Pohádka

Jednou v noci jsem se vzbudila v ohromné temné jeskyni, což mne poněkud vyvedlo z míry. Ahoj, řekla jsem malému mužíčkovi, který vykoukl zpoza balvanu. Ahoj, řekl mužíček a vylezl jeden a druhý a ještě další tři před balvan. V tu chvíli mě napadlo, že všechnu svou moudrost mám ukrytou v pravém koleni. Co děláte? Zeptala jsem se. Zase hlupák, řekl mužíček. Jo, jo, řekl druhý. Správně, Nene, prohlásil třetí. Jojo, já to věděl, řekl první. Proč sem všichni lezou? Otázal se druhý. To je hrůza, pesimisticky zvolal třetí. Učiněná, přisadil si první. Jo, jo, řekl druhý. Správně, Nene, řekl třetí. Chytřeeee, Správně, řekl ten čtvrtý, který dosud nemluvil.

Co děláte, se ptám, zeptala jsem se. První mužíček, zřejmě Náčelník, povystoupil krok dopředu a řekl: Ty-to-snad-nevíš?

Nevím.

Ona to neví! Řekl Nene.

Neví…neví…neví…neví…

jo, jo, řekl Nene.

Jen klid. Prohlásil rezolutně Náčelník. Jo, klid, no jó, klid. Ten tu není, ozval se někdo. Klid na práci, rozléhalo se jeskyní. Na práci musí být klid. Jo, jo, řekl filozoficky Nene. Správně, Nene, řekl Správně. Chytřeeeeee, Správně, řekl ten čtvrtý, který se dosud nepředstavil.

Proč mu říkáte Nene, když pořád říká jo, jo? Zeptala jsem se.

Cha cha. Ha ha ha ha. Hihihi. Hooooo hoooooo hooooo. Jo, jo, řekl Nene.

Náčelník opět postoupil o krok vpřed. Říkáme mu Nene, protože nikdy neříká nene!

Tak proč ale tomuhle říkáte Správně?

Cha cha. Ha ha ha ha. Hihihi. Hooooooooooo hooooooooo hooooooooo. Jo, jo. Správně, Nene. Chytřeeeeeeee, Správně.

Náčelník opět postoupil o krok dopředu. Říkáme mu Správně, protože pořád říká správně.

Ha ha ha ha ha ha ha ha ha. Hoooooooooo.

Kdo vůbec jste? Zeptala jsem se, protože mě začínalo bolet koleno.

Ona to neví! Řekl Nene.

Neví…neví…neví…neví!

Neví!

Náčelník opět postoupil o krok dopředu, takže mě už téměř přitlačil na stěnu jeskyně.

Vidíš? Řekl a ukázal mi kýbl plný nažloutlé husté tekutiny.

Vidíš? Řekl mi Nene a ukázal do protilehlého konce jeskyně, kde se tyčil hnědý, chlupatý sloup.

Vidíš? Řekl mi Správně a ukázal vzhůru, odkud na mě zírala hlava ohromné kozy.

Ten čtvrtý mi neřekl nic.

To je koza Lamuli. Řekl Náčelník a protože jsem se bála, aby mě nerozmáčkl, postoupí-li zase o krok dopředu, radši jsem utekla.

V chodbě byla úplná tma. „Jsi to ty?“ Ozval se vedle mě tichý hlas. Chvíli jsem o tom přemýšlela. Zřejmě ano, zřejmě jsem to já. „ano.“ řekla jsem. „Ne, tak to nejsi ty.“ Odvětil ten hlas ve tmě přemýšlivě. To mě poněkud vyvedlo z míry. Je možné, abych to nebyla já? Chvíli jsem o tom přemýšlela. Zřejmě jsem se musela splést. „Máš pravdu, to nejsem já,“ řekla jsem tomu Hlasu. „To je dobře, tak pojď se mnou.“

Šla jsem s ním, až k ústí jeskyně, kde se v náporu ostrého světla rozplynul. „Princ s tebou chce mluvit.“ řekl ještě a zmizel.

Byla jsem na louce a kolem mě byly samé hory, vysoké a špičaté jako dračí zuby, zahnuté a skály.

Přede mnou stál Princ s plavou parukou.

„Ehm…“ nějak jsem nevěděla, jak se s takovým Princem mluví.

„Ehm…vaše veličenstvo?“

Princ na mě zamžoural.

„Dobrý den,“ řekl mi zastřeným hlasem.

„Ehm…dobrý den!“

Princ se otočil a zvolna odcházel. To mě trochu zmátlo. Přidala jsem do kroku, abych ho dostihla.

„Ehm…vaše veličenstvo…Princi? Ehm…myslela jsem, že jste si se mnou přál mluvit?“

Otočil se ke mně a upřel na mě pohled krátkozrakého křečka.

„Ano.“ řekl a opět se dal do chůze.

„Ehm…“ už jsem byla zoufalá. „Když se mnou chcete mluvit, tak se mnou mluvte!“

„Už jsem s vámi přece mluvil,“ řekl Princ a zmizel tak rychle, že jsem ho nestačila zadržet.

