V zajetí myšlenek

určitě to není dokonalé, ale myslím si, že zas tak hrozné to snad nebude :D, i když možná si moc věřím...no to snad ne...:o)

Večer jsem zase nemohla usnout, dívala jsem se z okna zdobeného prachem na noční oblohu. Nedokázala jsem odtrhnout oči od té černé barvy, která byla tak šťastná z mého neštěstí. Rozhlédla jsem se po svém pokoji, co pokoji, po té své špinavé díře, ve které jsem ztratila celé své mládí. Nenávidím, vše tu nenávidím. Všechny ty ošoupané a časem zašlé hračky, nábytek, oblečení a nevím, co ještě všechno, je toho nespočet. Pomalu mě dostává do své moci paní Citlivá. Slzy mě asi úplně oslepily nebo nevím, jak se to mohlo stát, ale najednou jsem spatřila jeho. Ano toho, kvůli kterému se tady trápím, kvůli kterému nemůžu usnout. Ale já mu to nedávám za vinu, to nedokážu. Někdy bych se chtěla na něj rozkřičet, ale jeho modré hluboké oči mě vždy…nevím jak bych to řekla…obměkčí. Jak na něj upírám svůj pohled, moje duše začíná nabývat lehkosti. Cítím se, jak kdybych se mohla vznášet. Mohla bych jen tak plout v tom nekonečném štěstí a on se mnou.
Ty hloupá probuď se! Copak ses úplně zbláznila, že věříš tomu, že to není jen tvoje pouho pouhá představa. Vždyť moc dobře víš, že je u těch, kteří ho potřebují. Jenže já se bez něj taky neobejdu. K čertu s tou jeho prací, kdo ho vyléčí, až on bude nemocný? - Nikdo, ano to je ta krutá pravda, za chvíli se o něm a o tom, co udělal, nebude vědět. Jenže on si nedá říct: Pořád jen říká: Lásko, jsem doktor a jako doktor musím lidem pomáhat a ty moc dobře víš, že pro mě to není také vůbec jednoduché, protože moje srdce tluče jen pro tebe. A když nejsem s tebou, tak každý ten úder bolí, jak píchnutí nože, tak moc bez tebe trpím. Ó lásko! Jak mě to můžeš říct, když to nemůže být pravda, jak by mě mohl milovat, když dá přednost ubohým scvrklým lidem, kteří stejně zanedlouho zemřou. Vždyť je to jedno, jestli to bude dnes nebo za zítra či za týden, stejně jsou celou dobu zalezlí doma v posteli. Hodina jsem hodina tam, panebože komu na nich záleží.
Moje hlava je jak tlaková bomba…snažím se cokoliv říct, ale bolest v hrudi mě to nedovolí. Kdyby jen věděl, že jsem taky nemocná, kdyby to jen věděl. Připadá mi, že jsem v pekle. Jsem jak omotaná pevným lanem, které mě skoro nedovolí se nadechnout. Už jen počítám sekundy, které plynou neskutečně pomalu…
Celý život mi proběhl před očima. Ano nastala moje poslední vteřina. Chlad zalil moje tělo, cítím se jak v černém tunelu, který nikdy nekončí. Jen černo, smutné, zlé škodolibé černo. Jdu pomalu dál a dál tmou, která proplouvá mou duší…toto je má poslední cesta… žádná jiná už mě v životě nečeká…možná, že už to ani není cesta života, ale spíše smrti, ale kdo ví… jsem smířena s mým osudem, ani mě nezajímá, co mě čeká v dalších několika minutách či hodinách… z nenadání uvidím světlo, krásné teplé konejšivé světlo, které mě zbavilo sevření. Otevřu svá těžká víčka. Už zase moje nesmyslná představa nebo se mi to nezdá?
„Vidíš mě?“ zeptá se mě.
Chce se mi brečet štěstím, žádný sen je to realita. Skoro neznatelně kývnu hlavou jako odpověď. Pohladí mě po mých zpocených vlasech a usměje se. Svět kolem mě náhle dostává barvy, můj život nabývá smysluplnosti a moje děravá duše se začíná zacelovat. Je opět se mnou, budeme moci spolu vítat ráno, zpívat si radostné písně, těšit se na každou chvilku, kterou budeme spolu… Ne, už nikdy to nebude jako dřív. Strach mě ovinul svým šedým šátkem.
„Vše bude zase dobré, uvidíš,“ uklidňuje mě, ale z jeho očí je poznat, že tomu sám nevěří.
„Miluji tě,“ říkají jeho tajemné oči, „Nechci tě ztratit“
Já necítím nic jiného než lehkost, kterou se ponořuji do svých myšlenek. Zavírám oči, již nedokážu udržet ty těžká víčka, až nakonec nevidím nic jen tmu, jako každou úplně normální noc…

---