Restaurování

Říkají, abych vyhodila slaměnky přeschlé už z vázy,
říkají, že nemám zapomenout, že dno už té váze schází,
říkají, abych nehladila praskliny zněžnělou dlaní,
říkají, že už jsem velká holka na kýčovité stýskání.

Že mám se zvednout a životem jít na vlastní pěst, že jsem mladá,
že mám prý vědět, co od života chtít, na nové štěstí si střádat.
Nežiju v pohádce, lají mi dál, život mi prý z očí stéká,
než chytím nový proud, že zahltí mě stará a kalná už řeka.

Nikdo však  neví, co já jenom vím,  co zrakem ostřížím střežím,
že když se setmí a zaklepe tma, k té váze s prasklinou běžím.
To totiž vykouknou velké oči s bambulinkou místo nosu
a všechen smutek i slzy běží schovat se kams do rákosu.

S šibalským úsměvem ručkou malou kulíšek dlaň moji hladí,
a pak se směje, než světlo přijde, jak pískle malé si řádí.
A já ho schovávám do víček svých, tajemství ze staré vázy,
a když pak svítá, tak ztratím ho zas, zase mi celý den schází.

A tak vám říkám, že nevyhodím tu vázu z prasklinek tkanou,
možná, že časem ji zrestaurují slzy, co ve dne mi kanou,
možná ji odnese řeka z těch slz, až se kdy vylije z břehů
a já pak tu vázu odnesu si a s ní i kulíška něhu.

Pohádky své můžem všichni si žít, nehrát si, že jsme už velcí,
malého kulíška do vázy skrýt, přiznat si, jak moc jsme křehcí,
moc dbáme na to, co dělat se má a málo na to, co chceme,
pak bude pozdě, až spánkem bez snů, bez vlastních peřin usneme.