Šťastný sebevrah

Seděl na skále a díval se dolů. Byl nešťastný a přesto se smál. Byl nešťastný - nikdy se nevyrovnal ostatním rytířům, nebyl krásný, místo dlouhých vlasů měl na hlavě pleš, s mečem neuměl zacházet, mísko soka přizabil sebe a koňů se bál. Dlouhá léta se trápil, všem okolo byl leda tak pro smích a žádná paní pro něj nikdy neztratila hlavu. Vzdal se tedy planých nadějí, že by z něj kdy byl udatný rek a dal se do služeb krále jako zahradník. Byl šťastný - asi tři dny, pak začala zahrada pod jeho rukama vypadat jako džungle. Neměl ani na to, starat se o kytky. Postupně pak vyzkoušel mnoho činností, ale vždy narazil.

Jednoho odpoledne, když ho vyhodili (opět a zase), vyšel ven z města a šel. A šel. Ještě pořád jde. A pak došel. Došel ke skále, vydrápal se na ni a nahoře seděl, přemýšlel nad svým životem. Poněkolikáté si uvědomil, jak je zbytečný. Taky si uvědomil, že nemá pro koho se snažit, že nemusí nikomu nic dokazovat. Začal se smát a smál se své marné a zbytečné snaze. V náhlém štěstí a úlevě se vrhl ze skály a jak padal, smál se čím dál tím šťastněji.