Dvě podoby

Sedím na terase, dívám se do červeného slunce rychle zapadajícího za střechy domů na protější straně zálivu. Už zmizelo. Myslím na to, co se se mnou děje, proč už nic necítím, proč mě všechno nechává tak chladnou? A když už se mě něco dotkne, proč ten pocit zmizí stejně rychle jako letní zapadající slunce… Chci se podobat letnímu rozvlněnému moři, ne kostce ledu. Jenže právě tak si připadám. Jediné, co cítím, je strach a marnost. Strach z toho, čím jsem se stala, marnost, protože mi připadá, že nic nemá smysl.

 

Sedím na terase, dívám se do červeného slunce rychle zapadajícího za střechy domů na protější straně zálivu. Zmizelo, ale jeho odlesk na hladině moře zůstal. Dívám se na moře a představuju si, jaký by to bylo, kdybych jím byla. Cítila bych vítr jinak, než jak ho cítím teď, když mi pohazuje vlasy kolem tváře? Hřálo by mě slunce stejně? Mám tolik přání a pocitů, najednou jsem v sobě objevila sílu nacházet v sobě lásku a naději. Komu ji dát? Kdo za to stojí? A nakonec ta věčná otázka : kdo mi dá na všechno odpověď?

Já.