Najednou se z lesa po mé pravici vynořil Urostlý Mládenec a za sebou táhl bledou dívku zahalenou v množství bílých závojů a plachetek.

Jsem Urostlý Mládenec, řekl Urostlý Mládenec, a vydal jsem se zachránit svět.

A kdo je tohle? Zeptala jsem se a ukázala jsem na bledolící dívku.

To je Hnusalka, řekl Mládenec. Potkal jsem ji cestou a povidám. Potkal jsem ji cestou a popovi-cestou a povidá…tkal jsem ji stou a popopopo – sem jí řekl – povidám řekl jsem jí cestou řekl: Děvče, ty jseš, jak tak koukám, úplně bezprizorní! Jsem řekl. Pojď se mnou, děvče, jsem řekl. Tohle všechno jsem jí povidám. Tak jsem ji vzal s sebou.

Hnusalka neřekla vůbec nic.

A před čím chceš zachránit svět? Zeptala jsem se. Před růžovou barvou, řekl mi Urostlý Mládenec. Podívej se vzhůru.

Podívej se vzhůru!

No tak, odlep ten svůj čumák od papíru a podívej se vzhůru!

A skutečně, celé nebe bylo růžové.

Jdu najít studnu, do které se lije růžová barva, řekl Urostlý Mládenec. A ty pojď se mnou, protože jsi dědic.

Dědic čeho? Zeptala jsem se.

Dědic Království, protože Princ zmizel.

No a?

A ty jsi s ním naposledy mluvila.

No a?

A proto po něm dědíš. Opět mě začalo bolet v koleni.

Správně bys mi měla nabídnout půl Království a svoji ruku, když svět zbavím růžové barvy, ale já néjsém tén týp có bý trrrrrvál ná fórmalitách, dodal Mládenec blahosklonně.

Rozhodla jsem se, že půjdu s ním.

Došli jsme všichni tři i s Hnusalkou na mýtinu, kde byl jenom Hejkal a Houslista. Uprostřed mýtiny stála Studna.

Chachachá! Zasmál se Hejkal, zelený mužíček s dlouhými vlasy. Chachachá. To je Hnusalka! To je Hnusalkáááááááá! Ječel jako pominutý. Hoďte ji do studně! Hoďte ji do studněěěěěěěě! Hnus-a-lká! Hnus-a-lkáááááá. Hnusalka nic neřekla. Zřejmě neuměla mluvit.

Hnus-al-Ká? otázal se Houslista. To je nějaký úmělecký pseudoným?

To je její skutečné jméno, řekl mu Urostlý Mládenec.

Och děvče, vy musíte být tak šťastné! rozzářil se radostí. Napíši o vás sonátu! Vyskočil a odběhl do lesa.

Hoďte ji do studně, pronesl Hejkal svůj neměnný názor. Zřejmě to byl tvor pevných zásad.

Proč ji chcete házet do studně, zeptala jsem se.

To-je-složité, řekl mi Mládenec, ale Hnusalka mezitím vylezla na nejbližší horu.

Před námi byla ta hora, na ní já, Mládenec a Hnusalka a kolem nás růžové nebe.

No konečně jsem tě sem dovedla, prohlásila Hnusalka směrem k Mládenci. Měla jsem sice připravený patetický proslov, abych tomu příběhu dodala trochu filozofický rozměr, ale

nakrčila nos v opovržení

ty

mi za to nestojíš.

Stoupla si až na okraj útesu a pak skočila dolů.

Jenomže v ten okamžik se celý svět otočil, takže nebe nahoře najednou bylo skalnaté a trčely z něj dračí zuby a dole se rozprostíral ohromný modrý oceán a Hnusalka padala a padala, až se špička špičky jejího palce u nohy dotkla modré hladiny a ta ji pozřela, zhltla a vysála Hnusalku i s jejími plachetkami. A v ten okamžik se svět vrátil zase nazpátek a modré moře začalo pomalu stékat dolů a požírat tu strašlivou růžovou barvu.

To je ale romantická chvíle, řekl Urostlý Mládenec a podíval se na mě. Správně bych ti teď měl říct, že tě miluji a že jsem to celé dělal jen kvůli tobě, ale

máš smůlu, protože jsem homosexuál.

Odběhl dolů z kopce, aby se v půlce zastavil, ještě jednou se otočil a zvolal: A neděkuj mi, skromnost je mi nade vše!

Tak jsem na té skále zůstala sama.

Zatím Hnusalčino bezvládné bílé tělo plavalo v ohromném, průzračně modrém oceánu, který byl tak průzračný, že bylo vidět až na dno, přestože žádné dno neměl. Jak to, že to vím? Ptala jsem se sama sebe. Jak to, že vím, co se děje s Hnusalkou, když sama stojím, sama tady na skále a moře je daleko?

A najednou mi to došlo.

Já jsem Hnusalka.

Aha!

Já

jsem

Hnusalka.

Zvedla jsem ruku.

Já jsem Hnusalka.

A odlétla jsem krotit nekonečno.

---