Ďáblův pláč

Tak sladce netuší, srdce mé,

že už dál netluče pro tebe,

že už dál nebije pro život,

umírá, nevnímá, slepý lodivod.

Paprsků pár, zsinalé rty,

vzpomínka mlhavá na city.

Zradí ten kdo pohladil,

 kdo můj pláč v mol naladil.

Slza tak bezcenná za dech,

co naposled vznesl se ve zdech

domu tak starého jako osud

a není mne přece dosud.

Co tedy mizí teď tiše?

Co to tu cizí co už nedýše?

Tělo neznámé, prázdná duše

a slza stéká…ach, to je klišé.

Na cestu památka, slovo tiché,

že nestála za nic ta krásná psýché

a když naposled vzhlédlo oko mé,

smích se skvěl v tváři milované.

Nicota, zlost, bezradnost a pád,

už nemělo cenu dál ti lhát.

Pro tvojí svobodu do nebeských bran

pošlu svou duši bez zábran.

V síry pekelný prach

pošli mi svůj strach,

neb trpět za tebe ráda budu,

jen když zbavím tě tvého studu.

Šťastný pohled vzhůru k Vám,

o tvé lhostejnosti se doslýchám.

Ukrýt se tu není kam.

Jsem ďábel a přesto s pláčem utíkám.