Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRenovace nejen bytová
11. 08. 2007
0
0
1025
Autor
geper
Renovace nejen bytová
Petr se pomalu loudal z odpolední šichty a skoro to vypadalo, že se mu domů ani pořádně nechce. Byla vlahá letní noc provoněná kvetoucími lípami, pod kterými se zrovna ploužil. Žil už pár měsíců sám a často si při návratu domů prodlužoval cestu skrze vilovou čtvrť, kde na jejím konci bydlela jeho letitá kamarádka, která shodou okolností byla již také nějaký čas sama.
Za domky, pod dlouhou zalesněnou strání, stála vysokoškolská kolej přeplněná dívčím mládím, které se často bezostyšně producírovalo před otevřenými okny. Stačilo si jen sednout na vhodné místečko ve stráni a všechno bylo jak na dlani.
Petr už dávno věděl, které okno je zajímavé a které snad ani za skutečný pohled nestálo. Po čase se i slušně vybavil velkým dalekohledem, který neustále nosil při odpoledních směnách s sebou. Ještě jednou se ohlédl za malým domkem své kamarádky, z kterého v minulosti velmi často lítalo po razantní hádce nádobí i zavřeným oknem. V ten večer však zelo černou tmou. Povzdychl si a vyrazil směrem, kde se zaručeně vždycky něco dělo. Zmizel z cesty do březové stráně, kde už měl mnohokrát vyzkoušené místečko tak na úrovni osmého poschodí.
„ Hm. Dnes to asi bude výjimečně zajímavé, když je venku takové teplo, že kočky?“ spokojeně si zabručel a zapálil si cigaretu.
„ No jo, to bych se fakt divil, kdybys právě ty byla jednou jedinkrát sama…“ šeptal při pohledu do dokořán otevřeného okna v sedmém poschodí, kde na válendě dováděla výstavní bruneta se svým ryšavým milencem.
„ Hm. Štíhlá černovlasá bojovnice je taky v akci. Ale podívejme se, dneska má v prádle opravdickýho mužskýho…“ podivil se Petr. „ To už tě má ta tvoje vášnivá kamarádka asi taky dost, že? Nebo jsi snad toho názoru, že kvalitativní změna je taky život?“
Tradičně ležela opřená o pelest nahá, v jedné ruce knížku a druhou ve vlasech svého milence. Mezi koleny pokrčených nohu se aktivně pohybovala jeho hlava.
„ Hele kámo, tady se něco slaví…“ zvedl nadšeně obočí, když zaostřil triedr do pátého.
Zastihl pět děvčat v živé diskuzi, která jakoby na povel po chvilce skončila. Všechna, až na jednu, rychle usedla s rukama za zády a vyvolená roztočila dopitou láhev od vína. Na kterou ukázalo hrdlo, ta musela na hromádku odložit kus oděvu, což se vždycky stalo za hlasitého potlesku ostatních.
„ Kdybyste mezi sebou měly taky nějaké ogary, tak by to mohlo být o to zajímavější. A copak asi dělá ten váš přísný dozorčí orgán?“ špitnul a zahleděl se do příslušného okna.
Vždy přes jedno poschodí bylo uprostřed okno jasně identifikovatelné erárními záclonami pro všechna navlas stejnými.
„ Ale, ale, velká šéfka asi zase jednou někomu zabavila zakázanou videokazetu a teď si ji samozřejmě z pouhé povinnosti a kontrolně sama přehrává. Tak copak, líbí se ti to, ty vyhraněná moralistko?“
Pořádně zaostřil a ruku i s dalekohledem si opřel o kmen břízy. Trvalo dost dlouho, než se v blikání malé obrazovky zorientoval. Konečně rozeznal typicky nemravné pohyby spolu bojujících milenců na pornografické scéně. Moralistka ležela na válendě a vysoce aktivně si také prožívala viděný děj. Občas kazetu i zastavila a zase ji o kus vrátila.
Když pohledem zašvenkoval na hráčky s flaškou, byla už většina těch, které mohl vidět, nahoře bez. Zrovna si rudovláska s mohutným poprsím odkládala zbytek prádla. Velká ňadra se rozpustile zhoupla za jásotu spoluhráček, až si stydlivě zkřížila ruce na hrudi.
„ No jo, kočky, vy se holt máte. Hrajte si, dokud to jde, až vás pohltí obyčejný život, tak se k tomu už tak často a bezstarostně nedostanete. Já se raději spakuju a budu pokračovat v krasojízdě. Omluvíte mě s pochopením, že? Mám docela tvrdou šichtu za sebou…“ smutně se usmál a pomalu šel níž k dělnickému paneláku, kde byla drtivá většina oken už slepých. Jenom v třetím poschodí, kam pohodlně dohlédl, provokovalo okno svou načervenalou září.
Vylovil zase dalekohled a zaostřil. Byla vidět jen část postele a kus mužských nohou, které osvětlovala v rohu puštěná televize. Skoro měl pocit, že samotář na posteli onanuje. Jinak nebylo nic zajímavého k vidění.
V tuhle pozdní hodinu se tady stojí za to zastavit tak v pátek a v sobotu. To se dělnická třída uvolní a taky rozpomene, že nejen chlebem živ je člověk.
Petr zabalil fidlátka a vydal se definitivně na cestu k domovu. Než však opustil zarostlou stráň a pustil se do údolíčka, upoutal jeho pozornost opakující se šelest, nebo hlasy, které zatím neuměl definovat. Ani to by nebylo tak neobvyklé, protože nejednou byl svědkem, že si některá z obyvatelek vyběhla cílevědomě do přírody na krátké noční hrátky.
Ale tyto zvuky byly nějaké jiné. Opatrně, tak jak to viděl v indiánkách, se sunul za podivnými hlasy. Netrvalo ani tak dlouho a ve slepém vjezdu do stráně narazil na zaparkované auto. Měl velmi dobrý zákryt a bez problémů se dostal skoro až na metr k místu dění.
„ Nééé! Pane Radniční, slíbil jste mi, že mě jen odvezete domů a né sem do toho hnusnýho lesa. Prosíím!“ zanaříkal dívčí hlas.
„ Růženko, no tak, co vyvádíš? Venku je překrásná noc, copak ti to opravdu nic neříká?“
„ Říká, ale né s vámi a né ve vašem autě!“ křikla plačtivě.
„ Říká, ale né s vámi a né ve vašem autě!“ křikla plačtivě.
„ Neblbni a měj rozum, copak tě nějak ubude? Nikdo se nic nedozví a nakonec ani ty na tom nebudeš škodná, věř mi. Příští týden se vypisují kvartální odměny a dostaneš ještě něco navíc...“
„ Jste hluchej? Já už toho mám fakt dost. Co si vůbec o sobě myslíte? Nejsem nějaká taková hej počkej, kterou si za peníz můžete dle libosti oblejzat!“
„ Jste hluchej? Já už toho mám fakt dost. Co si vůbec o sobě myslíte? Nejsem nějaká taková hej počkej, kterou si za peníz můžete dle libosti oblejzat!“
„ Jen se nedělej. Viděl jsem tě s tím tvým ušmudlaným Mirečkem od třeťáků, jak jste si dávali. Ale se mnou si fakt přijdeš na svý a to teprve okusíš, jaký to doopravdy je. Co ti takovej zelenáč může tak asi dát a o správným sexu nemá stejně ani ponětí? Ještě tě zbouchne a ani si nic neužiješ, když budeš mít parchanta.“
„ Dejte okamžitě ty pracky pryč, nebo začnu volat o pomoc!“ trvala na svém.
„ Neser mě! Já ti dám volat o pomoc, ty spratku jeden namyšlenej. S Mirkem se vyválíš třikrát za šichtu a tady budeš dělat fóry?“
„ Pane Radniční, prosím, už toho nechte. Mirek je můj kluk a mám ho moc ráda. To je přece úplně něco jinýho!“
„ Neser mě! Já ti dám volat o pomoc, ty spratku jeden namyšlenej. S Mirkem se vyválíš třikrát za šichtu a tady budeš dělat fóry?“
„ Pane Radniční, prosím, už toho nechte. Mirek je můj kluk a mám ho moc ráda. To je přece úplně něco jinýho!“
„ Jinýho nejinýho, tak si třeba mysli, že je tady teď on a je to. Potom mi můžeš klidně povědět, kdo z nás byl vlastně lepší.“
„ Pomóóóc! Pomóóc...!“
„ Pomóóóc! Pomóóc...!“
„ Já ti dám pomoc, až se ti zatmí v palici!“ zacpal jí zřejmě rukou ústa. “ Tu blůzu si bleskem sundáš a ty ostatní hadry taky, nebo zažiješ něco, o čem se ti v životě ještě ani nezdálo!“ zavrčel výhrůžně, sklopil přední sedačky a nekompromisně jí zatlačil dozadu.
Zoufale kopala nohama, občas to i plechově zadunělo, jak zasáhla strop vozu. Ostré kramflíčky na několika místech projely čalouněním, což jej rozzuřilo až k nepříčetnosti. Petr stál jak zmrazený a nevěděl honem, co by měl podniknout. Z okna vyletěl cár bílé halenky, za chvilku podprsenka, která byla přetržená na dva kusy.
„ Drž už konečně tu svoji hubu, nebo ti ji zacpu jednou na vždycky! Ještě se jen pohni a je po tobě...jen cekni a rozsápu tě na tisíc kusů, to si piš!“ vrčel tak, že i po Petrovi přeběhlo mrazení.
„ Néééé, tohle přeci se mnou nemůžete dělat, pros…“ hlasitá facka vrátila nešťastnici slovo do úst.
„ Pustíš to!“ vyletěly boty, kusy sukně a kalhotky zůstaly viset těsně před Petrovým nosem. „ Vezmi si ho do ruky!“ zaslechl povel. „ Pořádně, copak si ho ještě nikdy nedržela, ty huso pitomá?“
Petr se začal třást po celém těle. Udělal ještě jeden krok vpřed a pomalu rozhrnul větve křoviska. Viděl, jak ji muž chytil za vlasy a silou cpal její hlavu do svého klína.
„ Prosííím...to bolí…“ zanaříkala nešťastnice.
„ Teď si ho vezmeš do huby, ale varuju tě, jestli dostaneš nějakej blbej nápad! Roztrhám tě na milion kusů!“
Dívčina se zoufale bránila, ale marně… Petr pustil opatrně tašku na zem, před očima mu blesklo červeně a jedním skokem stál u dveří. Zatím jej nikdo nezaregistroval. Prudce je otevřel a sevřená pěst, nadopovaná strachem a nenávistí, vší silou udeřila násilníka těsně pod pravou lopatku nahých zad. Ten zařval bolestí a snad taky leknutím.
„ Policie! Ani hnout, nebo ti z kožichu udělám pořádnej cedník na špagety…“ zavrtal mu dva prsty bolestivě do ledvin.
