Vše a vlastně nic : 1. Změny jsou (k něčemu) dobré

1 Změny jsou (k něčemu) dobré Spojené Arabské Emiráty : Odjezd Bylo vlahé ráno deset hodin dopoledne a hladivý vzduch se zdál jako nejlepší lék na všechen ten vypitý alkohol běhm noci. Měl jsem všechno. Letiště se postupně zaplavovalo lidmi odjíždejících na dvou maximálně třítýdení dovolenou. Někteří měli jeden kufr, někteří dva a někteří tři a ještě další zavazadla. A já se svým třídením kufrem jsem odjížděl nazždy. Káva z povoskovaných kelímků byla hrozná ale byla to polsední káva v Čechách. Byla to poslední káva kterou jsem pil se svými přáteli. Alex měl celé ráno na očích sluneční brýle a tvrdil že ho bolí hlava. V noci předtím vyžahl flašku vodky. Oliver si naschvál nahrnul svoje vlasy do obličeje. Max měl na hlavě basebalku, ačkoliv čepice z duše nenáviděl.jediný kdo se nijak nekryl byl Leo. Ten měl však zato naprosto nepřítomný pohled a lehce rozšířené zorničky. Stůl se vyklal a pokoždé když si Oliver opřel loket o stůl kelíky z kávou se zatřásly. Zrovna když se Oliver chystal něco říct (nečekaně!) přišla máma. Měla plnou náruč ženských časopisů a snad i jedny hospodářské noviny pro mě. Přesto že vodku nepila měla ještě větší brýle než Alex. I černější! Zvedl jsem se. Všichni ostatní pochopili co bude následovat. ,,Měj se dobře?, začal jsem mírně otcovsky. ,,Hodně se učte!? ?Jak kdo,? poznamenal Max. ?Nehraj si na Sally Fieldovou,? Alex mluvil divným tónem. ?A bojuj proti obřízce!? Oliver měl vždy co říct. S Leem jsem si podal ruku, s Oliverem taky. Max mě poplácal po zádech. Alex doteky nenáviděl. Loni utekl z masážního salónu zvaného Budhova nirvana a pobíhal v foyer podniku pouze v osušce. Dnes se však přemohl i on. Zřejmě se uvědomil důležitost a jedinečnost okamžiku. To jsme byli mi. Bylo nás pět. Poslední pohledy a poslední nadechnutí. Oliver si rukou přehodil svoji přerostlou ofinu dozadu. Měl jsem mu k narozeninám dát gumičku. ?Dobrý den,? prohodila vesele slačna u odbavaovací přepážky. Máma si sundala brýle a pokusila se o úsměv. ?Dobrý den,? řekla a podala ji dva pasy. Otočil jsem se. Max a Alex stáli dva metry za mnou. Kousek za nimi Oliver a pak Leo. ?Přijemný let,? letištní personál byl opravdu prvotřídní. Poslední úsměv směrem ke klukům. Alex zvedl ruku a jemně naznačil mávnutí. Max měl vztyčený ukazováček a malíček. Oliver prostředníček. Mířil jsem dál k pasové kontrole. Otočil jsem se znovu. Pořád tam stáli. ?Dobrý den, odložte prosím veškeré kovové předměty na pás,? to byl konec. ,,Nedáme si kávu,? zeptala se máma. ?Ano, prosím,? řekl jsem s nadšením, protože ta kelímková byla hrozná. Seděli jsme v kavárně vedle mezoformních Němců, kteří se cpali polskou klobásou s francouzskou horčičí a italský pečivem. Servíka, která přišla, měla také víc než dobrou náladu. ?Máte chlazenou vodku,? řekla máma úzkostně. Cože? A pak po kom to mám. Sedám si na místa v bussines class, přichází letuška s kolagenovým úsměvem a ukazuje mi jak použít záchranou vestu. Poslední pohled na Prahu. Z okénka letadla ještě zhlédnu čtyři postavy stojící před letištní halou. Kašleme na předsevzetí, milí Ideální a všemi předurčený čas ke změnám je začátek roku. V ten čas si mnozí z nás dávají nejrozličnější předsevzetí, které nejpozději do měsíce stejně poruší. Dávají si je však v naději, že jich dostojí. Že jim změní současný život, a že ho obrátí o stoosmdesát stuňů