Dávejte pozor, co vám těďka řeknu...

Dávejte dobrý, ale opravdu dobrý pozor, co vám teďka řeknu. Jsem totiž šťastná, jsem maximálně šťastná, tak moc šťastná, jak to jen jde, vlastně se mi zdá, že to ani víc nejde… Štěstí je sice něco hodně pomíjivého, ale já mám pocit, že u mě neodezní, že se budu v jeho opojení vznášet až do smrti. Už od té doby, co jsem vyšla z prosklených dveří šedé budovy uprostřed parku, se mi zdá, že po chodníku tančím, křepčím, téměř se až nadnáším v piruetách nad dlažbou města, jsem plná euforie z nečekaného, z něčeho neuvěřitelného, co se pro mě stalo skutkem.

Vyhlédnu si kavárnu na hlavní třídě, usednu do proutěného křesla a mávnu na obsluhujícího muže. Dívá se trochu vyjeveně, když mu vrazím do ruky téměř plnou krabičku lehkých ,,marlborek“ s prosbou, ať je vyhodí do koše. Kouření přece škodí zdraví, rozleptává plíce, ničí řasinky průdušek hnusným dehtem a vůbec v těle tropí pěknou paseku. Objednám si latté s našlehanou pěnou, která je tak lehká jako já se právě cítím, zabořím hlavu do opěradla, přimhouřím oči do slunce a myslím na Radka.

Radek je totiž můj manžel. Seznámili jsme se před třemi lety zcela náhodou, když se objevil ve dveřích otcovy kanceláře. Stačil jeden jeho pohled a já věděla, že se na něj chci dívat stále, pořád, věčně, navždy… Pan podnikatel Radek Balcar se stal otcovým společníkem a já ho měla celé léto nablízku, protože jsem vysedávala v předpokoji kanceláře jako sekretářka – brigádnice. V září začala škola a zároveň se rozhořel malý ohníček zájmu v Radkových očích. Naše první rande mám před očima dodnes. Jeli jsme na Konopiště, povečeřeli při svíčkách a v odlesku jejich světel v jeho očích mi došlo, jak moc ho chci. Chci ho se vším všudy a nijak jinak, usínat s ním a vedle něj se probouzet, líbat ho na víčka a milovat se s ním kdekoliv, chci být jen jeho a on můj, neoddělitelně spolu… Ten den to zřejmě došlo i jemu. Rozbuška vášnivé lásky třeskla plnou silou a zasáhla nás oba mohutnou explozí ještě ten večer v jeho posteli…

Otec zuřil, ale nenadělal nic. Během měsíce jsem bydlela s Radkem, koupili jsme si vilku na předměstí v tiché zeleni a plánovali jsme budoucnost. Období to bylo těžké, najednou se z přátel stali nepřátelé, z přejících závistivci a z rodiny cizí lidé. Důvod byl prostý: v červnu jsem uprostřed kvetoucí zahrady slavila sladkých osmnáct, byla jsem stejně rozkvetlá láskou a mládím jako záhony u našeho domu, zatímco v srpnu, v ohnivém znamení Lva, zapíjel můj snoubenec své čtyřicáté narozeniny. To bylo to nejtěžší břemeno, ta největší bariéra, ten jeho věk, kdy by takový muž neměl podle většiny společnosti držet v náručí mě, mladou dívku bez zábran a bez zkušeností, které dává sám život. Ale naše láska to ustála dodnes a to je hlavní, ne?!

Letos oslavíme první výročí svatby. Dokončila jsem školu, vzali jsme se a dál spokojeně vrkali v našem hnízdečku lásky. Milují ho, opravdu ho zbožňuji celým srdcem, někdy bych ho i láskou snědla, protože je tak galantní, tak pozorný, tak úžasný… Před necelými dvěma měsíci mi přišel ošklivý anonym, že mě můj muž podvádí. Červík pochybností někde v nitru začal hlodat, cítila jsem jeho ostré zoubky, jak užírají kousky mého srdce, ale nenechala jsem ho vyhrát – anonym putoval do koše a já se večer opět ujistila o pevnosti našeho společného života. To tak, aby měl milenku. K smíchu!

A dnes? Dnes zpečetíme fatálnost našeho vztahu, spojíme se poutem pevnějším než manželství, přivážeme se k sobě hedvábným provazem něhy a péče. Dnes mi na soukromé gynekologické klinice oznámili, že čekám dítě. Naše první dítě, otisk nás obou, který žije, tepe, dýchá a vyvíjí se kdesi uvnitř mého těla, krásný malý uzlíček, naše životní štěstí. Nejradši bych tu novinu hned běžela říct Radkovi do jeho firmy, ale nemůžu. Má dnes prý důležité jednání. O to však bude lepší přivítání doma, až se ten můj upracovaný mazlíček vrátí z práce. Uvařím něco moc dobrého, něco delikátního, potěším zrak i chuťové pohárky svého Radečka a pak, celá rozzářená, mu položím jeho chlapskou dlaň na moje bříško, kde se v plodové vodě cachtá naše potěšení. Splním mu jeho sen. Udělám to pro něho, jsem tím naplněna až po okraj, tou touhou učinit ho spokojeným a šťastným za cenu všeho, protože on si to zaslouží. Vím to.

Sluneční paprsek mě zalechtá na nose až ,,pšíknu“. Zamíchám latté ve vysoké sklenici a labužnicky olíznu lžičku. Úslužný číšník se ptá, mám – li nějaké další přání, věnuji mu úsměv a zavrtím hlavou. Kdepak hochu, mám všeho dostatek. Obrazně i doslova. Jenže idylka netrvá dlouho. Kdyby nebylo toho slunečního paprsku, co mě šimral na nose, kdybych neotočila hlavu k protější straně ulice, možná by bylo všecko jinak. Jenže se to stalo. Na protějším chodníku spatřím až důvěrně známou postavu, kterak bere kolem ramen plnoštíhlou tmavovlásku, políbí ji na ucho a ona se zasměje perlivým smíchem svých –nácti let. Jsem paralyzována výjevem, který zaměstnává mé oči, mou mysl, mé smysly, který mnou projede jako jedovatý šíp, aby zasáhl všechna nervová a citová zakončení, co ve svém těle mám, a rozproudil potoky slz v mých očích. Je to on, o tom není pochyb, vždyť má na sobě šedé sako, co jsem mu vybírala k Vánocům. Dívka ho laškovně polechtá na břichu a cosi mu šeptne do ucha, Radek přisvědčí a oba zmizí ve dveřích hotelu naproti kavárně. Poslední a jediné, co z nich zbyde, je odlesk briliantů v mých očích, odlesk z Radkova prstenu, který byl také zasažen slunečním paprskem, tím šibalem, který mi zničil sen o štěstí, když mi zasvítil do tváře, odlesk prstenu, který – naprosto identický – nosím na prsteníčku levé ruky i já. Jeho zář mi zůstane v očích a v mozku, v jeho paměťovém centru navždycky, stejně jako chuť hořkých mandlí v ústech, tenkrát jsem se jich u babičky přejedla a bylo mi po nich zle, bylo to stejné, stejný pocit hnusu jako teď. Neuvěřitelné se znovu stalo skutkem.