Růžena se vzpamatovala jako první. Vymotala se z jeho sevření a přitiskla se v koutečku zadní sedačky.
„ Vylez, ty grázle, hezky pomalu a pozpátku. Jak se dotkneš země, tak půjdeš okamžitě na kolena a pak na břicho! Jak ulehneš, tak nohy od sebe! Jeden, jedinej nešikovnej pohyb a máš to spočítaný. A nemysli si, že jen na vteřinku zaváhám, ty dobytku odpornej…“ zase do něj silou zarazil dva prsty.
Z auta se opatrně začal sunout mohutný, bělostně svítící nahý zadek. Muž si opatrně klekl na studenou, rosou smočenou zem a plazivě se přimáčkl do trávy.
„ Pracky dozadu!“ přišlápl jej silně nohou. „ Růženo, vylezte rychle ven!“
Zaváhala. Teprve po opakované přísné výzvě se dala do pohybu. Když vylezla, chytil ji Petr za ruku a přitáhl si ji k sobě. Ukazováček si opakovaně tiskl na rty a ukázal na ležící tašku, aby mu ji podala. Když ji otevřela, naznačil jí, že potřebuje řemínek z dalekohledu. Pochopila. Petr vzal úvaz a pevně stáhl obě zápěstí funícího ničemy na zádech. Ale to už mu vydatně Růžena pomáhala. Ona z rozčílení úplně zapomněla, že je zcela nahá. Jediná myšlenka, která ji držela při životě, byla rychle a navždy zneškodnit toho odporného Radičního.
Zaváhala. Teprve po opakované přísné výzvě se dala do pohybu. Když vylezla, chytil ji Petr za ruku a přitáhl si ji k sobě. Ukazováček si opakovaně tiskl na rty a ukázal na ležící tašku, aby mu ji podala. Když ji otevřela, naznačil jí, že potřebuje řemínek z dalekohledu. Pochopila. Petr vzal úvaz a pevně stáhl obě zápěstí funícího ničemy na zádech. Ale to už mu vydatně Růžena pomáhala. Ona z rozčílení úplně zapomněla, že je zcela nahá. Jediná myšlenka, která ji držela při životě, byla rychle a navždy zneškodnit toho odporného Radičního.
„ Nohy a zadek zasunout pod vůz!“ zavelel Petr a silně jej kopl do ramene.
Radniční zaskřípal zuby a pracně se s funěním vsoukal pod auto.
„ Ještě!“ dupl těsně vedle jeho zpocené hlavy.
Poslušně se tam nasoukal až po pás. Teď byl bezmocný, i kdyby neměl svázané ruce.
„ Ani se nehni, dobytku!“ přitlačil jej nohou. „ Co s ním uděláme?“ šeptl zděšené Růženě do ucha, která si teprve v ten moment uvědomila, že se o žádnou akci policie nejedná.
„ Vy nejste od policie?“ špitla a rychle si natáhla potrhanou spodničku.
„ Uhodla jste, nejsem. Ale klid. Chodím tudy denně z práce. To byla jen finta, aby náhodou nedostal hloupý nápady. A kdo vlastně to prase je?“
„ Zástupce ředitele našeho podniku. Je to skutečně prasák, který tohle udělá s každou, kterou si prostě jen tak pro svou zábavu vyhlídne.“
„ Hm. To je všechno hezký. Myslíte si, že to taky ta každá, následně dosvědčí? Abysme nakonec my, pod vlivem jeho kumpánů, neskončili před prokurátorem a on se zase jen nesmál. Tihle grázlové mají kamarády s jistotou úplně všude. A vy v podstatě mimo potrhaného oblečení nenesete žádnou stopu násilí…“ uvažoval racionálně Petr.
„ Zástupce ředitele našeho podniku. Je to skutečně prasák, který tohle udělá s každou, kterou si prostě jen tak pro svou zábavu vyhlídne.“
„ Hm. To je všechno hezký. Myslíte si, že to taky ta každá, následně dosvědčí? Abysme nakonec my, pod vlivem jeho kumpánů, neskončili před prokurátorem a on se zase jen nesmál. Tihle grázlové mají kamarády s jistotou úplně všude. A vy v podstatě mimo potrhaného oblečení nenesete žádnou stopu násilí…“ uvažoval racionálně Petr.
„ Jana, Petra, Karla, Květa a Dáša nám to dosvědčí na sto procent. Už ve fabrice nejsou a nemusí se teda ničeho bát…“ chrlila šeptem.
„ Takže zavoláme policii?“
„ To rozhodně. Je to jediná možnost, nebo to jeho řádění nikdy neskončí. A že nemám žádný škrábanec?“ sama si opřela nohu o práh vozu a nehty si přejela několikrát vnitřní stranu stehna. Pak čelem dvakrát prudce udeřila do hrany dveří, až se zapotácela.
„ To rozhodně. Je to jediná možnost, nebo to jeho řádění nikdy neskončí. A že nemám žádný škrábanec?“ sama si opřela nohu o práh vozu a nehty si přejela několikrát vnitřní stranu stehna. Pak čelem dvakrát prudce udeřila do hrany dveří, až se zapotácela.
„ Moment, to zase není tak jednoduchý. Co stopy pod vašimi nehty?“
„ Cože?“ klekla si vedle nehybného Radničního a podrápala jej na zádech i v obličeji tak, až začal ječet, jako by mu šlo o život. Zřejmě už také pochopil, že se o policii vůbec nejedná.
„ Kousek dole je telefonní budka. Půjdu zavolat a vy na něj dáte pozor...“
„ Na to okamžitě zapomeňte. Já tady s ním nebudu ani jedinou vteřinu…“ odmítla se vší ustrašenou rozhodností.
„ Na to okamžitě zapomeňte. Já tady s ním nebudu ani jedinou vteřinu…“ odmítla se vší ustrašenou rozhodností.
„ Máte nakonec pravdu. Ale ještě jednu věc udělejte. Vlezte si ještě jednou do auta, nazujte si boty a rozkopejte, co se dá. Jako byste se bránila. Ať to aspoň vevnitř vypadá jako po pořádném boji. Vaše čelo už taky roste...“ musel se usmát, s jakou chutí vběhla do vozu a nasazovala ostré kramflíčky všude, kam jen dosáhla. Pak zmizela k telefonní budce. Trvalo to víc jak půl hodiny, než se objevily dva policejní vozy, které přijely s houkačkami a rozsvícenými majáky. Během pár minut bylo před spícím panelákem neobvykle rušno. Jednotlivá okna se probouzela a několik lidí dokonce vyběhlo ven.
Nahého Radničního policajti vytáhli nekompromisně zpod vozu a ještě v policejním autě během několika minut všechno přiznal. Než se udělaly řádné protokoly na policejní stanici a lékařské prohlídky oběti, bylo už dávno po obědě druhého dne.
„ Tak, pane Rous, mockrát vám děkujeme za příkladný zákrok. Byla to opravdu moc dobrá a odvážná akce. To by fakt každej neudělal. Když jsme ho pořádně zmáčkli, tak z něj vypadly i některý zajímavý věci z oblasti hospodářské kriminality, po kterých jsme už dlouho marně pásli. V práci jste na dnešní odpolední omluven. Samozřejmě, že se váš zaměstnavatel o vašem příkladném činu písemnou formou dozví…“ skončil děkovnou řeč major vyšetřovačky.
„ Jsem rád, že se to všechno tak povedlo. Nejhorší bylo se rozhodnout a udělat první skok. Pak se už stejně nedalo couvnout.“
„ To je jasný. Ještě vás budeme za nějaký čas potřebovat jako svědka u soudu.“
„ To je bez problémů...“ stiskem ruky se Petr rozloučil.
„ To je jasný. Ještě vás budeme za nějaký čas potřebovat jako svědka u soudu.“
„ To je bez problémů...“ stiskem ruky se Petr rozloučil.
Na druhý týden, když se Petr zase pomalu ploužil v horkém odpoledni z práce, dorazil až na konec vilové čtvrti, kde na něj zavolala paní Jindříšková.
„ Haló, Petře, máš pro mě chvilku? Pojď na kus řeči, určitě tě trápí pořádná žízeň, když tě tak sleduju…“ sváděla jej z prahu rozsvícených dveří.
„ Jo, to ses tedy trefila. Žízeň mám holka takovou, že ji zřetelně vidím se vlnit přede mnou. Ahoj. Zase tě trápí nějaký problém s tím tvým nepolepšitelným Mirkem?“
„ Ale kdež. Tohle jsem vyřešila konečně z jedný vody na čisto. Už skoro před měsícem jsem podala žádost o rozvod. Ať si táhne za tou svou hospodskou cuchtou…“
„ Ale kdež. Tohle jsem vyřešila konečně z jedný vody na čisto. Už skoro před měsícem jsem podala žádost o rozvod. Ať si táhne za tou svou hospodskou cuchtou…“
„ To není možný! Že bys taky konečně dospěla a dostala rozum?“ přejel si rukávem zpocené čelo.
„ Já vím že to trvalo. Ale zato je to Petře už definitivní! Už jsem toho věčnýho hádání a rozbíjení věcí měla tak akorát dost.“
„ Jen neříkej. Tohle tady už přeci všechno bylo. Co když zase přileze s prosíkem?“
„ Tak to se spolehni, že si budu vědět rady....“ usmála se bojovně a podala mu vychlazené pivo, které hlučně otevřela jako zedník, o otvor západky zámku dveří.
„ Já vím že to trvalo. Ale zato je to Petře už definitivní! Už jsem toho věčnýho hádání a rozbíjení věcí měla tak akorát dost.“
„ Jen neříkej. Tohle tady už přeci všechno bylo. Co když zase přileze s prosíkem?“
„ Tak to se spolehni, že si budu vědět rady....“ usmála se bojovně a podala mu vychlazené pivo, které hlučně otevřela jako zedník, o otvor západky zámku dveří.
„ Takže když je to tak, Helenko, jak ti tedy mohu pomoct a hlavně v čem?“ zeptal se po vydatném loku z lahve.
„ Podívej se Petře kolem. Chtěla bych trochu renovovat. Byla jsem teď pár dní u rodičů a ti mi z radosti, když se dozvěděli, že jsem ho definitivně vyhodila, dali pořádnou finanční injekci na důkladnou opravu. Samozřejmě že jsem musela odpřísáhnout, že on už sem nevkročí a doložit to žádostí o rozvod. Já už chci taky žít normálně…roky mi utíkají a za chvilku ze mě bude stará bába a nic!“ rozhodila rukama.
„ Hm, tak to se dá pochopit. Však si taky i tvý rodiče s vámi užili. A jak si tu renovaci vlastně představuješ?“
„ Ani ti pořádně nevím. Natřít, co se dá, vymalovat, nebo vytapetovat. Někde padá omítka a nejen zvenčí.“
„ No jo, to se všechno bez problémů dá. Ale musím si to nejdřív pořádně prohlídnout. Pak by se musel poshánět materiál...“
„ Mně Petře stačí, když mi řekneš, co a kolik toho mám sehnat. Postarám se bez problémů…“ rychle mu skočila do řeči.