jiným směrem. Po čtyřech pěti týdnech kuřák zjistí, že nikotinové náplasti mu kouř do plic nedostanou, baculka neodolá těm nejpromazávanějším dortům ve výloze cukrářství jí nejbližšího a alkoholik stejně zátku od svého moku defloruje. Spojené Arabské Emiráty : Příjezd Klimatizovanou letištní halu v Dubaji pročesával teplý vzduch z pouště. Ihned za pasovou kontrolou bylo cítit zápach spáleného koření a snad kadidla. Venku na nás už čekalo auto, tak jak táta slíbil. Táta odjel do emirátů už tři týdny před. Dohlédl na to aby se zařídil celý dům, kde jsme měli následujících jedenáct měsíců bydlet. Dům byl součástí smlovy kterou táta uzařel s německou stavební společnsotí. Byl vázán na dobu neurčitou. Všichni jsme byli k něčemu vázáni. Mají snad prvavdu? Doktoři z amerického výzkumného ústavu zabývajícího se statistikami zjistili, že devadesát procent všech vztahů se rozpadne na základě vzájemné deflorace. Proč nás tedy filmaři a neschopní pisálkové zahlcují dojemnými rozvláčními či nevkusnými až oprsklými scénáři a novelami? Je to snad pouze marketingový tah, který má za úkol pouze tah peněz z lidí? Nebo tito lidé skutečně věří na skutečnou lásku a vztah , i na dálku, který může pokračovat i po první společné noci? Pokud však páni vědci na základě důklaných studií zjistili právě tento fakt, je to tedy holá pravda, přesto že nepanenská. Proč to měnit? Připravujte proto i další generace našich dětí na to, že jejich první sexuální partner vydrží pouze tak dlouho dokud se s ním nevyspí. Ale pozor! Jak poznáme že právě ten muž nebo ta žena je náš první / naše první. Měli bychom si proto za naše první sexuální protějšky vybírat pouze takové jedince se kterými být nechceme a odloučení od nich nás mrzet nebude? Berlín, holubi a melancholické hranolky Alex nasával berlínský vzduch do posledního koutku plic. Byl čerstvý, svěží a velmi vstřícný. Přesto že měl tu čest dýchat prvotřídní evropský vzduch necítil by se být povinován říct: ,,Ich bin ein Berliner.? Bylo mu zle. Měl kocovinu. Včera večer se neachal až příliš deprimovat tím že je v Berlíně sám bez kamarádů a vypil skoro celou vanilkovou absolutku. Dopotácel se k posteli a zapnul televizi. Nabídka programů byla nepřeberná. Mohl sledovat reality show kde lidé mlátí basebalovou pálkou své tlusté příbuzné nebo mizerně německy nadobované Simpsonovi. Pokaždé když Marge promluvila, měl pocit, že dává Homerovi rozkaz k útoku na Polsko. Ve Starbucks bylo plno. Vzal jsem si kafe s sebou a šel jsem do parku. Do parku! Nikdy jsem v parku neseděl. V parku totiž sedávají pouze bezdomovci, staří lidé a lidé kteří nikoho nemají. Jenomže Alex měl. Měl otce, někde na jednání, matku, někde u Loiuse Vuittona a spoustu přátel v Čechách, Řecku, Turecku a Rakousku. Tady v Německu jsem ale neměl nikoho. Zato jsem měl velmi silné a ustavičné nutkání chuť začít drobit jablkový muffin a začít ho házet nezdravě vypadajícím holubům. Kolem jedné hodiny odpoledne konečně sehnal české noviny. Ačkoliv si mohl koupit jakékoliv anglické či německé noviny Alex chtěl právě ty české. A přesto že si mohl zprávy z domova (včetně bulváru) přečíst na některém z internetových portálů ten pocit, že si je koupí vytištěné ho bavil mnohem víc. Řekl mi když jsem tvořili školní noviny :,,Miluji vůni tiskařské černě v kombinaci toho iteligentního papíru z někohož každý den miliony lidí čerpají informace, které v následujícím