Právo žít

není to nic světoborného, a proto budu ráda za každou radu, kritiku apod. děkuji předem :o)

Paní Tma pomalu odchází pryč i se svým černým závojem místy, který vždy rozprostře přes celý Vesmír a tím uspí vše kolem sebe. Jakmile odbije hodina od jejího příchodu, musí zase zmizet na pro ni nekončících dvacet-tři hodin a ty pociťuješ svědění jemných slunečních paprsků. Nejsi však sám, kterého Slunce nenechá sladce spát. I šediví ptáci z plechu začaly na pokyn z továrny zpívat. To jejich monotónní Pipípípi už ti leze doopravdy krkem, ale co s tím naděláš. Jediná možnost, jak to změnit, je stát se hlavním velitelem továrny Vše je moje, ale to se ti nikdy nepovede, protože v jeho čelo může být jen člověk, což ty fakt nejsi. Ty jsi jen obyčejný mrzutý robot, který ani neví, co to je nenávist, lítost nebo láska. Že se nestydíš, ty jedna hliníková bedno plná koleček, šroubků, ocelových lanek a matiček! Ale, co bych se rozčiloval, svět už je takový. Pořád na tom ještě nejsme nejhůř, kdybychom třeba žili v roce dva tisíce, tak bychom pracovali jen osm hodin a ještě ke všemu po boku lidí. To fakt nekecám! To bych chtěl vidět, jak zrovna ty bys to přežil. Také bychom museli jezdit takovou smradlavou rakví, které říkali prý autobus. No, co by sis počal bez svého obojživelného a skoro nezničitelného talíře La Plata? Nebo si představ, že by si měřil více než sto šedesát pět tisíc milimetrů, jak by ses asi vešel do našeho teleportu? Aaale…, proč ti to vůbec vykládám, ty to asi stejně nechápeš. Radši se vrátíme k naší “skvělé“ přítomnosti.
Za pět minut už tvoje uši objímá stereotypní neslyšný hluk z města. Roboti, všichni přesně najednou, začínají vycházet ze svých luxusních desetimilimetrových domků. Bez jakéhokoliv pohybu navíc nasedají do svých pracovních talířů a celý natěšení do práce zmáčknou jako vždy na zbytečně přeplněné klávesnici zelený knoflík Start. Za deset sekund již stojí před továrnou, ve které tak rádi pracují. Někteří čekají před podnikem Vše je moje, jiní zase před továrnou zvanou První pobočka Vše je moje, která, jak název napovídá, spadá pod stejnojmennou továrnu. Není ani jednoho robota, který by pracoval jinde než v pobočce nebo dokonce v samotné Vše je moje. Jiné podniky, továrny nebo krámky tu nejsou, zato je to tu přeplněné nepotřebnými věcmi, třeba tu najdete parkoviště o rozloze pro vás až nepředstavitelné a na něm jen jeden talíř nebo miniaturní teleport. Pro lepší vám to řeknu asi takhle…ten talíř je jádro jediného atomu a parkoviště je makromolekula.
Asi se ptáte, kdo jim opravuje talíře, a kde kupují potraviny? Tak první odpověď je velmi jednoduchá – každý si opravuje svůj, a když se mu nechce, tak si prostě koupí nový. No…vlastně nekoupí, on si ho zadarmo vezme z parkoviště. Druhé bude pro vás asi dost nepochopitelné. Oni jídlo nepotřebují, jim stačí, když si jednou za měsíc namažou svoje strojky olejem, nejlépe slunečnicovým. Je tu ale jedna výjimka, a to sám ředitel společnosti Vše je moje, protože to je něco jako člověk, ale pravděpodobně kdybyste ho viděli, nevěřili byste mi, že je to člověk, protože se lidem vzhledově moc nepodobá.
"Pane řediteli, máme tu problém," oznámí jeden z vrchních robotů, který však podobou není vůbec od těch ostatních odlišný, poslednímu člověku, co člověku, spíše takovému poločlověku.
"Ježíš Robiste, to je to tak důležité, že mě musíš s tím otravovat?" podívá se na služebníka vyčítavě ředitel.