„ Hm, tak to se dá pochopit. Však si taky i tvý rodiče s vámi užili. A jak si tu renovaci vlastně představuješ?“
„ Ani ti pořádně nevím. Natřít, co se dá, vymalovat, nebo vytapetovat. Někde padá omítka a nejen zvenčí.“
„ No jo, to se všechno bez problémů dá. Ale musím si to nejdřív pořádně prohlídnout. Pak by se musel poshánět materiál...“
„ Mně Petře stačí, když mi řekneš, co a kolik toho mám sehnat. Postarám se bez problémů…“ rychle mu skočila do řeči.
„ No a kdy bys s tím chtěla začít?“
„ Kdyby bylo po mém, tak třeba hned teď…“ usmála se.
„ No, nakonec i to by šlo. Ale musím si všechno fakt nejdřív pořádně prohlídnout. Snad jedinej problém bude, že můžu vždycky až po šichtě. Dovolenou v podniku máme někde až za tři neděle. Pak můžu třeba i celej den...“
„ Ty na dovolenou nikam nejedeš?“ podivila se.
„ Nejedu. Však víš, jak to je. Když se takhle potácíš sám, tak tě to ani nijak mimořádně nikam netáhne…“ přiznal se bez mučení.
„ Kdyby bylo po mém, tak třeba hned teď…“ usmála se.
„ No, nakonec i to by šlo. Ale musím si všechno fakt nejdřív pořádně prohlídnout. Snad jedinej problém bude, že můžu vždycky až po šichtě. Dovolenou v podniku máme někde až za tři neděle. Pak můžu třeba i celej den...“
„ Ty na dovolenou nikam nejedeš?“ podivila se.
„ Nejedu. Však víš, jak to je. Když se takhle potácíš sám, tak tě to ani nijak mimořádně nikam netáhne…“ přiznal se bez mučení.
„ Hele, Petře…“ zaváhala. „ Ještě před třemi měsíci jsem zaplatila pro dva čtrnáct dní Itálii. Já vím, možná je to blbý, ale bral by si to jako odměnu za práci?“ navrhla.
„ Cože? S tebou čtrnáct dní v Itálii?“
„ No, ale jen kdybys opravdu chtěl. Nechci se ti v žádném případě vnucovat…“ malinko zrudla ve tváři.
„ No, ale jen kdybys opravdu chtěl. Nechci se ti v žádném případě vnucovat…“ malinko zrudla ve tváři.
„ Já to tak neberu, i když by mně to fakt nevadilo… naopak.“
„ Tak se později domluvíme, ano? Jinak bych ti za práci samozřejmě normálně zaplatila.“
„ To myslíš, Helenko, všechno opravdu vážně?“ nedokázal skrýt své překvapení.
„ Tak se později domluvíme, ano? Jinak bych ti za práci samozřejmě normálně zaplatila.“
„ To myslíš, Helenko, všechno opravdu vážně?“ nedokázal skrýt své překvapení.
„ Jistě…“ sklopila zrak a honem nevěděla, jak má reagovat. Skoro vypadala na to, že by teď raději držela pár facek, než by měla chuť něco dalekosáhle vysvětlovat.
„ Počkej, já to zase tak nemyslel. Ty mně nerozumíš. Opravdu jsi mě překvapila. Přece moc dobře víš, že tady o nějakém placení nemůže být ani řeči. Nikdy sis nevšimla, že jsi moje stoletá slabost? Pro tebe něco udělat, je pro mě přímo...“
„ To jsem si samozřejmě všimla, ale nikdy jsem tomu nekladla nějakou mimořádnou vážnost…“ zase se zarděla.
„ To jsem si samozřejmě všimla, ale nikdy jsem tomu nekladla nějakou mimořádnou vážnost…“ zase se zarděla.
„ To víš, že bych s tebou jel na dovolenou třeba i na kole do Himalájí. Jinak si samozřejmě svou půlku Itálie, kdyby se konala, moc rád i zaplatím.“
„ Tak to tedy ne. Když spolu někam pojedeme, tak jedině za podmínky, kterou jsem ti navrhla. Jinak to celý prodám a bude to.“
„ Fajn, ale prvnímu, co se přihlásí...“ nedal pokoj.
„ Tak to tedy ne. Když spolu někam pojedeme, tak jedině za podmínky, kterou jsem ti navrhla. Jinak to celý prodám a bude to.“
„ Fajn, ale prvnímu, co se přihlásí...“ nedal pokoj.
„ Ano, prvnímu, co...“ náhle jí to došlo a dala se do smíchu.
„ No konečně. Já už se fakt začal bát, že ten tvůj překrásný smích snad úplně zmizel. Nehledě k tomu, že je nutno nejdříve udělat pořádnej kus práce a pak se teprve hádat o odměnu.“
„ To máš vlastně taky pravdu…“ ráda uznala.
„ A co by tomu asi tak řekli lidi?“ nadhodil.
„ Prosím tě? To tě ještě zajímá? A co říkali tomu, když lítaly talíře a židle z okna? Když jsem se styděla jít pro samý modřiny na nákup? Vážně si myslíš, že mě jenom malinko zajímá, co kdo řekne? Jsem svéprávná a dokonce i dávno plnoletá, ne?“
„ Asi máš pravdu…“ pokrčil souhlasně rameny.
„ Kde byli ty lidi, když jsem řvala o půlnoci o pomoc? A takoví by mě chtěli moralizovat? Musela bych dostat záchvat smíchu!“ dala si ruku v bok.
„ To máš vlastně taky pravdu…“ ráda uznala.
„ A co by tomu asi tak řekli lidi?“ nadhodil.
„ Prosím tě? To tě ještě zajímá? A co říkali tomu, když lítaly talíře a židle z okna? Když jsem se styděla jít pro samý modřiny na nákup? Vážně si myslíš, že mě jenom malinko zajímá, co kdo řekne? Jsem svéprávná a dokonce i dávno plnoletá, ne?“
„ Asi máš pravdu…“ pokrčil souhlasně rameny.
„ Kde byli ty lidi, když jsem řvala o půlnoci o pomoc? A takoví by mě chtěli moralizovat? Musela bych dostat záchvat smíchu!“ dala si ruku v bok.
„ Dobře, dobře. Já jsem jen chtěl slyšet tvůj názor. Jsem nakonec rád, že se na to díváme úplně stejně. Přitáhnu nutný nářadí a dáme se prostě do toho. Vždyť nás žádný termíny nakonec nehoní, že?“ znova se napil z lahve.
„ Možná by nebylo taky od věci, kdyby sis s nářadím přinesl něco, co by ti tady po dobu opravy umožnilo třeba i přespávat, tam v horní cimře. Považovala bych za úplnou blbost, abys po druhý šichtě u mě ještě caprtal dva kilometry domů, kde tě stejně nikdo nečeká.“
„ Možná by nebylo taky od věci, kdyby sis s nářadím přinesl něco, co by ti tady po dobu opravy umožnilo třeba i přespávat, tam v horní cimře. Považovala bych za úplnou blbost, abys po druhý šichtě u mě ještě caprtal dva kilometry domů, kde tě stejně nikdo nečeká.“
„ Ty jsi, holka, správnej blázen…“ usmál se, ale návrh se mu moc líbil.
„ Věděla jsem, že mě v tom nenecháš…“ políbila ho na tvář.
„ Počkej, Helenko, nejásej, ještě vůbec nevíš, jestli to taky zvládnu.“
„ Ty brepto. Kdyby sis nebyl jistej, tak bys mi to hned po druhý větě jasně řekl. Já moc dobře vím, že seš šikovnej chlap a ještě si pamatuji za dobrejch časů, cos udělal z toho vašeho bytu. Dodneška se nepochopím, proč jsem před tebou tenkrát dala přednost Mirkovi.“
„ A co? Teď jsme na tom zase stejně. Oba jsme svobodní a oba už moc dobře víme co určitě nechceme…“
„ To ano, ale o patnáct let starší!“
„ A co? Teď jsme na tom zase stejně. Oba jsme svobodní a oba už moc dobře víme co určitě nechceme…“
„ To ano, ale o patnáct let starší!“
„ Jistě, i když taky o patnáct let zkušenější, klidnější, s jasnější představou o svém dalším životě. To má taky něco do sebe, nebo snad ne?“
„ Já, Petře, nevím, jaké ty máš představy o svých dalších životních prioritách, ale já vím zcela přesně hlavně to, co už nikdy nechci…přesně jak jsi sám říkal! Bohužel, dlouho jsem si naivně myslela, že jej předělám k obrazu svému. Už jsem ale pochopila, že je každý kdo si myslí, hrozně naivní. To se prostě ve většině případů vůbec nedá!“
„ Já, Petře, nevím, jaké ty máš představy o svých dalších životních prioritách, ale já vím zcela přesně hlavně to, co už nikdy nechci…přesně jak jsi sám říkal! Bohužel, dlouho jsem si naivně myslela, že jej předělám k obrazu svému. Už jsem ale pochopila, že je každý kdo si myslí, hrozně naivní. To se prostě ve většině případů vůbec nedá!“
„ No vidíš a to přeci není vůbec málo. Kdybys to věděla tenkrát, nebo kdybych to byl věděl já, tak jsme třeba už spolu mohli mít deset dětí a nemuseli jsme dopadnout tak, jak jsme dopadli.“
„ Máš sice pravdu, ale já znám řadu lidí, kteří dopadli ještě hůř. V našem případě jsem přesvědčená o tom, že máme ještě svou šanci z toho všeho udělat to nejlepší. Aspoň v to pevně věřím…víš?“
„ A to je správný. Svou víru a touhu si člověk nemá nechat vzít. To by snad byla už opravdu konečná...“ dopil pivo a chystal se k odchodu.
„ Máš sice pravdu, ale já znám řadu lidí, kteří dopadli ještě hůř. V našem případě jsem přesvědčená o tom, že máme ještě svou šanci z toho všeho udělat to nejlepší. Aspoň v to pevně věřím…víš?“
„ A to je správný. Svou víru a touhu si člověk nemá nechat vzít. To by snad byla už opravdu konečná...“ dopil pivo a chystal se k odchodu.
„ Jsme tedy, Petře, domluvený?“
„ Jasně, že jsme domluvený…“ vrátil jí políbení na tvář a i když se mu dvakrát nechtělo, odešel.
Druhý den, jak slíbil, přivezl pracovní nářadí, nejnutnější osobní věci a ještě se musel jednou vrátit. Sice se nemohl zbavit takového divného pocitu, že to, co dělá, není tak úplně v pořádku, ale nakonec dal Heleně plně za pravdu.