týdnu implatní v některé ze smyslu plných konverzací. Někteří si ty informace pamatují ještě i měsíc po přečtení. Prozkoumají Z domava, začtou se do Zahraničí, přeletí Politiku, zasní se při Kultuře a podtrhají si neznámá slova v Názorech a komentářích, která si následně vyhledají ve slovníku. Jako já. V rubrice Lidé se dojmou při blahopřáních, gratulacích, oznámeních o zasnoubení a svatbách, případně vzpomínek. Jména lidí zmíněných v těchto střípcích z lidského žití si pak pamatují ještě dlouho potom co si je přečetli.? Totou řečí nás všechny v redakci témeř dojal k slzám. Všechny kromě Ester , která si zrovna balila cigaretu. Když prochodil čtyři obří knihkupectví byl naprosto zdrcený, unavený a částěčně otrávený. Jediné co mu zvedlo náladu byly Gogolovy Mrtvé duše v ruském originále. V McDonald's mu nezvedly ani v tuku smažené kalorické hranolky s ohromnou porcí kečupu. Prostě to nebylo Ono! U vedlejšího stolu seděla skupinka podobně starých/mladých kluků jako Alex. Měli několik táců. Na jednom cheeseburgery a hamburgery, na druhém pouze bigmacy, další tác zaplavovaly hranolky. Na dalších dvou tácech byly snad všechny druhy nápojů shake, ledové čaje, coly, kávy, čokolády, ovocné džusy, limonády. Naprosto nezřízeně se pustili do jídla. Při tom neustále mluvili a navzájem se zahlcovali se nejrůznějšími informace - samozřejmě v němčině. Mezi záplavou všech těch německý rozkazů, pardon mluvy, nešlo přeslechnout často zmňované jméno nějaké Ingrid. Když to jméno zopakoval kluk v modré čepici potřetí hodil po něm jeden z jeho spolustolovníků hrst hranolek - zábrany padly i poledovém čaji. Normálně by to Alexe pobavilo ale nyní ne. Naopak ho to ještě více ponořilo do jeho melancholické nálady. Ihned se mu vybavila vzpomínka na konec prosince loňského roku, kdy jsme slavil podobně úspěšnou prezentaci našich seminárních prací. Ten pocit úspěšného splnění a výborného ohodnocení našich prací jsme chtěli původně oslavit jak se patří. Na úrovni. Místo toho jsme začali pizzou na plastikových tálířích, hotdogem s extémně pálivou zeleninovou směsí a téměř vařící medovinou z povolených povoskovaných kelímků. Bylo 22.prosince, čas vánočníh trhů, a čtyři kluci v oblecích na míru stáli u odpadkového koše, zahlceného nedefinovatelným materiálem od kečupu, tatarky a hořčice. Proč čekat nemožné? Příjezd zpátky do Brna byl poněkud jiný než Alex doufal. Nevím proč, ale vždy když se někam vracím, čekám, že se to změní. Že všechno budé jiné. Ale nikdy není. Je to snad nějaká deformace, že nevydržím na jednom místě. Nebo je to nějaká podvědomně zakořeněná touha cestovat. Ano cestuji rád, ale poté se zase rád vracím domů. A vždy čekám, že se domov změní. Něříká se domovu domov, protože ho tvoříme a měníme pouze tak jak chce me sami? A neměl by nám domov dávat prostor kde se cítíme dobře a nemusíme si a nic hrát? Náš prostor. Naše teritorium. Naše výsadní právo na změnu. Když dlouho o věcech mluvíme, slibujeme a vyhrožujeme nakonec se většinou nestanou. Kdo chce něco změnit musí hned. Vymalujeme! Vyluxuji! Umyji nádobí! Někdy však dramatická změna, která může narušit nejen náš řád, ale i lidí nám blízkých chce čas a chce přípravu. Vrať se a dojez to hovězí! Středu 27.