Jen pro tu mou

Jen pro tu jednu, pro tu mou

Život svůj kráčím hněvivou krajinou,

bez lásky, života, jediné naděje,

rostliny, zvířata mrtvá s vůní tlejivou,

o bože, co se to se světem děje?

Vzduch pln sazí a prachu,

sopky se bouří, země se chvěje,

má duše plná strachu,

já-mrtvá krajina, bůh se mi směje.

Jdu, duše umírá, tělo mé bezvládně padá,

náhle oči mé zazáří, v prachu nádherná květina.

Pln energie povstanu s kytkou i nadějí,

s kytkou, s květem jako rty od vína.

Náhle kolem rostliny, zvířata, bystřina,

zajíček přeskočí čerstvé kapradí,

čerstvý vzduch hrne se mi do mých plic,

to však nemá dlouhého trvání.

Má krásná květina začíná usychat,

ztrácím svou naději, všude zas prach,

klečím a slzy beznaděj kapou,

ježíši, vždyť já jsem vrah!

Kytka však náhle začíná sílit,

ať slzy slané tak pomohly,

opět je kolem mě příroda čistá,

jsem plný sil, šťastný, veselý.

Ty jsi má květina,

si kvítí nejhezčí,

podle tvé lásky mění se svět.

S tebou je svět bez jediné vrásky,

pln radosti, štěstí a hlavně lásky.