Když si budeš příliš často, kamaráde, lámat hlavu tím, co na to řeknou lidi, tak jenom zbytečně ztratíš čas a nakonec zblbneš s úplně stejným výsledkem. Takže to hoď za hlavu a soustřeď se raděj na robotu, která by pro tebe mohla být eventuelně něčím jako vstupním lístkem do lepšího života, který by mohl mít zase konečně nějaký logický smysl...ukončil své filozofování.
Helena byla skutečně zručná parťačka. Co neuměla, to se rychle vstřícně naučila. Práci si přesně rozdělili a za nepřetržité diskuze a častého vzájemného laškování šlo dílo pěkně od ruky. Ona zmizela z pracoviště jen tehdy, když připravovala něco dobrého na zub. Večer obyčejně končili kolem jedenácté až k půlnocí. Pak přišla na řadu poslední cigareta, kritika nebo většinou upřímná chvála na etapově vykonané dílo, sprcha a hajdy na kutě. Helena do přízemí a Petr nahoru, blíže ke hvězdám. Na čas kdy byl v práci, vyfasovala příslušné úkoly a hodinu po návratu z práce, byl zase nástup na stavbu.
Na to se Petr těšil nejvíc. Vychutnával si ten nezvykle krásný pocit, že jej zase někdo po hodně dlouhé době tak konkrétně potřebuje a dokonce se na jeho příchod i těší. Že si dokonce i někdo láme hlavu s tím, co dobrého mu připravit k jídlu. Jeho vstup do domu byl vždy korunován polibkem a lehkým výslechem, co bylo nového v práci a vůbec. Potom přišlo na stůl fantastické jídlo, káva s cigaretou a hajdy do nové roboty.
Za deset dní voněla kuchyň, obývák a ložnice novotou. Taky Helena byla jak vyměněná. Zářila spokojeností nejen z radosti dobře vykonané práce, ale také z toho, že si vzájemně na svou přítomnost tak zvykli, že se pomalu začali oba bát, co bude, až bude všechno úplně hotové.
Poprvé za celou tu dobu stavební generálky si povolili první volný víkend. I když to bylo z její strany nekonečné přemlouvání, protože Petr nechtěl za žádnou cenu od nedokončené práce odejít. Teoreticky odsouhlasená volná sobota začala tím, že se společně u stolu sešli až kolem desáté hodiny dopolední.
„ To jsem tomu dal, co?“ omlouval se provinile Petr.
„ A čemu, prosím tě? Přeci jsme se na tom domluvili a je taky nutný, aby ses jednou zase někdy pořádně vyspal. Já tě potřebuju silného a ne prací vyčerpaného…“ usmála se spiklenecky Helena.
„ Jen mě nepodceňuj. Takový mejdlo zase nejsem, jak by se ti eventuelně mohlo zdát.“
„ Mně se to ale nezdá, proto jsem to neříkala. Jenom bych moc ráda, aby práce a nutný odpočinek byly tak nějak vyvážený. Když rozhlédnu kolem sebe, tak si to skutečně můžeme dovolit.“
„ Ještě se bojíš, že to nezvládneme?“ usmál se.
„ Máš zlaté ručičky. Jsem moc ráda, že jsem se nemýlila. Už roky jsem o takových úpravách snila..“ rozpustile mu zcuchala pečlivě upravené vlasy.
„ Mně se to ale nezdá, proto jsem to neříkala. Jenom bych moc ráda, aby práce a nutný odpočinek byly tak nějak vyvážený. Když rozhlédnu kolem sebe, tak si to skutečně můžeme dovolit.“
„ Ještě se bojíš, že to nezvládneme?“ usmál se.
„ Máš zlaté ručičky. Jsem moc ráda, že jsem se nemýlila. Už roky jsem o takových úpravách snila..“ rozpustile mu zcuchala pečlivě upravené vlasy.
„ Hm. Škoda, že zase jen ručičky…“ zabrblal skoro neslyšně.
„ Co jsi to říkal?“ zarazila se.
“ Ale nic. To já si někdy jen tak pro sebe…to je tou minulou samotou, víš?“ ukryl své rozpaky v šálku voňavé kávy.
“ Ale nic. To já si někdy jen tak pro sebe…to je tou minulou samotou, víš?“ ukryl své rozpaky v šálku voňavé kávy.
„ Hele, ty jeden tichošlápku, co je šeptem, to je čertem!“ hrozila mu zdviženým ukazováčkem.
„ Opravdu? O tom jsem ještě nikdy neslyšel…“ zvedl k ní nevinně své modré oči.
„ Co kdybychom se hodili do plavek a zajeli si na přehradu?“ náhle navrhla Helena.
„ Hm. Špatné by to nebylo, ale já mám lepší návrh. Když jsme se tak perfektně a dorůžova vyspali...“
„ No honem, napínáš mě…“ zatleskala nedočkavostí rukama.
„ Co kdybychom raději zmákli dnes jednu místnost nad plán? Přehradu ani sluníčko nám nikdo nevezme.“
„ Hm. To jsem si mohla myslet…hlavně že tu cimru nám někdo sebere, než bychom se vrátili…“ uvolnila své napětí a zklamaně se napila.
„ Hm. To jsem si mohla myslet…hlavně že tu cimru nám někdo sebere, než bychom se vrátili…“ uvolnila své napětí a zklamaně se napila.
„ Počkej, Helenko, já ti v žádným případě nechci kazit sobotu. Myslel jsem jenom na ten pokoj, kde spím. Byl by do večera hotovej a já v něm pak můžu bez nějakýho omezení klidně spát dál.“
„ Když já opravdu moc chtěla, aby sis taky malinko odpočinul…“ zaprotestovala.
„ Když já opravdu moc chtěla, aby sis taky malinko odpočinul…“ zaprotestovala.
„ To udělám hrozně rád, ale až budeme hotový. Jinak je to stejně odpočinek pro kočku…hrozně nerad odcházím od nedokončeného díla. Promiň…“ spolkl rychle osmý koláček, čerstvě upečený jen pro něj.
„ Seš nezmar a paličatej k tomu…“ mávla rezignovaně rukou. „ Stejně jsem nevěřila, že se mi povede tě přesvědčit…“ dodala smířlivě.
„ Podívej, Helo, dopijeme si v klidu kávu, nábytek šoupneme doprostřed místnosti, umyjeme stěny a ty budeš pomalu natírat a já mezi tím opravím na omítce, co bude potřeba. Moc toho tam není. Jedno okno a dveře, ostatní jsou všechno rovný stěny. Tak jednoduchý jsme to zatím ještě v žádný místnosti neměli.“
„ No a kdo nám asi uvaří?“
„ No přece ten, jako včera a předevčírem. Žádného lepšího kuchaře ani daleko široko neznám…“ nahodil nevinný výraz tváře.
„ Dobře, ale s podmínkou, že dnes skončíme dřív a zato si uděláme hezký večer.“
„ Dá se proti tomu snad ještě protestovat?“ usmál se smířlivě i on.
„ No u tebe si člověk není nikdy ničím jistý…“ zahrozila prstíčkem.
„ Podívej, Helo, dopijeme si v klidu kávu, nábytek šoupneme doprostřed místnosti, umyjeme stěny a ty budeš pomalu natírat a já mezi tím opravím na omítce, co bude potřeba. Moc toho tam není. Jedno okno a dveře, ostatní jsou všechno rovný stěny. Tak jednoduchý jsme to zatím ještě v žádný místnosti neměli.“
„ No a kdo nám asi uvaří?“
„ No přece ten, jako včera a předevčírem. Žádného lepšího kuchaře ani daleko široko neznám…“ nahodil nevinný výraz tváře.
„ Dobře, ale s podmínkou, že dnes skončíme dřív a zato si uděláme hezký večer.“
„ Dá se proti tomu snad ještě protestovat?“ usmál se smířlivě i on.
„ No u tebe si člověk není nikdy ničím jistý…“ zahrozila prstíčkem.
Petr šel nahoru zápasit s nábytkem. Přesunul skříň, sekretář, válendu a dva stolky. Všechno pěkně k sobě srazil uprostřed místnosti. Namíchal si potřebné množství štuku na oprávky a už likvidoval díru po díře. Občas zaklepal na bouli v omítce a z malé praskliny se nejednou vyklubala díra jak lavór. Helena naklusala s kbelíčkem a lepidlem, vrátila se pro tapety, odměřila si výšku místnosti a začala je stříhat na potřebnou délku.
„ Počkej děvče, to zatím nech. Bude dost dlouho trvat, než ty oprávky zaschnou. Zatím bys zbytek stěn mohla očistit a omejt.“
„ Hm. Taky mě to mohlo napadnou samotnou, že?“ pokárala se.
„ Jen klid. To se poddá při další generálce…“ culil se Petr a po očku ji pozoroval, jak se v tu sobotu na pracovišti vlnila jen v kraťoučké zástěrce.
Měla ji zřejmě ještě z dob, kdy šéfovala v místní samoobsluze. Když se natáhla, běžel pláštík za zvednutými pažemi tak vysoko, že se dole vyklubaly na boží světlo kraječky bílých kalhotek s nebezpečně vysokým vykrojením v náběhu do boků. Když se pro něco ohnula na podlahu, a nebo myla stěny dole, to ztratil soustředěnost na svou práci úplně. Již tak nebezpečně průsvitné kalhotky se vždycky na zadečku napjaly k prasknutí a jejich propustnost se tím silně znásobila. Chvílemi měl dokonce pocit, že to snad dělá schválně.
A když si vylezla na štafle těsně u něj a ještě se natáhla, musel několikrát polknout na prázdno. Řada neposlušných chloupků se rázem vysvobodila ze sevření kraječkové gumy a vytvořila pravidelný tmavý lem.
Uvědomil si, že už dlouho zbytečně míchá ve fance štuk a rychle jej přenesl do připravené, pečlivě navlhčené praskliny na stěně.
„ Myslím, že to, Helenko, už stačí…“ utřel si zpocené čelo a vyhnal ji ze štaflí. „ Když, tak důkladně promíchej lepidlo, ať je bez fuflíků. Ten strop sjedeme potom jako první.“
„ Provedu, pane mistr…“ zasalutovala tak, až málem ztratila rovnováhu.
„ Jen opatrně, to by bylo to poslední, co bychom teď ještě potřebovali…“ zahrozil a než se otočil, stačil zahlédnout, jak se jí cíp pláště při slézání zavěsil do šprynclíků a ona se na několik vteřin obnažila skoro až po podprsenku.
Rychle se upravila a Petr dělal, že nic, vůbec nic, neviděl. Zřetelně však cítil, že jeho nitro už dávno silně zneklidnělo. I když se tomu neustále bránil, začal si skoro vymýšlet různé pozice, na které ji vysílal, aby si jeho oči přišly na své. Byla to sice nevinná, ale silně vzrušivá hra, na kterou Helena buď schválně, nebo ve své nic netušící naivitě prostě šla.
„ Pak se také dáme do těch stěn, kde jsem nic neopravoval…“ dodal úplně zbytečně.