června měli všichni Meierové poznačenou v diáři. Pan Meir se konečně vyskytoval v České republice. Manželka připravila jeho oblíbené jídlo už od dob studijí na Oxfordu. Dušené hovězí. Oliver se již několik týdnů předem připravoval na všechny ,, ty hnusný reči co mně zas řekne.? Ještě před večeří zavolal Maxovi. ,,Chceš vidět pravou antickou tragédii,? Oliver mluvil do telefonu pomalu. ?Jo!? Prohodil Max. ?Tak se přiď podívat. Začínáme za... pře dvěma minutama,? řekl a dopil skleničku s whiskey. ?Drž se!? ?Myslel jsem že budeme muset pozvat papeže aby se ti uráčilo přijít za námi ke stolu,? pronesl pan Meier aniž odložil příbor. ?Stačila by Paris Hiltonová,? prohodil Oliver zpětně. Jako většina lidí i Oliver dušené hovězí nesnášel. Měl ubrousek v klíně a marně se snažil rozdělit masovou kostku na měnší díly. ?Když se budeš hodně snažit tak ten talíř určitě přeřízneš.? Otec si dnes nedal pokoj. Oliver zatnul zuby a vší silou se znažil upižlat kus masa. Náhle se mu vidlička podsmekla zavadila o nůž sklouzla po omáčce a masová kostka vyletěla z talíře ven. Přeletěla stůl a dopadla na běhoun před prancouzským oknem. Matka zůstala bez pohybu, otec přestal žvýkat a upnul pohled na Olivera. Oliver pomalu odložil příbor. Zvedl se, obešel stůl a zvedl to spropadené hovězí. Vrátil se a sedl si na místo. Maso odložil na talíř s pečivem. Matka se důkladně napila bílého vína a obrátila oči v sloup. Otec odložil příbor a otřel si ústa. Napil se vody a nadechl se. Oliver se pokrčil. ?Jak jde škola,? otec se zřejmě potřeboval rozehřát. ?Dobře,? řekl Oliver optimisticky a dokonce se pokusil o náznak úsměvu. ?Dobře? Jak dobře? Jako : ahoj tati budu zvedat telefony. Tak dobře?? ?Skvěle! Jde to skvěle,? Oliver se snažil zahovat zdání ideálí rodiny. Otec si opovržlivě odfrkl. Oliver si strhl ubrousek z klína odhodil ho na stůl a postavil se. Přešel k matce. ?Bylo to skvělé mami,? pronesl naprosto chladným a lignavým hlasem vůči situaci. ?Kam si myslíš že jdeš,? otcův hlas naplnil celou halu. ?Vrať se a dojez to hovězí!? Ententýky Ve čtvrtek se Alex, Max a Oliver sešli na rychlo naplánovaném obědě. Alex to považoval za dobrý nápad. Ještě byl pořád zdeptán sirotkovským pobytem v Berlíně.Tři seděli u stolu pro šest. Bylo ticho. Naprosté ticho. Jídelní jazz ještě prohluboval jejich melancholii. Max si pohrával s nachystanýmy příbory. Čekali jsme až obsluha donese jídlo. To byla tak nahlas že se to nedalo snést! Alex pohodil hlavou a navázal oční kontakt s Maxem. Max pochopil. ,,Steak! Bezva!? Max začal. ,,Bude vysvědčení. Prázdniny...? ,,A pak zase škola.? Oliver dnes asi neměl den. To čekání na kus nedodělané krávy byl nekonečný. Alex zatínal nehty do kožené sedačky. ,,Co děláte v pátek?? Nadhodil jsem. ,,Nic.? Oliver znuděně. ,,My jedeme v sobotu pryč,? Max utnul jakoukoliv další konverzaci. Bylo to jasné. Konec tohoto školního roku končil nejsmutněji jak mohl. Pokud se teď hned něco nestane dopadne to asi špatně. Alex tu několikrát potkal Richarda Novotného. Richard vždy seděl v kuřácké části restaurace, ačkoliv sám nekouřil. Byl to sportovec tělem i duší. Holdoval alkoholu a marihuaně. Byl znám svýmy nevázanýmy večírky, v rodinné vile, při kterých se vždy zranil. Ačkoliv byl v golfu opravdu dobrý spoustu lidé ho podezřívalo že za prudký nárust svaloviny mohou steroidi. Kdo ví. Jedna z věcí které byla více než jistá je, že sexuálně použil švédskou studentku na výměném pobytu. Ula na něj chtěla původně podat trestní oznámení. Místo toho si to zopakovali o volné hodině když oba dopisovali písemné práce