O Stromu

Dávno pradávno měl jeden malý chlapec rád dívku. Chodili spolu do přírody, hráli dětské hry, zlobili rodiče a užívali si krás dětství. Když tu dívenka přišla jednou k chlapci, že s rodiči opouští rodné město. Smutný chlapec se vydal ke své moudré babičce. Vypověděl jí vše a ptal se, čím má svou první lásku obdarovat, aby na něj nezapomněla. Babička mu otevřela dlaň a vložila do ní malý předmět. „Co to je?“ zeptal se chlapec. „To je kouzelné semínko, jen ho dej své dívce. Ona už bude vědět jak s ním naložit“ odpověděla mu něžným a tichým hlasem babička. Když nastal čas odjezdu, věnoval semínko chlapec dívce a ona hned, jak ho vzala do svých jemných dívčích rukou řekla: „Já teď přenechám tvůj dar větru, nechť ho ponese, kam se mu zachce. Až se usadí a vyroste z něj strom, požádáš mě pod ním o ruku.“ Dala mu pusinku na čelo a zmizela z jeho života. Myslel často na proroctví, které vyřknula. Nechtěl věřit, že se jednou vyplní. Chodil po okolí a snažil se hledat jejich strom v naději, že vítr neodvál semínko daleko. Postupně zanechával svých snah. A chlapec rostl. I dívka dospívala. Chlapec se proměnil v silného muže, dívka v překrásnou a životem kypící ženu. Chlapec se oženil, dívka se vdala. Oba dále stárli. A strom rostl. Neznámo kde se rozkvétal každé jaro do obrovské krásy, kypěl životem. Jeho listy poskytly stín mnoha tisícům lidí, kteří pod ním spočinuli. Mnozí chlapci se tu seznámili se svými dívkami, několik z nich si zde řeklo své ano. Jen náš chlapec s naší dívkou žili své životy daleko od stromu, daleko od sebe. Zestárli, jejich děti měly vlastní děti. Tady by náš příběh mohl skončit s poučením, že žádné kouzelné babičky a magická semínka neexistují. Ale to přece není pravda. Jen tomu, kdo nevěří, se nevyplní žádné přání a tužba. A tak naši hrdinové žili dál. Dožili se sta, stodeseti, stodvaceti let. Přežili všechny své přátele. A strom chřadnul. Už na něm rašily jen dva lístky, větve se lámaly. Strom umíral. Přestal mít naději, že jednou dva lidé, kteří ho splodili, dostojí svému slibu, který dali, když ho počali. Umíral sám opuštěn na rozlehlé louce, pryč od lidí, se kterými byl osudem svázán. Když tu jednou, pod jeho skoro mrtvou korunu, usedl velmi starý muž. Ten muž tam usnul a zdál se mu sen. Když se uprostřed noci probudil, dal se do pláče a objal strom. Volal při tom do pustého kraje něčí jméno. Jméno, které nevyslovil už více než 110 let. Snad to byla síla jeho hlasu, která rozpohybovala vzduch, ale vítr zesílil. Pak ustal a vtom se objevila ona. Její sněhobílé vlasy osvětlovaly noční krajinu. Šla k němu. Věděl, co musí říct, neváhal ani vteřinu. „Vezmeš si mě?“ „Ano“ odpověděla stará žena. Padli si do náruče a usedli pod strom. A ten strom plakal. Jeho míza stékala po proudech dolů na postavy setrvávající v něžném a věčném objetí. Znovu se zvedl vítr a dva lístky, které na stromě ještě zůstaly, spadly do trávy vedle starce a stařeny. Druhý den ráno je u stromu našel malý chlapec. Myslel si, že spí. Ve vlasech stařeny ho však něco zaujalo. Semínko. Jemně ho sejmul a strčil si ho do kapsy. To už ke stromu přibíhala dívenka. „Psst, neruš je,“řekl chlapeček „oni spí. Ale pojď sem, něco pro tebe mám.“ Sáhl do kapsy a podal dívence semínko. A dál? Dál už to znáte.

---