„ Máš pravdu...je to tak dobré?“ vylovila starou vařečku, kterou míchala lepidlo a nechala je skapávat.
„ To je málo, jsou v tom ještě hrudky. A možná, že bys tam měla kápnout malinko vody. Je to zbytečně hustý…“ polkl naprázdno když očima zavadil o mezeru mírně roztažených kolen Heleny, která seděla na bobku.
„ Jak to můžeš na tu dálku, prosím tě, vidět?“ nechápala.
„ Vidím...já vidím totiž úplně všechno, co vidět chci.“
„ Opravdu?“
„ Věř mi to.“
„ Vidím...já vidím totiž úplně všechno, co vidět chci.“
„ Opravdu?“
„ Věř mi to.“
„ Věřím, mistře, věřím…“ vzala sklenku a dolila vodu.
Rychle udělal poslední dvě malé oprávky a přejel je filcovým hladítkem. Když se podíval zase směrem k Heleně, ta byla už pohledem soustředěná na obsah kbelíku. Kolena měla tentokrát pevně u sebe.
„ To se nedá fakt vydržet…“ procedil víc pro sebe mezi zuby a zapálil si.
„ Dáš mi taky?“ ozvala se náhle.
„ Jak, dáš? Vždyť jsem ji zapálil pro tebe. Na tobě je chuť si zakouřit přímo vidět…“ dobíral si ji.
„ Lháři. Na mně můžeš vidět ledasco, ale tohle mě napadlo, až když jsi škrtnul zapalovačem.“
„ Vidíš to a i tak to funguje…“ zasunul jí cigaretu mezi našpulené rtíky.
„ Vidíš to a i tak to funguje…“ zasunul jí cigaretu mezi našpulené rtíky.
Už neřekla nic, jen dlouhý zkoumavý pohled se ve své hloubce mile usmíval.
„ Copak je?“
„ Nic...snad jen to, že mi někdy dost často neříkáš tak úplnou pravdu.“
„ A proč si to zase myslíš?“ zarazil se.
„ Protože improvizuješ. Měla jsem pocit, že se tvá duše nějak zasnila.“
„ Má duše?“
„ Ano. Ty jsi takový mistr, že na to, co děláš rukama, totiž vůbec nemusíš myslet.“
„ Máš nebezpečný pozorovací talent Helenko...“ zahrozil jí.
„ A povíš mi, o čem tvá duše snila?“
„ Neptej se mě, asi bych neměl sílu ti odpovědět, při své stydlivé povaze.“
„ O mně?“ nedala mu pokoj.
„ A proč si to zase myslíš?“ zarazil se.
„ Protože improvizuješ. Měla jsem pocit, že se tvá duše nějak zasnila.“
„ Má duše?“
„ Ano. Ty jsi takový mistr, že na to, co děláš rukama, totiž vůbec nemusíš myslet.“
„ Máš nebezpečný pozorovací talent Helenko...“ zahrozil jí.
„ A povíš mi, o čem tvá duše snila?“
„ Neptej se mě, asi bych neměl sílu ti odpovědět, při své stydlivé povaze.“
„ O mně?“ nedala mu pokoj.
„ Je to na mně tak moc vidět?“ pohladil ji po tváři a oči mu padly do pootevřeného výstřihu, kde dvě kouzelná kuřátka přetékala přes košíčky půlové podprsenky.
„ Mám se jít raděj převléknout?“ překvapila jej nepochopitelným návrhem.
„ Né! Co tě to napadá? Moc se omlouvám, jestli máš pocit, že můj pohled je víc jak...“
„ Petře nemám vůbec žádný nepříjemný pocit, opravdu ne. Naopak, dělá mi to dobře, když se s takovým zalíbením díváš právě ty. Myslela jsem si jen, že se tady nemusím pařit v teplákách, když je dneska takový šílený vedro a my dva jsme tady přeci úplně samotinký. A taky jsem si myslela, že se ti bude eventuálně i lépe pracovat…“ natáhla na důkaz své upřímnosti krk a našpulila žebravě rty.
„ Né! Co tě to napadá? Moc se omlouvám, jestli máš pocit, že můj pohled je víc jak...“
„ Petře nemám vůbec žádný nepříjemný pocit, opravdu ne. Naopak, dělá mi to dobře, když se s takovým zalíbením díváš právě ty. Myslela jsem si jen, že se tady nemusím pařit v teplákách, když je dneska takový šílený vedro a my dva jsme tady přeci úplně samotinký. A taky jsem si myslela, že se ti bude eventuálně i lépe pracovat…“ natáhla na důkaz své upřímnosti krk a našpulila žebravě rty.
„ Ty jsi přímo božsky neuvěřitelná…“ musel se dát do smíchu.
„ A jak tohle zase myslíš?“ nahodila provinilý pohled.
„ No, to s tím lépe pracovat…víš ony to jsou skutečně víc jak krásné pohledy, ale ruší mě, že si je musím jen tak potajmu ukrádat, jako malý nemravný zlodějíček…“
„ Ale to ty přeci nemusíš, jak jsi zase na tohle přišel. To bych se tady potácela v teplákách, kdyby to tak bylo. A ujišťuji tě, že dneska to už vím docela jistě. Moc bych si přála, kdybych se ti opravdu líbila a nejen pro ty ukradené pohledy, jestli mi rozumíš?“
„ Rozumím…moc dobře ti rozumím…“ náhle se k ní otočil.
„ Rozumím…moc dobře ti rozumím…“ náhle se k ní otočil.
„ A až budeme hotový, pak teprve, ty můj sladký upracovaný blázínku.“
„ Myslíš to opravdu vážně?“ vzal rychle střiženou ruličku tapety a začal ji rozmotávat.
„ Myslíš to opravdu vážně?“ vzal rychle střiženou ruličku tapety a začal ji rozmotávat.
„ Smrtelně!“
„ Tak v tom případě je to Helenko hrozně moc dobře...“
„ Počkej, připravím ti štafle, abychom se potom nezdržovali…“ změnila téma, jako by se o ničem vážném ani nehovořilo.
„ Počkej, připravím ti štafle, abychom se potom nezdržovali…“ změnila téma, jako by se o ničem vážném ani nehovořilo.
„ Hned na nich zůstaň, podám ti ji…“ rychle dotřel tapetu lepidlem.
Natáhla se opatrně a zadeček zase vyplul jako měsíček za hvězdné noci.
„ Jsi úžasně krásná…“ šeptnul a políbil ji na napjaté lýtko.
„ Podáš mi, prosím, taky kartáč?“ špitla.
„ Jistě a rád…“ opřel se před ni o štafle a nemohl se, na tu před jeho očima tančící svůdnost, ani vynadívat.
„ Haló, usnul jsi? Další tapetu, prosím…“ hlásila v posledním tahu kartáče.
„ To víš, že jsem neusnul, ale když se jeden začumí do blba, tak je to snad ještě horší než spánek.“
„ Tak ty tomuhle říkáš čumět do blba, jo? To jsem tedy o tvých pohledech měla opravdu zcela jiné představy!“ ozvalo ze shora přísně.
„ Nemudruj a chytej…“ podal jí rychle další svitek.
Trochu se zdrželi u okna a dveří, než všechno zastřihli tak, aby tapety opravdu pěkně seděly. Nebylo však ještě šest večer a Petr se dal do mytí nářadí.
„ Už toho, Helenko, taky nech. Já to dodělám, ty raději udělej zase něco dobrýho na zub. Už bych docela něco polknul…“ vyhnal ji z místnosti.
„ Už letím. Neboj, nebude to dlouho trvat. Mám to už naložené a skoro všechno připravené…“
Ta Helena mě asi brzy přivede do stavu úplného zmatení. Někdy je tak upřímně bezprostřední, že fakt nevím, jak mám vlastně reagovat. Ona snad celou tu dobu lehce provokovala úplně vědomě. Je to vůbec možný? Copak ta holka v sobě nemá trochu zábran?
…ale má a pořádnou porci...rychle se ohlásil jeho vnitřní filozof. Asi velmi rychle odhalila, že ty sám by ses nikdy dobrovolně k ničemu konkrétnějšímu neodhodlal. Zdůraznila přeci, že jí dělá moc dobře, když se díváš právě ty. Už jsi zapomněl…?
Tak to asi bude. Za těch pár dní jsme si na sebe tak zvykli, že fakt nevím, co bych udělal, kdyby po skončení práce pro mě zase zbyla jen stráň u vysokoškolský koleje. Spolu se známe už roky a nejednou jsem jí pomohl, když tomu jejímu zase při vopici vyháklo. A měla pravdu, když říkala, že neví, proč se rozhodla pro něj a né pro mě. Tenkrát na průmyslovce jsem ji měl na dosah ruky. Ale Mirek byl prostě štika. Samá sranda, silný řeči a k nějaký akci taky nikdy neměl daleko. Tak jsem tradičně zůstal až na druhý koleji. A když jsem si vzal Věrku, tak snad už po půl roce jsem na beton věděl, že je to jen otázka času, kdy bude zase všechno totálně v háji. No co, kdyby to klaplo alespoň na druhej pokus s Helenou, tak by to rozhodně nemuselo bejt tak marný. Ona ví, co chce, a já, já snad teď už taky. A když náhodou ne, tak ona mě už vmanévruje, kam bude potřebovat. Po tý dlouhý době se mi samota fakt už nějak nezdravě zajídá. Já bych nejraději...
„ Tak Petře, kde jsi mi zůstal?“ ozvala se náhle Helena pod schodištěm.
„ Už letím…“ vyhrknul a rychle se dal na ústup. „ Tady něco tak nebezpečně voní, že to jednoho nutí k cvičnýmu polykání. Co jsi to, ty kouzelnice, za tak krátkou chvilku zase vyčarovala?“
„ Vydrž a nech se překvapit. Než se vysprchuješ, tak je to hotové...“ vystrnadila ho z kuchyně.
„ Vydrž a nech se překvapit. Než se vysprchuješ, tak je to hotové...“ vystrnadila ho z kuchyně.
V koupelně se ještě třpytily kapičky vody po její očistě. V koši na prádlo ležel její plášť i spodní prádýlko, které Petr zvednul a lehce si je přitiskl na tvář a nasál tu podmanivou vůni jejího těla.
„ Holka moje, ty jsi tak krásná, inteligentní a pracovitá navíc, že se tomu snad ani nedá věřit. Mirek se musel zákonitě zbláznit, když v tobě tyto přednosti vůbec nedokázal rozpoznat a chlast mu byl přednější…“ zavzdychal roztouženě.
Sprcha mu udělala moc dobře. Když na sebe hodil župan a vplul do kuchyně, bylo už jídlo hotové.