z chemie. Tentokrát se Však Richard nedostavil. Obvykle vtipná a inteligentní konverzace třech mladých mužů vázla. Ne nevázla. Prostě nebyla. Tak jsme tři seděli za stolem pro šest. Jednou mě, dvakrát tobě Den předávání vysvědčení byl, jak si pamatuji, vždy plný chaosu. Na nějaké loučení nebyl čas. Se spostou lidí se přes prázdniny neuvidíte, ale šance se alespoň rozloučit vám ani nyní nebyla dána. Alex seděl jsem ve třídě, před sebou kytici z květiny jejíž název se skládá ze čtrnácti slabik, a vnímal poslední chvíle školy. Tohle byl předposlední rok. Příští rok budeme maturanti. ,,A dáme škole kopačky!? Leo se nezapřel. ,,O prázdninách se musíme vídat!? Aha, Max alkoholik. ,,Ale už ne v Onyxu!? Oliver byl pořád zdeptaný nebo spíš lehce sarkastický. ,,V Řeckovicích...? Denis nedokončil větu. ,,Do Řečkovic nejedu!? Zakročil Alex v pravou chvíli. Poslední slova třídní učitelky by měla být poučná, milá a přející. Naše třídní to však vzala za druhý konec. Jako každý rok nám vyprávěla historku o dvou dorostencích, vlakovém nádraží a useknuté hlavě jednoho z nich. A tak se domluvili, že každý týden někam zajdou. Byl perfektní začátek léta. Tedy zatím. Na Nordkapp a dál V sobotu Max odjížděl pryč. Tři týdny měl strávit slézáním ledovců ve Skandinávii. A už se to komplikovalo. Místo oslavy prvního týdne prázdnin následovalo mrtvé období. Zbyli už jenom tři. Hmm... Dům neznamená domov Oliver dlouho mluvil o tom, že se odstěhuje od rodičů a půjde bydlet do podnájmu. Nešlo tolik o to, že by to chtěl. Spíš tím chtěl ublížit otci a zdrtit matku. Neuvědomal, či špíše si nechtěl připustit, jak hrozné následky jeho počínání může mít. Kolikrát jsem mu nejen já ale i Max tohle rozhodnutí rozmlouvali. Oliver nás však vždy udolal přirovnáním o čisté štěně, hřebíku a Picassově obrazu, který jsme nikdo nepochopili. A nyní, když dovršil Oliver osmnácti, zaklapl kufry a odešel bydlet od rodičů do cihlového čtyřpatrového domu v cetru Brna s kamarádem, který pracoval v obchodě se sportovním náčiním. Kamarád, od prvního pohledu excentrická osobnost s vlasy jako z představení Vlasy, vylepil do všech místností (celkem 3) bytu psychedelické plakáty a instaloval lustry z rozbitých disco koulí. Oliver tak (ne)dobrovolně vyměnil luxusní bydlo za byt 2+kk s koupelnou, kterou dohromady vlastnili ještě s jedním bytem. Prvního večera když Oliver usínal na palandě uvědomil si, že svým odchodem z domu zahodil mnohem víc než jen skvělé bydlení. Zahodil šanci postupu na právnickou universitu a zařazení mezi jednoho právníků v otcové společnosti. Zahodil vše za tak velkou cenu, kterou předtím jeho mozek nebyl schopen načíst. Náhle mu otcova odměřenost a matčina přílišná horlivost přišli jako poměrně snesitelná a toužil to vrátit. Jeho hrdost, kterou do posledního detailu zdědil po otci, mu to však nedovolovala. Ale pokud se mě zítra, pozítří, popozítří nebo kdykoliv v blízké či dálné budoucnosti zeptá: ,,Myslíš že bych se mohl vrátit?? ?Ano. Ano!? Nyní si Oliver musí projít svým vykonstruovaným období vzdoru. A až se smíří že psychedelické plakáty a rozbitá disko koule není jeho osud, tak se vrátí. Snad. Tahle Oliverova změna poznamenala i mně. Na jeho turnaj v bowlingu, který upořádal na své bowlingové dráze v suterénu, vzpomínáme ještě dnes. BOŽE! Kamarád odešel z domova a já vychvaluji jeho bowlingovou dráhu. I love Brno Alex se vracel domů. Táhl