–Nemyslete si, že vrchní robot se jmenuje Ježíš Robista. Robě nebo také Ježíš Robista je jediný bůh těchto podivných stvořeních, jménem roboti. -
"No, abych řekl pravdu, je…“ odvětí robot.
"Pane Robě, to je zas den už od začátku nějaké problémy," vzdychne si šéf Vše je moje,"ale nejdřív se najím a pak si o tom popovídáme."
"Ale!" namítne důrazně podřízený, ale jako vždycky je to bezvýznamné.
Poločlověk, nebo člověk, jestli chcete, zmáčkne fialový čudlík na svém monitoru a v okamžení se na něj napojí úzká necitná trubička, v které začne proudit podivná nažloutlá tekutina. Po dvaceti vteřinách trubička opět zmizí mezi dalšími vymoženostmi.
"Vždyť Vy víte, pane řediteli, jak v poslední době rapidně stoupla cena času, tohle si nemůžeme dovolit!"
"Pár triliónů sem, pár triliónů tam. Komu to vadí?" řekne flegmatický ředitel.
Robot po zjištění, že je mu to úplně jedno, se vrátil k počáteční myšlence.! Abych nezapomněl, tím problémem je robot číslo 1238."
"A co je s ním? řekne už rozhovorem unavený člověk.
"Ten robot, představte si to, tvrdí, že jeho dokonalé přístroje na otřesy zaznamenaly rychlé a prudké vlnění blízko jádra Země. Nevěří ničemu jinému než svým počítadlům, takže si teď balí své saky-paky a chystá se odletět svým talířem značky Outchus na Mars. Myslí si totiž, že se Země noci nedožije!"
"Ať si letí o jednoho blázna míň."
Na veliteli je vidět, že se mu pomalu, ale jistě začínají zavírat těžká víčka.
"Je tady ovšem malý háček-" Robot začne pravidelně chodit po místnosti sem a tam, jak kdyby byl řízen odněkud z vrchu.
"Poslouchám," řekne neznatelnou prací vyhublý poločlověk.
"Celé jeho město dokázal zmanipulovat, takže těch blázínků nám trošku přibylo," s úšklebkem podotkl vrchní robot.
"Robiste, ty mocný nad všemi mocnými, pomož mi prosím Tě!"
Z nebe jako na zavolanou se snese samotný bůh Robista.
"Co žádáš, robotí červe?" zeptá se pan Robě.
Ředitel zčervená vztekem, ale raději se neodváží podotknout, že on je jiný než ostatní a raději odpoví na jeho otázku.
"Jeden robot zaznamenal chvění u jádra Země a nyní už asi je na cestě na Mars, ale není sám, letí s ním celé jeho město."
"A z kterého města pochází?"
Ředitel slabounce kvikne: "Z toho, které je miliónkrát větší než druhé největší město na Zemi."
Robista si chvíli zachmuřeně něco bručí pod vousy a nakonec praví: "A ty tomu věříš, že Zem je na tom až takto špatně?"
"Já se neodvažuji typovat, pane." Přemáhá se ve zdvořilosti ředitel.
"Dobrá, tak já ti to povím," řekne učeně Robista.
Poločlověk je velice nedočkavý a již chce pobídnout Robistu, aby už to vypustil mezi ně. Naštěstí však Robista začne mluvit dřív, než stačí ředitel otevřít větrem popraskanou pusu.
"Je pravda, že k tomu zemětřesení došlo, ale neznamená to, že je vše ztraceno. Ty jako jediný, to můžeš ještě zachránit."
Šéf nevěřícně kouká na Robistu. Ale hned se nadme jako vyhynulé zvíře páv a kývne důležitě hlavou na znamení, že svoji zodpovědnost je schopen nést.
"Bedlivě mě poslouchej, položím ti otázku a ty ji musíš správně zodpovědět."
Poločlověk se lehce pousmál na tím to úkolem, protože vše na světě znal do těch nejpodrobnějších detailů. Najednou mu přišlo, že je mnohem chytřejší než nějaký Robista a kdyby chtěl, mohl by se stát jediným bohem on.
