Spřízněná duše

Už když si malá,
potkáš svou spřízněnou duši,
co tobě a hlavně tvé mysli sluší.

Můžeš začít hned v dětství,
když s nima si hraješ na písku
a raduješ se z každé bábovky,
co se ti povedla.

Pak můžeš pokračovat ve školce,
když spolu se nimráte v polívce
a nebo hádat se po o,
kdo bude spát dneska s kobrou.

Pak máme tu hned 1.třídu,
kde koukáme všichni hloupě do papírů
a snažíme se přečíst písmenka,
co žádné nám ještěřic neříká…

Pak pokročíme dál na 1.stupeň,
každý už si připadá jako vězeň
a někdo se snaží být i revolucionář,
už zaklapli jsme dětský snář…

Na druhém stupni to už je síla,
každý se tě ptá:
,,Tak pro co ses narodila?“.
A ty zatím neznáš odpověď,
snad ji již brzo nalezneš.

Jseš s těma lidma 9 let
a teď můžeš jen přemýšlet,
bylo to dobré? Nebo víc?
Už vale dal ten dětský smích…

Už musíš být skoro dospělá,
už do toho si dospěla?
Rozluč se s ni mi, dej jim sbohem…
Je lehké nazvat se neznabohem.

A ještě je tu útěcha,
ta jedna božská rozlučka
a sní jedna otázka: Uvidíš je?
Nebo ne? Toť otázkou zůstane…

A teď hola!
Vytoužená střední tě volá!
Na začátku myslíš, že stýskat se ti nebude,
však opak jako pravda vyvstane…

A máš tu 1.ročník..
20 nových lidí a 40 očí..
Je to, to co si chtěla,
nebo lepší byla stěna..
Stěna vzpomínek co na stěně ti visí
15 lidí a 30 jejich očí…

Pak poznáš se z novýma dobře zas
a ty staré už jen odnes čas…

Bude to tak celý život?
Kdo ví?
Tak pozná se pravé přátelství,
zda vydrží až do smrti,
nebo zda to byly jen předzvěsti..