se pomalu do kopce k jejich domu. Přes rameno těžkou tašku z macbookem. Toho dopoledne stihl hodně věcí. Zašel do autoškoly, koupil sipomůcky na kreslení, knihu Anatomie pro výtvarníky a vypil dvě latté a snědl muffin a nechal se seřvat ženskou u výdeje ISIC karet. Jejich dům stál až na kopci uporostřed Jundrova. Byl hezký. Novostavba s jednoduchými tvary a lehkou vanilkovou barvou, doporučenou francouzskými designéry. Když se chystal odemknout zámek dveří uslyšel jsem křik. Matka! ,,Mami?!? ,,Alexi?!? ,,Lenine!? ,,Je to tam!? ?Kde jsi?? ?Nahoře!? Máma byla až v podkroví, kde měli s tátou napůl pracovny. ,,Co je tam?? ,,Spíš to tam bylo!? ,,Co?!? ,,Něco tam leží! Přímo za tiskárnou.? Máma byla značně otřesena. Za laserovou tiskárnou ležel brouk o velikosti kávového zrna. ,,Je to červotoč!? Řekl muž z deratizační firmy. Alici neunikl jeho drobný škodolibý úsměv. ,,Máme červotoče,? lapala máma po dechu. ?Paní,ty trámy jsou zančně poničené. Je třeba je obnovit a zbytek domu deratizovat.? ?Deratizovat?!? ?Bylo by potřeba začít co nejdřív. Můžu hned zítra.? ?Zítra...? ?Budou z nás bezdomovci? Kam půjdem? Tři týdny byla hrozně dlouhá doba na to abychom žili v hotelu v centru Brna,? Alice naprosto nekontrolovatelně propadala panice. ?Hotel,? zeptal se ALex. ?Budu bydlet v hotelu? Jsem snad Hugh Grant?? ?I když jedno řešení tu bylo,? při těch slovech se Alex zatvářil ďábelsky. ,,Ahoj mami!? Alice na prahu domu svých rodičů. Alexovi prarodiče, manželé Goldbergovi, bydlí nedaleko Brna. V poměrně velkém domě ve kterém se Alice narodila a poržila dětsví. Žila zde až do osmnácti kdy odešla s Alanem Lenoir, Alexovým tátou, žít do Brna. Alice se svými rodiči nevídala pravidelně. Narozeniny, svátky, výročí a jiné rodinné povinnosti. ?Alice?!? Babička Dita Goldbergová byla značně v šoku. ,,Ahoj.? ,,Co tu děláš?? ?Přijela jsem za tebou a tátou na návštěvu!? ?Aha... A víš že je to velmi neslušné přijet aniž by ses předem ohlásila?! Nejen že tím uvádíš hostitele do rozpaků ale navíc hostitel, v tvém případě já, nemusí být doma!? ?Ano, jelo se dobře, díky? ?No co nadělám... Pojď dál!? ?Díky mami.? Cestou se snažil Alex matku nějak rozptýlit a povzbudit hudbou. Nakonec jediná píseň, u které se alepoň trochu uklidnila, byla Highway to Hell od AC/DC. Našla jakousi podobu mezi dálnící do pekla a dálnící směrem na Bratislavu. Alice už mírně znervózněla. A náhle ji myšlenky aby požádala svou matku a azil byla nemyslytelná. ?Můžu ti něco nabídnout? I když nemusím! Neohlásila si se takže nic nemám... Vodu?? ?Jo voda je bezva. Není nad čistou vodu? Mezi tím co Dita nalévala do skleniček od Mosera vodu s citronem při náhodném zvednutí hlavy si všimla, že venku v autě zaparkováném před oknem sedí Alex. ?Už jsem ji udělala s limetkou a ledem? ?Nebo s limetkou a ledem.? ,,A jak se má Alex, Alice?? ?Dobře, hodně se učil.? ?Vím, odfaxoval mi školní vysvědčení? ?Odfaxoval!?? Alice se zakuckala. ?Chceš pastilku?? ?Spíš kladivem do hlavy!? ?A co dělá jinak?? ?Cože?? ?Jak se mu daří?? ?No daří se mu skvěle. Hodně čte. A má všechny ruce a nohy.? ?Alice, ty se nikdy nednaučíš tyhle vtipy!? ?To není vtip! S hašišem skončil v květnu ? tohle je vtip! Ano, mami, má se dobře.? ?No, doufám že jsi mu v tom autě alepoň zapnula klimatizaci.? ?Highway to hell...,? žena jménem Alice s rozumem v koncích. ?