„ Než se oblékneš, tak bude prostřeno. Ale hned se mi, prosím, vrať.“
„ Jsem tady za minutku...“
„ To je dobře.“
„ To je dobře.“
Než se vrátil, byla již i ona převlečená. Měla na sobě dlouhé elegantní domácí šaty s rozparkem vysoko nad koleno. Uši jí zdobily dlouhé náušnice, šíji zase široký náhrdelník a zápěstí stejný náramek. Dlouhé kaštanové vlasy měla volně rozhozené. I nehty si stačila nalakovat. Stála tam před ním jako bohyně z jiného světa. Petr jen rozpačitě sklopil hlavu a pohledem přeběhl svou teplákovou soupravu, do které se natáhl, a připadal si jako idiot.
„ Nenech se vést, pane můj, žádnými rozpaky a vstup směle do této komnaty…“ vyzvala jej.
„ Připadám si jako tvůj zahradník…“ vypadlo z něj dost surově.
„ Petře, jak moc je důležitá vnější vizáž? Já jsem doma a mám tady stovky možností si na sebe natáhnout, co mi zrovna libo. A ty sis přinesl jen to nejnutnější. Vůbec nemluvě o tom, že já jsem se dneska vykrášlila speciálně jen a jen pro tebe. Moc, opravdu moc mi záleží na tom, abych se ti líbila…“ dodala šeptem.
„ Když já bych hrozně chtěl být tvým rovnocenným partnerem i v takovýchhle situacích...“ povzdechl si.
„ Mlč, prosím…“ vzala jej za ruku a posadila si jej ke svůdně prostřenému stolu.
„ Mlč, prosím…“ vzala jej za ruku a posadila si jej ke svůdně prostřenému stolu.
„ Jsi opravdu překrásná žena. Pořád se z té tvé náhlé proměny nemohu nějak vzpamatovat.“
„ Tak je to dobře. Přesně toho jsem chtěla taky dosáhnout. Chci moc, abych se ti líbila…“ zase zdůraznila.
„ Tak je to dobře. Přesně toho jsem chtěla taky dosáhnout. Chci moc, abych se ti líbila…“ zase zdůraznila.
„ Já snad ani...“
„ Nemudruj, ty můj zahradníčku, a ber si všechno, čeho si hrdlo ráčí.“
„ No to je paráda…“ konečně si i jeho oči všimly, že má před sebou taky krásně naaranžovaný talíř, na kterém byl do hvězdice vyrovnaný šašlík, uprostřed opékané brambory opticky dotvořené čerstvou zeleninou.
„ Nemudruj, ty můj zahradníčku, a ber si všechno, čeho si hrdlo ráčí.“
„ No to je paráda…“ konečně si i jeho oči všimly, že má před sebou taky krásně naaranžovaný talíř, na kterém byl do hvězdice vyrovnaný šašlík, uprostřed opékané brambory opticky dotvořené čerstvou zeleninou.
„ Spokojený? Je to také něco pro oči, co?“
„ Poslouchej, ty jsi opravdu všestranná kouzelnice. Já fakt nevycházím z úžasu…“ obnažoval labužnicky jednu špejli za druhou a samozřejmě, že si ještě beze studu přidal.
„ Poslouchej, ty jsi opravdu všestranná kouzelnice. Já fakt nevycházím z úžasu…“ obnažoval labužnicky jednu špejli za druhou a samozřejmě, že si ještě beze studu přidal.
„ A co budeme pít?“ zeptala se v pravou chvíli.
„ A jaké možnosti že to vlastně máme?“
„ Bílé, nebo červené. Gin, koňak, nebo radši visku, či vychlazené pivo?“
„ To poslední pasuje k této dobrotě určitě nejlíp. Pivo, to si dám s velkou chutí.“
„ A po jídle se mezi nápoji určitě objeví i naše oblíbená káva, co říkáš?“
„ Jistě…“ usmál se na ni.
„ Bílé, nebo červené. Gin, koňak, nebo radši visku, či vychlazené pivo?“
„ To poslední pasuje k této dobrotě určitě nejlíp. Pivo, to si dám s velkou chutí.“
„ A po jídle se mezi nápoji určitě objeví i naše oblíbená káva, co říkáš?“
„ Jistě…“ usmál se na ni.
„ Už ji mám beztak připravenou.“
„ Jak máš připravenou?“
„ Normálně si dělám překapávanou, je daleko zdravější.“
„ Jak máš připravenou?“
„ Normálně si dělám překapávanou, je daleko zdravější.“
Po jídle jí rád pomohl všechno sklidit i opláchnout nádobí. Pak se spolu pohodlně uvelebili ve velkých křeslech a poprvé si také společně přiťukli.
„ Tak na co, ty můj úžasný staviteli?“ provokovala.
„ Na splnění našich i těch nejtajnějších přání…“ špitnul bez rozmyšlení.
„ A jaká jsou, ta tvá nejtajnější přání?“ chtěla vědět konkrétně.
„ A jaká jsou, ta tvá nejtajnější přání?“ chtěla vědět konkrétně.
„ No přesně taková, co každý z nás v sobě nosíme.“
„ Opravdu?“ usmála se. „ A ty jsou?“ nedala se odbýt.
„ No tak, přeci se vzájemně nepřipravíme o překvapení a pak nezapomeň, že jsou pořád ještě tajná…“ s úsměvem na rtech uhnul.
„ Opravdu?“ usmála se. „ A ty jsou?“ nedala se odbýt.
„ No tak, přeci se vzájemně nepřipravíme o překvapení a pak nezapomeň, že jsou pořád ještě tajná…“ s úsměvem na rtech uhnul.
„ Tak dobře, jak myslíš? Chci věřit, že se aspoň v jejich podstatné části sejdeme.“
„ Tomu tedy můžeš věřit jak ničemu jinému.“
„ Já se o to pokusím…“ nastavila své plné rtíky, jako by chtěla polibkem stvrdit vzájemně nevyřknutý slib.
„ Tomu tedy můžeš věřit jak ničemu jinému.“
„ Já se o to pokusím…“ nastavila své plné rtíky, jako by chtěla polibkem stvrdit vzájemně nevyřknutý slib.
„ To je moc dobře.“
„ Proč sis, Petře, po rozvodu nenašel nějakou přítelkyni?“ zeptala se Helena přímo.
„ Proč sis, Petře, po rozvodu nenašel nějakou přítelkyni?“ zeptala se Helena přímo.
„ Víš, že to ani nevím. Snad proto, že mě rozvod dost vzal. Tenkrát jsem všechno řešil tak nějak radikálně. Praštil jsem ve fabrice s funkcí, kvůli které jsem pořád jezdil po světě. Až následně mi ale došlo, že to s naším hroutícím se manželstvím stejně nemělo nic společného. Nějak jsem přestal věřit a tím také hledat. Jako směnový šéf stojíš pořád někde uprostřed, tak nějak mezi mlýnskými kameny. Za všechno můžeš, když to nejde a když to jde, tak smetánku stejně slízne někdo jinej. Klesl jsem až tak daleko, že když jsem se loudal z odpolední domů, tak jsem si sedl na stráň před dívčí internát a čuměl jim do oken. Co ti mám o sobě ještě dál povídat? Tys mě snad vytrhla z tý nejhorší letargie, kterou jsem kdy měl. Zase mám chvílemi pocit, že ten můj život alespoň na chvilku zase dostal určitý jasný smysl. Jen jsem se do dneška moc bál, co bude, až to všechno tady doděláme. Nerad bych zase skončil mezi břízkami.“
„ To se snad už stát ani nemůže. Zapomněl jsi, na co jsme si před chvilkou připili?“
„ To víš, že nezapomněl. Ale stejně tady hluboko ve mně pořád sedí cosi...?“
„ A umíš to nějak srozumitelně definovat?“
„ Nevím. Možná je to i strach z toho, zda ti vůbec mohu něco nabídnout z toho, co ty potřebuješ.“
„ A proč si myslíš, že to, co já potřebuji se vymyká tvým možnostem?“
„ Nevím...když tě tak vidím a následně se podívám na sebe...“
„ Za poslední roky dostalo tvoje sebevědomí asi hodně zabrat, co?“
„ To se snad už stát ani nemůže. Zapomněl jsi, na co jsme si před chvilkou připili?“
„ To víš, že nezapomněl. Ale stejně tady hluboko ve mně pořád sedí cosi...?“
„ A umíš to nějak srozumitelně definovat?“
„ Nevím. Možná je to i strach z toho, zda ti vůbec mohu něco nabídnout z toho, co ty potřebuješ.“
„ A proč si myslíš, že to, co já potřebuji se vymyká tvým možnostem?“
„ Nevím...když tě tak vidím a následně se podívám na sebe...“
„ Za poslední roky dostalo tvoje sebevědomí asi hodně zabrat, co?“
„ Asi? To tedy určitě! Taky se nediv. Taky mi moc dlouho všechno, na co jsem sáhl, jen hořelo pod rukama. Chvílemi jsem z toho byl víc jak zoufalej.“
„ Tohle bude asi náš první společný úkol, příteli.“
„ Myslíš?“
„ Nemyslím, to vím zcela určitě.“
„ Jen abys nepřecenila své síly.“
„ Petře, teď asi nejde tak o mé jako o tvé síly. A jsem přesvědčená o tom, že když tvůj život zase dostane ten správnej smysl, jak říkáš, tak se ani nebudeš muset moc snažit. To všechno, co jsi kdy byl, je pořád v tobě. To se nikam nevypařilo, to se možná jen potlačilo do pozadí...“
„ Tohle bude asi náš první společný úkol, příteli.“
„ Myslíš?“
„ Nemyslím, to vím zcela určitě.“
„ Jen abys nepřecenila své síly.“
„ Petře, teď asi nejde tak o mé jako o tvé síly. A jsem přesvědčená o tom, že když tvůj život zase dostane ten správnej smysl, jak říkáš, tak se ani nebudeš muset moc snažit. To všechno, co jsi kdy byl, je pořád v tobě. To se nikam nevypařilo, to se možná jen potlačilo do pozadí...“
„ Kéž bys měla pravdu. A co ty?“
„ Co já? Sám nejlíp víš, jak dlouho jsem se zmítala tady ve věčných nesmyslech. Zrovna tak nesmyslná byla i ta letitá snaha něco zachránit, nebo někoho aspoň malinko převychovat. Když jsem se konečně rozhodla a udělala to, co jsem udělala, tak jsem si holt začala vychutnávat krásnou, jistou a bezpečnou samotu. Rozhodně jsem si dlouho slibovala, že sem do tohohle baráku mi rozhodně chlap už nikdy nevstoupí. A jak vidíš, člověk si s tím svým nikdy nemá být tak jistý, protože to pán bůh s úsměvem v poklidu zase mění, protože by to bylo proti jeho vůli. Teď jsem zase stoprocentně v úplně opačné situaci.“
„ Asi člověk opravdu nikdy nemá říkat nikdy, že? A proč si myslíš, že jsi v opačné situaci?“
„ Proč? Teď si naopak moc přeji, abys mi už nikdy z tohohle domu neodešel. A když, tak maximálně jen pro své věci.“
„ A nebudeš toho třeba za nějaký čas litovat?“
„ Jsem přesvědčená o tom, že ne. Ale nakonec, kdo to s jistotou může vědět, že?“ pokrčila nosík a udělala na
„ Co já? Sám nejlíp víš, jak dlouho jsem se zmítala tady ve věčných nesmyslech. Zrovna tak nesmyslná byla i ta letitá snaha něco zachránit, nebo někoho aspoň malinko převychovat. Když jsem se konečně rozhodla a udělala to, co jsem udělala, tak jsem si holt začala vychutnávat krásnou, jistou a bezpečnou samotu. Rozhodně jsem si dlouho slibovala, že sem do tohohle baráku mi rozhodně chlap už nikdy nevstoupí. A jak vidíš, člověk si s tím svým nikdy nemá být tak jistý, protože to pán bůh s úsměvem v poklidu zase mění, protože by to bylo proti jeho vůli. Teď jsem zase stoprocentně v úplně opačné situaci.“
„ Asi člověk opravdu nikdy nemá říkat nikdy, že? A proč si myslíš, že jsi v opačné situaci?“
„ Proč? Teď si naopak moc přeji, abys mi už nikdy z tohohle domu neodešel. A když, tak maximálně jen pro své věci.“
„ A nebudeš toho třeba za nějaký čas litovat?“
„ Jsem přesvědčená o tom, že ne. Ale nakonec, kdo to s jistotou může vědět, že?“ pokrčila nosík a udělala na
něj milou grimasu. „ Tu koncovku, když se pro ni společně rozhodneme, tak budeme mít jen my dva ve svých rukou, nemyslíš?“
„ Myslím a souhlasím.“
„ Tak co bys chtěl ještě dodat?“
„ Ani nic. Nebo snad jen to, že to prostě musíme zkusit s přáním, že odvážným štěstí přeje…“ zapitvořil se víc jak rozpačitě.
