokousnutý? To je asi jedno. Klouby na rukou praskají bolestí a nohy taky. Je to skoro příjemné. Rozhodně vítané. Je to změna po té PRVNÍ bolesti. Jeho obličej se změní na lampu. Jsou na ní krvavé skvrnky. Vzlykaje se sesunu vedle lampy a opřu se o ní. Žádné slzy. Pořád mnou zachvívají křeče a hněv. Ruce se mi třesou a zuby drkotají. Natahuji jako kdybych měl začít brečet, ale nic neteče. Pod víčky se přece jen něco hromadí,ale je to žhavé. Oči mě pálí a nevidím přes krev co mi teče z čela. Asi zase řvu, zní to spíš jako ozvěna.

„Pane, jste v pořádku?“ příjemný dívčí hlas. Zní skoro jako ten její. Podobnost hlasů mě vrhne do víru vzpomínek. Rozesmáté tváře, vůně, pocit když jí pevně držím a jsem jako maják v mlze do které spadla. Maják u kterého její loď nepřistane. A ty Sny. Všechny ty sny co se mi zdají už roky. Každý se mi přehrává znova a znova. NEMOHU! NECHCI! NESMÍM! NE!

„Pane, není vám nic?“ vzhlédnu abych viděl tu dívku co na mě mluví. Spatřím tvář co se koupe ve světle. Tvář Osudu. Už je tu zase. A s poznáním přichází i další zuřivost. Vzlýná jako žluč kdesi z vnitřku a přetéká, vytéká mi koutky ust a nosem. Chňapnu po tom obličeji. Neslýším žádný hlas. Škrábu a mlátím po tom světle co obklopuje tu tvář. Vím jak na to. Dával jsem pozor. Koutkem vnímání najdu celou jeho siluetu. Nebo snad její? Nepamatuju se. Vrhám se mu po nohách a strhnu ho k zemi. Klečím na něm. Teď už je pozdě. Bij a znova a znova. Tentokrát se jeho výraz mění, už není netečný. Nejdřív má v očích strach který se mění v děs, pak paralizující hrůzu. Teď jsme zvířata oba. Jenže já jsem lovec a ona kořist. Zapomínám na to co jsem se naučil a mlátím do té tváře jen jak mi velí instinkty. Duše někam zmizela, zbyl burácející vulkán a rozbouřené moře.

Ruce mám od krve. Ale teď už není moje. Oba křičíme. Ona hrůzou a já hněvy a maniakální radostí.

Bože už by měl být mrtvý, tolikrát jsem udeřil. Ale stále dýchá! Své prsty ovynu kolem průdušnice a tisknu. Nevím jestli mám dost síly ani jak dlouho to bude trvat, ale snažím se vymáčknout život z jejího těla. Dokonáno.

Postavím se. Rudý opar se rozplývá, křiky ustanou, šílenství pomine. Chladně hledím na tělo jež leží pode mnou. Strnu. Takže jsem zabil Jí namísto Něho. Žádné slzy...

Nebo možná ano...