Pomocný robot jen nevěřícně kouká na nekonečné sebevědomí poločlověka a nemůže uvěřit vlastním očím. Pane Robě, on se tady nadýmá jako krocan a vůbec mu nedochází, že jde o celou Zemi. Proč jsem tu otázku nemohl zodpovědět já? Vždyť já jsem mnohem chytřejší než nějaký přecitlivělý balík, kdo ví odkud. Já se snad propadnu studem za něj. - To se ale stát nemůže, protože roboti nic necítí.
Robista chvíli pozoroval oba dva přítomné, ale když nakoukl do jejich zakalených duší, radši hned položil otázku, protože by se mohlo stát, že se do sebe pustí. "Nemůžeme zahynout, jsme přeci nesmrtelní, a i kdyby to nebyla pravda, když jsme bezcitní, není nám jedno, co se stane?"
Poločlověk bez rozmyšlení štěkne na Robistu: "A co jako budu dělat já, když já nejsem ani nesmrtelný ani bezcitný? To si to mám jako nechat líbit? Tak to teda ne!" Nafoukne se ještě víc než předtím a nos se mu prudce stočí k nebi. – V naší době se tomu říká „pršák“
Robista jako by to již věděl, co se stane, se ani na chvilinku nepodiví jeho odpovědi a smířeně odejde do své nebeské lóže.
Na čele poddaného vyraší kapičky potu. Kolena se mu začnou hýbat k sobě a zase od sebe. Jeho mohutné nešikovné prsty se začnou neklidně chvět.
Ředitel továrny jen nechápavě kouká na robota. "Jak?"
"Já nevím, pane, najednou cítím, jak mi šrouby poskakují na matičkách, jak my strachem tepe měděné čelo... Cítím strach, pane," odpoví nervózním hlasem vrchní robot.
"Ne, to není možné, jak se to mohlo stát, vždyť jsem odpověděl správně," řekl rozzlobeně a přitom pořád namyšleně poločlověk.
Kovová krabice jen sklopí své železná víka.
Šéf začne přešlapovat ve své kanceláři sem, tam a zase sem a neví, co si počít. Nemůže přijít na to, co udělal špatně. Vždyť odpověděl nejlíp, co mohl, tak proč?
Vše začne tancovat po rozbouřené podlaze. Vystrašený alarm začne hysterčit. Před továrnou začnou zpívat své žalostné písně dříve bezcitní roboti. Někteří posílají své modlitby k Robistovi, ale ten je nepřijímá do svého panství. Roboti pomyslí jen na to nejhorší, Robista zrovna v tento osudový okamžik určitě tvrdě spí na bílých načechraných oblakách. Při této myšlence se jim podlomí jejich tvrdá kolena. Jejich smrt je již nevyhnutelná.
Člověk obejme vrchního robota, s kterým jako jediní z obyvatel města zůstal v továrně Vše je moje. Bojí se totiž, že kdyby se jen trochu pohnuli, začalo by nepředstavitelné peklo. Tak stojí při sobě veprostřed místnosti a čekají na svůj ortel. Nikdy před tím by ředitele ani ve snu nenapadlo, že by se mohl té zchátralé kupy kovu jen dotknout, natož ji obejmout. Avšak tak už to bývá, když je nejhůř i lev s myší drží při sobě. Někdy už je však pozdě, jako v tomto případě.
Černá díra pomalu, ale jistě polyká sténající Zemi. Vypadá to, jakoby had jedl býka. Náhle z jejích útrob vyletí přes tisíc talířů, které v sobě skrývají vyděšené uprchlíky. Černá díra si však s tím neláme hlavu, protože ví, že nastane okamžik, kdy už nebude kam před ní zmizet, protože její hladové bříško pohltí vše, co se mu připlete do jeho gurmánské cesty.
Neulehčujme Černým dírám jejich práci. Snažme se držet při sobě a nemyslet jen na sebe. Vždyť kolem nás je mnoho lidí, kteří ani neví, co to taková Černá díra je. To ne proto, že by je to nezajímalo, ale protože nemají, kde se něco podobného dozvědět a naučit. Když zajdeme v našem bádání ještě dál, tak nemysleme jen na lidi, ale i na živočichy, rostliny a vůbec vše, co vidíme. Přece každý, i když to až tak nevnímá, má právo žít!

---