„ No konečně. To je i moje řeč. Dneska jsem už i přesvědčená o tom, že toho s tebou moc neriskuji. Při práci se lidi poznají nejlíp, nehledě že se spolu už stejně známe sto let, že? A že seš správnej chlap, jsi taky dokázal tam dole v tom lese, když jsi zabránil tomu znásilnění. Kdo by něco podobnýho jen tak udělal…“
„ Myslím a souhlasím.“
„ Tak co bys chtěl ještě dodat?“
„ Ani nic. Nebo snad jen to, že to prostě musíme zkusit s přáním, že odvážným štěstí přeje…“ zapitvořil se víc jak rozpačitě.
„ No konečně. To je i moje řeč. Dneska jsem už i přesvědčená o tom, že toho s tebou moc neriskuji. Při práci se lidi poznají nejlíp, nehledě že se spolu už stejně známe sto let, že? A že seš správnej chlap, jsi taky dokázal tam dole v tom lese, když jsi zabránil tomu znásilnění. Kdo by něco podobnýho jen tak udělal…“
„ Jak o tom víš?“
„ To ví v okruhu několika kilometrů každý. Nehledě k tomu, že se o tom psalo i v novinách, ty můj skrytý hrdino!“
„ Tak a mám to, když jsem si o to koledoval, že?“ usmál se.
„ Jistě…“ pásla se s chutí pohledem na jeho rozpacích.
„ Jistě…“ pásla se s chutí pohledem na jeho rozpacích.
„ Tak si na to ještě jednou přiťukneme?“
„ Hm. A na co že vlastně?“ nedala mu pokoj.
„ Hm. A na co že vlastně?“ nedala mu pokoj.
„ No přeci dostat už konečně ten náš společný život do jednoho shodného zákrytu.“
„ Tak na to si připíjím moc ráda…“ zvedla bez váhání sklenku. „ Připíjím na vzájemnou toleranci, respekt a důvěru a spolehlivost. Připíjím na naše nové hnízdečko, na nás a na to, abych byla pro tebe na dlouho tím nejdůležitějším v životě, jako se o to samé budu moc snažit i já sama.“
„ Jsi opravdu sladká…“ poprvé ji políbil tak nějak úplně jinak. „ Tak co provedeme s načatým večerem?“ vydechl, ale nedal sentimentu žádnou velkou šanci.
„ No jistě, to jsem si mohla myslet. Kdyby tak šlo o to, teď se hned dát do další místnosti, tak si tě umím představit, že bys byl daleko vynalézavější.“
„ Jak to víš, ty brepto?“
„ Tak na to si připíjím moc ráda…“ zvedla bez váhání sklenku. „ Připíjím na vzájemnou toleranci, respekt a důvěru a spolehlivost. Připíjím na naše nové hnízdečko, na nás a na to, abych byla pro tebe na dlouho tím nejdůležitějším v životě, jako se o to samé budu moc snažit i já sama.“
„ Jsi opravdu sladká…“ poprvé ji políbil tak nějak úplně jinak. „ Tak co provedeme s načatým večerem?“ vydechl, ale nedal sentimentu žádnou velkou šanci.
„ No jistě, to jsem si mohla myslet. Kdyby tak šlo o to, teď se hned dát do další místnosti, tak si tě umím představit, že bys byl daleko vynalézavější.“
„ Jak to víš, ty brepto?“
„ Vím to...“
„ Hm. To je taky bitevní pole, ve kterým se dobře vyznám a umím se bez váhání pohybovat…“ zakabonil se.
„ Ty seš opravdu hroznej…“ usmála se a mávla rezignovaně rukou. „ Zahrajeme si třeba člověče nezlob se, když tě nenapadne nic jiného…“ usmála se.
„ Co že si zahrajeme?“ vykulil překvapeně oči.
„ Co že si zahrajeme?“ vykulil překvapeně oči.
„ No schválně? Kdys to hrál naposledy?“
„ Tak to je už tak dlouho, že si rozhodně nevzpomenu.“
„ No tak vidíš a už se konečně taky malinko uvolni. Čas práce máme pro dnešek za sebou a čas zábavy nám právě nastává!“
„ Souhlasím. Jsem pořád jak ustřel kecky, že?“ zavrčel víc na sebe. „ Ale měl bych návrh...“
„ Ty mě, Petře, překvapuješ…“ zastavila se u dveří.
„ Tak to je už tak dlouho, že si rozhodně nevzpomenu.“
„ No tak vidíš a už se konečně taky malinko uvolni. Čas práce máme pro dnešek za sebou a čas zábavy nám právě nastává!“
„ Souhlasím. Jsem pořád jak ustřel kecky, že?“ zavrčel víc na sebe. „ Ale měl bych návrh...“
„ Ty mě, Petře, překvapuješ…“ zastavila se u dveří.
„ Než to, člobrdo, přineseš, souhlasíš, že za každou figurku, co jeden z nás ztratí, musí něčím zaplatit?“
„ Něčím? Co si pod tím představuješ?“ vydchla překvapeně.
„ Prstýnek, ponožku, řetízek, co já vím?“
„ A když to budu chtít zpět, tak budu muset udělat co?“
„ To, co si bude prodávající přát.“
„ Prstýnek, ponožku, řetízek, co já vím?“
„ A když to budu chtít zpět, tak budu muset udělat co?“
„ To, co si bude prodávající přát.“
„ Uvědomuješ si vůbec, jak nebezpečné to vlastně může být?“
„ No, jak pro koho?“
„ Však uvidíš...“ usmála se a odešla pro hru.
„ No, jak pro koho?“
„ Však uvidíš...“ usmála se a odešla pro hru.
No, tak to jsem tomu dal. Jestli to vezme doslova, tak mně může být za pár minut víc jak horko...mudroval.
„ A co je dovoleno a co ne?“ vplula do místnosti hned s otázkou.
„ No, já si myslím, že bychom žádný omezení vyhlašovat nemuseli. Neumím si představit, že bych si na tebe vymyslel něco nebezpečného, nebo...“
„ Vždyť se jen ptám…“ otevřela krabici. „ Jakou barvu si vezmeš?“
“ Která zbude.“
„ Tak já si beru červený, když je to barva lásky.“
„ A hned si přiber i zelený. Ať je co vyhazovat…“ přihrábl si zbylé dvě barvy.
„ Vždyť se jen ptám…“ otevřela krabici. „ Jakou barvu si vezmeš?“
“ Která zbude.“
„ Tak já si beru červený, když je to barva lásky.“
„ A hned si přiber i zelený. Ať je co vyhazovat…“ přihrábl si zbylé dvě barvy.
„ Snad ještě k tomu výkupnému. Přimlouvala bych se, aby se všechno aspoň odehrávalo tady v domě.“
„ Samozřejmě. Taky bych nebyl rád, kdybys mě poslala na náměstí, nebo do lesa na jahody.“
„ Tak tohle mě snad ani nenapadlo. Já měla na mysli úplně jiné ztřeštěné nápady.“
„ Tak ty jsou dovolený...“ rychle rozhodl.
„ Samozřejmě. Taky bych nebyl rád, kdybys mě poslala na náměstí, nebo do lesa na jahody.“
„ Tak tohle mě snad ani nenapadlo. Já měla na mysli úplně jiné ztřeštěné nápady.“
„ Tak ty jsou dovolený...“ rychle rozhodl.
„ Dobře, jak myslíš. Tak to už nebudeme protahovat…“ netrpělivě hodila svou kostku, kde padla trojka.
„ No vidíš. Ještě snad jednu věc. Hra končí v momentě, kdy jeden nebo druhej, nebude mít co dát do zástavy. Souhlasíš?“ vypustil kostku a padla mu pětka.
„ No tak si klidně začni, ty protivo…“ sáhla si po cigaretě.
„ Taky že začnu…“ hodil třikrát a nasadil si jednoho pěšce.
Heleně se to povedlo, až když byl těsně před jejím domečkem a druhým hodem ji také hned vyhodil.
„ A jsi v tom děvče…“ zasmál se.
„ To snad ještě né…nebo že by bez mého vědomí duch svatý?“ s úsměvem odložila náramek.
Teprve v ten okamžik mu vlastně došlo, v jak veliké nevýhodě vlastně je. Než si ona odloží všechna cingrlátka, tak on už dávno nebude mít ani ponožku. A jeho obava se rychle začala naplňovat. Za další půlhodinu už věděl, že když jej vyhodí, tak bude muset odevzdat své tepláky. A ona jej vyhodila víc jak s normálním nadšením.
„ Tak co, Petříku, víra a naděje, ta umírá vždycky naposledy, že? Copak mi přihodíš na moji mini hromádku?“
„ Jen klídek, ještě se něco najde a tobě taky rychle dojde dech, jen se neboj.
„ Jen klídek, ještě se něco najde a tobě taky rychle dojde dech, jen se neboj.
Ale od toho momentu se k němu štěstí otočilo zády. Než se nadál, přišel o další tři věci a do smíchu už mu fakt moc nebylo. Teď by jej snad zachránily jen tři šestky za sebou. Dlouho žmoulal kostku v uzavřených dlaních než ji vypustil na desku stolu. A ony mu opravdu padly.
