Anděl

Krásná budova vprostřed lesů

kam tělo své už nedonesu

duše letí přesto lehce

ač opustit ji se mi nechce

Mé srdce slétlo do zahrady

tam mezi stromy je ten pravý

štíhlými prsty drží knihu

kam dostal ses, ty hříšný mnichu?

Listy co spadly k nohám muži

který má tak bledou kůži

mysl jehož v hříchu jest

on, to on - můj tichý trest

Dlouhými kroky míří pryč

duše má, tak prosím křič!

Ať vrátí se, ať požehná ti

ať dává, to co musí dáti

V podzimním slunku tiše mizí

muž, co je mi tolik cizí

co za zdmi obranného chrámu?

Dal mi mat, ač neměl dámu

Uprostřed snů o temném lese

mou duši nikdo nedonese

bez duše bloudím sama světem

co říkat budu jednou dětem?

Muž v zahradě, kde stojí chrám

řekl ,,Když mám dát, tak dám.“

Dal mi vše, co dáti mohl

však Bože, věz, že nepomohl

Kéž dal by víc, než dáti může

kéž zblednou všechny černé růže

kéž znám jeho mysl lépe

kéž není ten, co nezaklepe

Uprostřed lesa v temném chrámu

kněz přivedl si k sobě dámu

ač v myšlenkách jen, přec má strach

že ona bude jeho vrah

Temný chrám se tiše šklebí

co říct by chtěl, to nikdo neví

však přesto všichni víme jistě

že úmysly nebudou čisté

S pláčem ptala se má duše

proč zabil ji, když střílel z kuše

muž z chrámu však jen poklekl

kdo duše by se zalekl?

Uprostřed víru z hlubin nebe

to já, anděl, ptám se tebe

věříš, že láska je pryč?

Tak znič mé srdce, jen ho znič!