Říkala jsem ať se přikrčíš.? Alice měla svůj plán zakžený. ?Promiň,? blekotal Alex. ?Alice! Ne, jsem nadšená, že jsi tady,? okřikla Dita Alici. ?Ahoj babičko!? ?Něco tu pro tebe mám! Tady!? Babička podávala ALexovi obálku převázanou purpurovou stužkou. ?To je ode mě a dědečka.? Byl to dárek za vysvědčení. Alice také natáhla ruku, ale místo obálky dostala pouze matčin vyčítavý pohled. ?Mami.? Alice začala velmi odvážně. ?Alice.? Dita se chystala útočit. ?Mami, víš, máme problém. S naším domem.? ?Problém? Jaký?? ?Je to takové zvláštní protože ten dům jsme loni...? ?Máme červotoče!? Alex nevydržel napětí. ?To je ale hrozné!? Babička neskrývala obavy. Poté co ji Alice podrobně vylíčila nastalou situaci, dokonce ji přehrála i rozhovor s deratizatorem (měnila hlasy), zůstali sedět v naprostém tichu. ?Už něco řekla,? zeptala se potichu Alice Alexe. ?Psst,? Alex byl plně soustředěný. ?Dobrá,? prohodila Dita ?Řekla ano?? Alice se naklonila k Alexovi. ?Jo, myslím že jo.? Přesto že ta věta za celé odpoledne nezazněla měla babička radost, že bude mít tři týdny pod dohledem dceru, vnuka a zetě. Zajímavé bylo, že i když je Dita nečekala, pohotově servírovala pomazánku z avokáda, tuňáka, a Pavlovu. Po třech hodinách vyšla Alice z domu následována Alexem. Oby vypadali více než vyčerpaně. Neměli ani sílu se srdečně loučit. Alex si připadal zneužitý, podvedený a přejedený. ?Tak to bysme měli.? Poznamenala ALice. ?Už nikdy,? dodal Alex. ?Ne už nikdy.? ?Chyba ? tři týdny,? Alex lehce sarkasticky. ?Hmm. Dobrý. Tátovi to řekneš ty.? 4 cigarety, 2 vodky a 75 kilo Já nejsem Bridget Jonesová abych musel si říkat, že se nebudu bezhlavě pouštět do vzathů s některými z nebezpečných typů žen. Nejsem ani Carrie Bretshawoová abych si musel denním nákupem u Prady dokazovat, že na to mám a jsem sakra dobrej. A nejsem ani Barbara Nesvatbová abych posuzoval stupidní pohled muže na svět, co by nadrženeho neukojeného samce a ženy coby ubohé oběti vě švětě takových mužů, o kterých píši a sním. Nejsem ani Bill Clinton abych musel zárověň se svou ženou vydávat paměti a popisovat své ukojení s bývalou stážistkou/ošklivé kačátko. Ne! Jsem osmnáctiletý kluk, který byl odtažen do země kde nikho nezná. Jsem jako Sally Fieldová jenom si nezahalím tvář. Tedy doufám. A taky doufám že nebudu muset na tržišti křičet bez dcerky neodejdu. Občas je dobré něco změnit. Vymalovat byt, obarvit či odbarvit si vlasy, přestěhovat nábytek. Ale pak je zase fajn se vrátit k tomu co bylo úohodlné. K tomu na co jsme byli zvyklí. Řekněme, třeba osmnáct let. Pak nás může hřát pocit, že změnu jsem provedl. Vlastně změny. Něktěří mění své životy od základy. Mění zaběhnuté koleje a blíží se tomu že jejich doposud bezpečně jedoucí vlak co nevidět vykolejí. Že tím vlakem jsou oni sami a cití jak jim cesta hroutí po nohama. Někteří ve své úctě k rodičům měnit nic nechtějí. Pocit následně vyvolaný by neunesli. Minulý týden jsem dostal hroznou chuť rekonstruovat. Rozhodl jsem se přesunout dřevěnou komodu. Poté co jsem z ní vyndal všechno oblečení, vyndal těžké zásuvky a i tak těžkou zbylou konstrukci přesunul k protější zdi, zjistil jsem že původní místo bylo nohem vhodnější a platnější. Ale život není komoda na oblečení. I když mají něco společného. Život se také může skládat z různých zásuvek. Jenom jejich odstranění není lehké a většinou se nedá vzít zpátky. A pak je poze na nás zda se rozhodnem tu či onu zásuvku naplnit či vyprázdnit.

---