Strach

,,A proč ten dům nikdo nechce?" otázal jsem se. Tahle otázka mě zajímala nejvíc. Proč nikdo nechce velký kamenný dům, který je za téměř směšnou cenu? Proč?

,,Protože se tam kdysi stalo něco hrozného." odvětila ta žena.

,,Co hrozného?" nechápal jsem. Na duchařské historky si vážně nepotrpím.

,,Zemřel tam chlapec…"

,,Tati?" Ustrašený hlas dítěte se rozlehl chodbou. Nikdo neodpovídal. Chlad noci svíral drobnému chlapečkovi hrdlo.

,,Tati?" zkusil to znovu. Otevřeným oknem do domu foukl studený vánek. Hvězdy jasně zářily. Vysmívaly se.

,,Tati…" hlesl chlapec a pootevřel dveře svého pokoje ještě o kousek víc. Tma kamenné chodby ho chtěla pohltit. Téměř slyšel její posměšné zachichotání. Přísahal by, že slyší šeptavý hlásek, který ho láká dovnitř. S vyděšeným syknutím dveře zase o kousek přivřel.

,,Tati!" zvolal hlasitěji. Tma se šeptavě zasmála.

,,Neslyší tě… Pojď se mnou…" Strká své okraje do chlapcova pokoje. On couvá.

,,Jdi!!!" vyhrkne a stále couvá. Tma se mu šklebí do očí.

,,Čekám za mlhou… netušíš, co ti chci říct… co se skrývá za tou tmou? Možná nic… a možná víc…" V tu chvíli mu to dojde. Nemluví s tmou, ale s něčím za ní…

,,Odejdi!" vykřikne znova.

,,Ne." odvětí tma klidně. ,,Já půjdu… a ty půjdeš se mnou."

,,Ne!" vykřikne chlapec. Couvá. Narazí do skla za sebou. Lehce otáčí hlavu. Dveře na balkón. Drobnou ručkou stiskne kliku.

,,Tolik, tolik hvězd máš nad sebou. Je tolik, tolik cest, co tě k nim dovedou…" zašeptá tma. Chlapec stiskne chladnou kliku ještě pevněji.

,,Běž pryč." řekne. Jeho hlas zní najednou odhodlaně.

,,Půjdu… Jen si tě vezmu s sebou…" Chlapeček otevře dveře na balkón a couvá dál. Naráží do zábradlí. Tma ho polechtá chladnou rukou.

,,Mně neutečeš!" Klučina má už slzy v očích.

,,Běž, prosím…" šeptá. Tiskne se víc a víc na zábradlí.

,,Jen s tebou!" Chlapec se přitiskne k zábradlí. Strach mu ochromil všechny údy.

Celý ztěžkl. Jako by vážil tunu.

Tuna dětského strachu mu dává neuvěřitelnou sílu. Sílu prolomit zábradlí a spadnout dolů… na kamennou zem… nechat si prasknout lebku a krev nechat stékat po záhybech tmy…

,,Neříkala jsem, že si tě vezmu s sebou?"

,,Jak zemřel? To se přece stává ve víc domech a lidé je nepřestanou kupovat, ne?" namítl jsem.

,,Přepadl přes zábradlí balkónu. Tedy ne přepadl, ale prolomil ho. Takovou sílu nemá ani dospělý muž, aby takové zábradlí prolomil, tak jak se to mohlo podařit šestiletému chlapci? Ne, já si myslím, že to bylo něco jiného, než nehoda, jak to bylo označeno."

,,A co si myslíte?" Najednou jsem ztratil zájem o ten dům. Nechtěl jsem bydlet v domě, kde se stalo něco takového. Najednou jsem měl hrůzu z každého kamenu toho velkého panského sídla. Mezi každým tím kamenem jsem viděl podivnou tmu. Šklebila se na mě.

,,Myslím, že ho zničil strach." Z té ženské šla hrůza. Poděkoval jsem jí za ochotu, a že si to ještě rozmyslím, ale rozhodně jsem neměl v plánu ten dům kupovat. Ne.

Nasedl jsem do auta a jel tmavou nocí. A aniž bych věděl proč, pocítil jsem strach. Strach ze tmy.

Zapnul jsem mobil a chtěl zavolat Karin, manželce, jak dopadla moje koupě. Mobil dlouho vyzváněl, a když ho zvedla, nic jsem neslyšel. Slyšel jsem, jak někdo na druhém konci dýchá, ale neslyšel jsem žádná slova.

,,Karin?" zeptal jsem se a držel mobil tváří a ramenem. Nic. ,,Karin?" Dostal jsem strach. Větší, mnohem větší. ,,Karin!" zakřičel jsem. Nic. A potom jsem uslyšel to zachichotání.

,,Ta tě neslyší…" zašeptal výsměšný hlas a já se, neschopen slova, pustil volantu, abych si zacpal uši a neslyšel ten hlas s posměšným, nepříjemným smíchem. ,,Pojď se mnou…"