„ Tak co, ty moje sladká vílo, copak uděláš teď?“
„ Vyděrači jeden!“ zaškaredila se a zasunula ruce pod šaty. Chvilku tam něco štrachala a pak odhodila na jeho hromádku bílé krajkové kalhotky.
„ Vyděrači jeden!“ zaškaredila se a zasunula ruce pod šaty. Chvilku tam něco štrachala a pak odhodila na jeho hromádku bílé krajkové kalhotky.
„ Tak se mi to líbí...napětí stoupá a nepředpokládané zvraty taky, že?“ liboval si s nadšením Petr.
„ Jen aby ti to, chlapče, vydrželo…“ vyhrožovala Helena a ještě to ani nedořekla a už byla pro ni katastrofa skoro dokonána.
„ To ti tedy nedaruji...tady je máš ty loupežníku!“ přetáhla si šaty přes hlavu a mrštila s nimi po Petrovi.
„ No tak, člověče, nezlob se…“ provokoval ji a vyslal svůj soustředěný pohled na její pěknou postavu. Pomalinku od pasu dolů a výjimečně to ani neskrýval.
„ Jen počkej, zajíci…“ začala se culit s nohou přes nohu.
Netrvalo dlouho a vypukla v obrovský škodolibý smích, protože i Petr si musel sednout se zkříženýma nohama.
„ A co uděláme, když jeden z nás přijde i o tu svou poslední věc?“
„ Nic, tak ten dotyčný prohrál, jak jsme se domluvili.“
„ A nebylo by od věci, aby taková smolařka jako jsem já, dostala aspoň kolo útěchy?“
„ No jo, abys neřekla, že jsem lidožrout…“ na oko nerad souhlasil.
„ Nic, tak ten dotyčný prohrál, jak jsme se domluvili.“
„ A nebylo by od věci, aby taková smolařka jako jsem já, dostala aspoň kolo útěchy?“
„ No jo, abys neřekla, že jsem lidožrout…“ na oko nerad souhlasil.
Teď napětí rostlo každým hodem. Kdo ztratí figurku, bude muset předstoupit před oltář pravdy. K nevýslovné radosti Petra se to stalo právě Heleně. Hrdě vypjal hruď, zapálil si cigaretu a nalil plné sklenky.
„ Je mi to opravdu líto…“ omlouval se smutně.
„ Je to na tobě taky vidět, ty proradný lháři…“ rozepnula si podprsenku a pomalinku si ji stáhla.
„ Mohu ti ještě nějak pomoct?“
Tak jak se zhoupla její prsa, tak Petr několikrát polknul na prázdno. Ona si je ještě dvakrát rukama promnula a pak si hrdě, pohodlně ležérně sedla.
„ Jen se pokochej, ty lupiči...“ zavrčela, kopla do sebe panáka a zapálila si.
„ Tak a jdeme na kolo útěchy?“ naparoval se.
„ Jasně že jdeme…“ a sotva vypustila kostky z ruky, už kuckala smíchy, protože neuvěřitelných pět šestek z něj udělalo totálního naháče.
„ Ale...“
„ Jo, příteli, už bys při svém věku měl vědět, že štěstí je velmi vrtkavá věc!“
„ Jo, příteli, už bys při svém věku měl vědět, že štěstí je velmi vrtkavá věc!“
„ Taky koukám…“ podrbal se na hlavě a rezignovaně odložil poslední kus svého oděvu.
„ Takže co, ty můj naháči?“
„ No coby, teď se zase oblékneme a je to...“
„ Jistě, já ti k tomu hned pomůžu…“ hrábla do hromady, vytáhla řetízek a vítězoslavně se zeptala, kolikrát za něj udělá to, na co si právě myslí?“
„ No to je právě ono, kolikrát?“ opakoval si pro sebe,
„ No coby, teď se zase oblékneme a je to...“
„ Jistě, já ti k tomu hned pomůžu…“ hrábla do hromady, vytáhla řetízek a vítězoslavně se zeptala, kolikrát za něj udělá to, na co si právě myslí?“
„ No to je právě ono, kolikrát?“ opakoval si pro sebe,
„ tak řekněme, no ať nežeru, třikrát to napoprvé nebude, ale jen jednou...“ zapitvořil se v obavě co si na něj vymyslí.
„ Tak mi, kocourku, udělej pro zahřátí tři dřepy a při tom třikrát vřískni radostí, že se na tebe při tom smím dívat...“ culila se.
„ Cože mám udělat?“ vyděsil se.
„ Tak mi, kocourku, udělej pro zahřátí tři dřepy a při tom třikrát vřískni radostí, že se na tebe při tom smím dívat...“ culila se.
„ Cože mám udělat?“ vyděsil se.
„ Slyšel jsi, příteli, docela dobře...“ svůdně šeptla.
„ Ty seš daleko brutálnější, než se dalo předpokládat!“
„ Opravdu?“
„ Jen počkej, zajíci…“ rezignoval a provedl přesně to, co si přála, ale neubránil se, aby se mu nezalesklo čelo.
„ Jen počkej, zajíci…“ rezignoval a provedl přesně to, co si přála, ale neubránil se, aby se mu nezalesklo čelo.
„ A teď je řada na tobě…“ hrábl do hromady a jednou rukou si utřel kapičku potu a vylovil náušnici.
„ No, jo, abys neřekl že se lakotím, tak já tvé přání vykonám asi taky třikrát…“ ani nečekala na jeho výzvu.
„ Asi?“
„ Tak jo, třikrát…“ potvrdila v předtuše, že si na ni vymyslí ještě něco horšího.
„ Asi?“
„ Tak jo, třikrát…“ potvrdila v předtuše, že si na ni vymyslí ještě něco horšího.
„ Zatančíš mi břišní tanec s kankánovou roznožkou.“
„ Ale to já neumím.“
„ Já taky ne…“ rozvalil se pohodlně v křesle a zadíval se zadostiučiněním na ni.
„ Ale to já neumím.“
„ Já taky ne…“ rozvalil se pohodlně v křesle a zadíval se zadostiučiněním na ni.
Helena s povzdychem vstala a boky se daly do krouživého pohybu. Plná ňadra se rozpohybovala a Petr se jen labužnicky usmíval. Pomalu začal tleskat do rytmu pohybu, a když se pokusila o roznožku, málem zapomněl tlesknout. Atmosféra se dostávala do překrásného uvolnění, kde jeden předháněl druhého v bláznivých nápadech.
Za hodinku už zase měli na sobě všechny cingrlátka mimo oblečení, které by halilo jejich nahotu. A když mu Helena dala za úkol, že u dveří udělá stojku, tak se už snad ani moc nedivil.
„ Tu já ale nezvládnu…“ lehce zaprotestoval.
„ Ale zvládneš, já ti pomůžu, jen se neboj…“ vstala.
Petr se přišoural ke dveřím a za společného smíchu se mu to nakonec na třetí pokus povedlo.
Když se stabilizoval, pustila jeho nohy, klekla si před něj a za odměnu, jak říkala, si do dlaní vzala jeho bezmocně visící skvosty. Ale to už bylo nad jeho síly. I tak již dlouho bojoval s tím, aby se před ní neproducíroval jako římský bojovník se stojícím kopím. Nastalé vzrušení již nedokázal, k velké radosti spoluhráčky, ukrýt. Když zase dopadl nohama na zem, už mu nedovolila vstát. Jak tak ležel na zádech, roztáhla mu ruce i nohy široko od těla a, jako když včelička sbírá pyl na své květince, začaly pracovat její rty na jeho těle.
Hned po prvním doteku se mu hrudník nadmul a břicho se mu propadlo do hlubokého lavóru. Když jej několikrát obkroužila a pak si klekla mezi jeho nohy a začala jej líbat, tak zaťal pěsti. Hroty ňader se lehce dotýkaly jeho pokožky a vyvolávaly nepoznané překrásné tiky nahánějící mu husí kůži po celém těle.
Petr již neměl sílu něco skrývat. Byl jak pod vysokým napětím. Měsíce absolutního strádání a obrovská vlna krásy mu vysušovala hrdlo a jeho nitro šílelo vzrušením. Když se Helena rozhodla pro závěrečný atak a její rty hladově zalovily, vystartoval, jako kdyby jej zasáhl kulový blesk. Ze suchého hrdla se vydral chraplavý zvuk, ruce se zaťaly v pěsti a hned se zase otevřely, aby ztrestaly odvážnou Helenu. Síla omamných vln, která mu bušila do spánků, již nedovolila žádnou zvláštní strategii. Probudil se v něm lovec, který bleskem vymanil své tělo z jejího područí a sám zaútočil.
Helena hlasitě vykřikla. Její prsty se zasekly do jeho zvlhlých vlasů a silou si jej tiskla k tělu. Ale on se již nedal ovládat a jeho sladké ničivé sání ji totálně zbavilo obranyschopnosti. Když se do sytosti napil, zvedl její lýtka na svá silná ramena a střemhlav se vřítil do jejího krásného nekonečna.
Bezmocně se zmítala v jeho zajetí a jen její hrdlo snad tisíckrát vykřičelo svůj prožitek, až se oba zcela vyčerpáni v pevném objetí zhroutili.
Dlouho se místností nesly jen tichounké sípavé zvuky hrdel, hltavě sající poslední zbytky kyslíku. Jeden druhého vnímal pouze dotykem své ruky, ramene, nebo rtů. Žádný z nich neřekl slovíčko, snad ze strachu, že by snad mohli probudit z překrásného šálivého snu.
První se do reálu probral Petr. Jeho nenasytné rty nejdříve jako by bázlivě zakroužily po její ještě pořád neklidné hrudi, aby se ve zrychlující rotaci propadly do mělkého lavůrku bříška a následně zmizely v rudém okvětí, naplněném sladkým nektarem. Přisál se k horkému pesíku, až Helena nezadržitelně vykřikla.
Vystřelené nožky se zachytily o jeho šíji a pevně si jej přitáhly. Zaburácel niterný orkán chtění, vytáčející se na plné obrátky, znova a znova uvolňující tu ničivou, vše spalující sílu, ukrytou v hloubce ženského labyrintu, až se oba zuřící živly tříštivě srazily a v ohlušujícím rachotu prchaly někam do neznáma. Minutové strnutí těl signalizovalo, že žádný z nich nebyl přítomen... vnímali jen vysokofrekvenční, hluboký kmit svých duší prorůstající v tu jednu krásnou veličinu.
Když padl podél těla bezvládné ženy, jeho hlava byla prázdná, tělo se silně chvělo jako po záchvatu zákeřné horečky.
Petr malátně pohnul rukou a zatahal ji za chloupky a následně tichounce šeptl „ co mi dáš za to, na co si teď právě myslím?“
„ Celý svůj život, lásko...“ sotva znatelně reagovaly její horkem rozpraskané rty.
***